Jíst maso je jen špatný zvyk. Viktor Kossakovsky natočil dokument o hospodářských zvířatech

V historii jsme zažili mnoho revolucí: průmyslovou, digitální, sexuální… A teď je podle mě čas na revoluci empatickou. Člověk vynalezl mučení, koncentrační tábory, zbraně hromadného ničení. Rádi o sobě říkáme, že nejsme zvířata. Samozřejmě že nejsme, jsme mnohem horší! Na rozdíl od zvířat zabíjíme ve velkém, navíc aniž bychom při tom čelili možnosti vlastní smrti. Prasat zabijeme přes miliardu ročně, k tomu půl miliardy krav, přes padesát miliard kuřat a ještě více ryb.

Ano, už nevraždíme ve velkém lidi, už to není jako před dvěma sty lety, kdy existovalo otroctví. Ale ten vývoj je příliš pomalý. Trvalo nám staletí, než jsme přiznali všem lidem stejná práva. Možná bychom teď mohli udělat další krok a přiznat práva i všem živým tvorům. Prasata, motýli, sloni – všichni mají stejné právo žít na téhle planetě. Neměli bychom se pořád stavět do středu všeho.

Masově zabíjíme zvířata, aniž o tom přemýšlíme. Nevěnujeme tomu pozornost. Přitom je to naše hlavní aktivita. Lidé tvrdí, že je to zákon přírody, zákon silnějšího. Člověk ale přece nemá velké zuby nebo drápy, v přírodě nikdo negriluje, nesmaží si druhé na pánvi. Dnes se může zdát, že stojíme na vrcholu evoluční pyramidy, ale evoluce nekončí. Brzy se může objevit bytost silnější než my, agresivnější, která bude k Vánocům pojídat naše děti. Tak jako to my teď děláme zvířatům.

Musíme to zastavit hned! Pokud opravdu myslíme na naši planetu a jen to nepředstíráme, není jiná šance. Vlády se na tom nikdy neshodnou. Rusko se neshodne s USA a USA se neshodnou s Čínou. Pařížská dohoda sice existuje, ale různí Trumpové z ní můžou kdykoli své země vyvázat. Se změnou musíme přijít sami – přestat jíst maso. Já jsem ho přestal jíst ve čtyřech letech. A žiju. Moje děti maso nikdy neochutnaly a jsou zdravé. Jíst maso je jen špatný zvyk.

Vedeme v současnosti dvojí život. Jsme dobří lidé, milujeme své děti – a dáváme jim k snídani klobásy. A neřekneme jim, že ta klobása měla mozek a city. Kvůli jídlu dáváme zvířata do klecí, kde žijí desetkrát kratší dobu, než by bylo přirozené. Uměle je oplodňujeme. Co je to za šílenství? Navíc předstíráme, že o tomhle zacházení vlastně nevíme.

Teď jste mě dojala, to je krásné, děkuju! Film může lidem ukázat pravdu. Existuje ne od toho, aby vyprávěl příběh, ale aby nám předvedl, co jinak nejsme schopni nebo ochotni vidět. Aby nám poskytl emocionální, empirický přístup k tématu.

Vyrůstal jsem v Petrohradu, ale když mi byly čtyři roky, strávil jsem nějaký čas v malém domku na venkově. Protože byla velmi chladná zima, bydlela s námi i asi měsíc stará selátka. Jedno z nich, Váša, se stalo mým nejlepším kamarádem. Hráli jsme si spolu, blbli, užívali si života. A pak kolem Nového roku Vášu zabili a skončil na jídelním stole. To pro mě byla tak obrovská rána, že jakmile jsem se stal filmařem, chtěl jsem o tom natočit film. Jenže to nebylo možné. Nikdo o to nestál. Od roku 1997 jsem se snažil přesvědčovat producenty v mnoha zemích, ale bezúspěšně.

Povedlo se to až s norskou producentkou Anitou Rehoffovou Larsenovou. S ní jsem se pak rozjel na farmu u Osla a jako první jsme tam spatřili Gundu. Připadalo mi, že k nám promlouvá svýma očima. Je jako Meryl Streepová, nemusí mluvit, abyste přesně věděla, co chce říct. Bylo jasné, že jsme našli svou hrdinku.

V Sovětském svazu jste nesměla být věřící. Když SSSR padl, najednou byli věřící všichni. Mně přišlo trochu umělé, jak se začalo ve velkém chodit do kostela. Podle mě je totiž pravá svatá Trojice našich životů kuře, kráva a prase. Jíme je každý den. Právě o této trojici jsem chtěl točit. Ovšem když jsem potkal Gundu, tolik mě okouzlila, že jsem nejdřív natočil její příběh. Dohromady jsme s ní nafilmovali jen šest hodin. Celý snímek trvá devadesát minut a Gundin příběh zabere hodinu, více jsem ho nedokázal zkrátit. Došlo mi, že ve filmu potřebuju takový hluboký a intenzivní vztah. Na slepici a krávu pak zbyly jen krátké příběhy.

Rád bych vám ukázal celých těch šest hodin. Je tam spousta dalších věcí, třeba že selátka hned po narození jdou sát mléko a pak se vydají do kouta vyčůrat. Nečůrají na stejném místě, kde jedí! Když jsem to viděl, nevěřil jsem svým očím. Takových malých příběhů tam bylo hodně. Jenže lidé se na dlouhé filmy neradi dívají. Už tak je Gunda dost radikální, když neobsahuje lidský hlas, člověka ani hudbu a je černobílá.

V barvě byste viděli zelenou trávu, modré nebe, růžová selátka, vše by bylo krásné. Ale já nechtěl ukazovat roztomilá růžová selátka – a věřte mi, že opravdu byla roztomilá. Nechtěl jsem tím diváky svést. U černobílého filmu se více než na vzhled soustředíte na duši. Ze zvířat se stávají osobnosti. Gunda v barvě vypadá jako masivní prasnice. Černobílá zvýrazní její oči a z nich hned vystoupí její osobnost. Najednou to není jen nějaké prase, ale Gunda. Vysvětlit to producentům a distributorům ovšem nebylo snadné.

Zacházení se zvířaty je na našich mylných představách založené. V některých zemích dokonce zákon tvrdí, že zvířata nedokážou trpět. To je absurdní! Každý, kdo je se zvířaty v pravidelném kontaktu, ví, že mají emoce i vědomí. V Gundě například vidíte, kolik času stráví hrabáním v zemi. Zvířata ve velkochovu s betonovou podlahou hrabat nemůžou, nemůžou se chovat přirozeně. Krávy se dožívají až dvaceti let. My je ale zabíjíme už jako velmi mladé. V Gundě vystupuje stará kráva, kterou většina lidí v životě neuvidí. Žila plný život, který jí vidíme v očích. Pokud lidé věří, že má člověk duši, měli by souhlasit, že ji má i zvíře.

O zvířatech už vznikla spousta filmů a většinou tam o nich mluví lidé, něco vysvětlují a odvádějí od zvířat pozornost. Já jsem se nechtěl ke Gundě a spol. chovat povýšeně nebo je polidšťovat. Nebo je ukazovat na jatkách se všemi hrůznými detaily – to by diváci vnímali jako propagandu a vytěsnili by to. Chtěl jsem se jen dívat. A ukázat, jak spolu zvířata komunikují. Když se budete dívat pořádně, Gunda k vám začne promlouvat. Nechtěl jsem utopit její hlas v nějaké přidané hudbě nebo slovech.

Na začátku kinematografie záběry trvaly maximálně dvacet sekund. Pak se postupně prodlužovaly a posledních padesát let 20. století spolu režiséři soupeřili, čí záběr bude delší – než to zastavil Alexandr Sokurov se svou Ruskou archou, když za devadesát minut nestřihl ani jednou. Nyní jde trend opačným směrem. Průměr záběru u komerčních snímků je 1,2 sekundy. Jenže pokud jste tak rychlý, nenecháváte diváky přemýšlet. Říkáte jim sám, co si mají myslet. Proto využívám dlouhé záběry bez voiceoveru. Aby divák přemýšlel sám za sebe, aby cítil sám za sebe.

Když potkáme cizího člověka, hned víme, jestli od něj hrozí nebezpečí. Nebo jestli se nám líbí. Naučili jsme se to za tisíce let evoluce, díky pozorování a sledování. Což znamená, že film má blízko k přírodě, díváme se, a tak cítíme a přijímáme informace. Bohužel film, obzvlášť dokument, používá často vypravěče, mluvící hlavy, rozhovory, které okamžitě říkají našemu mozku, ať poslouchá, že se něco naučí. Já chci, aby se divák díval, aby chápal podle svých pocitů.

Potom, co vyhrál Oscara za Jokera a přednesl děkovnou řeč, volali mi hned členové mého štábu s tím, jestli jsem mu ji náhodou nenapsal já. Protože říkal skoro přesně to, co jsem jim vyprávěl každé ráno před natáčením. Jsem trochu staromódní a mám rád motivační proslovy. Pokaždé, než se Gunda vzbudila, jsem na farmě štábu připomínal, proč tam jsme, čeho musíme dosáhnout.

Tak jsme se rozhodli Joaquinovi Gundu ukázat. Když se na ni podíval, okamžitě mi volal s tím, že konečně někdo natočil film bez moralizování a ukázal, jaká zvířata skutečně jsou. Jeho zapojení nám pomohlo, o Gundu byl díky němu větší zájem. Natočit film totiž dnes nestačí. Filmů vzniká několik desítek tisíc ročně, filmařem je dnes každý, kdo má mobil. Jenže dostat ta díla k divákům, to je jiná.

Chci ale říct, že za digitální film, který tuhle revoluci způsobil, jsem vděčný. Klasický filmový materiál se totiž vyrábí i ze zvířecích kostí. Dozvědět se to pro mě byla katastrofa, netušil jsem, co s tím dělat. Když se objevil digitální film, pomyslel jsem si: Hurá, někdo věděl, že trpím!

Chci lidem pomoct, aby ze svého života eliminovali zabíjení. V roce 1892 napsal Tolstoj v eseji První stupeň, že podstatu svých životů nezměníme, pokud nepřestaneme zabíjet. A nejde jen o to, přiznat si, že bychom se jako lidi neměli zabíjet navzájem. Musíme si uvědomit, že sám akt zabíjení, a je jedno koho, je strašný. Teprve pak můžou úplně zmizet války. Tolstoj to napsal před sto třiceti lety – teď je dobrá doba o tom začít přemýšlet.