Jiří Přibáň: Velká válka

V čítankách světové poezie jsou však již celé století i verše anglického básníka Wilfreda Owena označující ono Horatiovo Dulce et decorum est pro patria mori za „starou lež“, která se obnažuje tváří v tvář mrtvým vojákům, jejichž plíce se na bojištích první světové války naplnily smrtícím plynem a jejichž obrácená bělma vypadala „jako tvář ďábla, když spatřil svůj hřích“. Na těchto bojištích nedokazují hrdinové svou čestnost, tady se masově vraždí lidé vehnaní na válečnou frontu a určení k průmyslovému zničení bojovým plynem.

Z někdejších Blakeových „satanských mlýnů“ znečišťujících průmyslem přírodní krajinu se staly továrny na zabíjení světových rozměrů. Zbraně hromadného ničení, jakou byl yperit použitý německou armádou v roce 1915, již neútočí přímo na konkrétní bojovníky, ale terorizují a zabíjejí je ničením jejich životního prostředí. Proto i Satan, kterému mohl William Blake na přelomu 18. a 19. století stále ještě vtisknout temně hrdinské rysy, je v Owenově verších sám zděšen ze svého počínání.

Owenova báseň Dulce et Decorum Est varuje dospělé, aby dětem neopakovali Horatiovu lež. Taky se ji v britských školách děti skutečně učí a recitují ji na výročí Dne příměří, které se slaví 11. listopadu. V ten den se každoročně v 11 hodin na dvě minuty zastaví veškerý život nejen ve Spojeném království, ale i v mnoha dalších zemích připomínajících si miliony obětí tzv. velké války.

Dodnes vzpomínám na svůj první rok v Cardiffu, jak se už ve druhé polovině října všude zjevily symbolické květy vlčích máků z papíru, které si lidé charitativně kupovali a hromadně připínali na klopy sak a kabátů. I tyto každý rok se objevující rudé květy na podporu veteránů mají symbolické kořeny ve válečné poezii, protože odkazují na báseň Na flanderských polích od kanadského vojenského lékaře Johna McCraee, jenž, stejně jako Owen, válku nepřežil. A stále mám před očima, jak v místní cardiffské samoobsluze 11. listopadu najednou utichl typický dopolední sobotní ruch a všichni, od vedoucího přes prodavače až po pětileté děti s nakupujícími rodiči, se zastavili, aby první minutou ticha uctili památku mrtvých vojáků všech válek a druhou minutou projevili soucit s pozůstalými.

První světová válka znamenala civilizační otřes, v jehož důsledku se rozpadly staré říše a na evropském kontinentu i jinde ve světě vznikly nové státy a celé společnosti. Mezinárodní společenství se v této konstelaci snažilo vytvořit takové právní podmínky, které by napříště zakázaly válku coby legitimní způsob, jak řešit spory nebo konflikty mezi jednotlivými státy. V roce 1928 tak vznikl nezávisle na organizaci Ligy národů Briandův–Kelloggův pakt, kterým se podstatně proměnila někdejší právní doktrína spravedlivé války, jak ji v době třicetileté války pro moderní Evropu svrchovaných zemí zformuloval holandský právník Hugo Grotius.

Vzorem pro Briandův–Kelloggův pakt se stala Kantova filosofie spravedlivé války zapovídající všechny války kromě obranných, a proto se signatářské země zavázaly k mírovému řešení sporů nebo konfliktů jakékoli povahy nebo původu, které by mezi nimi mohly vzniknout. Státy, které by tento závazek porušily, se vystavovaly sankci, že se na ně nebudou vztahovat práva vyplývající z tohoto paktu.

Tehdejší mladé Československo, jehož sama existence byla těsně spjatá s mezinárodní bezpečností, patřilo mezi původní signatářské země. Stát, který se zrodil z ideálů republikanismu a demokracie, neměl na vybranou a logicky musel podporovat každou snahu o legální spoutání nebezpečných sil dřímajících v národních masách a jejich moderních státech. Ačkoli Československo mělo v genetickém kódu Herderův národně romantický humanismus, v mezinárodní diplomacii se muselo spoléhat na Kantův legalistický rozum, který mu měl zajistil nejen národní suverenitu, ale i mezinárodní mír.

Ke Briandovu–Kelloggovu paktu však přistoupily zrovna tak i Německo, Rakousko nebo Maďarsko, jejichž významné části politických elit i obyvatelstva nesly výsledek první světové války a poválečné mezinárodní uspořádání jako těžkou křivdu, ne-li přímo zradu. Tyto kolektivní názory a pocity postupně převážily jako politický program a žádná mezinárodní úmluva nakonec nedokázala zabránit druhé, ještě ničivější světové válce, která původně sice byla pokračováním války první, ale jejíž civilizační a politické důsledky byly mnohem zásadnější a znamenaly mimo jiné konec Evropy coby imperiálního kontinentu.

V minulém století tak došlo k paradoxní situaci, kdy bylo stupňování války a militaristických i politických mobilizací stejně silné jako snahy rozšířit kantovského ducha Briandova–Kelloggova paktu a obě části Kantovy filosofie spravedlivé války – ius ad bellum (právo na válku) a ius in bello (humanitární právo regulující vedení války) – dále kodifikovat mezinárodním právem tak, aby se sama válka stala ilegální.

Ani druhá světová válka, v tolika ohledech stírající klasický rozdíl mezi civilizací a barbarstvím, zcela nepohřbila projekt osvícenství. Ve stínu holocaustu, genocid, vojenských agresí, počínající studené války a všeobecné nukleární hrozby se ustanovení zakazující útočnou válku objevila v Chartě Spojených národů. Ženevské úmluvy poté definovaly základ humanitárního práva. Dějiny světa po roce 1945 byly vedeny jak bipolární logikou studené války s jejím chaotickým vývojem, tak i univerzální logikou míru ukotveného v řádu mezinárodního práva.

Cynik by se vysmál legalismu a moralismu takových mezinárodních úmluv a paktů, ale ten, kdo chce důkladně porozumět evropským a globálním dějinám posledního století, musí promyslet tento základní paradox, ve kterém legální snahy zakázat válku nalézají odvrácenou stranu nejen ve všeobecné mobilizaci politického násilí, ale také v té formě války, která na sebe místo vojenské uniformy vzala masku boje za mír.

Jedním z nejdůležitějších pojednání o tomto paradoxním vztahu míru a války a s ním souvisejícím napětí mezi svobodou a odpovědností jsou Kacířské eseje o filosofii dějin Jana Patočky, které tento filosof psal v polovině sedmdesátých let minulého století, tedy v době vojenské okupace a nejrepresivnější politické normalizace Československa, kdy intenzivní mírové rozhovory Helsinské konference provázelo i postupné přenášení studené války z evropského kontinentu do Latinské Ameriky, Afriky a dalších částí světa.

Co je na těch esejích kacířské? Předně je to už sama Patočkova myšlenka, že se člověku otevírá možnost spatřit, co život je, jaký může být a v čem spočívá jeho ohrožení i svoboda, teprve v okamžiku, kdy do přirozeného světa, onoho zdánlivě neproblematického a samozřejmého Lebensweltu, vpadnou dějiny a stane se problematickým. Kromě přirozeného světa však Patočka myslí kacířsky i ve vztahu k osvícenskému racionalismu, protože evropské dějiny mu nejsou ani naplňováním univerzálního rozumu, ani projevem světového ducha, ale právě situací, ve které se samozřejmost stává problémem a dochází k otřesení životních jistot včetně základních pojmů, jakými jsou i mír a válka. Také proto je závěrečný esej knihy Války 20. století a 20. století jako válka nejkacířštější a nejdůležitější.

Patočka v něm tvrdí, že i válka v letech 1914 až 1918 byla ideová, ale na rozdíl od osvícensky založených konfliktů vedených přesvědčením, že rozum musí vládnout světu, ji vedla představa, že žádný objektivní smysl a řád světa neexistuje, a proto se jediným smyslem stalo takový řád realizovat prostřednictvím síly a moci.

Patočka si přitom bere na pomoc tak odlišné autory, jako jsou německý spisovatel Ernst Jünger a francouzský filosof a kněz Pierre Teilhard de Chardin. S jejich přispěním dochází k závěru, že moderní technická civilizace sice dokáže prodloužit lidský život a zajistit ho v rovině každodennosti, ale jen za cenu „prohlubování válečného stavu“, jakým je na této planetě nejen jaderná konfrontace velmocí, ale například i protiklad plýtvavého blahobytu jedné části lidstva a absolutní nouze části druhé.

Patočka nepřebírá Jüngerův popis frontového zážitku jako osvobození člověka tváří v tvář smrti, aby nostalgicky oslavoval romantický kult hrdinství. Je mu cizí nenávist stoupenců konzervativní německé revoluce k Výmarské republice, liberálním hodnotám a demokracii, která podle Jüngera představovala „mor“.

Válka s jejím vyhroceným nepřátelstvím není pro Patočku mystickým prožitkem, v němž by se odhaloval smysl lidské existence, ale naopak cézurou dějin, ze které se rodí hlubší solidarita otřesených, jejichž svoboda vychází z prožitku konečnosti života i míru.

Válečnému stavu se lze podle Patočky postavit právě díky poznání této konečnosti, které vede i k pochopení toho, že nepřátelé nejsou věčně rozděleni konfliktem, ale ve skutečnosti patří v tomto otřeseném světě k sobě, a proto vytvářejí jednotu, z níž se, slovy Teilhardovými, mohou dotknout i toho, co je nadlidské a božské.

Namísto oslavování fronty jako výjimečného stavu, z něhož se dle Patočky rodí duchovní člověk, bychom proto v jeho esejích měli dávat přednost větám připomínajícím Owenův popis hluboce otřeseného světa, na který nesnese pohled ani sám Satan.

Stopy tohoto otřesu jsou však mnohem starší a můžeme je objevit i ve výtvarných dílech, jakým je například Goyův Zápas s obušky ze slavného cyklu tzv. černých obrazů. Goya ho na počátku dvacátých let 19. století na maloval na stěnu ve svém domě a jsou na něm vyobrazeni dva muži uprostřed boje, kteří jsou však současně po kolena zabořeni do bahna či tekutých písků.

Možná se jedná o alegorii řeckého mýtu o Kadmovi a zasetých dračích zubech, která má připomínat ponaučení o dobré vládě a zachování míru. Mnohoznačnost výjevu, který zachycuje prekérní situaci obou bojovníků brodících se ve společném bojišti, však okamžitě nabízí i obecnější výklad, ve kterém o vítězi a poraženém nerozhoduje jen jejich vlastní síla, ale také přírodní podmínky a prostředí, v němž se boj odehrává. Jinými slovy, oba mohou skončit poražení, když je pohltí země, na které proti sobě stojí, a jejímž zákonům se proto musí podřídit.

V každém boji a válce musí platit určitá pravidla, zákazy a zákony, aby nenastal všeobecný chaos přirozeného stavu lidstva, kdy je vše dovoleno a jediným právem je právo na život, které si lze vynutit i za cenu smrti jiných osob. Lidská přirozenost není sama od sebe dobrá nebo zlá, ale vždy je nebezpečná, a proto se musí i válka regulovat tak, aby se lidé navzájem zcela nezničili a nevymazali z povrchu zemského.

Také proto se dnes často vracíme k antickému varování, aby se nestal člověk člověku vlkem a lidstvo neskončilo v chaosu barbarského násilí. Na toto rčení se odvolává například i anglický filosof Thomas Hobbes v úvodu ke spisu O občanu, ale současně dodává, že platí i zcela opačná pravda, totiž že člověk se k člověku chová i jako svým způsobem bůh, a proto záleží na politických okolnostech, aby se projevila buď dobrá, nebo zlá přirozenost člověka.

Největší nebezpečí moderní civilizace spočívá v tom, že se vinou vědeckých objevů a technických vynálezů, o nichž se nám ještě v nedávné minulosti ani nesnilo, můžeme paradoxně snadno a rychle ocitnout opět v přirozeném stavu. Tento pohyb zachycuje jiný Goyův „černý obraz“ Pes. Je na něm hlava vyděšeného a o holý život bojujícího psa, jehož tělo je zcela pohlceno v neurčité a strmě rostoucí mase, za kterou už není nic než obloha zbarvená různými odstíny okrové barvy. O významu tohoto obrazu, v němž už jsou přítomné pozdější Turnerovy impresionistické experimenty nebo i zcela nedávná experimentální malba Antonia Tàpiese, můžeme opět jen spekulovat, ale samota, beznaděj a marnost živé existence ve světě opuštěném jeho Stvořitelem jsou první myšlenky, které se i dnešnímu divákovi honí hlavou.

První světová válka znamenala civilizační sestup do právě takového přirozeného stavu, jaký sto let před jejími hrůzami vizionářsky zachytil Francisco Goya, mající v té době před očima hrůzy válek napoleonských a zmatek i rozvrat způsobený francouzskými vojsky vyvážejícími ideály osvícenského rozumu na bodácích bajonetů.

Goyovy „černé obrazy“ byly natolik osobní a vedené vnitřní potřebou zachytit nezachytitelné, že je malíř střežil v soukromí a neměly být nikdy vystaveny. V monochromatické obloze klenoucí se nad hlavou psa se na počátku 19. století zrodilo moderní umění, které dokázalo zachytit stav, v němž zavládl absolutní chaos a z něhož se vytratil nejen řád rozumu, ale i sama existenciální jistota „půdy pod nohama“ nebo dýchatelného vzduchu, který o sto let později člověk otrávil na bojištích první světové války.

Druhá světová válka potom ukázala, že tento chaos nemá žádné technické ani morální dno, takže latinské přísloví o lidech chovajících se k sobě navzájem jako vlci ztratilo smysl, protože se setřel rozdíl mezi bídou psího a lidského života a utrpení i krutost dostaly podobu, která by nesnesla přirovnání k žádné zvířecí bytosti.

Tady už neplatí poslední věta Josefa K. „Jako pes!“, kterou pronesl v okamžiku, kdy mu jeden z pánů sevřel hrdlo a druhý vrazil nůž do srdce. Platí však, že stud za války a jejich zločiny přetrvá i tehdy, pokud se moderní lidstvo navzájem celé vyhubí a vyhladí z povrchu zemského. I sto let od konce první světové války je tak třeba posilovat Patočkovu solidaritu otřesených a připomínat Kantův imperativ, že válka je (skoro vždy) zločin!