Článek
O Karlu Mayovi říkáte, že byl ve vašem dětství „tou nejlevnější cestovní kanceláří, se kterou jste se mohl podívat do světa“. Jenže ten jeho svět vypadá trochu jinak než skutečnost.
May byl často obviňován, že si vymýšlel a že v zemích, které popisoval, nikdy nebyl. Ale on měl knihovnu se třemi tisíci svazků – to tehdy neměla leckterá zámecká knihovna! A všechno to byly zeměpisné, národopisné nebo jazykovědné publikace. Než začal psát, tak si pečlivě nastudoval reálie, samozřejmě na úrovni tehdejších znalostí. Většinou měl všechno správně, jenom někdy mu to v nakladatelství trochu upravili, aby cesty Old Shatterhanda a Kary ben Nemsího lépe seděly do map. May všechny ty příběhy poctivě prožil, jenom ne v prériích a pouštích, ale u sebe doma.
Dokonce se mu občas podařilo něco jako politické proroctví. V románu Ve stínu padišáha píše o vyvražďování jezídů, které dnes uskutečňují bojovníci Islámského státu…
A jeho popis náboženských zvyklostí jezídů byl velice přesný. Chci vám přečíst taky jednu pasáž z románu Ardistan a Džinistan: „I starý Orient jednou procitne. Východ již protahuje údy, zkouší svalstvo a sílu svých paží. Co dokáže Japonsko, dokáži také! myslí si zdánlivě umírající obr islámu, jehož mohutná postava dříme na hrudi tří starých světadílů. Přestane se bát technické převahy půlnočních zemí, proti přesile evropských zbraní postaví sílu kismetu, sílu své víry. S dobrým vůdcem zvítězí. A nezvítězí-li, bude jeho zkáza i zánikem nepřítele. Pak se žluté plemeno rozdělí s Amerikou o celý svět.“ To napsal Karel May v roce 1909.
Já si zase podtrhával pasáže v jeho „čínském“ románu A mír na zemi! z roku 1902.
Tahle knížka bylo jediné Mayovo otevřené politické gesto. Když propuklo tzv. boxerské povstání a evropské země se tam vojensky angažovaly, chystalo se vydání velkolepého sborníku, jenž měl oslavovat statečnost německých vojáků v Číně. Osloven byl i Karel May, který ovšem přispěl právě touto pacifistickou prózou. Nakladatel byl hrubě nespokojený. Vyzývání k míru bylo silné politické poselství, zvláště v tehdejším militantně naladěném Německu.
Maye změnila jeho cesta do Orientu. Po návratu začal žít i psát jinak, jeho hlavní hrdina se pak dokonce vzdal svých „válečných jmen“ Old Shatterhand a Kara ben Nemsí…
Hlavní roli sehrály tři věci. Zaprvé, viděl, že Orient vypadá přeci jen jinak, než jak ho popisoval. Navíc ho trápily střevní potíže, vyrážky, písečné blechy. Nedokázal si představit Karu ben Nemsího, jak každých dvacet minut běhá na záchod. Měl z toho trauma, přestal kouřit, stal se vegetariánem, a jak sám říká, pohřbil starého Karla na dně Rudého moře.
A ta druhá věc?
To byla štvanice proti němu. Začalo to nevinně, článkem v bavorských novinách o tom, že byl May vyřazen ze školních knihoven, snad kvůli přemíře násilných scén. Zpráva Maye zastihla právě v Orientu a on zareagoval přemrštěně, tak jako na všechno. Okamžitě sepsal vlastní článek, kde si vymyslel dopisy čtenářů plné podpory. Byla to bezvýznamná věc, a kdyby ji přešel mávnutím rukou, mohl se celý jeho následující život odvíjet úplně jiným směrem. Ovšem jeho reakce se chytli další novináři a napsali, že si vlastně celou dobu z lidí dělal legraci, když se vydával za Old Shatterhanda a Karu ben Nemsího. On totiž na přednáškách říkal, že lidem ukáže své jizvy, posílal čtenářům koňské žíně a tvrdil, že jsou to Vinnetouovy vlasy… Na jednom společenském večeru se ho ptali, jak s tak malýma rukama dokáže omráčit člověka – a on s kamennou tváří odpověděl, že nezáleží na velikosti ruky, ale na postavení kloubů. V roce 1904 se navíc objevil jeho nejhorší nepřítel, novinář Lebius, a ten začal pátrat v jeho minulosti, kterou May celý život úspěšně tajil. Odhalil dva jeho pobyty ve vězení a nestyděl se třeba na Vánoce vyvěsit seznam Mayových trestných činů do výkladních skříní drážďanských knihkupectví.
Z filmu Vinnetou - Rudý gentleman (režie: Harald Reinl, 1964)...
A zatřetí?
Zemřel Münchmeyer, nakladatel, pro něhož May zamlada napsal pod pseudonymem pět kolportážních románů s řekněme nemravnými motivy. Byly tam průsvitné šaty, odhalená ramínka, veřejné domy. Žádné porno, ale v tehdejší době to na veřejné pohoršení stačilo. Otázka je, zda to May takhle napsal, nebo byly ty romány upraveny, aby se líp prodávaly. Každopádně vdova po Münchmeyerovi prodala nakladatelství včetně těchto knih a ty pak vyšly pod Mayovým skutečným jménem.
May se tedy začal pokoušet o „vysokou literaturu“, aby ukázal, že není podvodník ani chlípník.
Přelom je nejpatrnější ve čtyřdílném románu V říši stříbrného lva. První dva díly jsou klasické dobrodružné čtení, pak s Mayovým odjezdem do Orientu nastává „trhlina“ a Kara ben Nemsí se mění – onemocní a nechá se od svých nepřátel okrást. Další dva díly jsou hodně spirituální a symbolické. Zároveň je v nich spousta odkazů na Mayův tehdejší život včetně jeho soudních procesů nebo rozpadu manželství. May ve své pozdní etapě říkal, že to, co psal předtím, byla jenom cvičení a že teď teprve začne se svým skutečným dílem.
Jak na to reagovali jeho čtenáři?
Náklady klesaly. May po návratu z Orientu vydal i sbírku básní, krásně vypravenou knihu se zlatou ořízkou, a to byl velký propadák.
Za Maye se jako jeden z prvních postavil Egon Erwin Kisch. Jaký spolu měli vztah?
Kisch byl Mayův fanoušek, udělal s ním rozhovor a několikrát se ho veřejně zastal během protimayovské štvanice. Avšak psal o něm objektivně – zmiňoval třeba jejich první pražské setkání. Kisch byl tenkrát ještě kluk a May malému Egonovi věnoval výtisk Old Surehanda a vepsal mu do něj tyto verše: Život je boj a smrt je vítězství / Žiji, abych bojoval, / umírám, abych zvítězil. Karel May. Kisch ve svém článku píše, jak po dvaceti letech zjistil, že autorem těch veršů je Goethe.
