Kateřina Smejkalová: Lůzou na truc. O sjednocení Německa, které ani po třiceti letech neskončilo

Když pak v parlamentních volbách na podzim 2017 poslali východoněmečtí voliči národovecky konzervativní AfD do Bundestagu s řádově lepšími výsledky než na západě, nešlo se vyhnout interpretaci, že od Ossis šlo i o reakci právě na tuto morální paniku: A teď se natruc budeme chovat ještě víc jako lůza, za kterou nás beztak máte! Pro etablovaný tisk to potom byl jen další doklad toho, že sjednocení Německa selhalo.

U našich sousedů však naštěstí nezůstali jen u moralizování, trucování a fatálních výkřiků, a tak může Německo k listopadovému třicetiletému výročí pádu berlínské zdi směřovat s alespoň započatou debatou, jaké jsou skutečné příčiny přetrvávajícího rozštěpení země a co se s tím dá dělat.

Významným příspěvkem do této debaty je loňská kniha Integrujte nejprve nás! (Integriert doch erst mal uns!) saské ministryně pro integraci a rovné příležitosti, sociální demokratky Petry Köppingové. Její text je pozoruhodný hlavně tím, s jakou nesamozřejmou otevřeností mluví o východoněmeckých traumatech spojených s koncem státně socialistického hospodářství i totalitního společenského uspořádání a přechodem na kapitalismus a demokracii. A také o mocenské nerovnováze mezi západem a východem, jež tímto přechodem vznikla. To vše je (nejen) v Německu stále ještě tabu ze strachu, že by snad otevřená diskuse mohla zpochybnit principiální správnost tehdejších změn.

Integrujte nejprve nás! přesvědčivě ukazuje, kolik takových traumat ve východoněmecké společnosti i po bezmála třiceti letech od sjednocení země přežívá a že tato traumata stále silně ovlivňují politické postoje v regionu, a je tedy na místě se jimi konečně začít otevřeně a kriticky zabývat. Jinak totiž hrozí, že kolektivně uvalené mlčení a absence pokusu o zpracování křivd paradoxně přispějí k neřešitelné krizi právě toho systému, který tím má být chráněn.

Nebylo by dost dobře možné začít výčet východoněmeckých křivd někde jinde než u privatizace státního hospodářství prostřednictvím zvlášť k tomu zřízené, především západoněmeckými elitami ovládané instituce Treuhand. Köppingová předkládá čísla, podle nichž bylo do roku 1994 celých 80 procent bývalého státního majetku NDR zprivatizováno západoněmeckými podniky, 14 procent zahraničími a pouze 6 procent šlo do východoněmeckých rukou.

Jistěže platí, že bylo třeba se vypořádat s problémem chybějícího východoněmeckého kapitálu i s tím, aby podniky nakonec nepadly do rukou bývalé nomenklatury. Köppingová však dochází k tomu, že primárním cílem východoněmecké privatizace bylo ve skutečnosti udržet pod kontrolou potenciální konkurenci pro západoněmecké firmy. Obdobu českého vytunelovat sice Němci ve své slovní zásobě nemají, přesto právě to se následně, často doslova přes noc, pod západoněmeckými vlastníky se spoustou podniků na východě stalo. Zdaleka u všech přitom není jisté, že by byly ve volnotržním prostředí nezbytně odsouzeny k bankrotu.

Köppingová tady zpochybňuje na západě široce rozšířenou představu, že sjednocení země zaplatil hlavně právě západ. K masivnímu přesunu majetku v důsledku privatizace hospodářství (ale třeba také nemovitostí) je navíc nutno připočítat například i to, že tzv. Aufbau Ost (budování východu) fungoval primárně jako dlouhodobý program na podporu konjunktury západoněmecké ekonomiky.

Z takto pojaté privatizace se východní Německo dodnes nevzpamatovalo a zůstává převážně strukturálně slabým regionem, ze kterého kdo může, odchází na západ. Tím se ale celý problém jen prohlubuje a získává demografický rozměr: na východě zůstávají staří lidé a méně vzdělaní single muži. Vylidňování má za důsledek rovněž mizení veřejných služeb, čímž je toto vylidňování zase dál poháněno.

Köppingová píše, že masová nezaměstnanost, kterou východní Německo v důsledku transformace zažívalo, dopadla na kolektivní psychiku o to hůř, že lidé byli za socialismu zvyklí přisuzovat práci zásadní důležitost a také že jim byl pracovní kolektiv často středobodem sociálních aktivit a kontaktů. V naprosto proměněném světě byli mnozí najednou bez práce a sami.

Nejde ale jen o zpackanou transformaci. Po všem „západním“ lačnící lidé z východu byli v devadesátých letech často terčem všemožných menších podvodů, od toho, že jim byla draho prodávána ojetá západoevropská auta, až po různé pojišťovací čachry. Ti, kteří ještě před pár měsíci entuziasticky volali po větší svobodě ovlivňovat věci a kteří pak měli krátce pocit, že si ji vybojovali, se náhle cítili o to více poníženi a otřeseně si stěžovali, že takhle si tu demokracii nepředstavovali. Mnoho východních Němců přišlo do kontaktu s negativními průvodními jevy systémového přerodu násobně častěji než s vymoženostmi nového uspořádání, které byly v rámci běžného života většinou abstraktní, či rovnou nepřítomné.

Další nespravedlnosti vznikly v souvislosti s integrováním východoněmeckého sociálního systému do toho západoněmeckého. Jak totiž Köppingová podotýká, to, čemu se dodnes vznešeně říká Wiedervereinigung (znovusjednocení), bylo v lepším případě připojením východu k západu – a v horším obsazením východu západem. A to včetně toho, že v zemi dodnes platí západoněmecký Grundgesetz (základní zákon), který měl být původně jen dočasnou záležitostí, než si sjednocený německý lid vypracuje novou, společnou ústavu. Autorka knihy konstatuje, že prosté rozšíření západoněmeckých zákonů a praxe na východ ztělesňuje do jisté míry pochopitelný, avšak nebetyčně povýšený přístup dějinných vítězů, kteří tím nejen přispěli k pocitu ublížení a nespravedlnosti na východě, ale ochudili i sami sebe o příležitost ke kritické inventuře vlastního uspořádání.

Východní Němci nezřídka v novém systému ztráceli domněle jisté nároky, což se týkalo zejména těch, kterým východoněmecký režim v souladu se svou ideologií sliboval větší odměnu nebo podporu, jako byli horníci či matky s dětmi, ale také těch, jejichž dosavadní pozice na západě prostě neexistovaly. Na straně dějinné prohry se, alespoň na nějakou dobu, ocitly kupříkladu východoněmecké jesle a školky. A když se nyní, po mnoha letech, konzervativní západní Německo k ideji větší svobody matek ohledně kariérního rozhodování konečně samo propracovalo, mluví se u nově stavěných zařízení absurdně o skandinávské inspiraci. Kde mohl v tomto ohledu západ Německa být, kdyby byl připustil, že ani na východě nebylo všechno špatně – a jak blahodárně by působilo na východoněmeckou duši, kdyby se aspoň dnes západ přihlásil k inspiraci východem.

Samostatnou kapitolou je pak Köppingovou popisovaný fakt, že nejenže byla celá transformace řízena z velké části západoněmeckými elitami, ale že na východě skoro ve všech klíčových společenských oblastech ve vedoucích pozicích stále dominují lidé ze západu – v průměru jich je v médiích, justici, hospodářství, státní správě, politice a vědě 77 procent. Reprezentace východního Německa na celostátní úrovni je ještě žalostnější – zde je ve vedoucích pozicích pouze 1,7 procenta lidí z východu, byť je jejich podíl na obyvatelstvu Německa desetinásobný.

Tak jako v celé knize ani zde nejde Köppingové o jednostrannou obžalobu: píše, že původně to mělo své důvody – na východě v podstatě chyběly nezkompromitované elity, nadto je celkem logické povolat na výstavbu systému podle určitého předobrazu ty, kteří ho dobře znají. Jenže zároveň to vedlo k systémovým nespravedlnostem, které jsou stále živé: jako když nebylo uznáváno či bylo bezdůvodně devalvováno vzdělání, případně pracovní zkušenosti východních Němců, což jim bránilo se vysokých pozic ujmout, a místo toho jim byli jako nadřízení prezentovaní nezřídka méně schopní a méně vzdělaní lidé ze západu; nebo jako když významné zpřísnění dávkového systému, známé jako Hartz IV, asymetricky tvrději dopadlo na východní Německo kvůli tamní vysoké nezaměstnanosti. V Berlíně to totiž kvůli nízkému zastoupení lidí z východu jaksi nedomysleli.

Köppingová konstatuje, že bylo dávno načase tuto nerovnováhu v zastoupení východních Němců korigovat, jenže tomu prostě nikdo na západě nevěnuje pozornost.

To je pro celou debatu o východním Německu symptomatické. V Berlíně a na západě země se má za to, že by po třiceti letech měly být procesy Wiedervereinigung i Aufbau Ost ukončeny, úsilí a peněz přece do nich nateklo dost.

Vzniklá individuální i kolektivní traumata východních Němců se přitom ignorují. Byť jen symbolického uznání se jim nedostává ani za jejich enormní výkon jakž takž se vyrovnat s tím, že se jim přes noc obrátil svět vzhůru nohama, protože si prý přece jednoznačně polepšili, natož aby je někdo ocenil za alespoň část jejich životních zásluh z doby před pádem berlínské zdi, nemluvě o přetrvávajících materiálních nerovnostech ve mzdách, penzích i bohatství.

Místo toho se setkávají s odsudky, že jsou nevděční a pořád by si na něco stěžovali, a je obvyklé si z nich utahovat jako ze všestranně zaostalých. Nyní se navíc nově přidalo pohoršení, že jsou lůza a náckové.

Mechanismy vzniku jejich politických postojů by přitom na pozadí toho, co za posledních třicet let prožili, neměly být nijak překvapující. Je mnohonásobně doloženo, že pocit systémové a dlouhodobé nespravedlnosti, ponížení a zneuznání se nezřídka mění v nenávist, že z ublížení se může vyvinout trucovitá kulturní identita vymezující se proti tomu, kdo ho způsobil, že pocit bezmoci a marného snažení v určitém bodě vyústí v kompenzaci prostřednictvím marginalizace slabších.

Specificky v otázce přijímání uprchlíků pak podle Köppingové zřejmě hrají roli ještě dvě dynamiky: určitá žárlivost na to, že se západoněmecký soucit a velkorysost obrátily na jinou stranu, a také pocit, že dříve než bude Německo integrovat nově příchozí, mělo by dokončit integraci vlastní.

Podle německé sociální vědkyně Naiky Foroutanové se totiž v případně sjednocení zkušenost východních Němců vlastně moc neodlišovala od zkušenosti migrantů. Podobně jako jiné dříve usídlené generace odněkud příchozích tak reagují na další migraci podrážděně. A to zřejmě i pod dojmem toho, jak komplikovaná jejich vlastní integrace byla – východní Němci ji ani po třiceti letech nepovažují za uspokojivě ukončenou.

Köppingová nicméně svou knihu napsala ze sociálnědemokratických pozic: nemá být ublíženou obžalobou, která by posilovala resentimenty, a už vůbec se nesnaží obhajovat či omlouvat nelidskost, chybějící solidaritu se slabšími či autoritářství. Popisuje jen, odkud se to vše bere, aby s tím bylo možno účinně bojovat. Na mnoha místech dává Köppingová najevo, že rozumí, proč se některé věci staly právě tak, jak se staly – kupříkladu že když měli privatizaci vlastně z legitimních důvodů na starosti západoněmečtí politici, je jasné, že jim šlo hlavně o dobro svých, tedy západoněmeckých voličů. Stejně tak vícekrát tematizuje určitou spoluodpovědnost východních Němců či konstatuje, že popisované křivdy neutrpěli nutně všichni stejnou měrou.

Přesto trvá na tom, že Německo bude muset v blízké budoucnosti vynaložit velké úsilí na to vést otevřenou a kritickou debatu o způsobu sjednocení země a hospodářské i společenské transformace. O její nutnosti je podle ní třeba přesvědčit předně západní Němce, kteří většinou o nedávné minulosti ani současnosti východu nic netuší a pronikají k nim jen povrchní signály vedoucí k prázdnému morálnímu rozhořčení, které rozštěpení země pouze zhoršuje.

Köppingová má za to, že mnoho křivd lze napravit či alespoň neutralizovat už jen tím, že bude uznána jejich existence, u jiných by šlo uvažovat o možnostech jejich materiálního vyrovnání. Skončit také musí zesměšňování a všemožné symbolické i faktické marginalizování východního Německa, aby se již nadále dva ze tří obyvatel tohoto regionu necítili jako „občané druhé kategorie“ – ze zdejších voličů AfD je to podle výzkumu z roku 2018 dokonce 84 procent. Jinak budou tento pocit dál využívat pravicové politické síly, a to nejen ke štěpení Německa, ale i Evropy.

Je zřejmé, že kniha má svou důležitost i pro český kontext. Považovat nadále za hlavní konfl ikt společnosti střet mezi „zastánci demokracie a svobody“ a „zaostalou lůzou“ by i nás zavedlo do slepé uličky. Je na čase využít kulaté výročí sametové revoluce k podobně kritické debatě o způsobu přerodu systému – o tom, jak náročný pro většinu lidí byl, kolik pocitů nespravedlnosti v nich zanechal, kolik lidí nechala a stále nechává společnost v obtížných situacích napospas osudu. Musíme pochopit, že u mnoha z nich může tato negativní zkušenost nový režim definovat víc než to, že je formálně demokratický. Neznamená to stavět se na stranu autoritářů, právě naopak, v duchu závěrů Köppingové se takové konstatování a snaha o nápravu jeví jako jediné východisko, jak snad ještě odrazit jejich nástup.

Kniha zároveň nepřímo pomáhá pochopit současný konflikt mezi východem a západem Evropské unie. A to jak v našem regionu stále častější odmítání Západu včetně věcí, které jsou vnímané jako západní import (politická korektnost, gender), tak postoje zemí Visegrádské čtyřky vůči uprchlíkům, kdy EU pro mnoho lidí sehrává symbolicky podobnou roli jako pro východní Němce západ jejich země. Ať již oprávněně, či ne, i u nás je Západ viněn z mnoha porevolučních křivd. Průběh tohoto konfliktu je však zatím bohužel podobný jako v Německu – západní neznalost, nepochopení a dojem nevděčnosti se střetává s trucovitým A schválně budeme za barbary! z Prahy, Bratislavy, Varšavy a Budapešti.

Pokud lze něco fundamentálního knize Petry Köppingové vytknout, je to právě absence přesahů do jiných zemí střední Evropy, respektive do aktuálních pří v rámci EU. Jsou totiž očividné.