Článek
Ať vládne jednotlivec, nebo kolektivní orgán, určujícím znakem politiky je moc, které se musí podřídit všichni, kdo ve státě žijí. Moc však není jen prostředkem posvěceným účely, ke kterým ji vladař využívá, jak se Machiavellimu vždy snažili podsunout kritici, pro které „machiavelismus“ byl a dosud je nejzazší a nejodpudivější formou politického „pragmatismu“ nebo „technologie moci“. Revoluční obrat v Machiavelliho politických spisech totiž spočívá v tom, že moc je napříště forma komunikace, která se týká všech příslušníků politické obce, a ne jen privilegovaných stavů. Politiku tak již nelze kamuflovat morálním jazykem aristokratických ctností nebo teologickými argumenty. Politika je od teď výkon moci, jehož legitimnost posuzuje celá obec.
Úvodní větu z Machiavelliho Vladaře bychom si měli připomenout právě nyní, kdy končí předvolební kampaň, v níž se nás zcela neznámé strany se známými i neznámými tvářemi snažily přesvědčit, že naše republika je v krizi nebo dokonce ve stavu existenciálního ohrožení a že se ocitla na křižovatce, ze které nás vyvede právě a jedině tato strana a její vůdci, ať už se zaštiťují expertními znalostmi, rasou nebo jménem prezidenta republiky. Čím obskurnější strana, tím hysteričtější vyvolávání pocitu osudovosti a strachu o stát nebo národ, přestože této zemi nehrozí ani žádné bezprostřední vnější nebezpečí, ani vnitřní rozklad, tedy paradoxně kromě rozkladu samotných politických stran.
Současnou situaci bychom tak mohli označit jako stav zvýšené politické neurčitosti, kdy všichni sdílejí obecné obavy, ale neshodnou se ani na specifických rizicích, ani na politických hrozbách. A tak jedni táhnou do boje proti korupci, protože s korupcí se přece nic jiného dělat nedá, druzí však již považují tento boj za největší hrozbu. Pro jiné zase představuje největší ekonomické riziko Evropská unie a její společná měna, přestože Česko stále ještě prochází nejhlubší recesí v regionu i bez eura a ekonomicky je závislé na německém hospodářství. A je skutečně na pořadu dne strašení znárodňováním, když i pravicoví voliči jsou znechuceni privatizací veřejných služeb a pilířů sociálního státu, včetně důchodového pojištění a zdravotní péče?
V tomto stavu neurčitosti potom do popředí vystupují všeobecná a bezobsažná hesla, kterým je společné snad jen to, že s nimi nelze nesouhlasit, i když nevíme, co se jimi myslí.
Politické hnutí ANO však právě tímto způsobem velmi úspěšně loví (a zřejmě i uloví) hlasy mezi znechucenými voliči klasických, především pravicových stran. Na rozdíl od extremistického slovníku takových hnutí, jako je Úsvit přímé demokracie nebo Hlavu vzhůru, které vidí politiku rovnou jako rvačku, když slibují voličům, že se za ně „poperou“, Andrej Babiš získal pro svůj projekt kandidáty se zkušenostmi ze státního aparátu (Stropnický, Telička) nebo akademické sféry (Válková, Zlatuška) a veřejnou podporu našel v širokém společenském spektru od úspěšných podnikatelů až po sportovce, přičemž společným jmenovatelem jeho kampaně se stalo zoufalství z politiky.
Jake & Dinos Chapmanovi: Méněcenné děti, Prasečí dítě (2011), k vidění na výstavě The Blind Leading the Blind v pražské Galerii Rudolfinum do 5. ledna 2014.
Úpadek politických stran a krize, jakou prochází především zavedená ODS, která přes dvě desetiletí dominovala na pravici, v menší míře ale i ČSSD, která definuje v této zemi politiku demokratické levice, pochopitelně vede k vyhledávání takových alternativ. Jejich určujícím znakem je však kromě politické nevyhraněnosti, morální mobilizace a pocitu všeobecného rozčilení především nové pojetí politického vůdcovství.
Nejsme jako politici. Makáme! bylo proto možná nejdůležitějším heslem těchto voleb, hovoří totiž za většinu protestních hnutí i hlasů pro ně. Namísto podprahové mobilizace svůdnými kandidátkami nebo občanskými hlídkami bojujícími v ulicích proti kriminalitě „nepřizpůsobivých živlů“, jimiž prosluly v kampani roku 2010 Věci veřejné, působí ANO jako expertní skupina, která „poctivou prací“ vyvede zemi ze všech krizí, od ekonomické přes politickou až po morální. Celý program se dá shrnout takto: politici jsou líní a zkorumpovaní, zato my máme kromě patřičných znalostí a zkušeností i pracovní a budovatelský elán, takže to myslíme stejně poctivě a upřímně jako vy, a proto nám bez obav můžete dát hlas.
Neobstojí zde však povrchní srovnání, že ANO je jen novou verzí Věcí veřejných, jejíž iluzornosti hloupý český volič bez paměti opět podlehne. V případě ANO se již nejedná o pokus postavit politickou stranu jako privatizační projekt, jehož prostřednictvím se lze dostat k veřejné moci a především k veřejným zdrojům. Jde tu naopak o zcela nové pojetí politiky, ve které už politici a politické strany nejsou vůbec zapotřebí, protože je lze snadno nahradit odborníky a podnikatelským managmentem.
Zde už neplatí klasický „železný zákon stranické oligarchie“, který před sto lety zformuloval sociolog Robert Michels a jenž popisuje způsob, jakým si i v zastupitelské demokracii, ať stranické nebo státní, udržují zvolení zástupci nadvládu nad těmi, kdo je volí. Stranická disciplína i techniky a strategie, jimiž moderní politické strany udržovaly kontrolu a poslušnost svých členů i vedoucích elit, se rozpadly. Namísto stranického funkcionáře a oligarchie, která využívá stranických struktur amocenských technik k udržení moci, dnes přichází představitel oligarchie přímo z byznysu a postaví novou stranu jako svůj vlastní podnik ve víře, že strany a stát jsou také podniky, jen zvláštního druhu.
Toto slévání politické a ekonomické oligarchie a proměna politických stran na zvláštní podnikatelské subjekty, ve kterých fungují především pravidla kulturního průmyslu a reklamy, však nejsou českou zvláštností. Stačí si připomenout politické příběhy Silvia Berlusconiho, Geerta Wilderse nebo Jörga Haidera, abychom viděli, jak se v této těkavé postmoderní době rodí zvláštní formy politického vůdcovství, které sice neohrožují politický systém jako takový, ale o to víc proměňují dosavadní formy demokratické politiky. Důležitou roli přebírají charismatičtí vůdci, jejichž osobnímu kouzlu je podřízena politická organizace a propadají mu ne již konkrétní občané nebo sociální skupiny, ale nahodilí příslušníci elektronicky a digitálně mobilizovaných davů.
Abychom porozuměli této proměně demokratického lidu na postdemokratický dav, můžeme opět zalistovat v Machiavellim, tentokrát ovšem v jeho Rozpravách o prvních deseti knihách Tita Livia. V nich totiž autor ostře odlišuje dav od lidu, ale také v nebývale moderním duchu popisuje příbuznost v chování davu a politických vůdců.
Machiavelli souhlasí s klasickým názorem, podle něhož je dav samolibý a vrtkavý a panovníkům provolává v jednu chvíli slávu a úctu, aby je v příští chvíli hanobil a nenáviděl. Dav buď pokorně slouží, nebo nadutě diktuje svou momentální vůli. Přesto se však podle Machiavelliho antičtí historici a kronikáři mýlí, když vlastnosti davu připisují lidu jako celku a kladou je do protikladu k výtečnostem a ctnostem politických a vojenských vůdců či panovníků.
Machiavelli tvrdí, že panovníci jsou stejně vrtošiví a nestálí jako dav, zatímco lid v zemi zvyklé dodržovat zákony není ani podlézavým služebníkem, ani svévolným tyranem. Individuální panovník má sklony k bezuzdnému zneužívání moci, když ho neomezují zákony obce. Naproti tomu lid, který takové zákony a práva i svobody s nimi spojené zná a zachovává, je zdrojem a nejlepší zárukou politické stability, a proto jeho hlasu musí i panovník naslouchat jako hlasu božímu.
Předvolební billboard hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše
Lid a jeho vůdci – téma klasické i moderní, v němž se koncentrují protiklady, konflikty i rizika nejen demokratické, ale každé politiky.
Skutečnost, že lid je méně vrtkavý než panovník, potvrzuje podle Machiavelliho přednosti republikánského zřízení. V republice platí povinnost dodržovat zákony pro panovníka stejně jako pro všechny občany, a proto je tato všeobecná ctnost zdrojem moudrosti a politické stálosti. I v římské republice, která byla našim představám o zastupitelské demokracii hodně vzdálená, existoval například institut contiones, což byla veřejná shromáždění pořádaná často přímo na Foru, na kterých mohli chudí plebejci v přítomnosti římských politiků bezprostředně hodnotit i kritizovat politické a společenské poměry.
Srovnávat současnou složitou demokratickou společnost s politickými institucemi antického Říma nebo raně novověkými městskými republikami by bylo samozřejmě pošetilé. Do počátku novověku nicméně spadají dva důležité politické principy – reprezentace a participace. Z klasického římského práva tak novodobá politika přejala schéma, podle něhož je určitá část společnosti zplnomocněna a kvalifikována reprezentovat ji a vést jako celek. Participace potom zaručuje, že žádné části nejsou z takto reprezentovaného a vedeného celku vyloučeny.
Reprezentanti politické společnosti mají sice značné pravomoci nad celkem, současně ale i povinnosti vůči tomuto celku i jeho jednotlivým částem. Moderním jazykem řečeno, reprezentace a participace zaručují, že každá vláda má povinnost respektovat obecnou vůli politické společnosti, ze které nesmí předem vylučovat konkrétní sociální skupiny, jako například ženy, etnické menšiny nebo chudinu. Namísto středověké představy stavovsky rozdělené společnosti se tak v moderní společnosti postupně prosadila představa jednoho politického řádu zajištěného společenskou smlouvou, ve kterém morální individualismus sehrál historicky důležitou roli opozice k rostoucí společenské moci národního státu.
Moderní demokracie je neustálým procesem řešení krizových situací. Krize je jiný název pro demokracii, což nelze chápat apokalypticky jako slabost politického režimu, ale naopak jako jeho přednost, protože mnohem lépe než autokracie umožňuje reagovat na náhlé společenské změny a politické diskontinuity. Ani rozklad dnešních politických stran tak není osudovou krizí, ale jen možným východiskem pro rekonfiguraci stranického systému tak, aby opět mohl fungovat na ose pravicelevice a nevytratily se z něj důležité kolektivní zájmy zpravidla popisované metaforou politického středu.
Jestli ale letošní volby něco ohlašují, tak je to definitivní konec toho, co bychom s pomocí slavného termínu Karla Polanyiho mohli označit jako velká transformace. Polanyi tak označoval historický proces, ve kterém se tržní hospodářství vyvíjelo souběžně a s podporou moderního státu a výsledkem tohoto vývoje byl historický vznik moderní, tzv. tržní společnosti v industriální Anglii. Změny po roce 1989 u nás však nevedly k vytvoření tržní společnosti založené na fungujícím demokratickém státu, ale k ustavení oligarchické demokracie, která nyní hrozí totální privatizací státu i společnosti.
Místo velké transformace jsme tak dnes svědky pokusu o zvláštní formu manažerské revoluce. Ta se ovšem podstatně liší od původní „manažerské revoluce“ (ve čtyřicátých letech minulého století avizované americkým politologem Jamesem Burnhamem), jež měla vést k depolitizaci moci tím, že ji převezmou v různých politických režimech, od liberálních demokracií až po sovětský totalitarismus, manažeři bez ideologických předsudků a s exkluzivním zaujetím pro výkon a efektivitu politického řízení a správy. Tato dobová iluze, podle které nejúčinnějším mocenským nástrojem je ekonomická kalkulace a byrokratická správa nezatížená politickými názory a zájmy ostatních příslušníků politické obce, ostatně inspirovala George Orwella při psaní románu 1984 stejně silně jako Zamjatinova románová dystopie My, kde také vládne diktát produktivity a lidé mají přiřazená čísla namísto jmen.
Naproti tomu česká společnost prošla ekonomickou a společenskou transformací, která sice vrátila lidem jejich jména, ale v politickém systému vyprodukovala zvláštní typ manažera, jenž by sice neobstál v ostré tržní konkurenci, o to lépe ale ví, jak získat prostředky z veřejných zdrojů. Jeho hlavním kapitálem je schopnost korupční cestou profitovat z veřejných zakázek a subvencí, jeho životním prostředím je proto politika, a ne ekonomika.
Největším paradoxem letošních parlamentních voleb tak je skutečnost, že se očekává rebelie proti tomuto typu politického manažerismu, ale vedou ji manažeři podnikatelského typu, pro které je diktát efektivity absolutní a kteří mění strany na podniky a z voličů dělají jen zákazníky slepě bloudící politickým supermarketem s naivní představou, že si mohou svobodně vybírat své kandidáty jako housky na pultě.
Ocitli jsme se v paradoxním stavu, kdy naši oligarchickou demokracii mají vyvést z krize podnikatelé transformovaní na politické vůdce, kteří řeknou cokoli, co chtějí slyšet opuštěné a osamocené davy na mítincích i v sociálních sítích. Dnešní politická hnutí bojující proti stranickému systému jsou postmoderní verzí římských contiones, která vytvářejí iluzi, že naslouchají hlasu „obyčejných lidí“ a myslí to s nimi dobře. Ve skutečnosti ale fungují přesně opačně. Součástí této iluze je totiž představa, že politickou práci a organizaci lze nahradit buď soukromým podnikatelským záměrem, nebo permanentní mobilizací morálně pohoršeného voličstva.
Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.
Příklad ANO a dalších hnutí a stran dokazuje, že v dnešní společnosti dochází ke stále většímu stírání rozdílu mezi oikos a polis, tj. mezi soukromým světem hospodářských zájmů a veřejným světem politické reprezentace a participace. Bez tohoto rozdílu ovšem přestává mít klasická úvodní věta Machiavelliho Vladaře smysl, protože i stát se stává jen soukromým podnikem, v němž mezi vůdci a lidem existují pouze obchodní, ale ne občanské vztahy.
Tato situace však není typická jen pro dnešní českou společnost, protože její různé projevy a varianty lze najít ve všech demokraciích v Evropě i mimo ni. A právě v transformaci státu na podnik spočívá konec politického novověku, který se zrodil z ducha Machiavelliho Vladaře. Aby ale tento konec skutečně nastal, musela by být splněna ještě další podmínka, totiž že občané, kteří jsou v demokracii vždy vladaři nad sebou samými, definitivně ztratí schopnost rozlišovat mezi vládou a opozicí, pravicí a levicí nebo politikou a ekonomikou…
V těchto parlamentních volbách jde tedy především o to, zda si občané zvolí zachování demokratické politiky, tedy strany s jasně definovaným programem a postoji, nebo se rozhodnou skoncovat s politikou a zvolí ty, co se do politiky hrnou pod paradoxním heslem, že „nejsou jako politici“. Co vše by asi přinesl takový konec politiky?
