Karel Hvížďala k vydání Ptákoviny: Kunderovy 3 hry jako apokryfy

Milan Kundera, zarytý obhájce románu, je autorem i tří dramat, která vytvořil ještě v době, kdy žil v Československu. A učinil tak přesto, že divadlo ho nikdy nepřitahovalo, jak se přiznal hned po premiéře Majitelů klíčů, a nebylo ani nikdy jeho vášní, jak znovu připomenul před časem v programu k premiéře Ptákoviny v Činoherním klubu.

První hru Majitelé klíčů napsal v roce 1961, tři roky poté, co „našel sám sebe“ jako prozaik v povídce Já truchlivý Bůh, a asi rok poté, co dokončil jako odborný asistent na FAMU v Praze esej Umění románu: Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou.

Připomeňme, že to bylo v době, kdy Pavel Kohout napsal hru Říkali mi soudruhu, která schematicky rozvíjela na postavě defraudanta a svůdce problém morálky a jejího místa při budování socialismu (přesto byla zakázána). Josef Škvorecký nesměl publikovat kvůli románu Zbabělci, Ludvíku Vaculíkovi vyšla črta ze státního statku Na farmě mládeže a Václav Havel pracoval jako kulisák v Divadle Na zábradlí. Kunderova hra měla premiéru 29. dubna 1962, tedy o dva roky dříve, než Národní divadlo uvedlo v režii Otomara Krejči Konec masopustu Josefa Topola.

V této atmosféře byl Milan Kundera po krátkém období oblouznění na počátku padesátých let uchvácen prozaickými texty, „které myslí“. Evidentně mu byly až štítivě protivné hry a prózy, které pouze ilustrovaly oficiální ideologii a propagandu. Později napsal: „Podle mne ten, kdo myslí, se nemá snažit přesvědčovat ostatní o své pravdě; tím se hned dostane na cestu systému; na hloupou cestu člověka pevného přesvědčení; politikové se tak rádi charakterizují; ale co je to pevné přesvědčení? To je myšlení, které se zastavilo, které znehybnělo.“

Skutečné myšlení podle Kundery netouží přesvědčovat, ale inspirovat; vyvolat jinou myšlenku, „proto musí romanopisec systematicky odsystematizovávat své myšlení, kopnout do barikády, kterou sám zbudoval kolem svých myšlenek.“

Západní filosofie, která Kunderu formovala, tradičně rozlišuje mezi skutečností a jevem, mezi věcmi jako takovými a jejich reprezentacemi, mezi myšlením a znaky, které by neměly infikovat myšlení, ale naopak ho provokovat.

Jeho otec byl významný klavírista a Kundera sám studoval v mládí hudbu a jeho tvorba byla poznamenána hudebními strukturami, které pak aplikoval ve všech románech i dramatech. Při studiu se utvrdil v tom, že všechny části díla musejí být esteticky vyvážené. Zamiloval si polyfonii a zřejmě i hudba ho přivedla k přesvědčení, že všechno je učiněno otázkou, všechno se stává předmětem pochyb, vše je hra, vše je zábava. Jak říkají vědci, hra představuje společného jmenovatele rozvoje sociální dimenze jazyka, motoriky a emotivity.

Kundera nic nepředkládá k víře, ani pravdu svých postav, ani pravdu žánru, ani netvrdí, že on sám má pravdu. Tento způsob myšlení byl svou zásadní odlišností tehdy hlavně pro mladé velmi přitažlivý a pro oficiální představitele kultury kacířský. Podle Kundery žádný román hodný tohoto jména nebere svět vážně, protože musí vždy popírat to, co nám k víře předkládá svět.

Přes pevné lpění na románu Kundera třikrát prózu opustil: drama jako druh literatury, na rozdíl od divadla, ho vždy zajímalo a rád ho četl. Literární žánr však změnil jen proto, že jeho nápad si změnu vynutil: vycházel z akce, zápletky či kolize, která dala hře rytmus, přitom ale postavy nijak neklasifikovala, nedělala z nikoho hrdinu ani padoucha, kladla jen otázky, zpochybňovala obecně platné ideologické kánony a interpretace dějin či lidského konání, vyhýbala se mistrně všemu, co by mohlo diváka ukonejšit či uchlácholit, držela ho stále v napětí.

Kundera se od počátku snažil i v dramatu zříci se všeho, co bylo nepodstatné, banální, obyčejné, každodenní, co by bylo pouhou nahodilostí či jen atmosférou: vyloučit jakoukoliv malichernost. Každým dalším obrazem překvapoval.

To platí hned o jeho první hře Majitelé klíčů, kterou napsal na popud Otomara Krejči a jeho dramaturga Karla Krause: Jiří, nedostudovaný architekt (Němci zavřeli vysoké školy), který byl kdysi v Praze členem odbojové buňky, se uchýlí po vyšetřování na gestapu do rodiny penzionovaného majora Krůty ve Vsetíně: ožení se s jejich dcerou. Jednoho rána se u Jiřího ohlásí jeho bývalá milenka Věra, kterou pronásleduje gestapo. Jiří ji vpustí do bytu, a když ji objeví konfident, domovník, který odhalí její lež, zabije ho těžítkem. Tímto činem posílá sebe i celou rodinu na jistou smrt, proto se rozhodne jednat: chce opustit město spolu s Věrou a…

Tak se tehdy psalo v médiích o Majitelích klíčů. Jenže, to je právě ta kýčovitá interpretace, která usmrcuje umělecká díla. Sám Kundera tehdy proti takto snadné interpretaci protestoval a vyprávěl hru úplně jinak: Ve Vsetíně žije rodina Krůtů, otec, matka a dcera, a mají tři svazky klíčů. K nim se přižení zeť Jiří a jeden svazek ztratí. Jednoho rána zazvoní telefon a Jiří odnese oba zbylé svazky klíčů a navíc rodinu zřejmě omylem v bytě zamkne. Po chvíli se vrátí, ale rodina jeho výmluvě, že je zavřel omylem, nevěří. Vyčítá mu, že na svou ženu žárlí a nechce, aby šla na balet. Otec Krůta potom rozhodne, že Jiří musí vrátit oboje klíče. Do toho přijde navštívit Jiřího jeho známá ze studií Věra, která mu navrhuje, aby odjeli na venkov pro potraviny, ten ale chce, aby jeho žena jela s ním. Rodiče jsou proti a on musí nechat všechny tři na pospas zlému osudu. U dveří ho zastaví Krůta, který po celou dobu hry seřizuje sbírku hodin, aby „šlapaly“ stejně jako jeho bývalí vojáci, a znovu žádá, aby mu odevzdal klíče.

Jak vidíme, oba příběhy jsou si zásadně nepodobné: První je vcelku banální, druhý připomíná spíše ionescovská dramata. Kromě hlavních dějových linií je hra přerušena ještě čtyřmi vizemi, které se vracejí buď do minulosti, nebo zprostředkovávají to, co se jednajícím osobám odehrává v hlavě. Kompozice je rafinovaná a Jiří ani Věra nejsou jednoznačně kladnými hrdiny-odbojáři: jejich činy jsou vykoupeny nejen smrtí konfidenta, ale i celé Krůtovy rodiny – klíče jsou víc než klíče. Krůta svíraje vítězně oba svazky klíčů v závěru hry říká: „Já vám říkám, že jsme dnes vyhráli velkou válku!“ Divák však ví, že to prohlašuje vlastně už na popravišti.

Drama v Národním divadle nastudoval Otomar Krejča v hlavních rolích s Luďkem Munzarem, Marií Tomášovou a Milošem Nedbalem. V následujících letech se hrála v mnoha českých divadlech i po celé Evropě. Později Kundera další inscenace hry zakázal, a ani ji nezařadil do svých sebraných spisů, protože ji považuje za velmi opožděnou „školní práci“.

Druhou hru Ptákovina napsal Kundera „během jednoho šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích“, jak sdělil divákům v programu v roce 2008, když byla hra znovu uvedena bezmála po čtyřiceti letech. V době, kdy ji psal, měl již vydané dva sešity Směšných lásek (1963 a 1965) a napsaný román Žert, který pak vyšel v roce 1967.

Zápletka hry je poměrně spletitá: ředitel školy na malém městě nakreslí na tabuli kosočtverec, a pak nechá tuto „událost“ vyšetřovat. Přitom se odhaluje vládnoucí nenormalita panující nejen ve škole, ale i v celém městě, kterému vládne postava předsedy. Učitel kreslení realizuje nesmyslné návrhy ještě dřív, než jsou ředitelem vysloveny, učitelka Prušánková touží po tom, aby byla po skončení vyučování šacována a mrskána na zadek, a učitelka Eva je nadšena, že odhalila ředitelovu dvojí tvář, a proto se do něho zamiluje: zjistí totiž, že on je autorem kresby a že se vyšetřováním jen baví. Jenže vyšetřovací komise najde falešného autora. Křivě nařčený žák se cítí povinen se přiznat, aby si ještě víc nepřitížil, ale přesto mu uříznou uši a stane se fízlem. Předseda dostane falešnou záruku věrnosti od své snoubenky Růženky, ta se den před svatbou Evy a ředitele vyspí se ženichem. Růženčina chlípnost je plně ukojena: je nadšena, když pozná, že se řediteli hnusí a ředitel bude muset svou nechuť vůči ní prodlužovat tím, že se s ní bude tajně dál scházet a souložit, neboť „moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“

Ptákovina byla uvedena v Liberci, Ostravě, Brně a v Praze až po srpnové okupaci, tedy v době, kdy se vládnoucí guberniální nenormalita podobala skoro přesně tomu, o čem hra je. V Divadle Na zábradlí měla její inscenace premiéru 12. května 1969 v režii Václava Hudečka. Miloš Kopecký hrál ředitele a Josef Chvalina předsedu, a to nezapomenutelným způsobem, který připomíná autentická nahrávka této inscenace právě vydávaná Supraphonem. Diváci pochopili, že hra je o ďábelsky úchylném systému, který je začíná znovu ovládat, a využívali poslední příležitosti, aby se mu vysmáli: tušili stejně jako herci, že za krátkou dobu o nich zase budou rozhodovat nějací předsedové a jejich Růženy, kteří ovládají a rozehrávají hru, v níž nemohou být kompetentní. Na rozdíl od Majitelů klíčů se však v zahraničí Ptákovina nikdy nehrála, protože kresba kosočtverce jako symbolu ženství je ve světě neznámá, a proto ji autor rovněž nezařadil do souborného vydání v Pléiádě u Gallimarda.

Dnes se hraje v Praze v Činoherním klubu v režii Ladislava Smočka s Jaromírem Dulavou a Martinem Fingerem. A jak napsala divadelní teoretička Lenka Jungmannová po premiéře v roce 2008, Smočkova inscenace nebojuje za demokracii, ale obrací se proti totalitě v nás samých, a proto je i po tolika letech úspěšná.

Připomeňme pro úplnost, že v době vzniku Ptákoviny prohlédnuvší Pavel Kohout napsal hru August, August, August, metaforu o klaunovi, který má sen, že bude drezírovat lipicány, a ředitel na něj pustí tygry. Václav Havel má na jevišti již dvě hry: Zahradní slavnost a Vyrozumění, které demaskují vládnoucí byrokracii a její umělý jazyk ptydepe, a Ludvíku Vaculíkovi vychází Sekyra.

Kundera měl v základních věcech jasno dřív než jeho souputníci: s ideologií se rozloučil už svou třetí, dodnes ceněnou básnickou sbírkou Monology, která vyšla v roce 1957. I proto pro něj paradoxně čas po srpnové okupaci, kdy na Kunderu jako na ostatní výše jmenované padl zákaz publikování, znamenal tvůrčí osvobození.

Po přečtení Dostojovského Idiota, kterého měl na přání jednoho režiséra dramatizovat, si plně uvědomil, že jeho mozek patří západní civilizaci, že citovost východu se stává nebezpečnou od chvíle, kdy se považuje za hodnotu, za kritérium pravdy, za ospravedlnění jednání, jak napsal v předmluvě ke své třetí hře: „Když ruská iracionalita dopadla na mou zemi, pocítil jsem instinktivní potřebu nadýchat se zhluboka ducha západního Novověku. A zdálo se mi, že není koncentrován nikde takovou hutností jak v tom karnevalu inteligence, humoru a fantazie, jímž je Diderotův Jakub fatalista.“ Tak se v prvních dvou letech po okupaci zrodila jeho třetí a poslední hra Jakub a jeho pán – pocta Denisi Diderotovi.

Jak název napovídá, Kundera se nepokusil Diderota adaptovat, převzal jen motivy a řečový proud neustále přerušovaný jinými anekdotami a tlachy, který je zároveň komentován, analyzován, diskutován. Jenže protože každá postava dochází k jiným závěrům, je příběh té hlavní – paní de La Pommeraye –, jak autor říká, antimoralitou. To je postup, který ho vždy zajímal, pracuje s ním i v románech, a který je srozumitelný na celém světě, a proto tak úspěšný.

Na Jakubovi a jeho pánovi pracoval Kundera současně s románem Valčík na rozloučenou, kterým se chtěl rozloučit s psaním, ale nakonec se tímto textem začal loučit s Československem, které opustil v roce 1975. Ani biologicky se nedokázal ztotožnit s demagogií, které se podařilo sentimentalizovat vůli k moci. Jeho původní úmysl inkarnoval v něco úplně jiného, jako se to stává i jeho postavám.

Hra se hrála poprvé v Činoherním klubu v Ústí nad Labem 17. prosince 1975 pod titulem Jakub fatalista v režii Ivana Rajmonta, jako autor se pod ni podepsal Evald Schorm. Obnovenou premiéru měla téměř po třiceti letech (5. května 1993) v Divadle Bez zábradlí v Praze opět v režii Ivana Rajmonta, v takřka stejném obsazení: s Jiřím Bartoškou a Karlem Heřmánkem v hlavních rolích. Ve Francii i u nás se hraje dodnes. Kundera ji taky jako jedinou hru zařadil do vydání svých sebraných spisů, kde najdeme ještě jeho povídky, deset románů a čtyři eseje.

V Majitelích klíčů zpochybňuje Kundera historii, v Ptákovině demaskuje vládnoucí nenormalitu a v Jakubovi a jeho pánovi se směje běhu života. Trilogie je u konce. Kundera k ní nemá co dodat. Připomíná nám, že v každé době je jediným skutečným gestem umělce návrat k apokryfu jako žánru, který všechny oficiální pravdy zpochybňuje.

Milan Kundera:

Milan Kundera: Ptákovina

Supraphon 2015