Kateřina Smejkalová: Za příběhy Luďanů. Zapomenutá periferie v současné kultuře

Tyto posuny mají sice v detailu specifickou podobu podle svého konkrétního kontextu, je ale zároveň neoddiskutovatelné, že jde v globále o jeden a tentýž protest proti poslední dekády převládajícímu směru západního vývoje.

Ten byl jednak kulturně liberální – zdůrazňoval všestrannou otevřenost a toleranci, usiloval o uznání individuálních identit a zájem věnoval celkově hlavně postmateriálním tématům. Jenže zároveň šlo o vývoj ekonomicky neoliberální – prosazovala se politika škrtů a privatizací, kladl se důraz na blahodárnost konkurence a individuální odpovědnost.

Šlo o fatální kombinaci, Nancy Fraserová mluví o progresivním neoliberalismu, kdy schvalování asociální, dravé formy kapitalismu, ze které zdaleka neprofitují všichni, pro mnohé zdiskreditovalo i hodnotový liberalismus.

Protest nyní nabývá podoby, která se přesně proti těmto dvěma ideovým složkám dosud převládajícího pohledu na svět vyhraňuje: jde o národovecké autoritářství, které je hodnotově konzervativní, ale má zároveň výrazné sociální prvky, ať již pouze deklaratorně jako u Donalda Trumpa, nebo i fakticky jako v Polsku či v Maďarsku. Vyznačuje se také nedůvěrou v tradiční instituce jako politické strany nebo média, které příliš dlouho nekriticky reprodukovaly mantru, že k dominantnímu pohledu na svět neexistuje alternativa – navzdory faktu, že zejména ekonomická stránka věci produkovala čím dál širší zástupy poražených. Není náhoda, že vše vyhřezlo po poslední hospodářské a finanční krizi – pohár trpělivosti s nefunkčním a nespravedlivým systémem přetekl.

Veřejná debata, respektive politika má v nosné interpretaci toho, co se to vlastně děje, pořád poměrně velké deficity. Politické posuny se vysvětlují nevzdělaností, nevyspělostí (to platí hlavně pro fenomény středovýchodní Evropy), tím, že si lidé dostatečně necení demokratických hodnot a svobody, popřípadě se za kořen všeho zla považují sociální sítě a fake news, kterými jsme se údajně nechali zmást.

Naproti tomu beletrie nám již od roku 2009, kdy vyšel Návrat do Remeše Francouze Didiera Eribona, přináší díla, která realisticky zobrazují současné dění na periferii, odkud skoro všechny zmíněné revolty vycházejí, a nabízejí tak vysvětlení daleko sofistikovanější a validnější.

Na Západě jsou v tomto ohledu určující tři autoři: zmíněný Eribon (český překlad jeho knihy se připravuje), na něj navazující francouzský literát Édouard Louis s románem Skoncovat s Eddym B. z roku 2014 (česky Paseka 2018; jeho následné knihy Dějiny násilí z roku 2016 a Kdo zabil mého otce z roku 2018 nebyly dosud do češtiny přeloženy) a Američan J. D. Vance se svou Americkou elegií z roku 2016 (česky Argo 2018).

Společnou mají tito autoři celou řadu věcí: píší autobiograficky z pozice někoho, kdo na periferii vyrůstal, z tamního prostředí se vymanil a propracoval se mezi elitu své země, de facto ale zůstává rozkročený mezi oběma prostředími. Knihy jsou to autentické, sugestivní, zdařile se v nich kombinuje nepřikrášlující otevřenost s porozuměním a laskavostí vůči „svým“.

V zásadě zaměnitelné je i líčení prostředí, odkud spisovatelé pocházejí, byť se jedná jednou o Středozápad USA a jindy o sever Francie: jsou to deindustrializované oblasti, kde panuje vysoká nezaměstnanost, a tím vynucená závislost na čím dál nižších sociálních dávkách. Symptomatická je zde tím pádem chronická nebo děděná chudoba. Líčení Édouarda Louise z devadesátých let minulého století si příliš nezadá třeba s Dickensovými romány. Pařížský nakladatel mu dokonce nejprve knihu odmítl vydat s tím, že takto chudí lidé přece v současné Francii dávno nejsou.

Líčena je všemi třemi také zdravotní a kulturní zanedbanost, nízká vzdělanost, závislosti, násilí a též hodnotový konzervativismus manifestující se v machismu, sexismu, rasismu a homofobii, která je zejména u gayů Eribona a Louise v popředí pozornosti.

Rozdíly u zmíněných autorů najdeme v ideologické interpretaci situace na periferiích. Byť J. D. Vance není příliš sofistikovaný ani koherentní, převládá u něj interpretace pravicově konzervativní. „Jeho“ lidé se prý dostatečně nesnaží, nechali se nepřízní osudu demoralizovat a měli by se vzchopit a sami dát vše do pořádku. Vance brojí například i proti domnělému státnímu paternalismu dávek, který podle něj letargii místních jen prohlubuje.

Oproti tomu Eribonovi a Louisovi slouží jejich autobiografické líčení v tradici sociologa Pierra Bourdieua, kterému se oba odborně věnují, k marxistické třídní analýze. Za zcela chybné označují přesvědčení, že společenské třídy již neexistují nebo nehrají roli, že každý má podobné startovací podmínky a možnosti a že všem se daří čím dál lépe. Že už neexistuje konflikt mezi prací a kapitálem a že žijeme v demokraciích, kde jsou si v možnostech ovlivňovat dění všichni rovni.

Naopak konstatují, že existují poměrně široké vrstvy obyvatel, jejichž životní trajektorie jsou nadále předurčeny jejich původem, ať se to odráží v jejich vzdělání, zdraví a délce dožití, nebo v podobě jejich vztahů. Tento původ je přitom jasně zarámován především materiálně, respektive postavením v mocenské hierarchii. „Nahoře“ je svobodná, vládnoucí třída, „dole“ třída ovládaných, vykořisťovaných a v zásadě nesvobodných.

Tato nesvoboda se v knihách dobře ukazuje právě podobností mezi americkým Středozápadem a francouzským severem – životy lidí v těchto oblastech se podobají prakticky jako vejce vejci: probíhají po stejných, skličujících trajektoriích s minimální možností úniku.

Tyto trajektorie a také dynamiky vzniku politických postojů jsou přitom u lidí z periferií stejně nevyhnutelné jako logické: rasismus a xenofobie jsou přirozenou sociálně-psychologickou reakcí na marginalizaci a útlak. Zároveň ale bývá zkušenost těchto vrstev například s migranty velice odlišná od zkušenosti velkoměstských elit. Ty jsou totiž konfliktů o pracovní místa, sociální dávky nebo podobu soužití v ghettech bezprostředně ušetřeny, a je jim tedy dopřán luxus zaujmout čistě teoretickou morální pozici či vnímat diverzitu především prizmatem lepší nabídky cizokrajných restaurací.

Louis výslovně akcentuje problém machismu a homofobie, které jsou podle něj přirozenou odezvou na to, že společnost lidem z okraje nedává příliš možností vytvořit si jinou, sofistikovanější identitu. Věnuje se také ve sledovaných komunitách rozšířenému násilí. V duchu Bourdieua konstatuje, že lidé jen ventilují násilí, kterého se na nich dopustil systém, respektive vládnoucí třída.

Louisova zatím poslední kniha je přímo nazvaná Kdo zabil mého otce – spisovatelův otec sice ještě fyzicky mrtvý není, ale je v předdůchodovém věku natolik zničený těžkou prací a materiálním i kulturním strádáním, že jeho syn vnímá tuto situaci coby faktickou smrt.

Součástí zejména Eribonovy knihy je potom interpretace konkrétních politických preferencí. Když se autor po svém léta trvajícím pařížském exilu vrací zpět do rodné Remeše, zjišťuje, že jeho rodina, dříve voliči komunistů, najednou bez výjimky volí Marine Le Penovou.

Jak se už jednou ukázalo při nástupu fašismu, není bohužel automatické, že by se popsané společenské dynamiky, jak předpokládal Marx, obrátily směrem k odstranění útlaku a ke spravedlivější společnosti. Politické rámování a usměrnění týchž životních zkušeností může být velmi různé – a levice bohužel od osmdesátých let tyto vrstvy a jejich specifické postavení a problémy v podstatě ignoruje. Začala de facto popírat jejich politickou existenci právě jako určité politické třídy, a tím zapříčinila jejich příklon k národovecké pravici. Uchopení světa ze strany konzervativní pravice totiž zkušenosti těchto lidí a jejich pohledu na svět také v mnohém odpovídá, a navíc jim umožňuje ventilovat svůj vztek na systém, který na ně zapomněl.

Se specifickou formou revolty periferií máme v podobě podpory kulturně konzervativního Miloše Zemana a autoritáře manažerského typu Andreje Babiše co do činění i u nás. Vyplatí se proto blíže podívat na to, jak k uchopení tohoto fenoménu přistupuje česká kulturní scéna.

U české beletrie bohužel platí, že se většinou chronicky vyhýbá čemukoli politickému, případně se na svět dívá idealistickým havlovským prizmatem, které dění na periferiích může maximálně bezradně označit za zpronevěření se pravdě a lásce. V tomto ohledu je symptomatické, že i naše mainstreamové recenze román Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B. pochopily především jako dojemný individuální příběh boje za získání si místa ve světě, a ne jako obžalobu nefunkčního systému.

Kritické analýze ale v tomto směru musíme podrobit i populární seriál Most!, který už titulním umístěním svého děje vyvolává oprávněná očekávání, že nabídne zevšeobecnitelnou výpověď o českých strukturálně slabých periferiích.

Na české debatě o významu tohoto seriálu se ukázaly dva hlavní směry, kterými lze o jeho prospěšnosti uvažovat. První naznačil ve svém salonním eseji na téma bílé chudiny v současné kultuře Jan Bělíček, když psal o tom, že je lidem z periferie potřeba dát hlas, protože v kultuře v podstatě nejsou reprezentováni. Což může být jeden z kořenů jejich pocitu, že se na ně zapomnělo, a zároveň potřeby na sebe upozornit dramatickou politickou revoltou.

Přes řadu validních argumentů, proč seriál Most! dává různým marginalizovaným typům postav hlas dost nešťastným způsobem, zavládla v debatě nakonec spíše shoda, že byl v tomto ohledu přínosný.

Problém je, že zrovna například francouzská próza nekončí u toho, že těmto lidem dá hlas, ale snaží se také fenomén periferií a systémové příčiny na jeho pozadí vysvětlit těm, kterých se bezprostředně netýká. Koneckonců jsou to hlavně střední třídy a elity, kdo má možnost něco se situací mimo centra udělat, ale kdo se prozatím projevuje veskrze ignorantsky.

Z tohoto pohledu Most! spíše neobstojí. Seriál prakticky nenabízí vysvětlení, proč v Mostu a jemu podobných oblastech situace vypadá, jak vypadá. Hlavně je ale symptomatické, že tímto prizmatem vůbec nebyl hodnocen – šlo hlavně o to, jak zobrazuje Romy či translidi, ale skoro vůbec o to, jak zobrazuje „Luďany“. Zda naznačuje, odkud se bere jejich bezcílnost, demotivovanost, závislost, násilí nebo rasismus. Luďan byl sice přes všechny své nedostatky vykreslen jako sympatická postava, náznaky strukturální analýzy ale chyběly, respektive byly chybné.

Nedozvěděli jsme se, proč lidé na periferiích přicházejí o práci, odkud se bere jejich předpojatost vůči Romům. Nehledě na to, že i předložený milý příběh s dobrým koncem, kdy Luďan zjistí, že jsou Romové vlastně fajn lidi, má v politické realitě výrazné limity a problém bagatelizuje. Což škodí nejen Romům, ale v důsledku i Luďanům. Za vznikem jejich postojů jsou totiž často společenské dynamiky, které ubližují také jim samým, jak ukazují Eribon i Louis.

Tyto výtky odrážela námitka, že se na Most! kladou příliš přísná měřítka, jde přece o zábavu. Takový argument však není platný ve chvíli, kdy seriál točí veřejnoprávní televize v situaci bezprecedentní polarizace společnosti právě podle osy centrum versus periferie, navíc výslovně v kulisách, které ji reprezentují. Přístup autorů se tak dá označit až za nezodpovědný.

Na příkladu západních próz o periferiích a jejich významu pro společenskou debatu je přitom patrné, jak užitečné správné uchopení problému skrze kulturu může být. U jejich autorů byl zásadní autobiografický a také spíše vážný než komediální přístup a u obou Francouzů jistě ke kvalitě děl přispěla i jejich sociálněvědní erudice.

Nezbývá než si přát, aby i česká kultura objevila poctivé, autobiografické, hodnotově a politicky ukotvené vyprávění z marginalizovaných koutů společnosti. Příběhy z českých maloměst zdecimovaných nezdařenými privatizacemi, mizením veřejné infrastruktury, nezaměstnaností, prekaritou a dluhy, tedy jevy, kterými byl polistopadový systém pro mnohé obyvatele definován násobně výrazněji než pro ně abstraktní demokracií, na své odvyprávění netrpělivě čekají.

Kdo u nás napíše bez příkras a zároveň s pochopením o svém nezaměstnaném, násilnickém otci z českého pohraničí, který nenávidí Romy a volí extremisty, jako první?