Článek
V této své nové, spíš publicistické knize tedy probírá aktuální otázky, včetně globalizace, environmentální krize, nacionalismu, migrace či postpravdy – ovšem nepřináší zrovna objevné odpovědi.
Jak se například orientovat v postpravdivé éře? Zaprvé, radí autor, dávat přednost placeným médiím před neplacenými; a zadruhé, číst odbornou literaturu renomovaných profesorů (hned o dva odstavce dál ovšem zdůrazňuje i důležitost sci-fi tvorby, protože „v politice má kvalitní vědecko-fantastický film mnohem větší význam než odborný článek“). Harari zde poskytuje spíš úvody do problematiky; a především doporučuje oddat se buddhistické meditaci vipassaná, která jemu samotnému změnila pohled na svět.
Často se Harari vrací k tezím ze svých předchozích knih – ze Sapiens je to hlavně síla příběhů, které člověk vytváří a které následně utvářejí jeho; z Homo deus zase analýza našeho mýtu o svobodné vůli, která je přitom „vyráběna“ biochemickými mechanismy. A právě tyto teze, ačkoli je Harariho pravidelný čtenář nevidí poprvé, pořád patří k inspirativním „lekcím“.
Yuval Noah Harari: 21 lekcí pro 21. století
Navíc autor nachází pro dokreslení svých myšlenek neokoukané příklady. Když například píše o budoucnosti práce v časech robotizace a umělé inteligence, kdy by řešením nepotřebnosti lidských zaměstnanců mohl být nepodmíněný příjem, připomíná, že pouhé materiální zabezpečení nezabrání společenskému neklidu, a že by tedy bylo nutné doprovodit ho nějakou aktivitou, kterou by lidé považovali za smysluplnou.
„Takový experiment se neplánovaně uskutečnil v Izraeli a je možná nejúspěšnějším návodem na spokojený život. Zhruba polovina ultraortodoxních izraelských mužů nepracuje a věnuje se studiu Svatého písma a náboženským rituálům. A protože je živí částečně jejich ženy a dotuje stát, neumírají jejich početné rodiny hladem.“
I díky těmto mužům, nacházejícím smysl života v debatách o poselství talmudu, prý Izrael stojí vysoko na celosvětovém žebříčku životní spokojenosti.
„Ultraortodoxní židé, dnes považovaní za zkameněliny dávné minulosti, se stanou příkladem. Ne snad, že by se k nim chtěl kdekdo připojit a studovat talmud, ale v obecném významu hledání smysluplného života a vzájemného společenství namísto produktivního zaměstnání.“
Nová knížka profesora Harariho stojí za přečtení právě kvůli takovýmto zábleskům, které s lehkostí jogínského výdechu osvětlí marnost lidského pachtění se za univerzálním smyslem, a zároveň načrtnou způsob, jak se s tím homo sapiens může srovnat.
