Jsme tady správně? O románu Bena Lernera Topecká škola

Lerner v Topecké škole vypráví o svém vyrůstání na americkém Středozápadě (ve městě Topeka v Kansasu), přičemž dění sledujeme z perspektivy Adama Gordona, autorova alter ega, očima jeho rodičů a nakonec pohledem jeho kamaráda z dětství Darrena, jakéhosi dítěte v mužském těle („alkohol byl pro něj limonáda, zbraně byly zase hračky“). Darrena sice berou ostatní do party, ale zároveň ho popichují, občas šikanují a funguje často spíše jako připomenutí, jak jsou jeho vrstevníci na úrovni.

Pod všemi těmito tématy je však ještě jedno, které je zásadní a otevírá nové rozlehlé bitevní pole – jazyk a jeho možnosti. Ten, kdo je umí využívat, kdo si osvojí několik klíčových technik a triků, se stává vítězem bez ohledu na skutečnou kvalitu a váhu svých argumentů.

Adam se od dětství věnuje debatérským soutěžím. Specifickou disciplínu (které se daří i v Česku) lze nahlížet z několika úhlů. Jako způsob, jak na chvíli vystoupit ze svého přesvědčení a podívat se na problematiku očima druhého, ale též jako způsob, jak si osvojit a využít možnosti jazyka a jeho performance. Ve vyhrocených případech už potom vůbec nejde o samotnou problematiku, ale o show, o perfektní technické zvládnutí metody.

V jedné z nejsilnějších scén knihy sledujeme Adamovo poslední debatní klání. Hlavní hrdina je bezpochyby mistrem svého oboru. Očekává se, že soutěž vyhraje, a půjde tak o důstojné zakončení jedné éry. Jenže Adamovi se v debatě nedaří. Ačkoli si v tématu základního nepodmíněného příjmu vylosoval souhlasné stanovisko (které je mu bližší), porota vidí coby přesvědčivějšího jeho soupeře. Ten vyniká v metodě takzvaného zahlcování – s kulometnou kadencí na Adama chrlí otázky a zpochybňování. Ten potom nemá šanci na všechno reagovat a zároveň se vyjádřit i k jádru problému. Základ celé debaty se tak rozplývá pod vahou nekonečného žvanění.

Adam se v jeden moment pokusí metodu zahlcování pojmenovat a sobě, svým rodičům, kteří se na synův triumf přišli podívat, porotě i čtenáři ukazuje, v čem je zahlcování nefér.

Celá scéna je vystavěna jako klasický americký biják – hrdina se postavil příkoří, vzal si slovo, všem všechno osvětlil a teď už jen zbývá, aby se veřejné mínění přirozeně přiklonilo na jeho stranu. Jenže to se nestane. Porota si Adama vyslechne, ale za vítěze prohlásí jeho soupeře.

V ten moment se neuzavírá jen Adamova debatérská dráha, ale též se ukazuje, kudy se politická a veřejná diskuse v příštích letech rozlije. Zahlcování, mlžení, překrucování – nepůjde už o to, kdo má nejlepší argumenty, ale kdo dovede zdařileji předstírat, že má širší znalosti a že chápe strachy svých potenciálních voličů, kdo dokáže přesvědčivěji působit jako antisystémový kandidát (aniž by to vylučovalo, že se „systémem“ čile spolupracuje).

S devadesátými lety jako by skončilo i přesvědčení, že se lze dialekticky dobrat jednoho racionálního závěru, který se argumentačně jeví jednoduše lepší.

Důležitou linkou románu je profesní zrání Adamových rodičů. Ti pracují jako psychoterapeuti ve vyhlášeném zařízení. Adamova matka zároveň napíše knihu, která ale podle jejích kritiků „rozvrací rodiny“. Tím se matka dostane do hledáčku „chlapů“; tak říká vypravěč mužům, kteří na ni verbálně útočí a kteří k nim domů volají, nadávají jí a vyhrožují.

Adamova matka si časem vyvine způsob, jak volající přinutit, aby zavěsili – předstírá, že jejich nadávkám nerozumí, a pořád dokola se jich ptá, jestli by nemohli mluvit víc nahlas. „Chlapi“ své útoky několikrát zopakují, ale pak jim opakování přijde frustrující nebo směšné a telefon položí. Tyto vpády do domácnosti ovšem zároveň traumatizují malého Adama, který má strach, kam dál může situace eskalovat.

Na této lince tak Lerner ukazuje, jak dalece jeho rodině toxická maskulinita zasahovala do života. Chápeme pozici matky, která se coby dospělá snažila na negativní reakce zvyknout, a dokonce je umlčet, nicméně perspektiva dítěte je docela jiná. Pro Adama představují volající neustálé znejišťování, narušování bezpečí.

Při čtení pasáží, které jsou vyprávěny z perspektivy „pomalejšího“ Darrena, je potom zjevné, kde se taková dynamika může rodit. Člověk, který se cítí být na okraji, který vnímá někdy lépe, někdy hůře skrývaný posměch okolí a kterému ostatní dávají najevo, že ovládají (jazykové) nástroje, na něž on nikdy nedosáhne, může na takové dlouhodobé chování snadno odpovědět agresí.

Jazyk však není v knize chápán výlučně jako zbraň. Debatér Adam, který vyniká také v rapu, se v jeden moment zamiluje do poezie, protože mu dovoluje vsadit slova do jiného, překvapivého kontextu: „V přetváření jazyka, přerozdělování hlasů, měnění zavedených vzorců, slabém jiskření jiného významu ve stínu toho původního, v narativu se skrývala určitá moc. Skutečná i hodně chabá, takové znamení v dáli.“

Zároveň se tady však otevírá nebezpečí zahledět se do odrazu vlastního intelektu ve slovech, tak jako Narcis nemohl odtrhnout oči od odrazu své tváře na vodní hladině.

V úvodní scéně knihy vesluje Adam se svou přítelkyní po přehradě a cosi jí vykládá. Otočí se na ni, až když se chce přesvědčit, jaký dojem svým projevem zanechal. Ale dívka je pryč. Adama se zmocní panika, neví, kam se poděla. Z promluvy, která měla okouzlit, se stalo směšné blábolení bez diváků, bez účelu.

Topecká škola je bezpochyby jedním z nejzajímavějších překladových románů letošního roku. Její největší lákadlo spočívá v tom, že funguje na mnoha rovinách najednou. Jako román o dospívání, jako studie podob mužství, ale i jako portrét Ameriky devadesátých let včetně analýzy, proč není americké „zahlcování“ světového dění udržitelné a může vést k hořkým koncům.

Adam, který se vypraví hledat svou dívku, jež zmizela ze člunu, proklouzne do jejího domu, aby si o pár minut později uvědomil, že jde o dům někoho jiného. Udivující je však samozřejmost, s níž zpočátku ani na chvíli nepochybuje, že je tam správně, že do domu patří. Přitom právě v ovládnutí jazyka a jeho možností můžeme spatřovat kvalitu přesně opačnou – neustálé zpochybňování, jestli jsme někde skutečně správně a jestli jen arogantně nešlapeme po životech ostatních.