Článek
Víme, že se jedná o poetickou fikci, ale i tak v nás divadelní námořní cesta ze Sicílie do Čech vyvolává hřejivý pocit, že se o naší zemi slavný dramatik ve svém díle vůbec zmiňuje. Co na tom, že se Shakespeare nedržel dobových map Evropy? Co na tom, že české pobřeží popisuje jako nevlídné a moře jako bouřlivé a smrtonosné? A koneckonců co na tom, že překlad titulu hry do češtiny je zavádějící, protože se jedná o příběh (The Winter's Tale), tedy rozhodně ne o nějakou pohádku?! My Češi máme ale pohádky rádi jako snad žádný jiný národ na světě, a tak podle našeho kulturního kánonu budeme překládat a interpretovat i alžbětinské divadelní hry!
S evropskou kulturou to nikdy nebylo jiné. Vždy stála na vzájemném obdivu i neporozumění, obohacování i prolínání rozmanitých kulturních kánonů a snění o neskutečných místech a utopiích, kterých od Shakespearovy doby v Evropě přibylo geometrickou řadou. Jedním z takových míst-nemíst se stala i Evropa sama, a proto se nelze divit, že i evropskou integraci si dnes mnozí představují jako šanci, že i ta jejich země bude konečně mít moře, hory, žírné lány, ale zrovna tak i šikovnější řemeslníky, ohleduplnější řidiče nebo poctivější politiky.
Zobrazení Evropské unie jako Entropy plné vzájemných předsudků a stereotypů, které v budově Evropské rady instaloval český výtvarník David Černý, proto zapůsobilo jako důležitý kontrapunkt ke všem podobným idealizacím a vrátilo nás na pevnou zem naší evropské reality. Najednou si mnohem lépe uvědomujeme, že Evropu neurčuje jen metafora společného domu, ale zrovna tak sousedského výsměchu a úšklebků.
Pod zdáním sdíleného řádu hodnot neustále bují chaos protivných symbolů a kulturně nacionálních antagonismů. Stačí otevřít Neue Kronen Zeitung, abyste zjistili, co si má správný Rakušan myslet o Češích, nebo vyladit Radio Maryja, abyste věděli, jak se má polský katolík chovat k Židům. Anglický bulvární tisk vás pro změnu bude přesvědčovat, že EU je komplotem zkorumpovaných namyšlených Francouzů a mocichtivých Němců, kterým dnes přihlouple pomáhají chudé, xenofobní a vůbec celkově zaostalé země z bývalé východní Evropy.
Proces evropské integrace se neobejde bez konfliktní, ale životadárné vazby mezi utopií a skepsí.
Co nás drží pospolu, je nakonec chladná konstrukce, do které jsou zasazeny rozmanité národní kultury. Evropská unie tak není společným domem, ale komplikovanou skládačkou, která se může kdykoli rozpadnout a z níž také kterákoli její část může vypadnout nebo se sama vyloučit podobně, jak to v případě Entropy učinilo tureckým záchodem dotčené Bulharsko. Na instalaci Davida Černého a jeho kolegů tak nebyla nejdůležitější zobrazení jednotlivých zemí (jednalo se koneckonců jen o více či méně povedené vtipy nebo karikatury), ale modře symbolické a přitom neutrální zarámování celého díla, jeho pospojování a technické řešení.
Evropská unie je „zarámována“ ocelově chladnou logikou společných ekonomických zájmů, administrativní organizace a právních pravidel. Mnozí kritici vidí tuto nadvládu instrumentálního rozumu jako akutní nebezpečí, ale přitom ignorují mnohem větší hrozbu našich vlastních kulturních stereotypů a s nimi spojených pocitů povýšenosti nebo méněcennosti, které budou Evropu vždy znovu a znovu strhávat do entropického chaosu.
Česká zkušenost uplynulých šesti měsíců, kdy naše země předsedala EU, v tomto ohledu výmluvně ukázala, že jsme úplně stejní jako kterákoli jiná evropská společnost – jsme rozpolcení v pocitech o vlastní výjimečnosti, plní předsudků o „těch druhých“ a zároveň přesně nevíme, jak onen prapodivný evropský stroj řídit, a hlavně kam ho směrovat.
Zatímco naši stoupenci co nejužší integrace se řídí heslem „Co je evropské, to je dobré!“ bez toho, že by se vůbec ptali po smyslu a účelu celého procesu, čeští euroskeptici v duchu zarytě etnického nacionalismu pro změnu straší tento chalupářský národ, že po pohraničí budou slídit němečtí policisté a nejspíš budou zatýkat nevinné Čechy opékající si o víkendech na svých chalupách buřty (dost možná zakoupené v Lidlu nebo jiném německém obchodním řetězci).
Abychom lépe pochopili český vztah k Evropské unii, zkusme si tedy do pomyslné skládačky Evropa-Entropa doplnit okénko s českými kulturními archetypy a předsudky, které již dvě stě let formují vztah a chování české společnosti k okolnímu světu.
V každém venkovském stavení visel již v 19. století obraz Jana Husa před kostnickým koncilem. Za osobním vzorem světce-intelektuála a všemi hesly o boji za pravdu, svobodu a mravný život proti církevní i světské hierarchii a zpupnosti, kterými agitovali naši romantičtí vlastenci, se však skrývaly mnohem základnější typy chování. Jedná se o pohádkové archetypy „chytrého Honzy“ či „Švandy Dudáka“ a překvapuje, do jaké míry je v nich dodnes zapouzdřeno chování českých politických elit a jak silně se projevily i během našeho předsednictví.
Podobně jako římský bůh bran Janus má i náš pohádkový Honza dvojí tvář, a proto nám může sloužit jako vstupní brána do české kulturní minulosti a současnosti. Ve skutečnosti totiž Honza často není chytrý jen více či méně vychytralý a někdy přímo hloupý. Třeba v pohádce Boženy Němcové Jak se Honza učil latinsky se náš hrdina vydá do světa, aby pobral rozumu a zkušeností, ale protože se v životě za humny nevyzná a vlastně ani vyznat nechce, zapamatuje si jen pár zvukomalebně znějících, ale jinak naprosto nesouvislých výkřiků jako „Sud kulatý!“, „Rys tu pije!“, „Tu je kára!“ nebo „Ten to ryje!“ a rychle se vrátí do pohodlného domova, kde je mu dobře a kde se před ostatními může tvářit chytře. Když se dotyčné věty pořád opakují, znějí neškolenému uchu skoro latinsky, a proto učeně, i když v konkrétních souvislostech, v nichž je Honza omílá, se jedná o naprosté nesmysly.
Část českých politických elit se nepochybně Honzou inspirovala, a tak dnes bez patřičných znalostí neustále omílá prázdné fráze a floskule o nejrozmanitějších problémech, od globální ekonomické krize až po oteplování planety. Zatímco části společnosti to stále ještě může připadat jako „chytré řeči“, problém nastává v okamžiku, kdy se naše politické elity rozhodnou předvést své umění na evropské scéně. Původní očekávání kritické diskuse se potom u mezinárodního publika rychle mění v otázku, zda dotyčný politik svá slova opravdu myslí vážně a jestli náhodou do pokladnice české literatury nepatří i Carrollova Alenka v říši divů.
V takovém okamžiku musí nastoupit druhý archetyp, totiž „Švanda Dudák“, podle kterého tam za humny nás nečeká nic dobrého, všechny pozemské i nadpozemské síly se proti člověku spiknou, a proto je nejlépe dudat u nás doma. Dnešní globálně propojená česká společnost se však od té Tylovy podstatně liší, a proto naše politické vlastenecké „Dudáky“ poslouchá stále méně lidí. Sice si šikovně rozdělili jednotlivé sféry vlivu, nasadili si rádobyvtipné masky „přisprostlého ogara“, „lidového papaláše“ nebo „ochránce národa“, nedošlo jim ale, že politika, jak to před sto lety přesně popsal německý sociolog Max Weber, je především povolání, a ne karneval.
V tomto ohledu však čeští politici nejsou žádnou výjimkou a jenom potvrzují celkový trend v dnešních západních demokraciích, v nichž politici touží být populární jako zpěváci pop music, ale zatím je s nimi zpravidla spojuje jen prázdnota frází. Když ne jinak, tak se do historie zapsat alespoň předmluvou ke knize o Karlu Gottovi! Ne každému se totiž poštěstí přímo získat srdce celebrity, jak to dokázal Nicolas Sarkozy s Carlou Bruni.
Vystupování francouzského prezidenta a části tamní mediální scény, z něhož jsme mohli být v Česku znechuceni, je přitom jen trapnou pop-parodií na někdejší obávanou aroganci francouzských politiků a ve skutečnosti se jedná o symptomy hluboké sociální a kulturní krize francouzské společnosti. Namísto „dudákovské“ reakce přisuzující francouzskému tisku čarovné síly divoženek a prezidentovi roli Vocilky se proto raději ptejme, co všechno české předsednictví EU vyjevilo o stavu české společnosti a politiky.
Kromě bezradnosti a myšlenkové prázdnoty vůdčích elit, která je ovšem společná většině evropských politiků, a přetrvávajícího, i když slábnoucího zapouzdření národní kultury do historických „pohádkových“ archetypů, zaujala ostatní Evropany především kvalita českého úřednictva a jeho schopnost řídit i nadnárodní evropské instituce. Již v zimních měsících bylo patrné, že čeští diplomaté a vládní úředníci si zjednali u svých evropských i národních partnerů značný respekt.
Jako kdyby se tím ovšem jen potvrzoval chladný rámec Unie, která dokáže fungovat a přinášet užitek, ale nedokáže nadchnout své obyvatele a vyvolat v nich pocit sounáležitosti, solidarity nebo dokonce evropského patriotismu. Namísto občanské solidarity se tak znovu projevila solidarita úřednická, udržovaná odbornými znalostmi a dovednostmi, a nikoli občanskými ctnostmi.
České předsednictví tak mimo jiné odhalilo licoměrnost varování před čtyřicetitisícovou byrokratickou armádou Bruselu, která ve srovnání se statisícovými úřednickými aparáty národních států najednou vypadá jako štíhlá, byť lehce astmatická, nešikovná a domýšlivá dáma. To ovšem neznamená, že se evropští úředníci budou chovat jinak než národní byrokracie, protože i jim jde vždy o co největší upevnění a posílení vlastní moci. O to víc bychom se proto měli ptát, co vše evropským úředníkům můžeme svěřit do pravomoci a bez jakých pravomocí by se naše republika stala jen prázdnou nádobou pro evropské vládnutí.
Zatímco členské země mají demokraticky zvolenou vládu (government), Unie má jen demokraticky odvozený systém vládnutí (governance). Paradox existence úřednické a neexistence občanské solidarity se potom na úrovni evropského vládnutí projevuje například v tom, že národní a evropské byrokracie nebo soudy mají v mnoha oblastech společné zájmy a prosazují je proti nadnárodním koncernům, lobbistickým skupinám nebo nevládním organizacím, ale často i proti demokraticky zvoleným vládám jednotlivých členských zemí.
Řídit Unii nelze aniž bychom si položili otázku, co od nás toto společenství zemí a národů očekává, a současně, co naše země očekává od něho. Tato vzájemná vazba je výsledkem dobrovolnosti členství, společných zájmů a také ochoty podílet se na tom, co nemusí mít smysl přímo pro nás, ale může ho mít pro budoucí generace nebo pro ty, kdo stojí za branami Unie a potřebují naši podporu a pomoc.
Tragédie našeho předsednictví spočívala v tom, že tuto otázku si nepoložil skoro nikdo z demokraticky zvolených politiků, protože ti nadále vycházejí z otázky „Co z toho mám?“ a často se chovají v Unii jako hosté na pověstném hasičském bálu ve Formanově filmu Hoří, má panenko. Z těžko pochopitelných důvodů nechtějí připustit, že v dnešním světě opravdu hoří a EU je jedna z mála nadnárodních struktur, které jsou vůbec ochotné se s živlem utkat.
Současný krizový stav světa by nás však neměl svádět k jednostranně apokalyptickému nebo utopickému pohledu, který by ospravedlňoval stále hlubší integraci Unie. Jedinečnost evropského kulturního dědictví spočívá totiž v neustálé schopnosti kombinovat vize s potřebnou dávkou kritické skepse. Vítězství utopických představ v Evropě zpravidla končilo v totalitních nočních můrách, násilí a civilizačním úpadku. Na druhou stranu zcela přijmout skepsi jako životní postoj by v konečném důsledku znamenalo zabřednout do beznadějné stagnace myšlení i života. Bez utopických vizí bychom nedokázali změnit existující nespravedlnosti, ale bez skeptické kritiky bychom v jejich jménu vytvářeli nespravedlnosti ještě mnohem horší.
Utopisté chtějí sjednocenou Evropu a neptají se, jak, proč a k čemu takovou Evropu budovat. Zdá se jim o ní a neuvědomují si, že líbivé sny nekontrolovaně střídají noční můry. Naproti tomu skeptici se ptají, proč vůbec mít sjednocenou Evropu, a zapomínají, že tento proces měl své reálné a ryze praktické důvody, které ani zdaleka nepominuly. Potvrzuje se tak, že ani proces evropské integrace se neobejde bez konfliktní, ale životadárné vazby mezi utopií a skepsí.
Česká Entropa to Evropě v Bruselu alespoň připomněla tím, jak estetický i politický patos konstruktivismu převedla do nestabilní formy skládací stavebnice. Pokud by toto měl být náš zvláštní kulturní přínos společné evropské věci, vůbec by to nebylo málo. Rozhodně víc než projevy našich „pohádkových“ politiků.