Johanka z Easttownu. Petr Fischer nad oceňovaným televizním seriálem

Nadšení ze sedmidílné mise sledující souvislosti života v malém městečku v Pensylvánii není oceněním jen dobrého scénáře, umění filmového detailu a hereckého výkonu Kate Winsletové, ale především vyzdvižení citu pro jemné pojivo komunity, z níž tradičně vyrůstají anglosaská společenství.

Příběh policejní vyšetřovatelky Marianne Sheehanové, která se při hledání pachatelů vraždy jedné místní dívky propadne do rodinných krizí svých přátel i sebe samé, je vlastně americkou verzí britské série BBC Šťastné údolí, kde podobnými peripetiemi krize společnosti a středních ženských let prochází postava Catherine Cawoodové.

Ani Mare podobně jako Cate není jen policistkou, která vyšetřuje jeden konkrétní zločin. Těch „zlých činů“ je totiž v různých vrstvách mnohem více, než se na první pohled může zdát, a tak policistka plní zároveň roli sociálního mediátora, který se na cestě po stopách zločinu snaží vědomě i nevědomě napravovat všechny ty tradiční a věčné patologie maloměstské existence, která už svou velikostí a odstrčeností ničí rozmach lidského života (a proto je potřeba z maloměsta rychle vypadnout jinam, jak zpíval Bob Dylan a po něm mnozí další „lůzři“, z nichž se staly hvězdy, což se v případě nadané dcery Mare musí rovněž nutně odehrát).

V Mare z Easttownu se k empatii pro život těch druhých, která souvisí s větší mírou sociální představivosti vytvořené u Cate i Mare tvrdou osobní životní zkušeností, přidává také viditelný náboženský rozměr. Ano, není pochyb, Marianne z Easttownu je někdo jako Johanka z Arku, světí se tu žena, jen jde o boj sociální, i když s jasným metafyzickým rozměrem.

Společenství, jehož základem je rodina, jakkoli podléhající krizím a úchylkám, je posvátná věc, jak naznačuje dění v posledním díle, který se Svátost dokonce jmenuje a který je ze všech dílů nejameričtější, protože veřejná intimita zde vystavovaná skoro až na odiv je něco, co by se v britském (natožpak českém) společenství nemohlo nikdy odehrát.

V této komunitní síle je skutečné srdce Ameriky, které je na hony vzdálené vcelku lhostejnému koexistování lidí v českých pospolitostech, což je nepochybně také důvod, proč Spojeným státům tak málo rozumíme, proč je nám například dnes cizí i spor o rovnoprávnost bílých a barevných komunit či existencí.

Vazba, vztah k druhým a starost o ně vystupuje jako jediná silná zbraň proti rozpadu rodin a komunit, kterým procházejí společenství po celém světě. To ale předpokládá otevřenost na všechny strany, včetně sebe sama. Jenže právě silná, až přehnaná a manažerská starost o rodinu a blízké často vede k tomu, že se druhým uzavíráme, protože místo vztahu, který je pravým smyslem religiozity, konstruujeme realitu a projektujeme do světa své vlastní představy, jak by druzí měli vypadat, jak by se měli chovat. Ve světě, kde jsou lidé stále častěji jen vnějškem, se objekty stávají i ti, kdo mají pocit, že se intenzivně starají a jsou s ostatními.

Zažívá to na vlastní kůži též Mare, která podléhá pocitu, že ví, jak by měl být uspořádán život jiných lidí, a přitom si neumí dát dohromady ani ten svůj. I policista musí být lůzr, aby se mohl stát mediátorem sociální energie. A tak se vyšetřování vraždy mladé dívky rozvíjí do kolektivní i osobní terapie, které se pochopitelně nevyhne ani Mare, protože při probírání se hnojem druhých začne silně páchnout i její vlastní.

Mare z Easttownu fascinuje vyjádřenou hloubkou provázanosti pospolitosti, která se neustále rozpadá a zase dává dohromady a která je nutná pro přežití vlastního života, protože všichni někam odejít a utéct nemohou.

Sociální drama a kriminální příběh, jehož pointa překvapí, a přitom zapadne jako přesně vysoustružená skládačka, je nakonec překryt nádechem společenské utopie, kde se krásný, ale i ničivý éros podřizuje nadvládě smířlivé a spojující všeobjímající lásky – agapé.

Není divu, smíření společenství, které intenzivně a bolestně sdílí svá traumata, probíhá prostřednictvím katolické svátosti. Musíme si pomáhat, na souzení je tu Bůh, naším úkolem je jen milovat. Jenže to znamená být na těsno, tělo na tělo, duše na duši, být neustále intimní i přes plot, a kdo z nás v takovém hutném sociálním prostředí dokáže žít…