Karel Veselý: Věci nikam neutečou. Maďarské lavírování mezi východem a západem nemusí být jen negativní rys

Uvnitř je šero, kužely světla ze světlíků v typické kupoli dopadají na několik návštěvníků odpočívajících v teplé vodě s velkým obsahem síry. Další střídají menší bazény nebo sedí v parní lázni. Většina jsou od pohledu turisté, všichni ale ctí klid, který k relaxaci v tureckých lázních patří.

Když odcházím z Király, míjím nástěnku s už poněkud vybledlými plakáty a výstřižky zobrazujícími výjevy z maďarské lázeňské kultury, která zůstává jedním z turistických lákadel Budapešti. Do osídlení na pravém břehu Dunaje bohatém na přírodní prameny ji přivedli už Římané na začátku letopočtu, nedaleko odtud – ve čtvrti Óbuda – jsou dodnes k vidění základy amfiteátru a lze tam navštívit muzeum římských lázní.

Király jsou ale jedny ze dvou dnes stále funkčních tureckých lázní, které ve městě zůstaly po osmanské invazi v polovině 16. století. Turci ovládali město asi jen sto čtyřicet let, v Budíně tento čas připomíná kromě lázní vlastně už jen hrobka osmanského básníka Güla Baby (momentálně opravovaná). Přesto se turecká přítomnost nepochybně podepsala na svébytném duchu města rozkročeného svou historií mezi východem a západem. A tato nedourčenost vlastně Budapešť provází i dnes, se všemi klady a zápory.

Ostré kontrasty jako by byly zapsané přímo v DNA města – ostatně majestátní Dunaj ho rozděluje na dvě zcela svébytné části. Kopcovitý a zelení prorostlý Budín má bohatou historii – kromě tureckých a římských památek je zde i hrad z 13. století, někdejší sídlo uherských králů. Rovinatá Pešť na druhém břehu vyrostla z velké části na konci 19. století, v době, kdy se město mělo stát jakousi paralelní metropolí Rakouska-Uherska. Na Vídeň si často vzpomenete při pohledu na impozantní secesní budovy nebo naddimenzované památníky rozeseté po městě, Budapešť ale v sobě nemá odtažitost a chlad rakouské metropole, místo toho si uchovává svou zvláštní syrovost a nepřístupnost.

Opakovaně si všímám, jak se městu daří vzdorovat tomu, aby se stalo jen skanzenem pro turisty. Když sejdete z ulice Váci, obchodní tepny protínající pešťské centrum, překvapí vás množství bezdomovců, kteří obývají ulice nebo podchody nedaleko centra. V tom, jak geometricky přesné ulice nevábně voní, je vlastně něco sympatického – místní psi a opilci si tohle město označkovali, patří jim.

Do Budapešti jsem přijel dva týdny po parlamentních volbách, které potřetí v řadě vyhrál Fidesz premiéra Viktora Orbána. Populistická strana se zaštiťuje ochranou tradičních hodnot a celistvostí maďarského národa, který je podle nich ohrožen leckým – od imigrantů po neziskovky. Předvolební kampaň proti americkému magnátovi Georgi Sorosovi měla zvláštní nádech antisemitismu, židovská menšina je přitom v Budapešti velmi silná a čtvrť se synagogami oblíbeným turistickým cílem; židovská stopa tvoří další střípek bohaté historie města.

Hledání fiktivních nepřátel a všudypřítomný pocit ohrožení okolními velmocemi, ale i komplikovaná sebeidentifikace jsou nedílnou součástí maďarských dějin. Stačí si projít Maďarské národní muzeum či Dům teroru. Obě instituce mezi řádky prezentují ideologie nacismu a komunismu jako cosi importovaného zvnějšku, jako něco, s čím Maďaři vlastně neměli nic společného, na čem se aktivně nepodíleli. Není pak překvapením, že novým hrdinou pravicové části politického spektra se stal Miklós Horthy, regent Maďarského království, jež bylo za války faktickým satelitem nacistického Německa. Premiér Orbán ho loni nazval „velkým státníkem“.

Těsně po volbách, v nichž si Orbán udržel i díky chytrým legislativním změnám ústavní většinu, se v ulicích Budapešti sešlo skoro sto tisíc jeho odpůrců. Na začátek května byla naplánovaná další demonstrace u příležitosti ustavujícího zasedání parlamentu. Místní mě varovali, že se ten den město promění k nepoznání, ale před parlamentem se nakonec sešlo jen asi pět tisíc lidí, které po pár hodinách rozehnala bouřka. Jako by už nastoupila rezignace z politiky, ostatně Orbán je u moci osm let.

Jak mi s úsměvem prozradila stážistka Niki z Petőfi ho literárního muzea, jediná demonstrace z poslední doby, která v něčem uspěla, byla ta proti novým daňovým zákonům, jež by výrazně zdražily internet. Před čtyřmi lety se po dvou stotisícových demonstracích Orbánova vláda rozhodla poplatky zmírnit. Kýžené antipopulistické hnutí, které by ho mohlo porazit v řádných volbách, z protestů nevzešlo. Před volbami letošními se opozice dlouho dohadovala na společném postupu, ale strany se nespojily a Orbán si pohodlně došel k vítězství.

Dubnové volby tak v ulicích Budapešti připomínaly už jen nálepky Strany maďarského dvouocasého psa s absurdními hesly jako Pivo zdarma či Věčný život. Parodická partaj vysílala do předvolebních televizních debat svého zástupce převlečeného za slepici – místo odpovědí kvokal. Do parlamentu se strana nedostala, ale skončila s bezmála dvěma procenty na sedmém místě, což může dobře sloužit jako připomínka cynické nálady části voličů.

Během pár týdnů ale začaly její stickery mizet pod podobně pirátsky vylepovanými pozvánkami na shromáždění k výročí trianonské smlouvy, která 4. června 1920 určila dnešní hranice Maďarska a nechala vně státu čtvrtinu maďarské populace. Pro nacionalistické kruhy je dodnes Trianon symbolem křivdy, které se na národu dopustily mocnosti. Průvodu se symboly Uherska se často účastní i představitelé vládní strany Fidesz, kteří si tak posilují obraz ochránců národních tradic.

Převládající rezignace nad politickou situací je cítit i při rozhovorech s mladými lidmi, které potkávám na koncertech nebo výstavách. Oproti Praze je alternativní scéna v Budapešti o poznání menší, bez podpory státu nebo korporací se musí spolehnout sama na sebe, a proto je i o poznání divočejší. Když se galeristky Ráhel ptám, jak moc místní nezávislou scénu poznamenaly nedávné volby, dozvím se, že kdo chtěl zemi opustit, už to dávno udělal.

Trochu mi ale stejně přijde, že víc než politika trápí mladé rostoucí nájmy, které by z centra mohly už brzy udělat město duchů. Na postupu je gentrifikace – například kultovní klub Gólya bude muset už brzy ustoupit novým plánům majitele pozemku. Kolem již ostatně rostou výškové budovy opatřené logy nadnárodních společností. Do osmého distriktu – populární umělecké čtvrti, která se ještě donedávna chlubila nízkými nájmy a osobitou atmosférou malých hospůdek a kaváren – se pomalu zakousávají peníze.

Bavit se dnes s mladými lidmi v Evropě o politice není úplně nejradostnější zábava, takovou dávku pesimismu jako v Maďarsku jsem ale nikde jinde nedostal. Do jisté míry je to dané i tím, že ani relativně bohatá a prozápadní Budapešť už nebyla v posledních volbách zcela imunní vůči populismu. Když se ale o převládající negativitě bavíme s polskou překladatelkou z maďarštiny Annou, která je zde jako já na literárním stipendijním pobytu, trochu se mi můj pohled koriguje. Maďaři jsou posedlí smutkem a rádi si v něm libují, říká mi a cituje verše romantického básníka Sándora Petőfiho: „Jsem Maďar. Vážný od přirozenosti, / jako když naše housle hrají prim. / Občasný úsměv rty mé někdy hostí, / však zřídka kdy se šťasten veselím.“

Když mi lidé z klubu Gólya doporučují další zajímavá místa spojená s hudební či alternativní scénou, všimnu si, že často a rádi používají anglické slovo trashy. Popisují s ním jistou brakovou kvalitu klubů či hudebních sálů, které si uchovávají svůj charakter a odmítají se podbízet turistům. Anglické adjektivum, které jsem dosud vnímal jako vyloženě negativní, najednou dostává trochu jiné zabarvení. Kluby jako Auróra či Vitulla v Pešti nebo budínské relikty „osmdesátek“ restaurace Bambi Bar a Cafe Unplugged jsou jakousi autentickou protiváhou tzv. ruin pubů – turistického fenoménu posledních dvou dekád, hospod divoce vznikajících ve dvorech nebo v zapadlých uličkách, které mají naplňovat poptávku turistů po neobvyklých zážitcích při výletech za alkoholem. A replikovat ducha ilegálních komunitních večírků z časů socialismu.

Například slavná venkovní hospůdka Szimpla Kert doporučovaná ve všech „alternativních“ průvodcích se dnes proměnila v turistickou atrakci, která už nemá s autenticitou nic společného.

Poválečné období se na tváři Budapešti samozřejmě také podepsalo. Jednou z dominant města a oblíbeným vyhlídkovým místem je památník Citadela na Gellértově hoře v Budíně, od jehož čtrnáctimetrové sochy Svobody je nejlepší výhled na Dunaj a centrum. Ženská postava s palmovou ratolestí byla dokončena v roce 1947 na památku sovětským vojákům padlým při osvobozování města, socha ale původně začala vznikat jako Horthyho památník ještě před koncem války a žena měla zvedat k nebesům dítě jako svůj dar národu. Během potlačeného maďarského povstání v roce 1956 byl památník poničen a část musela být zrušena, po rozpadu sovětského bloku na konci osmdesátých let se o něm vedly zjitřené diskuse a nakonec se rozhodlo, že text na podstavci už nebude oslavovat „sovětské hrdiny“, ale truchlit za všechny oběti války. Komplikovaná historie moderního Maďarska v kostce.

Soch mají vůbec v Budapešti víc než v jiných metropolích – na velkorysých širokých bulvárech je pro ně dost místa. Kromě velkých postav maďarské historie se tu dá najít třeba Ronald Reagan nebo Steve Jobs, v bizarní sešlosti v Zahradě filosofů nedaleko Citadely se potkávají Buddha, Ježíš a Abrahám s Gándhím a egyptským faraónem Achnatonem, který vypadá trochu jako mimozemský velvyslanec. Mě ale nejvíc překvapí, když kousek od parlamentu objevím známou postavu detektiva v baloňáku z populárního seriálu o inspektoru Columbovi. Herec Peter Falk měl po babičce maďarské kořeny, a tak mu místní složili poctu na ulici jeho jmenovce – politika a novináře Miksy Falka. K bizarnosti věci přispívá i to, že o pár metrů dál stojí ještě socha jezevčíka. Legenda hovoří o tom, že to byl sochařův pes, který mu zemřel, a on ho chtěl zvěčnit. Zamyšlený Columbo má prý přijít na to, co tam ten pes vlastně dělá.

Columbo má v Budíně i vlastní hospodu, která zde přežívá od začátku devadesátých let, kdy americký seriál v televizi zosobňoval ducha Západu. Maďarsko vstupovalo v roce 1989 do nové éry s mírným náskokem před ostatními zeměmi socialistického bloku. Jenže brzy tento náskok ztratilo. Dobře to charakterizuje jízlivá poznámka Andráse Töröka, který stručný výklad maďarské historie v populárním budapešťském průvodci končí větou: „Většina Maďarů očekávala trochu jiný Krásný nový svět.“

Tragikomickou tečkou éry transformace byl v roce 2006 projev tehdejšího premiéra Ference Gyurcsányho na uzavřené schůzi poslanců Maďarské socialistické strany. Když nahrávka s projevem, v němž premiér sprostě kleje a přiznává, že bezuzdně lhal, prosákla na veřejnost, následovaly protesty a příští volby skončily pro stranu absolutním debaklem. Otevřela se cesta k Orbánově návratu do premiérského křesla, o které přišel v roce 2002. Letos jako první maďarský politik vyhrál volby už počtvrté a zdá se, že by se teď rád soustředil na vyřešení problémů Evropy, která by podle něj měla spíše než na další integraci stát na silných národních státech. Když vyhrál volby v roce 2014, popsal svou vizi pro Maďarsko jako „neliberální demokracii“ a za své vzory označil Rusko, Turecko nebo Čínu. Pořádně tím vyděsil představitele Evropské unie. Na druhou stranu se nedávno ukázalo, že členové Orbánovy rodiny a jeho přátelé nemají problém čerpat velké částky z evropských dotačních programů. Možná i proto nebude s tím směřováním na Východ maďarský politický establishment tak spěchat.

Když se svých nových maďarských přátel ptám, jestli jejich země patří spíš na západ, nebo na východ Evropy, většinou jen bezradně krčí rameny. Dozvím se, že tohle dilema Maďaři řeší celou svou historii. Co když ale tohle lavírování není jenom vyloženě negativní rys.

Když na dva měsíce vyměníte Prahu za Budapešť, překvapí vás pomalé tempo, kterým město funguje – zdá se, že maďarská metropole odmítla přijmout rytmus západního kapitalismu a přimkla se víc k jižanské nátuře. Hezky je to vidět na číšnících, které je v budapešťských restauracích často potřeba ke stolu doslova nahánět. Co mě ale v prvních týdnech vytáčelo, změnilo se postupně v další sympatický rys města na Dunaji. Jako by mi svou pomalostí chtělo vzkázat, že s obědem – stejně jako s čímkoliv jiným – se prostě nemá spěchat.

Celé mi to dojde, když ležím v lázních Király, kde čas plyne ještě o něco pomaleji než venku. Chtěl jsem odpoledne na něčem pracovat, ale tady mě mé odhodlání přejde a radši se ještě jednou ponořím do sirné vody. Jestli si z Budapešti chci něco odvézt, pak právě tenhle pocit, že věci nikam neutečou. Když si večer na internetu hledám o lázních informace, dozvím se, že v Király se mají příští rok pustit do velkých renovací. Ona sympatická sešlost otlučeného místa mimo čas a prostor možná definitivně zmizí a nahradí ji další wellness pro turisty. Anebo možná ne – nakonec v Budapešti to s podlézáním modernitě nikdy nebrali moc vážně.