Článek
„Demokracie je nejhorší forma vlády, ovšem s výjimkou všech ostatních.“ poznamenal kdysi Winston Churchil. Z této slavné a velmi moudré věty se dnes stalo zoufalé klišé, na které se rádi odvolávají méně bystří politici, aby tak demonstrovali svůj zdánlivý politický přehled i osobní nadhled. Mnohem méně se ale cituje jiný Churchillův výrok, totiž že „nejsilnější argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem“. Politici se totiž oprávněně domnívají, že odpudivost průměrného voliče se týká i jejich vlastní průměrnosti.
Churchill zde přitom přesně vystihl jeden podstatný rys každé moderní demokracie, kterým je schopnost uvolnit v lidech jejich jedinečné talenty a současně v nich vyvolávat pocit, že se musí přizpůsobit a podřídit svému okolí. Jak ostatně zjistil již před dvěma staletími Alexis de Tocqueville, když zkoumal tehdy mladou americkou společnost, demokracie současně člověka individuálně osvobozuje i strhává do kolektivní průměrnosti. Život v takové společnosti dává lidem osobní volbu, ale zároveň na ně působí obrovským kolektivním tlakem, aby se chovali právě tak, jak se chovají ostatní.
Demokracie vede k masové společnosti, ale masová společnost představuje pro demokracii neustálou hrozbu, že namísto kritické soudnosti bude vládnout davové myšlení. Demokracie je historicky jedinečná forma vlády, kterou si lidé volí sami pro sebe, a právě proto dokáže probudit to nejlepší i nejhorší, co v takové společnosti dřímá. Lidská svoboda a důstojnost tak mají stejný genetický základ jako ničivá síla davového šílenství, politického tribalismu a kolektivního násilí.
Jedinečným příkladem souběhu těchto protikladných tendencí demokracie jsou parlamentní volby. V nich mohou jednotliví občané rozhodovat sami o sobě podle osobního uvážení, ale tato možnost uvážení se omezuje na existující politické strany s jejich masově nabízenými a kolektivně prosazovanými programy a cíli. Abychom potom porozuměli moderní demokracii, nestačí sledovat volební systémy a další mocenské techniky v jednotlivých společnostech, ale je třeba pozorovat, jak se tyto techniky zrcadlí v obecnější politické kultuře jednotlivých společností a jejich dějin.
Britské ostrovy jsou kolébkou parlamentarismu, fotbalu i koňských dostihů. To vše je třeba vzít v úvahu, chceme-li porozumět politické kultuře této země s nepsanou ústavou, ale staletou demokratickou tradicí a vládou práva. Voliči se během voleb chovají jako diváci na dostizích a s napětím očekávají, jestli jejich kandidát zvítězil, případně alespoň snížil rozdíl délek, o které prohrál se svým protivníkem v minulých volbách. Stejně jako fotbal je i britská politika tradičně založena na hře dvou týmů, totiž vládní a opoziční strany. Ostatní strany zpravidla mohou v Dolní sněmovně tak nanejvýš vracet do hry zakopnuté míče.
Za ústavní krizi se v takové zemi považuje již situace, kdy žádná ze stran nezíská absolutní většinu poslaneckých mandátů a odstupující premiér zůstává i ráno po volbách v úřadě namísto toho, aby si vystěhoval osobní věci z Downing Street 10 a odpoledne už sledoval kriketové utkání a popíjel zázvorové pivo. V takovém mimořádném případě se všeho musí ujmout nejvyšší státní úředníci, aby vysvětlili královně i politikům, jak postupovat a jak se zachovat, aby nedošlo k ohrožení ústavních principů, zvyklostí nebo tradic.
Ano, letošní britská povolební situace se v mnoha ohledech blížila scénkám ze seriálu Jistě, pane ministře, v němž státní tajemník Sir Humphrey neustále dává najevo ministrovi Hackerovi, kdo je pánem úřadu a kdo jen jeho pomíjivou přítěží. Ministři jsou podle Humphreyho vybíráni podle rozmaru voličů a jimi zvoleného premiéra, zatímco úředníci musí být z titulu své funkce páteří státu, která se neohýbá podle politických rozmarů. Však také největší kompliment, jehož se ministr Hacker od svého tajemníka dočká, je poznámka, že kromě pochybných politických zvyků začíná mít již některé kvality státních úředníků.
A pokud by se ani takto úředníky nasměrovaní politici nedokázali dohodnout během několika dní a sestavit většinovou vládu s důvěryhodným programem i tvářemi, je tu stále ještě veřejnost, jejíž potenciální hněv a pobouření vždy hrozí těžce dopadnout na hlavy politiků v příštích, samozřejmě předčasných volbách. A všichni, kdo slavný britský seriál znají, vědí, že Jim Hacker se svých voličů a veřejného mínění bojí ještě víc než Sira Humphreyho.
Ačkoli se po letošních parlamentních volbách Británie dostala do ústavně bezprecedentní situace a nebylo možné použít ani starší ústavní konvence například z roku 1974, nadále zde panovala zásadní důvěra stranických elit, ústavních expertů, úřednictva i samotné veřejnosti v politický systém. Tato země sice nemá psaný text ústavy, ale o to silněji se spoléhá na schopnost odpovědných osob rozhodnou se v klíčové chvíli ve státním, nikoli jen stranickém zájmu. To se ostatně očekává i od zcela neobvyklého řešení povolební situace, totiž koaliční vlády složené z konzervativců a liberálních demokratů.
V politických konfliktech, jejichž příkladem jsou nejen volby, ale i parlamentní rozpravy nebo samotný zasedací pořadek v Dolní sněmovně, se potvrzuje legitimita politického a ústavního zřízení země. Právě proto se vede tolik politických sporů a jejich aktéři se často dostávají do vyhrocených konfliktů, aby bylo možné nadále důvěřovat politickému systému jako celku. Tuto schopnost na politické kultuře Spojeného království vždy obdivoval například Ralf Dahrendorf, původně německý sociolog a politik a posléze britský lord, jehož studie o sociálním a politickém konfliktu patří mezi dnes již klasická díla sociologie 20. století.
Britské pojetí politiky jako neustálého konfliktu je nepřenosné a jedinečné ve svých tradicích, ale přesto v něm lze rozpoznat některé obecné znaky moderní zastupitelské demokracie. Těmito znaky jsou rozdíl mezi stranickostí politiky a obecností státu, rovnováha mezi politickou vůlí a byrokratickým aparátem a také nezávislost občanské veřejnosti na státní moci. Pouze v takové společnosti může mít politický konflikt schopnost obecně stabilizovat politický systém a současně být zdrojem politické změny.
Jak ukazuje britská, ale i naše česká zkušenost posledních dvou desetiletí, volební kampaň je v demokracii zvláštní doba, kdy se politické konflikty vyhrocují. Poklidný život občanů neustále narušuje volání a agitace politických stran, jejichž vůdci hlásají buď nezbytnost pokračovat v dosavadní vládě, nebo se naopak dožadují politické změny. Ačkoli lidé nadále žijí svými každodenními radostmi a starostmi, na veřejných prostranstvích a v médiích jim politici neustále připomínají, že jejich společnost se ocitla v bodě zlomu, pokud se přímo neřítí do záhuby, jakou by zcela jistě znamenala vláda politických protivníků. Metafory rozcestí nebo šikmé plochy mají mobilizovat masy voličů.
Volby jsou výjimečný stav, kdy vládne názorová pluralita. Iluze politické jednoty společnosti se rozpadá. Ve jménu celospolečenských zájmů jednotlivé strany předkládají zcela odlišné programy, používají často nesmiřitelná hesla a slovník a bojují o voličské hlasy. V takové situaci je třeba o to bedlivěji sledovat, jaký význam jednotlivé politické strany přikládají označení „politický protivník“, bez něhož si sice nedokážeme představit demokratický konflikt, ale který potenciálně vytváří také hlubokou nestabilitu a může být zdrojem vzájemného politického pronásledování a celkového rozkolu společnosti.
Demokracie se ocitá vždy ve smrtelném nebezpečí, když politické strany začnou měnit jazyk a z politického protivníka se stane politický nepřítel na život a na smrt. Ve druhé polovině 80. let, kdy se začal rozpadat neostalinistický slovník komunistické moci, tuto podvědomou touhu po nepříteli zachytil písničkář Jiří Dědeček trefným veršem „Vraťte mi nepřítele a jděte do háje!“. K čemu jsou nějaké změny, vždyť přinášejí jen nejistotu!? Základní jistotou jsou obrazy těch, kdo nás chtějí zničit, a proto nás před těmito nepřáteli musí státní moc chránit a ve jménu naší bezpečnosti je také musí vždy a všude likvidovat.
Český stát se nerozpustí jako kostka cukru v Evropské unii, ale hrozí mu rozpuštění v bažinách soukromých zájmů různých politických skupin.
Právě na tom, jak kdo zachází s pojmem nepřítel, se láme charakter politiky a demokracie se mění v totalitarismus s jeho „odhalováním nepřátel“ všeho druhu a orwellovskými „dvěma minutami nenávisti“. Stane-li se z demokratického konfliktu bezbřehý a nekontrolovatelný existenciální boj, politická vůle a její nositelé ve státě přestávají sami sebe považovat za reprezentanty lidu a začínají vystupovat v roli ztělesnění obecné vůle lidu nebo, ještě hůř, etnického národa, vyvolené rasy či historicky předurčené sociální třídy.
V předvolebních programech není potom zase až tak nutné posuzovat dílčí cíle politických stran a konkrétní kroky a opatření, jak jich dosáhnout. Mnohem víc je třeba ptát se, jaký celkový obraz společnosti ta či ona strana nabízí a jakou roli v něm hraje obraz nepřítele. Jestliže každý národ a politická společnost je imaginárním, tj. vymyšleným společenstvím, jak tvrdí například sociolog Benedict Anderson nebo historik Eric Hobsbawm, musíme se především ptát, s jakou politickou imaginací politické strany přicházejí do volebního klání.
Největším prokletím středoevropské politické imaginace bylo vždy přesvědčení, že politický konflikt a diskuze jsou jen patologickou překážkou pro rázné politické činy a rozhodnutí. Mladý malíř unylých krajinek a neúspěšný uchazeč o studium na vídeňské Akademii Adolf Hitler tak stával na ochozech vídeňského parlamentu, v němž řečníci hovořili desítkami jazyků, ale přitom do rozhodování úřednického aparátu monarchie nemohli moc co mluvit. Pro Hitlera a jemu podobné byl parlament jen diskuzní klub a exhibice těch, od nichž by bylo politiku nejlépe očistit, tj. od Židů a dalších etnických menšin, buržoazie, kosmopolitních intelektuálů atp.
Parlamentarismus tak byl ve střední Evropě zardoušen ještě předtím, než dostal šanci k životu. Namísto představy národa jako společenství spojeného univerzálními idejemi vzájemné rovnosti a svobody občanů utvářely moderní politickou imaginaci ve střední Evropě mnohem silněji pocity etnické výlučnosti, nenávist vůči všemu cizímu a představa státu, který má sloužit výhradně národním zájmům.
O přetrvávání těchto politických démonů ve středoevropských zemích se lze snadno přesvědčit i dnes, kdy se jejich síla projevila během předvolebních kampaní například v Maďarsku a na Slovensku, ale také během rakouských prezidentských voleb nebo v právě probíhajícím boji o poslanecká křesla v České republice. Asi nejkřiklavějším případem jsou plakáty Slovenské národní strany, které neříkají, co voličům tato strana přinese, ale čeho je zbaví, tedy především Romů a všech dalších nepřizpůsobivých obyvatel. Podobně i nový maďarský premiér Viktor Orbán se svou ústavní většinou v parlamentu počítá etnické Maďary roztroušené po okolních státech a nabízí jim zvláštní formu etnického spojenectví. Jen strach z otevřeně antisemitského a rasistického hnutí Jobbik, které získalo ve volbách téměř sedmnáct procent hlasů, brání části maďarské veřejnosti označit Orbána za nebezpečného populistu. Z jeho hesel o mobilizaci obyvatelstva a ústavní revoluci však mají stále rostoucí obavy nejen menšiny žijící v dnešním Maďarsku.
Ačkoli v české politice je rasismus a vypjatá etno-propaganda stále ještě okrajovým jevem, vypjatě konfrontační tón předvolební kampaně, obecná mediální dikce i sporadické výlevy pouličního násilí vypovídají o rostoucím politickém tribalismu a o tom, co Jacques Rupnik nazval „příliš brzy unavená demokracie“. Nové středoevropské demokracie však dnes nejsou jen unavené, ale i zmatené, protože dvacet let od pádu komunismu zdejší politické elity stále vedou boj o charakter státu a smysl státní suverenity namísto toho, aby se věnovaly řešení mnohem konkrétnějších politických problémů a témat. Proč například čeští euroskeptici straší, že naše národní suverenita se v EU rozpustí jako kostka cukru? Proč slovenští nacionalisté požadují zvýšení obranyschopnosti země proti vnějším nepřátelům (rozměj Maďarům!), aby zachovali slovenskou suverenitu? A proč maďarští nacionalisté považují za smysl existence jejich státu i povinnost politicky se sjednocovat s etnickými Maďary žijícími v zahraničí?
Dnešní politický extremismus je tak symptom mnohem hlubší krize, totiž krize středoevropské státnosti. Jako kdyby lidé v této časti kontinentu dodnes dost dobře nevěděli, k čemu je stát a s jakými politickými ideály a imaginací by se měl spojovat. Namísto salónního pohoršování se nad projevy rasismu a antisemitismu je proto třeba položit si mnohem zásadnější otázku, totiž k čemu je středoevropským národům dobrá státnost v této globalizované době, ve které je podle amerického sociologa Daniela Bella národní stát příliš malý na řešení globálních problémů, ale zároveň příliš velký na řešení problémů lokálních. Co má být oním vnějším nebezpečím, před kterým nás má chránit státní suverenita? Čeho si máme vážit na naší státnosti v čase, kdy tolik politiků rezignovalo na prosazování občanských svobod a práv a stále víc útočí na samotnou podstatu ústavní demokracie, především na nezávislé soudy, státní zastupitelství, ale i policejní sbory? A jak zajistit, aby klientelistické strany definitivně nerozebraly poslední zbytky státní moci, která má hájit obecný zájem, a nezprivatizovaly ji pro své vlastní potřeby a pro potřeby svých klientů?
Po dvaceti letech od prvních svobodných voleb, které byly výjimečné v tom, že se vlastně jednalo o referendum o formě vlády, tak i v letošních volbách jde mnohem víc o naši státnost, než o pouhé politické směřování země. Narozdíl od Británie u nás dnes politický konflikt probíhá mezi těmi, kdo stále ještě věří v suverenitu založenou na respektu k ústavní moci a právům občana, a těmi, pro které jsou tato práva a moc jen překážkou na cestě k soukromým cílům.
Volba je v této chvíli stejně tak zásadní, jako nesnadná, protože největší hrozba pro státní suverenitu nepřichází zvenčí, ale naopak zevnitř, a nikoli z jedné, ale naopak z mnoha stran. Český stát se nerozpustí jako kostka cukru v Evropské unii, ale hrozí mu rozpuštění v bažinách soukromých zájmů různých politických skupin. Je třeba zvolit ty, jejichž politická imaginace stále ještě nerezignovala na základní úkol demokratické politiky, totiž skrze každodenní konflikty znovu a znovu nalézat shodu a definovat obecný zájem a společné ideály, bez nichž demokratická společnost nemůže existovat. Narozdíl od mnoha globálních i lokálních problémů není pro tento boj o demokratické ideály dnešní stát ani příliš malý, ani příliš velký. Naopak, zůstává zcela klíčový!