Článek
Když jsme si domlouvali rozhovor, doporučil jste mi ke zhlédnutí snímek Heleny Všetečkové Všichni mají pravdu?. Proč zrovna ten?
Protože je to první český film, jemuž se podařilo opravdu propojit politiku s filosofií. Mluví v něm jak ti filosofové, kteří si pro sebe našli metafyzické východisko, jež jim pomáhá vyrovnat se s úplností světa, tak i ti, kteří se pokoušejí ho nemít.
Ten film vznikal dlouho, Všetečková ho dělala spolu s Helenou Papírníkovou. Ony jsou podobného založení: mají schopnost přistupovat k lidem, aniž by do nich narážely. Jsou jako voda, do prostředí vejdou, všechny obejdou, něco zaslechnou, malinko se o lidi otřou a zase odplují, jako by se nic nestalo, a přitom mají na přítomné hluboký vliv, dokážou je přimět, aby něco zajímavého řekli nebo udělali. Já to neumím, pro ně je to přirozené.
Jedním z témat snímku Všichni mají pravdu? jsou instituce.
Žijeme v jejich zajetí. Řada z nich je tu s námi dlouho, ať jde o politické strany, nebo o církve. Jejich cílem je udělat z nás ostatních své členy, abychom se zařadili do jejich hierarchie a museli poslouchat ty, kdo jsou v nich nahoře. No a jsou filmaři, kteří k tomu přistupují analyticky, srovnávají si věci podle toho, co z čeho pošlo, a hlavně vnášejí do toho systému mravnost, hodnotí – a mohou se tak dostat do pasti, protože na každém organizovaném svinstvu musí být něco správně, jinak by se ani neujalo. Všetečková s Papírníkovou na to jdou trochu jinak, v každém okamžiku jejich filmu je přítomen smích. Vidíme, jak jsou jednotlivé figury směšné, a tím pádem jsme schopni nahlédnout limity jejich konání a tušit lepší budoucnost.
Ústředním pojmem toho filmu je pravda, k níž se jednotliví řečníci od Badioua přes Flosse po Žižeka vztahují. Jak to s ní máte vy?
Bytí je strukturované a má nějakou podstatu, pravdu, do níž je vše zahrnuto. A ta podstata je účastníkem hry příčin a následků. Pravda existuje, ale je to něco, co vy nerozeznáte. Vy ani nerozeznáte, že na něco vědomě působíte, protože vy sám vědomě na nic působit nemůžete. Buď žijete naprosto kauzální život, nebo se dotýkáte podstaty a ty zákonitosti měníte – ale v tom případě zase jen vykonáváte, co po vás ta podstata chce…
Jiná věc je, že pravdy se zmocnily právě instituce v čele s církvemi a jejich naprosto pomýleným pojetím boha. Stačí jim obléct si na sebe něco, co se třpytí, a už mají dojem, že jsou jeho vyslanci. Instituce dokážou zkazit úplně všechno, i lidem jejich životy.
Mám radost, jak k tomu Všetečková přistoupila. Obyčejně, když je filmař slušný člověk, začne sledovat, jak se lidem žije, a poukazuje na to, co mu přijde špatně. Že je v tom dobrý, poznáte tak, že ho dříve či později zmlátí. Takový filmař se postupně začne prohlubovat, pracovat s intuicí. A to ho taky bohužel často svede. Nejčastěji k magii. A zabývat se magií je neskutečná kravina, šťourat se v něčem, čemu nerozumíte, vás může dostat do blázince. Pak jsou ale takoví, jako je Všetečková, kteří začnou používat intuici jinou – intuici vlastního vnitřku. V životě nic nemůžete udělat úplně dobře, všechno je vlastně špatně. A tak nezbývá, než se rozhodovat podle svého vnitřního pocitu. Ne podle toho, co tím získám, ale co u toho cítím. Teprve když začne člověk jednat bez ohledu na vlastní zájmy, zrodí se z toho ti svatí Františci, co jim stačí si obléct lněné roucho a jdou pomáhat.
Jaký máte dojem ze stávající migrační krize?
Evropa se musí zbavit náboženských ideologií, a to jak katolicismu, tak islamismu. Jenže zároveň nesmíme ztratit vědomí filosofické podstaty našeho bytí. Církvím musíme přiznat, že na existenci jakéhosi metafyzického pozadí už několik set let upozorňují, ale je taky potřeba jim to vzít z pazourů. Pochopitelně opatrně, aby z toho nevznikly jiné idiotské věci jako třeba new age. Takže to je klíčové: když nadáváme islamistům, vymezujme se stejně i proti katolické církvi.
A pak musíme samozřejmě změnit způsob, jakým jako vyspělý Západ přistupujeme k zemím třetího světa, které devastujeme – vykrádáme a zaplevelujeme harampádím včetně našich zrezivělých zbraní, kterými se tam pak oni navzájem zabíjejí. Jenže náprava vyžaduje od západních politiků společenskou odpovědnost. Což asi ani nemůžeme čekat. Oni si za své funkce zaplatili a musí ty peníze obvykle vracet. Takhle to v kapitalismu chodí.
Jsme ale schopni tohle po „konci dějin“ změnit?
Změna přijde. A podle mě se zrodí na internetu. Lidi za počítači mají strašně moc nevyužité energie, veškerou práci za ně obstarávají stroje, oni dokonce chodí do fitka, aby se té energie zbavili. Kdy k té změně dojde, nevím. Může to prasknout na podzim, ale taky za padesát let. Ony do toho zasahují i dost nečekané věci. Ostatně feudalismus potopilo něco tak obyčejného jako vynález parního stroje…
A vy se nebojíte, co by ta změna s sebou mohla přinést?
Samozřejmě, každá změna je nebezpečná a kolem každé se houfují gangsteři. Bude to určitě maso, vždycky v minulosti bylo. Osobně bych u toho nechtěl být. Jenže – díky Cromwellovi máme parlament, díky francouzské revoluci občana, díky ruské revoluci víme, že k vládnutí není nutný majetek. Goethe si říká pro radost: Čase, zastav se! Jenže času to není vlastní. Systém je nucen k permanentním proměnám vycházejícím ze všech jeho částí, a tím pádem i z oné podstaty. Jsme jako lidstvo de facto odsouzeni ke změně.
Karel Vachek
Jak s tím vším bude nakládat váš chystaný film Komunismus?
Myšlenky, které vám tady říkám, jsou samozřejmě nedostatečné. Nejsou úplné. Spoustu toho nevím, a tak ze mě lezou jen takové směšné věty. A ani ve filmu tedy nemůžu vyprávět vážně, musím zapojit humor. Ale vše, o čem jsme spolu hovořili, by se v Komunismu mělo odrazit.
Loni na festivalu ve Varech jste pouštěl záběry, které do Komunismu chcete zařadit: znovunalezený materiál, který jste natočil v lednu 1969, je na něm umírající Jan Palach.
Nestihli jsme to už tehdy sestříhat, Zlín byl prolezlý fízly. Měl jsem doma tři krabice materiálu, asi tři hodiny filmu, a nevěděl, co s nimi. Tak jsem je odvezl na jednu dramaturgickou skupinu, ať si s tím dělají, co chtějí. Začal jsem se o to zajímat zase až po devětaosmdesátém, jenže to už z lidí, kterým jsem to dal, nikdo nežil.
Teprve loni materiál objevili v Národním filmovém archívu. Ale je vykuchaný, chybějí celé pasáže, třeba rozhovor s Františkem Krieglem, polovina zvuku… Ty otřesné záběry nicméně zůstaly. Ale opravím vás, není to Palach, ale Josef Hlavatý, který se upálil o pár dní později v Plzni. Pustili mě k němu, protože už bylo jedno, jestli dostane nějakou infekci. Měl spálenou většinu těla, místo kůže jen černý škvarek, přes nějž prosakovala krev. Nikdy jsem nic tak hrozného neviděl.
To ani já, a to jsem to sledoval jen na plátně.
Spojil jsem ty záběry s projevem Smrkovského. Mluvil na konci srpna 1968, po návratu z Moskvy, velmi rozumně, tekly mu slzy. Jenže když ho pustíte přes člověka, který se z ideových důvodů změnil ve strašně bolestivé nic, když za to přidáte pohřeb Palacha, mraky lidí, kteří se už brzy budou normalizovat, dojde vám ta tragika: že jedinci se sice dokážou obětovat za velké věci, ale že to většinou není nic platné, že je společnost, aby sama přežila, vždy nakonec opustí. A nejhorší a současně komické je, že jí to jako celku ani nemůžeme vyčítat. I když bylo samozřejmě hodně lidí, co se pokusili na nové situaci profitovat. To mi už tehdy vadilo. Já šel makat radši do spalovny, kde jsem byl spokojený. Tedy než mi syn řekl, že teplo, co tam vyrábíme, jde trubkami přímo na ÚV KSČ. A pak udělejte v tomhle světě něco dobře, vždyť to ani nejde.
Musím ale říct, že mi osmašedesátý pomohl normalizaci myšlenkově přežít. Ostatně žiju z něj dodneška. Bylo to naposled, co jsme pro svět něco znamenali. Přál bych lidem, co jsou toho schopní, aby se jim zase něco podobného povedlo.
Mluvili jsme o Heleně Všetečkové a Heleně Papírníkové. Kdo dál vám přijde z vašich studentů zajímavý?
Je jich hodně, nerad bych někoho vynechal, taky už jsem starej a nenaskakují mi jména. Nakonec se ale ukazuje, že pro pedagoga je nejdůležitější najít lidi s charakterem a sociálním cítěním a dát jich víc k sobě. To úplně stačí. Já opravdu neučím, oni se musí učit od sebe navzájem, už proto, že generačně sdílejí jazyk, který je úplně jiný než ten můj. Občas jim jen poradím, čím se ještě zabývat, jak k tomu přistoupit, kde co zkrátit, prodloužit, nebo ať si vezmou jiného kameramana. Ale i o řemesle jim musím vyprávět opatrně. Velcí autoři byli velcí právě proto, že dokázali řemeslná pravidla měnit, často proti odporu předchozích generací. Impresionistům lidi propichovali obrazy deštníky, protože takhle se přece nemaluje! Mimochodem totéž dneska dělají dramaturgové v televizi. Mají svou zajetou představu a vůbec nechápou, že se témata i jazyk neustále mění.
Přitom umění začíná právě až s proměnou jazyka a tématu. Teprve pak diváka zasáhnete, protože on najednou nechápe, co se před ním odehrává, a aby to pochopil, musí zaktivizovat všechny své myšlenkové procesy. Jeho reakcí je samozřejmě často vztek, vždyť mu přestavujete myšlení! Z toho taky vyplývá, že čím je někdo lepší, tím méně je oblíbený. Oblíbení jsou ti, co točí sociální porno, protože ti vás dojmou k pláči, ale ve skutečnosti vás a váš život nijak nezmění.
