Článek
Jednalo se o definitivní vítězství liberální demokracie, nebo bezkonkurenčních technologií západního průmyslu? Byl pro nás důležitější washingtonský, nebo bruselský konsenzus?
V záplavě těchto jistě zásadních otázek bychom však neměli opomíjet ani kolektivní biografii tehdejší právě dospělé generace, která byla jedním z rozhodujících aktérů revolučního roku 1989. Lze ale hovořit o politickém generačním hnutí, které by mělo společné rysy? Co spojuje například takového Tamáse Deutsche s Martinem Mejstříkem, Hanu Marvanovou s Martinem Šimečkou nebo Sašu Vondru s Viktorem Orbánem? A mají tito političtí vůdci něco společného s mnoha tisíci jejich východoněmeckých vrstevníků, kteří prchali v letních měsících roku 1989 přes rakousko-maďarské hranice? Proč se vůbec pouštět na nejistou plochu imaginárních sociálních skupin, kterým říkáme generace? Co nás vede k tomu, že se snažíme sledovat tak pochybnou sociální konstrukci, jakou je politická generace, a dokonce ji srovnáváme s generacemi minulými i budoucími?
Proč se ptát takto generačně? Jednoduše z toho důvodu, že mnozí z těch, kdo na prahu své dospělosti vstoupili do veřejného prostoru na přelomu 80. a 90. let minulého století a aktivně se zúčastnili demontáže komunismu, dnes představují mocenskou elitu a určují běh společnosti. Popisem generace „devětaosmdesátníků“ tak můžeme lépe porozumět tomu, co se právě odehrává v naší době.
Řekne-li se například „generace osmašedesátníků“, i dnes, po více než čtyřiceti letech si s tímto označením spojujeme zcela přesné společenské a kulturní obrazy, ikony a události. Někomu se tak okamžitě vybaví sovětské tanky před budovou Československého rozhlasu nebo Dubčekova „lidská tvář“ socialismu, zatímco jiným se připomenou psychedelické zážitky i vůně květin na zadních sedadlech dodávkových volkswagenů. Stejně tak sem patří generační revolta Grateful Dead, drsná městská poetika Velvet Underground nebo sžíravý sarkasmus Zappových Mothers of Invention. Patří sem ale i jemnou britskou ironií učesané album seržanta Pepře, na němž pod dohledem Beatles nostalgicky hrála jeho kapela klubu osamělých srdcí a Lucka se proháněla po obloze s démanty. Do toho všeho Rolling Stones soucítili s ďáblem, kterého pařížští studenti spatřovali v policejním teroru francouzského státu, zatímco jejich otcové a matky si mysleli, že ďábelským svodům revolty naopak podlehly jejich zbloudilé ratolesti, pro které stále blahobytnější společnost měla podle všech ekonomických i sociologických propočtů a prognóz nabízet stále víc statků za stále méně námahy.
Ta doba jako kdyby symbolicky skončila, když se na Václavském náměstí upálil Jan Palach a poražení radikálové nabili první zásobníky samopalů Rudých brigád. Svobodného ducha revolty zadusila železná logika politického násilí, ostatně jako již mnohokrát předtím v moderních dějinách. Přesto však všude dodnes nalézáme stopu tehdejší doby, ať se jedná o humanitární étos a aktivismus francouzského ministra zahraničí Kouchnera nebo „zelené“ projevy bývalého studentského vůdce Cohna-Bendita v Evropském parlamentu. Postava německého politika Joschky Fischera potom velmi plasticky ukazuje, jak se radikalismus 60. let postupně proměnil v aktivismus 70. let, aby se mu v 80. letech podařilo vstoupit do hlavního proudu politiky a o desetiletí později uchopit moc.
Každý revolucionář či rebel je sociální deviant, protože konformisté mají ve společnosti vždy převahu. Kromě základní biologické vazby rodičů a dětí proto spojuje osmašedesátníky s devětaosmdesátníky deviantnost vůči společenskému pořádku v tom smyslu, jak rebelanství kdysi definoval americký sociolog Robert Merton, tj. jako schopnost postavit se proti převládajícím kulturním cílům a hodnotám. Mertonovi rebelové úspěšně zpochybňují to, co ostatní považují za dané, nezměnitelné a zaběhnuté. Podobně se například v 80. letech hovořilo o „ostrůvcích pozitivní deviace“ v moři normalizační šedi, a slovenští sociologové se v té době dokonce těmito ostrůvky již vědecky zabývali.
Navzdory této základní podobnosti jsou však rozdíly mezi osmašedesátníky a devětaosmdesátníky zcela zásadní. V 60. letech stále ještě panoval názor, že existuje alternativa jak k sovětskému totalitarismu, tak i ke konzumním společnostem západních demokracií. Někdy to byly názory hodně naivní, jindy nebezpečné, ale vždy plné naděje, že věci lze dělat jinak a systém lze měnit. Rčení o mladých revolucionářích, z nichž se k stáru stávají dvorní radové, v případě osmašedesátníků ale tak docela neplatí. Politický systém západních demokracií si je sice přizpůsobil k obrazu svému, jako si ostatně každý systém nakonec přizpůsobuje i ty sebedeviantnější jedince, ale současně se mnoho „deviantních“ názorů, jako například požadavky rovnoprávnosti žen nebo sexuálních menšin či právní ochrana životního prostředí, stalo běžnou součástí dnešního demokratického provozu.
Naproti tomu v roce 1989 existovala již zdánlivě jediná alternativa, totiž nahrazení nefungujícího státního socialismu a represivní vlády jedné politické strany tržní ekonomikou a liberální demokracií. Tato ztráta politické imaginace a zjednodušení politiky byly v něčem osvobozující, ale současně vedly k tomu, že se z vítězných revolucionářů stali pomyslní dvorní radové přes noc, a nikoli až k stáru. Jejich volání po změně bylo současně vášnivou obhajobou systému, jehož se stali hlavními reprezentanty.
Příkladem takového rychlokvašného, ale o to urputnějšího „zalogování“ do nově vznikajícího demokratického systému jsou třeba ideologické veletoče Viktora Orbána, který ve jménu moci opustil liberální program a zcela v zajetí tradice toho nejodpornějšího etnického nacionalismu se začal bít za pokrevné bratry a sestry roztroušené po sousedních státech. Zrovna tak bychom sem mohli řadit i děsivý osud Marka Bendy, kterého revoluce vynesla do vrcholných pater české politiky. V nich ovšem tento bývalý studentský vůdce dnes symbolizuje tu nejrepresivnější a nejarogantnější tvář pravice, která nám nasazuje „náhubkový“ zákon a cynicky prosazuje stranickou vůli na úkor vlády práva. Pokud bývalí revolucionáři výjimečně nechovají kozy jako Stanislav Penc nebo se nevěnují humanitární pomoci jako Šimon Pánek, jsou z nich zpravidla profesionálové, ať se jedná o politiku, byznys, advokacii, nebo lobbistické služby. Každý pokus připomenout étos devětaosmdesátého roku a postavit na něm politický program však skončil podobným neúspěchem, jakým byla krátká senátorská kariéra Martina Mejstříka.
Příčinou konformismu devětaosmdesátníků je samozřejmě vnitřní logika revoluce, která velela budovat zastupitelskou demokracii a tržní hospodářství bez přívlastků. Standardní politický a ekonomický systém byl jejím nejvlastnějším cílem, takže vítězní revolucionáři roku 1989 na rozdíl od osmašedesátníků reprezentovali současně změnu i systém. Pozdně normalizační ostrůvky pozitivní deviace se staly zárodkem porevoluční společnosti výkonu a funkčnosti. Společenský tlak systému tržního hospodářství a zastupitelské demokracie byl v té době ohromný a všichni, kdo ho zpochybňovali, byli po roce 1989 okamžitě vytlačeni na okraj a zapomenuti stejně jako například církevní aktivisté nebo ženské hnutí v bývalé NDR.
Paradoxem je, že motorem tohoto budování funkcionálně diferencované společnosti, ve které demokracie je jiným názvem pro politický provoz a trh mnohdy ospravedlněním pro vytváření nerovností, byla autentická touha po lidské svobodě. Generace devětaosmdesátníků je v tom nejvlastnějším slova smyslu liberální generací. Levicové ideologie a alternativy jí připadaly stejně lživé jako systém státního socialismu. Nedůvěra k levici však neznamenala automatický příklon k pravici. Jenom se potvrdilo, že být liberálem je slabý politický názor, ale silná životní filosofie. Revoluce 1989 tak byly spíš revolucemi životního stylu než ideologických konstrukcí a programů. Prvním úkolem bylo vytváření životních šancí, nikoli definování sociálních a politických rolí. Tyto role, včetně rolí politických profesionálů, byly teprve důsledkem revolučních změn.
Paradoxem je, že motorem tohoto budování funkcionálně diferencované společnosti, ve které demokracie je jiným názvem pro politický provoz a trh mnohdy ospravedlněním pro vytváření nerovností, byla autentická touha po lidské svobodě. Generace devětaosmdesátníků je v tom nejvlastnějším slova smyslu liberální generací. Levicové ideologie a alternativy jí připadaly stejně lživé jako systém státního socialismu. Nedůvěra k levici však neznamenala automatický příklon k pravici. Jenom se potvrdilo, že být liberálem je slabý politický názor, ale silná životní filosofie. Revoluce 1989 tak byly spíš revolucemi životního stylu než ideologických konstrukcí a programů. Prvním úkolem bylo vytváření životních šancí, nikoli definování sociálních a politických rolí. Tyto role, včetně rolí politických profesionálů, byly teprve důsledkem revolučních změn.
Svoboda má přednost před rovností. To byl první imperativ devětaosmdesátníků. Abychom této politické mentalitě porozuměli, je ovšem nutné zmínit se o společenské a kulturní konstelaci v předrevolučních 80. letech. Zatímco útlak 70. let vehnal do jednoho politického ghetta disidenty s často velmi odlišnými názory, na konci 80. let již nešlo o budování „paralelní polis“ založené na „solidaritě otřesených“, ale ani o „život v pravdě“ nebo imperativ „nežít ve lži“. Solženicynovy nebo Bendovy a Patočkovy metafory byly na politickou situaci této doby již nepoužitelné a disidentský étos boje za lidská práva a občanské svobody se teprve měl ukázat jako klíčový revoluční diskurz a síla roku 1989.
Moc se sice ještě snažila o represivní kampaně, ale tyto akce již trpěly krátkým dechem. Ve slavném eseji Moc bezmocných Václav Havel kdysi přesně popsal stav české normalizované společnosti, ve které politická moc vyžadovala od obyvatel jen rituální souhlas a jinak ve stavu morální schizofrenie umožňovala relativně bezproblémové přežívání. Následná Gorbačovova perestrojka ovšem pro tuto ritualizovanou společnost znamenala smrtelnou ránu, protoženajednou zrušila slovník, jímž se rituály udržovaly v chodu. Komunisté tak současně ztratili schopnost porozumět si navzájem i možnost pochopit, k jakým procesům dochází ve společnosti, kterou až doposud řídili.
Pro popis těchto změn bychom tak mohli spíš využít klasické sociologické rozlišení oficiálně organizované společnosti, která se v té době stále rychleji rozkládala, a spontánně vznikajících neoficiálních pospolitostí, které se postupně prosazovaly ve veřejném životě. Zatímco ve druhé polovině 80. let Charta 77 nadále zůstávala potlačovaným a izolovaným, i když o to důležitějším sociálním segmentem, nejrozmanitější „pozitivně deviantní“ pospolitosti, ať se jednalo o divadla, sdružení nekonformní hudby, nebo ekologické iniciativy, fungovaly již nezávisle na oficiálních ideologických či politických kódech. Na vršících se ruinách oficiální společnosti státního socialismu jich začalo rychle přibývat, a mnohdy navíc i zprostředkovávaly kontakt mezi disentem a ostatním obyvatelstvem. Namísto budování paralelní polis zaručené životem v pravdě jsme tak zde byli svědky počátků mnohem prozaičtějšího, ale o to důležitějšího procesu sebeorganizování veřejné sféry, ve které se jednotlivé pospolitosti postupně transformovaly na občanskou společnost.
Například v Maďarsku v té době začaly vznikat iniciativy ekologické nebo liberální, stejně jako monarchické a nacionalistické. V Polsku, kde byl komunistický režim nejztrouchnivělejší, se pro změnu podobné iniciativy stále více vydělovaly i z rozvětvených altenativních sítí katolické církve nebo Solidarity. Dokonce i v mnohem represivnějším Československu byli představitelé moci najednou znejistělí a často nevěděli, co povolit nebo zakázat. Disidentskou demonstraci ke 40. výročí Deklarace lidských práv tak režim na Škroupově náměstí v prosinci 1988 povolil, ale o pár týdnů později použil během Palachova týdne policejní násilí i vodní děla a zpřísnil tzv. pendrekový zákon. Následný zmatek a bezradnost, s jakou moc postupovala proti „deviantním“ desetitisícům signatářů petice Několik vět, jen potvrzovaly neudržitelnost existujícího stavu věcí. K rebelantům se začalo přidávat čím dál víc do té doby konformních spoluobčanů a v očích veřejnosti se naopak režim stával stále víc deviantnější a izolovanější.
Zpětně to vypadá, že v takové situaci muselo být snadné provést úspěšnou revoluci, ve které se nakonec podařilo prosadit lidská práva a svobody. To je ovšem zdání těch, kdo si do tajenky historických událostí vždy dosadí nápovědu dějinných zákonitostí a přitom ignorují nahodilost lidských dějin.
Víc než etické výzvy k životu v pravdě nebo odmítnutí života ve lži se v 80. letech stal hlavní pružinou sociálního jednání sdílený pocit všeobecného znechucení a sociálního hnusu. Škleb se stal důležitým uměleckým výrazem a parodování oficiálního balastu představovalo svérázný druh humoru, jaký tehdy například předvádělo divadlo Sklep nebo písničkářská dvojice Burian s Dědečkem.
Sledujeme-li tehdejší sociální a kulturní vývoj, potom nás také nepřekvapí, že se v 90. letech slovník a étos autentického bytí či života vypařily tak rychle, jako voda z tehdy nově zakoupených rychlovarných konvic. Dodnes ale ve formě neurózy trápí devětaosmdesátníky zrovna tak jako vodní kámen na varném dnu těch stárnoucích konvic.
Výstižnou reflexí tohoto stavu je například Ondříčkův a Zelenkův film Samotáři z roku 2000. Jedním z hlavních hrdinů filmu je podnikavý Robert, jehož „projektem“ je nahrávat na digitální kameru všechny své přátele v intimních a choulostivých situacích, což si cynicky zdůvodňuje tím, že jim pomáhá odkrýt lež, ve které žijí. Naproti tomu jeho kamarád Petr – pochopitelně jeden z těch, kdo žijí ve lži – chce s trapnou naivitou pouštět nahrávky opravdového života posluchačům rádia, v němž je diskžokejem. Robert ani Petr si nejsou jisti, co je a není autentické, ale o to víc zdánlivou autenticitu chtějí zprostředkovávat a zaznamenávat. Nakonec to paradoxně vypadá tak, jako kdyby autentický byl jen digitální záznam na nějakém nosiči.
A právě v této rozporuplnosti bychom asi měli hledat i příčiny historické prohry devětaosmdesátníků spočívající v tom, že si nechali vyvlastnit svoje dějiny. Ve snaze potvrdit legitimitu revoluce a svých vlastních činů totiž tato generace celkem pochopitelně a velmi hlasitě volala po politickém a morálním vyrovnání se s komunistickou minulostí. Jako kdyby si devětaosmdesátníci nebyli jisti společností, kterou tak radikálně změnili, a proto ve snaze potvrdit zlovolnost totalitního režimu využili své moci, aby zajistili oficiální výklad komunistických dějin. Víc než deset let po pádu komunismu tak v jednotlivých zemích začaly vznikat instituty či ústavy, které měly prostřednictvím státem placených historiků-úředníků kodifikovat národní paměť, a tím mimo jiné ospravedlnit přítomnost proti neospravedlnitelné minulosti.
Na rozdíl od sebevědomých osmašedesátníků, kterým i dnes dějiny patří, devětaosmdesátníci potřebovali své vlastní dějiny a jejich výklad zestátnit. Pokušení dvorních radů zvítězilo a z bývalých revolucionářů se stali ředitelé kolektivní paměti. Zabydleli se v moralizujících výkladech dějin a s pomocí úřední autority nám říkají, co si máme myslet nejen o minulosti, ale hlavně o naší přítomnosti. Tím se ovšem definitivně odepsali jako historická generace. Chtějí správný a autentický výklad dějin, ale jediné, co dokážou, je digitalizace a zpřístupnění archivů zločinecké komunistické policie. „Osvobozují“ společnost od lži stejně jako Robert ze Samotářů, tj. iluzí digitálního archivu, který o nás o všech údajně všechno ví a zaznamená vše tak, „jak to skutečně bylo“. Skandál spojený se jménem Milana Kundery tuto zvrácenou logiku a iluzi odhaluje ve vší nahotě.
Jako již tolikrát v minulosti, pro důvěryhodný popis našich dějin se tak musíme obracet k filozofům, literátům nebo umělcům, a nikoli k státem najatým historikům. Abychom porozuměli normalizaci, bude lepší než dotazovat se na Ústavu pro studium totalitních režimů například prohlédnout si obrazy z cyklu Plná moc, v jehož rámci malíř Tomáš Císařovský portrétoval politické vůdce našich nedávných dějin. Asi bychoom stěží hledali výstižnější zobrazení komunistické normalizace, než jakým je portrét „prezidenta zapomnění“ Gustáva Husáka. Na holé a mrazivě bělavé pláni stojí prezident oblečený do konfekčně beztvarého zimního kabátu a neurčitě se dívá svým rybím pohledem. Jenom ruce zachycují jeho kuřáckou a nimrodskou vášeň, když v levé ruce drží ledabyle cigaretu, zatímco v pravé ruce svírá za uši podivně ztopořeného a vyjukaného zajíce. To vše na pozadí betonových skruží, těchto symbolů prázdnoty normalizační éry, které nešlo ukrást, takže se povalovaly na mnoha veřejných prostranství tehdejších českých měst a vesnic.
Naštěstí se ve svobodné společnosti nevyrovnávají s minulostí jen dvorní radové a politické generace, ale i výtvarníci, spisovatelé, divadelníci a vůbec kdokoli, kdo se k tomu úkolu cítí způsobilý. Dnes navíc přichází doba, kdy se generace narozená okolo revolučního roku 1989 začíná kriticky vyrovnávat s generací devětaosmdesátníků a jejím politickým odkazem.
Pokud tato právě dospívající generace smete pokrytectví, mocichtivost a licoměrnost svých rodičů - někdejších revolucionářů roku 1989, bude to dobře pro nás i pro ni samotnou. Její příští mluvčí by ovšem neměli zapomínat, že i díky devětaosmdesátníkům dnes všichni společně máme svobody, které generace našich otců a dědů dlouhá desetiletí postrádaly, a že tyto svobody nejsou žádnou propagandou nebo abstraktními floskulemi. I když je nelze digitálně zvěčnit nebo vysílat do éteru v jejich „opravdové“ podobě, přece jen je i my, kteří jsme vyrůstali „normálně v normalizaci“, cítíme v každém póru své kůže.