Jsme ve fázi dětských dotyků, říká Federico Díaz o vztahu umění a umělé inteligence

Přijde mi důležité vnímat celý ten vývoj, který předcházel tomu, že jsme začali roboty chápat jako běžnou součást našeho života. Původně se průmyslníci snažili najít co nejefektivnější pohyb při práci, šlo o ergonomii. Pokud se jako člověk pohybuju chaoticky a nemám předem své pohyby promyšlené, práce zabere více času a finální produkt bude také zmatený. Ve chvíli, kdy se zabývám komplexními tvary, musím navíc obsáhnout více vrstev poznání. Dostávám se tak do střetu s časem i limity vlastního těla. A ty mi nástroje pomáhají překonat.

Robot je dnes natolik přesný a jemný, že dokáže pohyby ruky napodobit s rychlostí dvou metrů za vteřinu a přesností 0,01 milimetru. Když si potom představíme, že v gigafactory Elona Muska je dnes 3500 robotů, kteří pracují čtyřiadvacet hodin denně, sami objednávají materiál a v celém procesu nejsou potřeba lidé, dochází k otřesení pozice člověka ve společnosti.

Jsme konfrontováni s něčím, co je na jednu stranu velmi užitečné, ale co zároveň přináší do společnosti velké změny. Důležitost člověka v řízení a fungování společnosti klesá a s tím přichází otázka, jak to přijmeme.

Nástroje jsme přitom hledali vždy, abychom zredukovali složitost okolního prostředí. Nedokážeme svět vnímat v celé jeho komplexnosti, člověka i systém přílišné zahlcení ubíjí. Skryté procesy, jako jsou rostoucí teploty, změny klimatu, ale nemůžeme ignorovat, a tak vyvíjíme roboty, co zvládnou extrémní podmínky, nebo umělou inteligenci, která vytváří složité simulace potenciálního vývoje.

Zatímco sami jsme schopní přemýšlet jen lineárně a neumíme si představit, jak nás ovlivňuje naše tříleté já, umělá inteligence dokáže být na více místech najednou, aktivně využívá své starší části a pracuje s časem holisticky, jako s vícevrstvým prostorem.

Vzniká tím paralelní pole, které bude úplně odlišné a extrémně ovlivní náš způsob žití. Nemusí být pro lidi nutně nebezpečné, ale znejisťující bude docela určitě. Proto bude velmi důležité, jak se naše tělo se svým omezením, které je však zároveň velkou předností, popasuje a jestli se bude zdokonalovat tak, aby technologie doplňovalo.

Myslím, že „umělé“ bychom vystopovali v jakékoli fázi vývoje lidské společnosti. Například Friedrich Nietzsche měl jako jeden z prvních Evropanů psací stroj. Nakladatel, za kterým pak přišel s novým textem, jej prý nechtěl vydat, protože nevěřil, že je to jeho dílo.

Vše, co je kolem nás, je produktem mozku, přírodního zdroje. Slovo umělé je jen pojmenováním. Ale co znamená? Že je něco příliš vzdálené, ohrožující? Je to něco, co naše tělo nepřijímá? Možná že umělé materiály vnímáme spíše jako něco, co nepodporuje prostor, kde se nám dobře žije. Stále ale tyto materiály vytváříme, protože máme obrovský strach z neznámého. Čím hlouběji se do komplexity světa noříme, tím víc objevujeme další a další vrstvy. V každé vývojové fázi máme přitom pocit, že teď už všechno víme.

Dělení na „umělé“ a „přirozené“ ale přece jen význam má. Když přestaneme pojmenovávat míru umělosti a transformace společnosti i lidského těla, začnou se objevovat tendence naznačující, že někdo nebo něco už není potřeba. Základní definicí života je pohyb, a jestliže nové technologie začnou lidské tělo v řadě funkcí nahrazovat a my tuto hranici „umělého“ a „přirozeného“ opustíme, pohyb ustane a může to být pro člověka ohrožující.

V oblasti umění vyvstávají zejména témata deformace lidského těla a rozlišení muže a ženy. Velký vliv na to podle mě má umělý virtuální prostor, kterému se přizpůsobujeme, stejně jako jsme schopní se přizpůsobit téměř jakékoli situaci. Naše tělo si zkrátka kóduje své teritorium způsobem, který tomu teritoriu odpovídá.

Jestliže bude umělá inteligence něco předpovídat, měl by na druhé straně existovat senzitivní systém oproštěný od technologií a postavený na fyzických i lidských zkušenostech. Používání stále více nástrojů a technologií nás izoluje, a je proto podle mého potřeba rozvíjet společnost, která bude zvyšovat naši vnímavost vůči fyzickému světu, brát ohled na křehkost celé naší planety.

Big Light mluví o ukládání dat do genetického kódu i o posílení důležitosti matek. Když se matka stará o dítě, má velkou moc: formuje v něm citlivost, vytváří senzory, a ovlivňuje tak budoucí svět. V tom vidím extrémní důležitost.

Optimista jsem v tom, že dokážeme vůbec o změně klimatu mluvit. A to právě díky množství senzorů rozmístěných po celé planetě, které nám předávají detailní informace. Nejpokročilejší umělá inteligence je ostatně v meteorologii. Její simulace nám pomáhají se na budoucí vývoj připravit a třeba nám pomůžou se i ochránit.

V umění už nyní existuje několik tendencí spojených s umělou inteligencí. Zatím to ovšem zůstává spíše na úrovni atrakce. Nicméně opět dochází ke znejistění role člověka. Rozpoutává se zde velká diskuse, čí dílo vlastně je. Setkávám se s tím sám, ale musel to zažívat už Jackson Pollock, když nad plátno zavěsil plechovku s barvou. Co následně „namalovalo“ jeho obraz – vítr, gravitace? Můžu se například setkat se skladbou, kterou složila umělá inteligence a která je od té vytvořené člověkem nerozeznatelná. Ve výtvarném umění je někdy rozdíl vidět, jako u sochy Na Horu, na které teď pracuju. Snažím se tam o přímou konfrontaci, ze které odlišnost robotické tvorby jasně vystupuje.

Věřím, že velkou část společnosti bude lákat se s díly umělé inteligence setkat, ale zajímavá bude i protireakce vyhledávající jemnost a senzoriku člověka.

Toho si všímám už několik let. Povrchní inspirace vedou k tomu, že umělci často využívají technologie jen jako znak. Jejich dílo souvisí třeba s virtuální nebo augmentovanou realitou. Bohužel ale velká část umělců nové technologie stále používá pouze na základní úrovni a nejde dál. Sám vím, že trvá i několik let, než věci člověk porozumí. Umělecký provoz je ovšem v této oblasti spíše nevzdělaný, a oceňují se tak i díla, která s novými technologiemi nijak inovativně nepracují.

Výsledek práce s roboty mě samozřejmě velmi ovlivňuje v používání materiálů, estetickém ohledu i obecném uvažování nad dílem. Je navíc ohromně inspirující bavit se s programátory nebo vědci, kteří s těmito nástroji běžně pracují.

Je potřeba zdůraznit jednu věc: umělá inteligence není algoritmus. Umělou inteligenci můžeme na začátku učit tomu, co děláme, ať už to jsou vizuální, nebo zvukové znaky. Skutečná umělá inteligence u toho ale nezůstane a nepoužívá jen to, co se naučila od člověka, začne věc sama rozvíjet. S takovou úrovní se ovšem zatím pracuje jen ve vědeckých simulacích.

Předvídatelnost závisí na tom, jak dokážu daný nástroj ovládat. Jestliže pět umělců používá stejný instrument a dostane se jen do prvotní úrovně, všech pět děl bude podobných. Je to stejné, jako kdybychom na klávesnici všichni zmáčkli jeden tón, taky bude znít stejně. Jakmile ovšem začnu pracovat s více klávesami, například něco naprogramuju, už vytvářím cosi nového.

To, co se v současnosti v umění objevuje, jsou spíš algoritmy a základní neuronové sítě. Je tu však snaha o umělé inteligenci mluvit a zajímat se o ni. Jsme v takové prvotní fázi dětských dotyků.