Článek
Jak moc tě mrzí, že se ta loňská jarní nominace neproměnila v letní vítězství?
Ano, Magnesia. Toho posledního srpna jsem si do Prahy udělal moc příjemný výlet, příjemný proto, že jsem se měl setkat s milovanou ženou a taky se s ní setkal. Samotné vyhlášení večer na Nové scéně Národního divadla bylo ale spíše návštěvou tušeného pekla. Myslel jsem si, že jsem připraven, otevřen všemu, co přijde. Nebyl jsem. Podrobnosti vynecháme. Podstatné je, že do týdne jsem seděl zabarikádovaný v bytě jako v bunkru a pil pět litrů vína denně, nevěděl a nechtěl vědět, co je za den, telefon vypnutý a tak dále. Dveře jsem otevřel až policii, protože mi došlo, že zapřu-li se, do půl hodiny tam bude celej integrovanej systém, hasiči se sekerama…
Vychází nový Salon: O zvukovém znečištění i chorobné netrpělivosti Čechů v době korony
No, už je dobře, dlím na režimové léčbě v nejmenovaném blázinci a tato slova datluju do telefonu ve vzácných chvílích klidu mezi četnými aktivitami.
Jen dodám, že sbírka Ewalda Murrera, která tehdy vyhrála, si tu cenu rozhodně zasloužila, stejně tak nominovaná kniha Dynkova, stejně tak kniha moje.
My dva jsme se poprvé potkali před deseti lety. Bylo to na křtu knihy Pavla Růžka Bez kůže v Docela velkém divadle v Litvínově. Co pro tebe tenhle neprávem opomíjený spisovatel znamenal?
To si musím promyslet, protože Pavel pro mě znamená hodně dodnes.
Jasně, nespěchej.
Kdybych to chtěl vyjádřit co možná nejpitoměji, řekl bych, že Pavel sám sebe obětoval na oltář lásky. To je věc, že ano. Ale můžete si koneckonců přečíst Růžkovo dílo a alespoň ten strašlivej, doslova máchovskej erotickej tah tam najdete. Říkám si, jestli jsou Pavlovy povídky jednoduše autobiografie? Ty pozdní – a je jich hodně, celej jeden vesmír – formálně určitě autobiografií jsou, ale jen proto, že už si autor nechtěl nic vymýšlet, už si nechtěl hrát. Hra na schovávanou skončila, zapisovatel nastoupil pouť zpátky po vlastních stopách, aby zaznamenal, co cestou najde. Výsledkem je cestopis velkého stylu, cestopis po životě jednoho člověka… všechno pro čtenáře, nic pro autora.
Pavel Růžek
Asi dva roky před svou smrtí se mi Pavel svěřil, lépe řečeno seznámil mě, se svým ultimativním rozvrhem a plánem: Život zkrátka nevyšel, můžu si za to sám, z princezny se vyklubala děvka, nemůže za to. Usilovat jen tak o jakési bídné, prázdné pokračování pro pokračování? Ne, proč? Upít se, když už jsem tak jako tak alkoholik… No, a trvalo to ty dva roky. Přísný samosoud, rozsudek a exekuce. Jednoduše, poctivě, ať se pohoršuje, kdo chce…
Výrokuju o tom asi příliš „silně“, ale ono to silné bylo. Taky doufám, že se někdy podaří dovydat alespoň část Pavlovy takzvané pozůstalosti. Růžkovy papíry nikdy nešustí papírem.
Nebyl ti náhodou předobrazem pro postavu stárnoucího přítele Pařízka z povídky Dumdum ze Tří kapitol?
Kdepak, přítel P. je reálnej, dosud kupodivu žijící schizofrenik, bývalý svazák a poctivý, sebeznalý něrobiš. Na konto svého svazáctví vydal v osmdesátých letech tři sbírky insitní lyriky. Svým způsobem tragický, ale logický osud velmi citlivého, citového jedince. Kráčející osud. Pravdivý, neměnný charakter. Nevím, jak to říct. Je mu sedmdesát. Chystá se umřít, co ho znám, celých posledních pětadvacet let. Brzo sklapnu kufry, říkává. Mám ho rád.
Pavlu Růžkovi jsi ale dedikoval sbírku XXX/Jezero. Co bys o ní řekl?
Tahle dvojkniha, to byl takovej mimořádnej projekt, něco jako živák mezi řadovými hudebními alby. Měl jsem čas, hodně času, protože román, kterým jsem pokoušel mocnosti v povětří, zrovna uvíznul jak nějaká ta východní fronta. Z jedné krabice od bot jsem tedy vysypal stará lejstra, vyřazené a polozapomenuté nápady, čuměl jsem do toho a najednou bleskla idea. Onen hypotetický milostný dopis – skladba XXX – byl hotov za týden. Poslal jsem ho Jakubu Šofarovi, který se mě obratem zeptal, jestli by nebylo něco víc, že by z toho v Dybbuku udělali knihu. Vysypal jsem další krabici od fáraček… Jezero je jediný text, který jsem stavěl programově v opilosti. Risknul jsem alkoholickou recidivu. Bylo to uděláno během dvanácti litrů bílého vína. Dedikace Růžkovi – a Honzovi Sinkulemu, dávnému snílkovi z Meziboří – je nasnadě. Vedli mi ruku, řekl by fanfarón.
Kniha Tři kapitoly je po formální stránce próza a musím říct, že mi vyrazila dech. Co se momentálně považuje za úspěšnou literaturu, jsou slohová cvičení. Tvoje prózy mi naopak připomínají Emila Hakla nebo Václava Kahudu v nejlepší formě, jak zacházíš s jazykem, jak používáš prapodivná slovní spojení, která ovšem skvěle fungují. Nastal i u tebe přerod z básníka v prozaika?
Kdepak přerod! Projekt, program. O próze, pokud možno takové, abych jí i sám sobě vytřel zrak, jsem snil celá desetiletí. Bylo taky nesmírně trapné říkat lidem na otázku, kdo jsem, že teda básník. A vykazovat se těma útlejma knížečkama s krátkejma řádečkama polopatologického, sotva srozumitelného textu…
Daniel Hradecký: Tři kapitoly
Jenže ouha, prózu jsem neuměl. Až Thomas Bernhard mi ukázal, jak na to: začni vyprávět, začni vyprávění o čemkoli odkudkoli, pokračuj bezohledně kamkoli, kam tě vyprávění zavleče, dokud budeš cítit, že to má koule, a pak to kdekoli utni; pokud v tobě sedí nějaké to nadání, bude výsledek dobrý v každém případě, nesedí-li, jsou ti na nic všechny školy, kurzy tvůrčího psaní a vůbec… No tak jsem Rakušákovi poděkoval a začal vyprávět.
Když si někdo na jeden zátah přečte, co jsi doposud vydal a co se vydat chystáš (do tisku je připraven román ve verších Silážní jámy), mohl by nabýt dojmu, že je to tematicky pořád totéž, ty ovšem dobře víš, co děláš. Je to unikátní koncept. V čem spočívá?
Tak především si neumím moc dobře vymýšlet. Ne že bych si toho v životě nenavymýšlel až hrůza, ale stavět na fabulaci formulaci problému – sorry za tu trojku latinismů –, to jednoduše nesvedu. Musím věc, o niž jde, nějak vidět, konkrétně prožívat. Že prožívám mnoho různých věcí? Ano, ale ty se všechny skrývají i vyjevují v jednom prostoru, obzoru. V mém obzoru. Jsem střed tohoto obzoru, jsem střed světa a nestydím se za to.
Nepíšu ostatně pro zábavu, byť i to lze dělat, a dobře, ale proto, že mě cosi nutí pátrat, jak se věci mají. Mají se věci dobře, jsou v pořádku, není jim zima, nehladoví, nepláčou? Je to určitě do značné míry velikášství, pýcha čínská, ale snad i starost a péče. A já to přece nechtěl, nevybral jsem si způsob prožívání, nikdo si nevybírá…
Ale ptal ses na koncept. Snad se mi podařilo naznačit, o co mi jde a z jaké vycházím situace. Vlastně nevycházím nikam, furt jsem doma v tom svém středu světa. Nejdu z daného bodu A do neznámého bodu B, nýbrž všechny možné body už tu jsou, stále na očích, všechny jsou dané, jednou důvěrně známé, jindy naléhavě neznámé. Nejde o jejich poznání, ale poznávání. Nedokonavost.
Jakub Šofar o knize Daniela Hradeckého: Co nám to děláte, takhle se poničit?
Ano, správně, píšu jen jednu knihu, jednotlivé položky bibliografie jsou kapitolami v ní. V každém dalším kroku se pokouším o jiné, pokud možno přesnější opracování téhož kusu skutečnosti, své, tedy lidské skutečnosti. Občas jen objevím novou metodu, použiju jiné nástroje…
No a je mi dost jedno, jestli teď třeba jenom nabubřele kecám, protože jsem slíbil odpovídat na otázky. Je to dokonce pravděpodobné.
Ze způsobu tvého života mi připadne, že literatura je ti vším, trochu až sebevražedně. Rozumím tomu, sám jsem kvůli psaní dalších a dalších knih nestihl založit rodinu a žiju jako samotářský vlčák. Řekni mi, má to cenu?
Vždyť ono té mé literatury zase tolik není! Něco jako pět tisíc publikovanejch veršů, dvě stě dvacet normostran prózy. A jestli to má cenu? Zkrátka to tady je. Událo se, děje se. Mám ostatně podezření, že bez psaní by to se mnou ve věci rodiny, živobytné kariéry a podobně dopadlo ještě hůř. Protože bych neměl nic, pouze propasti. Jen skočit. Každý potřebuje něco, co by mu zastřešovalo existenci. Děkuji Bohu, že jsem to našel v literatuře, že si mě to našlo. Jasně že je to nepříjemné, ale to je snad každá dobrodružná plavba. Objevovat ostrovy a zanášet je do map. To štěstí, že je ostrovů nekonečný počet. Co na tom, že se občas strhne bouře nebo zavládne bezvětří.
