Článek
Bonus se totiž dlouhodobě angažuje v podpoře alternativ vůči OSA ajeho pojetí autorských práv. Atak si na pódiu vezme mikrofon, poděkuje rodině a kolegům muzikantům a dodá: „Album Náměstí míru bude od zítřka zdarma ke stažení na internetu v licenci Creative Commons!“
„Spíš než dělat nějaká velká gesta jsem chtěl přitáhnout pozornost k tématice, která je OSA proti srsti,“ říká mi o několik týdnů později dvaatřicetiletý hudebník, který dříve působil třeba ve skupinách Ememvoodoopöká či Sporto. Bonuse odkojila punková filosofie udělej si sám a pro ni je klíčová nezávislost na sys tému velkého nahrávacího průmyslu, který dělá z hudby především byznys. Bonusovy desky vydává na vinylových nosičích malá společnost Starcastic a většina z nich je na internetu zdarma ke stažení. Stejně jako pro tisíce jiných hudebníků po celém světě se i pro něj stal internet zbraní v boji proti zavedeným pořádkům.
„Myslím, že fenomén sdílení je jednou z nejpřevratnějších a nejdůležitějších věcí za posledních deset nebo patnáct let,“ říká. „Sdílení informací, vědomostí, prostředků i hotových děl bere kulturu v tom nejširším slova smyslu obchodníkům a vrací jí lidem. Moje hudba není zboží.“
Zakladatel serveru Megaupload Kim Dotcom
Pro hudební průmysl byla první dekáda nového tisíciletí dobou temna. Za krátící se zisky nemohlo jen stahování z pirátských sítí, ale také neschopnost velkých společností vytvořit na internetu legální distribuční kanály. Vyrostla tak generace konzumentů, která si zvykla, že se za hudbu neplatí. Opravdovou ránou hudebnímu průmyslu pak nebyl ušlý zisk, nýbrž celá nová situace, do níž se distribuce hudby a potažmo celá kultura dostala: jakkoliv se reklamní kampaně snažily postavit zchudlé muzikanty proti jejich zlodějským fanouškům, internet ve skutečnosti obě skupiny zbavil otrockých pout. Prvním dal možnost jednat bez prostředníka nahrávacích firem, které je dlouhodobě zneužívaly, a těm druhým zase nabídl širokou možnost volby. Na konci dekády bylo jasné, že zatímco nahrávací průmysl umírá, hudbě samotné se daří skvěle. Muzikanti už nevydělávají peníze na deskách, ale na licencování skladeb, merchandisingu a hlavně na koncertování. Nahrávací společnosti byly potřeba čím dál méně. Jenže odmítly vyklidit pole.
Ve stejný den, kdy Bonus získává cenu Apollo, nechávají americké úřady zavřít obří digitální úschovnu Megaupload, která se stala synonymem ilegálního stahování dat. Média informují, že populární portál okradl nahrávací průmysl o 500 miliónů dolarů a libují si v obrázcích otylého naboba, zakladatele serveru Kima Dotcoma s jachtou a dívkami v bikinách.
O dva týdny později je v Tokiu za mohutné podpory lobbistů z Americké asociace nahrávacího průmyslu (RIAA) přijata mezinárodní protipirátská dohoda ACTA. Kromě podstatně přísnějšího přístupu knelegálnímu sdílení dat umožňuje mimo jiné i detailní prohledávání přehrávačů na hranicích za účelem odhalení nelegálně stažené hudby. Internet se následně otřese pod odvetnými útoky hackerské skupiny Anonymous, jejichž terčem se stanou i české stránky organizace OSA, která přijetí ACTA podporuje.
Ochranný svaz autorský se – zjednodušeně řečeno – stará o to, aby autoři dostali zaplaceno za veřejnou produkci svých hudebních děl, ať už je hraje rádio, televize nebo kapela na vesnické zábavě. Na papíře je tato činnost pro umělce blahodárná, v praxi ale z tohoto plošného ždímání kultury profitují jen někteří a menšinová hudba ostrouhá. OSA totiž vybírá autorské odměny automaticky za každého českého autora, opravdu zásadní peníze ale inkasuje jen část z nich, která si mezi sebe přerozděluje také tzv. neidentifikovatelné příjmy: poplatky z rozhlasu a televize, o které se nikdo nepřihlásil, u kterých nebyl dohledán autor, nebo nechvalně známé poplatky za prázdná CD a DVD. „Příjemcem těchto peněz se může stát jen autor, který v po sobě jdoucích letech vykáže určitou minimální sumu autorských příjmů. Ta je ale třeba pro nás, klasikáře, natolik vysoká, že na ni většina mých kolegů, včetně mě, nemá šanci dosáhnout,“ vysvětluje hudební skladatel Marko Ivanovič, jehož operu Čarokraj právě uvádí Národní divadlo. „Jsem zastáncem ochrany duševního vlastnictví a jsem rád, že provozování mé hudby někdo hlídá a zpoplatňuje. Na druhou stranu chci mít právo nakládat svobodně se svým dílem a mít možnost poskytnout ho k provozování i bezúplatně,“ dodává Ivanovič.
Modernější přístup k autorským právům nabízí Bonusem zmíněná licence Creative Commons, kterou před jedenácti lety vymyslel americký akademik a aktivista Lawrence Lessig. Umožňuje autorům nastavit si, jak se bude moci s jejich dílem dál nakládat – jestli se může šířit, modifikovat nebo použít k nekomerčním účelům. Své nahrávky tímto způsobem vydávají třeba Trent Reznor a jeho Nine Inch Nails nebo kultovní hudebník a bývalý brazilský ministr kultury Gilberto Gil.
„Současné autorské právo (a tedy i OSA) nahlíží na hudbu čistě jako na zboží, komoditu, ne jako na umění, resp. zásadní kulturní element,“ říká Bonus, podle něhož je podstatou kulturní dynamiky výměna informací, kterou internet neuvěřitelným způsobem zjednodušil.
Budoucnost distribuce hudby a filmu nicméně není ve stahování souborů, ale v datovém streamu. Internetové jukeboxy, na jejichž principu už pracují portály jako Spotify nebo u nás dostupné MusicJet a Deezer, už brzy problémy s ilegálním stahováním marginalizují. Jenže nové zákony už v té době možná přenesou na internet kriminalizaci jednotlivců ne nepodobnou americké válce proti drogám. „Kdyby byl vynález penicilinu chráněný podle současných autorských práv, tak by pomřely milióny lidí. Jestli takhle může umřít i umění, nevím,“ říká Bonus, který za těch šedesát tisíc od OSA plánuje natočit další album. A dát ho na internet zadarmo.
