Článek
V souvislosti s novinami, které u nás v 18. století vydávali Schönfeld a Kramerius, hovoříte o novém typu veřejnosti, „jež se dokázala postavit proti státu a tvoří základ toho, čemu dnes říkáme občanská společnost“. Můžete ten proces trochu přiblížit?
To se u nás ale bohužel nestalo. V této souvislosti jsem hovořil o staré Evropě, kde díky koloniálním výbojům rychle vyrostlo bohaté měšťanstvo. U nás na sebe naopak původně noviny, ale pak i další média, vždy braly místo servisně-informační a kontrolní role roli služebnou. Nejprve jsme se novinami obrozovali, pak jsme jimi budovali první republiku, později socialismus a v letech 1993 až 1997 jsme zase nekriticky podporovali Václava Klause a budovali s ním kapitalismus, aniž jsme věděli, že to nejde bez kapitálu.
Má to ale historické kořeny, které sahají hodně daleko, až do 17. století, kdy tu vzniklo tzv. druhé nevolnictví, takže neexistovalo dostatečně bohaté měšťanstvo, majetek se soustředil jen do několika bohatých šlechtických rodin. Chyběla vrstva, která by mohla odporovat králi, duchovenstvo zde taky nebylo tak silné jako ve staré Evropě, a proto i za Rakouska-Uherska toto vakuum zaplnil rychle stát: začal stavět železnice, silnice atd. To je důvod, proč je tu tak málo nezávislých lidí, kteří by mohli odporovat státní moci a vytvořit základ občanského odporu: ius resistendi je tu málo zakořeněné. Bylo tu jen jedno centrum, a proto se tu tak těžce prosazuje dělba moci mezi zákonodárnou, výkonnou, soudní a mediální.
Na Západě taky špičkoví novináři vydělávají nesrovnatelně větší peníze, jsou dobře zajištění (šéfredaktoři při výpovědi dostanou tak vysoké odstupné, že z něj mohou často žít do smrti, a proto mohou za své tituly bojovat do krajnosti), což je důležité právě v dobách krize, kdy se mohou silněji a účinněji bránit proti různým prázdným manažerským opatřením: je přece paradoxní, že v době krize se nejvíc propouštějí novináři a rozrůstají se „menežmenty“.
V které době měla podle vás média nejvyšší úroveň? Abyla v oné epoše i společenská situace lepší, než je dnes u nás?
Ve staré Evropě měla média asi intelektuálně nejvyšší úroveň od šedesátých do devadesátých let 20. století a u nás v devadesátých letech, kdy jsme se jí snažili trochu přiblížit. Image ničila jen již zmíněná nekritická adorace Václava Klause. Zároveň ale začala vysílat Nova a pustila do veřejného prostoru bulvární zpravodajství, se kterým zcela zbytečně začala soupeřit Česká televize. Nova vnutila televizím jako jediné kritérium sledovanost a zapomnělo se na behavioristická kritéria, která sledují kvalitu informací. Od devadesátých let se tlak na výdělečnost značně zvýšil a i politické tlaky v době pánů Tvrdíků, Dalíků a dalších se hodně brutalizovaly.
A teď stojíme na zlomu, protože současně přešla nejdůležitější tištěná média z větší části do rukou českých podnikatelů a hlavní odpovědnost bude v nejbližší budoucnosti na nich, zvlášť pokud veřejnoprávní média budou pod velkým politickým tlakem, jako teď v předvolebních dnech. Ukáže se, do jaké míry uhájí nezávislost svých titulů.
Dokážou média výrazně ovlivňovat společnost, anebo spíš společnost ovlivňuje média, amá tedy taková média, jaká si sama zaslouží?
Samozřejmě že proces je obousměrný a v různých dobách převažovaly různé vlivy. Od okamžiku, kdy se na média díváme jen jako na zboží, ovlivňuje masa jejich obsah a majitelé už necítí za obsah odpovědnost. Tato ztráta odpovědnosti představuje další velké ohrožení naší společnosti. I když, jak se ukázalo v Rakousku, pravicovému populistovi Jörgu Haiderovi nebyla nic platná podpora ze strany novin Kronen Zeitung – a to přitom tyto noviny prodávaly v tak malé zemi denně bezmála milión exemplářů. Zdá se, že zvláště politici vliv médií dost nadhodnocují, a proto na ně vyvíjejí tak silné tlaky. Na veřejné mínění má ale vliv mnohem více faktorů. Jde o spletité předivo, v němž dominantní roli hraje rodina, pracovní zkušenosti či vzdělání. A tak se tyto tlaky, zvlášť jsou-li neomalené, naopak mohou obrátit proti politikům. Myslím, že pro težování Zemana a zemanovců v České televizi může mít bumerangový efekt.
Václav Havel a Karel Hvížďala při křtu jejich společné knihy.
V jednom rozhovoru s exprezidentem Václavem Havlem jste naznačil hypotézu, že současná česká média začínají být nepokrytě stranická a že tím můžou ničit veřejný prostor jako platformu pro možný dialog. Nebylo by právě přiznání, komu kdo straní, otevřením skutečného dialogu? A není vlastně tahle tradice českému tisku vlastní? Vždyť stranický tisk naší mediální scéně dominoval i za první a třetí republiky, abych zmínil jen epochy relativně svobodné.
Tak v prvé řadě je třeba říci, že v první půlce minulého století byl tisk stranický v celé Evropě, to se změnilo až po druhé světové válce a třeba v sousedním Německu poslední sociálnědemokratický plátek Vorwärts zanikl někdy na začátku šedesátých let. I dnes na Západě hlavní prestižní noviny přiznávají svou politicko-ideovou orientaci, ale to je něco jiného než příslušnost ke konkrétní straně. Prestižní noviny si musejí pěstovat i od stran, se kterými sympatizují, kritický odstup, a ne pracovat jako jejich PR oddělení, jak si to u nás někteří politici představují, když vyvíjejí tlaky třeba na Českou televizi, aby vystřihla virózou postiženého prezidenta či aby místo sinologa komentoval čínský Nový rok politik Jan Kohout, který tím dělá PR Smíšené česko-čínské komoře.
Do jaké míry za tento stav nese odpovědnost i společnost, která ho toleruje?
Mediální negramotnost je další faktor. Lidé se ještě nenaučili rozlišovat mezi bulvárem a popnovinami na jedné straně a prestižními novinami na straně druhé a nevědí, že mohou tlačit na veřejnoprávní média tím, že je odhlásí. Často se v tsunami informací, které se na ně valí 24 hodin denně, těžko orientují a nerozeznávají rozdíly mezi informací, propagandou, aktualitou, polopravdou, nesmyslem či vyloženou lží. Informace představuje dle Hanse-Georga Gadamera takový druh sdělení, jehož váha s odstupem od události roste, s aktualitou je tomu opačně. Náš svět je stále komplexnější, složitější a naše média jsou stále triviálnější, pracují s kulturou ikonickou místo alfabetickou – a vyznat se v tom vyžaduje velkou kompetenci. Proto je kvalitní žurnalistika tak důležitá. Pomáhá lidem v orientaci na tomto bazarovém tržišti sdělení, které často připomíná vetešnictví. I když samozřejmě něco se dozvědět je práce a nikdy to nemůže být zábava, jak se nám snaží někteří vydavatelé či televize namluvit.
Pak by se ale dalo asi říci, že role privátních tištěných médií by měla být v nejbližší době mnohem zodpovědnější. Jsou na to ta média vůbec připravena?
Ochota redaktorů nést tuto odpovědnost, alespoň některých, tam nejspíš je, ale noviny i televize jsou hodně poškozené, protože marketing je donutil přizpůsobit se ikonizaci veřejného prostoru, což je další nebezpečí, které ohrožuje média i celou společnost. V takovém prostředí ikona, logo, vytěsňuje logos, tedy slovo, a z vlády se stává nadvláda sociálních norem. Už nevládne lid, tedy zákon, jak říká třeba Jiří Přibáň, ale sociální normy, které nepotřebují partnery, nýbrž nepřítele. Jenže city se nehodí k tomu, aby vytvářely systém. Taková změna se v našich dnešních médiích těžko vysvětluje, protože je moc složitá a majitelé se bojí, že by odradila čtenáře a posluchače. Nezapomeňme taky, že New York Times má i po krizi 1200 redaktorů, v Evropě novináři prestižních novin tvrdí, že je není možné vydávat s menším množstvím redaktorů než 300, a u nás některé noviny mají jen kolem 50 redaktorů.
Několikrát jste se kriticky zmínil i o veřejnoprávních médiích, hlavně o České televizi…
Veřejnoprávní média jsou díky zpolitizovaným radám příliš závislá na parlamentu, který je navíc může vydírat schvalováním poplatků, což v severní Evropě, kam patříme, nejde, protože poplatky se navyšují automaticky podle nárůstu indexu spotřebního koše a parlament je schvaluje jen formálně. V těchto médiích u nás neexistuje ani oddělení šéfredaktorské a ředitelské linie, přitom nikde ve zmíněných zemích nemohou ředitelé nic nařizovat šéfredaktorům – ti jsou nezávislí v personálních i obsahových věcech, a mediální rady nemohou nikde odvolat ředitele, to může jen soud.
De facto tu ještě nemáme veřejnoprávní televizi ani rozhlas. Ve skutečnosti jsou to média parlamentní jako v některých jižních evropských zemích. Při práci na proměně mediální krajiny na standardy vyspělé severní Evropy jsme zůstali stát někde v polovině. Je to nebezpečné hlavně proto, že produkce zboží vytváří umělá uspokojení, a to i v politice, a tím se komunikace ve veřejném prostoru vzdaluje realistickému ukotvení. Pokud jsou média závislá, prodávají tato zdánlivá uspokojení místo, aby je rozbíjela. Prodlužují krize.
