Katalog iracionality. Pavel Pospěch a jeho obhajoba sociologie

Probírá například jevy, jako je touha po autentické přirozenosti, z níž podle autora těží Andrej Babiš, nebo nedůvěra k veřejné angažovanosti, která vede k tomu, že se ze státních svátků, jež byly původně určeny k oslavě státu či širší komunity, staly dny vyhrazené soukromé spotřebě.

Obecně přitom autor poukazuje na paradoxy konzumního společenského světa, respektive na lidské záměry a plány a na často nezamýšlené důsledky našeho jednání. Pospěch sám uvádí, že jeho kniha je „jedním velkým katalogem iracionality“.

Pojednává totiž třeba o tom, jak nejen v Česku zaplavujeme města automobilovou dopravou a pak si stěžujeme, že už děti nemohou chodit samy do školy. O tom, že si Češi roku 2017 za premiéra zvolili miliardáře, protože kupodivu měli pocit, že je jedním z nich. O zmíněných zahradních bazénech, které se ale kvůli suchu nesmějí napouštět, a také obecněji o tom, že sice teoreticky víme, jak zastavit klimatickou změnu, ale prakticky se tak většinou nechováme.

V případě front na zboží autor zabrousil i do hlubší minulosti. Nejprve obecně vysvětluje, že podle sociologů je můžeme chápat jako zmenšený model společnosti, protože v nich najdeme vše podstatné: obecná pravidla, kterým se musíme podřídit, i formální rovnost nastolenou pořadím příchodu.

V sociálních vědách jsou proto frontám připisovány tři základní charakteristiky: rovnost, civilizovanost a racionalita.

Komunistickému režimu v Československu se ovšem podle Pospěcha podařilo místo rovnostářských, civilizovaných a racionálních front stvořit fronty „protekční, ponižující a absurdní“, například proto, že vybraní jedinci nemuseli stát dlouhé hodiny ve frontě a do obchodu mohli rovnou zadem. A upozorňuje, že i dnes pro některé občany pravidla platí a pro jiné jako by neplatila: daňové úniky mocných a bohatých se podle autora mohou pro liberální demokracii stát tím, čím byly pro komunistický režim „fronty na banány“ pro většinu a jejich obcházení pro ty privilegované.

Současnost umí autor osvětlit i s humorným nadhledem, například když ironicky líčí frustraci, kterou běžní klienti zažívají ve styku s korporátní sférou. Svérázný půvab této komunikace je totiž umocněn „jásavým marketingovým jazykem, do nějž velké firmy své chování balí“. Během někdy i desítek minut čekání na zákaznické lince vás nahraný hlas několikrát ujistí, že mu na vás – ano, právě na Vás – záleží a „že si váží vašeho času“. Popis je mimochodem součástí kapitoly, jejímž hlavním a nepřekvapivým poselstvím je nutnost posílit instituce státu.

Jinde Pospěch popisuje, že velká nákupní centra disponují vedle dětských koutků také speciálními koutky pánskými, určenými „pro muže, které nakupování s partnerkami příliš nebaví“. Jediným členem rodiny, který v obchodním centru svůj koutek nemá, tak podle autora zůstává žena. Je to proto, že celé obchodní centrum je vlastně zamýšleno jako jeden velký „ženský koutek“. Zatímco přítomnost mužů a dětí je v centrech potřeba ošetřit, „pro ženy má být obchodní centrum přirozeným prostředím k životu“, říká autor vtipně v kapitole, která ale jinak hlavně replikuje (přehnaně) kritické výhrady vůči nákupním centrům známé i z řady starších knih – jako třeba z Měst zdí od Anny Beaty Háblové.

Neznámá společnost tak obsahuje některé vtipné a podnětné postřehy, ale skeptik by možná řekl, že řada pasáží především shrnuje, co o daném tématu napsali jiní. Ovšem dodejme, že snažit se stále znovu a lépe pojmenovávat, co pojmenovali už předchůdci, je prostě úděl sociálních vědců a Pospěch to činí srozumitelně, inteligentně, elegantně a s působivými závěrečnými pointami.

Kniha explicitně navazuje na Slepé skvrny Daniela Prokopa – v porovnání s nimi je ovšem méně statistická a více interpretační. Dále se Pospěch odvolává na dnes již klasickou publikaci antropologa Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Národní identita a postkomunistická transformace společnosti.

Některá Holého vysvětlení, jež Pospěch cituje, poukazují na to, že ne vše se dá vysvětlit přetrvávajícím komunistickým dědictvím: zatímco my krčíme rameny a jako na viníka ukazujeme na komunistický režim, naši dědečkové podobně krčili rameny a ukazovali na císaře pána.

Uvést by se daly další obdobné tituly, především 47 odstínů české společnosti – Pospěch probírá méně témat, ale poněkud více do hloubky. Každopádně naše společnost má tolik „slepých skvrn“, že ani další kniha na toto téma nevychází zbytečně.

Obecně je Neznámá společnost rovněž obranou humanitních věd proti „technokratům“, kteří tvrdí, že české školy produkují zbytečně moc antropologů a sociologů.

Na obhajobu nezastupitelnosti jejich přístupu Pospěch uvádí příklad z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy se hlavní plánovač chystal v centru New Yorku vybudovat dvě nové dálnice. Na papíře šlo o dobře promyšlené projekty, jejichž jednotlivé aspekty jako technické parametry, dopravní kapacita či ekonomická návratnost byly detailně propočítané. Plán ale narazil na odpor veřejnosti. Zaskočení zástupci stavebních firem se obraceli k projektantům z plánovací kanceláře, ale ti jen krčili rameny: „My nic, my jsme to naměřili dobře.“ Lidé se prostě „začali chovat jinak, než jak jim to plánovači určili“.

Pospěchovu knihu otvírají provokativní otázky: „Proč je v Česku tolik zahradních bazénů? Proč je každá trafika plná časopisů o jídle a bydlení? Proč se v českých městech nesmí pít alkohol na veřejnosti a proč jsme si toho ani nevšimli? Proč máme rádi vtipy o frontách na banány?“ Případně proč se u nás o mladých lidech, kteří mají chuť něco kolem sebe změnit, pohrdavě říká, že jsou „svazáci“? Tyto čtenářsky vděčné vějičky ovšem možná zastírají, o co v posledku jde – o obhajobu sociologie.

Autor je literární publicista.