Jsme experti v přehlížení, říká izraelský spisovatel David Grossman

Je jedním z těch lidí, co vedou život paralelní k tomu, který by žít měli. To se stává – stačí si špatně zvolit zaměstnání, uzavřít sňatek s nesprávnou osobou, někdo dokonce zjistí, že měl mít jiné pohlaví. Vy jste český novinář, takže si můžeme připomenout třeba i Kafku pracujícího v pojišťovně. Všichni děláme ústupky a kompromisy, co se týče vlastní autentičnosti. Ale protože jsme jako lidé opravdu přizpůsobiví, dokážeme efektivně žít i v té paralelní, falešné existenci. Jenomže to zanedbané, skutečné bytí k nám nepřestává vysílat signály, které se pak projevují v podobě frustrace či zármutku. Ona je to totiž v podstatě vražda, vražda našeho lepšího života.

I ten můj Dovík měl žít jinak. Je moudrý, houževnatý, citlivý. Během jeho vystoupení se objeví dva tři momenty, kdy vidíte, že mohl být skvělým hercem. On si ale místo toho vybral mnohem povrchnější umění. A až ke konci svého profesního života, a možná života vůbec, se rozhodne postavit skutečnosti.

Ano, nejspíš máte pravdu. Humor je ohromná věc. Kdysi jsem chtěl napsat povídku o archeolozích, kteří po pěti stech letech zjišťují, co zbylo po naší éře, zkoumají naše psaní a knihy. Jejich kultura ale nezná humor, a tak vůbec nemají šanci naší realitě porozumět.

Dovík ví, že jeho rolí je před publikem žertovat, chápe, že kdyby jen vyprávěl o svém smutném životě, nikdo v tom nočním klubu nezůstane, všichni odejdou. Ti lidé se přece přišli bavit, vyčistit si hlavu.

Dovík ho na pódiu zahájí obvyklými tanečky: flirtuje s lidmi, lichotí jim, dobírá si je, uráží. A oni se chovají ve stejném duchu. Najednou z něj ale vytryskne hlubší a podstatnější výpověď. Diváky pak musí uplácet vtipy. Jakmile poví vtip, může mezi ně pod pláštíkem smíchu a uvolnění vpašovat zase další část své opravdu drsné zprávy.

Ano, je. Co k tomu říct. Ta kniha je také o lhostejnosti a s ní související krutosti. Kdyby se totiž někdo vžil do toho čtrnáctiletého chlapce, samozřejmě by okamžitě pochopil, jak je to hrozné, poslat ho na pohřeb a neříct mu, s kým se na něm má loučit. Nikdo se ale neobtěžoval do něj vcítit.

Lhostejnost je ošidná a prohnaná. Člověk odvrací zrak od bídy a utrpení druhého. V tom jsme experti – v přehlížení. Když totiž zrak neodvrátíme, vzniká závazek. A my jsme unavení, máme dost svých starostí a ran, a tak se učíme nevidět, necítit, nerozumět. Když pomyslím na to, že Izraelci jedenapadesát let okupují Palestince! Dokonale jsme si uspořádali své životy, aniž bychom na sebe nechali působit toto strašné každodenní pokřivení lidské situace.

To ta kniha také popisuje, protože zvolit si povolání baviče znamená stát před publikem, jemuž jste vlastně lhostejný. A rozhodnutí Dova vyprávět mu svůj nejniternější, nejintimnější příběh je de facto způsob, jak se postavit na odpor situaci, v níž jste takové vražedné lhostejnosti vystaven.

Než jsem začal román psát, znal jsem jeden nebo dva, ale měl jsem dost rozumu na to je nikde nevytahovat. Jsem docela alergický na lidi, co obsesivně vyprávějí vtipy. Pletou si schopnost povědět vtip se smyslem pro humor, což není to samé. Teď po napsání knihy jich znám samozřejmě mnohem víc. Jeden z těch v knize jsem si dokonce vymyslel, ale nepovím který…

Ano, samozřejmě. Mé knihy byly přeloženy snad do pětačtyřiceti jazyků, arabštinu nevyjímaje. Ne všechny, ale Přijde kůň do baru, Žena prchá před zprávou a dvě nebo tři další ano. A dostávám spoustu dopisů v jazycích, kterými nevládnu. Odpovídám na všechny, co jsou v hebrejštině, na ty v angličtině trochu méně a u těch ostatních moc nevím, co dělat. Ale je to nádherné, když mi lidé říkají: Vylíčil jste můj život, zkušenost, mé dětství, rodinu… Já píši ve studovně, v suterénu, zcela uzavřený a izolovaný od okolí, ale kniha pak letí a dotkne se lidí, které nikdy nepotkám a kteří mě osobně neznají. Myslím, že není nic důležitějšího, než když zanecháte stopu v srdci někoho jiného. Co bychom mohli chtít víc?

Úplně původně řídil autobus, ale pak měl nějaké zdravotní problémy a skončil jako knihovník. Díky tomu jsem si mohl přečíst všechno, co jsem chtěl. Byl jsem taky jediné dítě, které si smělo půjčit tři knihy najednou. Tu první jsem dočetl, ještě než jsem došel domů, a zbylé dvě další den. Čtení jsem miloval. A miloval jsem i vyprávět příběhy. Moje první vzpomínka je ze školky, mohlo mi být tři a půl. Byl tam uprostřed zahrady velký kámen a učitelka mě na něj jednou posadila a řekla mi, ať dětem povím příběh. A já jim ho pověděl. Teprve teď mi dochází, co tím vlastně způsobila.

Čtu hodně. Chodí mi domů všechno, co v Izraeli vyjde, a přečtu z toho tak čtvrtinu. Knihy jsou vzrušující. Navíc u nás teď literatura opravdu vzkvétá, je to hotový gejzír s mnoha generacemi píšících autorů.

Rozhlas hraje u mě doma víc než televize. Je to velice intimní prostředek komunikace, naslouchání, učení se a zábavy. V lidském hlase je něco něžného a rozhlas to umí perfektně předat. V rádiu jsem pracoval od svých devíti let a skončil jsem opravdu nedobrovolně, z politických důvodů. Tu práci jsem miloval. Dělal jsem tam kdeco, byl jsem dopisovatelem, uváděl jsem hlavní zprávy, byl jsem editorem, rozhlasovým hercem. Ale nemyslím, že se vrátím, protože už jsem okusil sladkou chuť práce o samotě…

Celou ne. Došel jsem asi doprostřed, k Jeruzalému, kde bydlím. Ale vy si ji určitě projděte! Chce to být fit, místy to dá zabrat, ale zase tak těžké to není. Je to úžasný, životní zážitek. Příroda je tam štědrá a otevírá duši. Na cestě jsem potkával lidi, kteří mě poznávali. Zprvu si mysleli, jestli to není nějaká skrytá kamera, ale pak jsme si sedli, jedli sušenky, pili kávu, podělili se o sendviče. Někteří z nich naprosto nesouhlasí s mými politickými názory, nechtějí dohodu s Palestinci, jsou pro budování osad. Když jsme se ale setkali takhle v přírodě, bylo to najednou uvolněné. Chápali jsme, že všichni tuto zemi milujeme, jen každý po svém – že je možné milovat zemi víc než jedním způsobem. Byly to vřelé a otevřené hovory, bez hádek a rozčilování. Nejlepší je vypravit se tam na jaře, pak už začíná být moc horko.

Stejní jako všude jinde. Člověk je nejdřív novorozeně, batole, dítě a pak teprve si uvědomí skutečnost a stane se z něj třeba izraelské dítě. Jsem ateista, ale díky Bohu za roky, kdy děti nejsou zcela vystavovány krutostem války a násilí a mohou se zajímat o obyčejné věci.

Pro děti píši opravdu rád. Pamatuji si, že když mi jako malému četli nebo když jsem sám četl svým třem potomkům, byly to chvíle milosti, kdy po všem tom denním náporu může být rodič se svým dítětem, ve vzájemné blízkosti a teple – a dnes vím, že takových chvil není nikdy dost.

Dítě od tří nebo čtyř měsíců rozezná změnu tónu ve vašem hlas e, když začnete číst. Rozumí, že jste přešli do jiné reality nebo surreality. A dobrá kniha umí dát život věcem, které ani nemusejí existovat. Je v ní humor, imaginace a jiný svět, nejen pro děti, ale i pro rodiče. Živě si vybavuji, že když mi otec četl, často jsem v něm viděl dítě, což se nestalo za žádných jiných okolností.

Dobrá kniha před spaním by měla být jako polibek na tvář, než se dítě vydá na tu několikahodinovou cestu tmavou nocí s jejími stíny, sny a nočními můrami. Rád vzpomínám na jeden okamžik, kdy byly mému staršímu synovi Jonatanovi tři roky. Bylo zrovna 21. prosince a já ho uložil do postele a povídám mu: Víš, že je dnes nejdelší noc v roce? Ráno k nám vrazil do ložnice hned s rozbřeskem a křičel: Tati, mami, ta noc skončila! Dovedete si představit, co prožíval? Byl jako první Adam na Zemi, vystavený strachu, co se stane, když ráno nevyjde slunce.