K luxusu mám negativní vztah, říká ruská spisovatelka Ljudmila Ulická

Od jednoho ze svých moskevských přátel, významného pravoslavného kněze a spisovatele Alexandra Meně, kterého pak zabili. Ten si s Oswaldem Rufeisenem, tedy bratrem Danielem, dopisoval a mě jeho příběh už tehdy fascinoval. V roce 1992 pak jel bratr Daniel přes Moskvu do Běloruska. A jeden den strávil u mě doma – do večera jsme si povídali. Připomínal mi apoštola. Nemyslím konkrétního. Dnešním křesťanstvím se valí spousta temných, pesimistických proudů. V otci Danielovi jako by existovalo spojení s raným křesťanstvím.

Než jsem se rozhodla a začala psát, trvalo to mnoho let. On mezitím zemřel. Myslím, že kdyby byl naživu, nedovolil by mi to, byl hrozně skromný.

Jsem křesťanka, ale kdybych tuto knihu nenapsala, možná bych vám vůbec neodpověděla. Otázka víry je otázka intimní a člověk na ni nemusí odpovídat, stejně jako nemusí odpovídat na to, s kým spí. Jenom když se náboženství stává součástí státu, musí člověk dělat takováhle veřejná přiznání.

Naše rodina je už pár generací ateistická, praděda byl poslední praktikující žid. Pořád seděl a četl tóru. Já četla Tolstého a cestu si k němu nenašla. Patřím k ruské kultuře. Ale o reflexi svého vztahu k víře jsem se pokoušela už daleko dřív. Daniela jsem potkala právě ve chvíli, kdy jsem sama byla ve velké duchovní krizi. Dnešní církev se mi zdála a pořád zdá jako ideologická a dogmatická instituce. Přesně vypočítává, co se smí a co ne, co je dobré a co špatné. Vlastně nevidím moc rozdíl mezi tím, co říká církev a co dřív říkala Strana. A já se nechci účastnit politickostranického života.

To je pro mě problém. Jít do kostela, z něhož vyhánějí dívky jako Pussy Riot.

Po vpádu do Československa probíhaly ve všech ústavech schůze, kde jsme jako zaměstnanci měli podpořit okupační politiku a naopak odsoudit těch sedm lidí, kteří vyšli 25. srpna protestovat na Rudé náměstí. Jenže jedna z nich byla moje kamarádka. Hlasovat pro jsem nemohla – ale proti jsem se bála. Schůze probíhala v místnosti se dvěma dveřmi. Jedny byly u prezidia a druhé na opačném konci sálu a já samozřejmě chtěla nenápadně odejít předtím, než se začne hlasovat. Jenomže ty dveře vzadu zamkli. Takže jsem šla k prezidiu a celou dobu jsem čekala, že se mě zeptají, kam jdu. Sebrala jsem odvahu jenom na to nezvednout ruku. Ale na to náměstí jsem nešla. Těch sedm lidí zachránilo naši čest.

Asi před týdnem jsem na internetu narazila na článek, ve kterém ředitel jednoho ze statistických ústavů vysvětluje, proč dal výpověď. Už má prý toho lhaní dost. A dokumentoval to celou řadou čísel jak oficiálních, tak opravdových. Těch 64 procent patří k těm oficiálním. Poslední volby byly zfalšované, ale pravda je, že si země tuhle moc kdysi sama vybrala. Touha po vládě tvrdé ruky zřejmě pramení z ruské povahy.

Před dvaceti lety jsem si myslela, že my žijeme v tom špatném světě a někde tam na Západě je ten správný. Dnes už si nikdo z nás nic takového nemyslí. A vy asi taky ne… Jsou západní a východní nemoci. Nepovažuju kapitalismus za ideální uspořádání společnosti, a nebyl to ani socialismus. Ale zřejmě není důležité, jak se ten sys tém nazývá, ale jestli dokáže zajistit sociální jistoty, ochránit občana.

Největší lekci jsem dostala před pěti lety ve Francii. Bydlela jsem ve spisovatelském domě, před kterým byla zahrada, kam jsem chodila na jablka. Sbírali jsme je já, zajíci a ježci. Ajednou ráno vidím, jak se blíží dvacet lidí s velikými pytli a ta moje jablka sbírají, půlka z nich byla chromá. Vedle totiž stál dům pro invalidy a ta jablka měli pro daňky. Každý z nich měl vlastního asistenta a ten domov nebyl soukromý, ale státní. A v tu chvíli jsem pochopila, že takhle se určuje čest a důstojnost země: v tom, jak se stará o své bezmocné.

Patřím k velmi malému okruhu spisovatelů, kteří se psaním uživí. Celý život jsme žili skromně, a když jsme s manželem začali mít víc peněz, rozhodli jsme se, že nebudeme měnit způsob života. Jíme, co jsme jedli, nechodíme do restaurací, na zahraniční dovolené jsme byli jednou. Tenhle měsíc jsem si poprvé v životě na let do Ameriky koupila první třídu, protože to bylo deset hodin a já jsem po operaci.

Máme negativní vztah k luxusu.

Tvrdá cenzura je v médiích, v literatuře naštěstí ne. Necítím žádný tlak. Nikdy jsem od státu nic nedostala a nic po něm nechci, platím daně a nijak se neschovávám.

Právě se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu našeho rozhovoru. Mezi jednotlivcem a státem bude vždycky obrovský rozpor. Pro stát je pohodlné mít šroubek, poslušný prvek, který si bude moct libovolně utahovat. Všechny státy na světě omezují svobodu a já budu vždycky na straně lidí, kteří se perou o svůj soukromý prostor. Mám v sobě něco anarchistického. Nemám ráda stát jako takový. Občanská společnost ho musí neustále kontrolovat. Když se nenechá kontrolovat, není to dobrý stát.

Ochrana hranic, vybírání daní a zabezpečení sociálních potřeb. O nic jiného se stát nemá starat. Místo toho tu máme státní pronásledování, špehování elektronické pošty, mobilů, pohybů lidí, a to se zdaleka netýká jenom Ruska. V té Americe jsem byla na konferenci, kde se mluvilo právě o otázkách státní bezpečnosti. A právě Američané musí mít pocit, že jsou sledováni neustále. Od protiteroristické kontroly na letišti, kde si musíte sundat boty, po peněžní a finanční kontrolu. Organizátoři toho kulatého stolu byli hrozně nespokojení s tím, co jim tvrdím. Vy jste paranoidní, čeho se to vlastně bojíte?! říkali mi.

Dokud ještě neseděl, poměrně dost jsem cestovala po provincii. Ať jsem přijela kamkoli, setkala jsem se s výsledky Chodorkovského práce. Postavil knihovny, dětské ústavy, hodně pomáhal novinářům. Právě to ho odlišuje od ostatních oligarchů. Když začala privatizace, lidi blízcí moci dostali prakticky za hubičku obrovské majetky. Někteří si kupovali jachty a paláce, on utrácel smysluplně. Jsem členkou rady jednoho internátu pro sirotky, který patří Chodorkovskému. Je to nejlepší dětská instituce na světě. Fond na provoz naštěstí založil v Anglii, takže i když ho zavřeli a všechno mu sebrali, na tyhle peníze nemůžou a instituce funguje dál. Osm let, která strávil ve vězení, z něj udělala úplně jiného člověka. Chtěla jsem mu dát možnost se vyjádřit. Jeho cesty si je třeba vážit.

Ljudmila Ulická:

Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel

Ljudmila Ulická: Daniel Stein, překladatel Přeložila Alena Machoninová.

Paseka 2012