Jiří Přibáň: Sicilské mozaiky

Obdivoval jsem odvěkou schopnost člověka vnutit vlastní přítomnost živelné přírodě a založit si stálé živobytí tam, kde je hranice mezi pevninou a mořem tak nestálá a proměnlivá. Přitom se ale můj zrak i myšlenky už obracely k břehu ostrova Mozia, k němuž se naše plavidlo pomalu blížilo a na kterém se nacházejí vykopávky původního starověkého města Motya, které Féničanům sloužilo jako jeden z nejstarších přístavů a obchodní i strategické centrum jejich nadvlády ve Středozemí.

Co mě k tomu místu přitahovalo? Jistěže jsem byl zvědavý na archeologické naleziště města rozprostírajícího se po celém ostrově a existujícího minimálně od 8. století před naším letopočtem nebo na řeckou sochu vozataje z 5. století před naším letopočtem, kterou sem kdysi pravděpodobně přitáhli Kartáginci coby válečnou kořist. Taky jsem chtěl v tamním Whitakerově muzeu vyhledat masku zobrazující křečovitý úsměv na tváři odsouzence k smrti poté, co byl donucen požít jedovatý lektvar. Kromě toho všeho jsem však toužil konečně na vlastní oči spatřit tofet, veřejné obětiště fénického boha Baala Hammona a bohyně Tanit, na kterém byly nalezeny kromě obvyklých pozůstatků zvířecích obětí i urny s dětskými kostmi.

V době, kdy příběh o Abrahámovi a Izákovi Izraelitům již velmi dramaticky a jednoznačně zakazoval obětování dětí, jejich blízcí sousedé a v mnoha ohledech civilizačně zdatnější semitští příbuzní Féničané sice dokázali obchodovat po celém Středomoří, ale zároveň stále přinášeli svým bohům lidské oběti. Jako kdyby se v tomto nejzápadnějším bodě Sicílie a jejích nejranějších dějinách zrcadlil paradox stále civilizovanějšího lidstva přinášejícího a vyžadujícího stále krutější oběti, stejně jako se zrcadlí nádhera letících plameňáků v solné hmotě neživé přírody.

Motya byla dobyta a vyvražděna v roce 397 před naším letopočtem syrakuským tyranem a vojevůdcem Dionýsem I., jehož vojenská sláva a dobyvačná krutost předcházely činům Alexandra Velikého a který ze Syrakus vybudoval centrum helénské moci i kulturního a duchovního života. To za jeho vlády navštívil Syrakusy poprvé Platón – a vrátil se sem na pozvání svého žáka Dióna, aby z Dionýsa II. vychoval filosofa-vládce, který by podle Platónova učení založil spravedlivou obec nepodléhající tyranii, oligarchii nebo demokracii a stojící na zásadách rozumu a spravedlnosti.

V Platónově autobiografickém Sedmém listu je slavná filosofova rada: „Neporobovati Sicílii ani jinou obec panování lidí…, nýbrž zákonům.“ Namísto slibovaného ohně poznání a rozumu však filosof v novém vládci zažehl podezření a nedůvěru, takže se nakonec za dramatických okolností vrátil ze Syrakus do rodných Athén a do konce života již odmítal radit mocným a psát pro ně ústavy a věnoval se namísto toho raději výuce ve své Akademii.

Platón vnímal Sicílii jako utopii, ve které se vlády měli ujmout moudří vládci, ale namísto budování ideální obce se musel zcela reálně obávat o vlastní život. Přesto se však v každé filosofické generaci najdou ti, kdo po takové utopii znovu zatouží a sní o tom, jak z tyranů vychovají filosofy, i když nám dějiny včetně těch sicilských neustále připomínají, že to naopak z filosofů se stávají sluhové tyranů.

Každý obdivovatel předklasické i klasické helénské kultury užasne nad někdejší velkolepostí Syrakus či nad harmonií mezi chrámy a přírodním okolím Akragasu – dnešního Agrigenta. Zrovna tak obdivuhodný je i klasický chrám v Segestě, který přitom nestavěli Řekové, ale mnohem starší a původnější národ Elymů, jenž jinak s Řeky vojensky neustále soupeřil.

Namísto ideální obce filosofů se na Sicílii v průběhu dějin přelévaly jedna civilizace přes druhou a z dobyvatelů se stávali porobení. Zatímco národy spolu bojovaly ve válečných vřavách, jejich kultury putovaly vlastními cestami, na kterých měla dláta a kladiva větší cenu než oštěpy a meče. Noví vládci běžně přejímali předchozí kulturu a její dovednosti, takže i když během punských válek dobyli ostrov Římané, helénské ideály našly v jejich kultuře svébytné pokračování.

Po Římanech přišli v 5. století Vandalové a Ostrogóti a po nich v roce 535 anektoval Sicílii císař Justinián. Z někdejších antických chrámů se staly křesťanské kostely a z nich o čtyři století později, když Sicílii dobyli pro změnu Arabové, mešity. Za necelých dvě stě let se ovšem v roce 1091 ujali na ostrově vlády Normané a abstraktní umění arabesek se začalo používat jako dekorace křesťanských katedrál. Na místech někdejších fénických přístavů a arabských měst tak začala vznikat jedinečná středověká kultura, která v tehdejší Evropě neměla obdoby, protože se v ní spojily normanské stavitelství a expanzivní moc podmaňující si celou Evropu s místní dovedností arabských řemeslníků a mozaikami byzantských mistrů.

V centru Palerma tak vedle sebe stojí kaple San Cataldo, stavěná v arabsko-normanském stylu, a byzantský kostel La Martorana, ve kterém mezi všemi mozaikami vyniká dobový portrét normanského krále Rogera II.. Tentýž panovník nechal také v roce 1132 o kus dál postavit Palatinskou kapli, ve které je vše zkoncentrované do totálního vizuálního a prostorového prožitku. Od arabského stropu překypujícího vrstevnatostí návštěvník postupně obrací pozornost ke stěně za královským trůnem, která ho vtáhne do ideálních obrazců geometrické abstrakce a následně vrhne zpět do zlatem prozářených byzantských mozaik, jež jako kdyby již nebyly z tohoto světa.

Na rozdíl od Palatinské kaple a normanského královského hradu musí člověk ke katedrále v Monreale, kterou dal o pár desetiletí později postavit William II., vystoupat do kopce právě tak, jako k tolika antickým památkám nebo barokním kostelům ve městech a městečkách rozesetých po celé Sicílii. Katedrála je dalším důkazem toho, jak normanští králové dokázali ve 12. století využít místních umělců a propojit arabskou geometrickou estetiku se schopností byzantských mistrů vložit do mozaikových kamínků ikonické zobrazení věčnosti i realistické zachycení pozemského života biblických postav. Nad drapériemi a vzory oděvu Krista Pantokratora stejně jako nad celkovou harmonií barev, linií a jednotlivých vyprávění na stěnách, které proměňují zemský pobyt na vesmírnou nádheru a slávu, zůstává v údivu oko a hlava i dnešních abstraktních umělců.

S výjimkou obrazů Antonella da Messiny a soch Franceska Laurany nebo Domenika a Antonella Gaginiových byste na Sicílii marně hledali díla vrcholné renesance. Ostrov si totiž svou renesancí prošel o dvě staletí dříve než Florencie a další města na území dnešní Itálie. Stavitelé a řemeslníci středověké Sicílie ovládali umění estetické a filosofické syntézy dávno před mistry florentské renesance. A sedm století předtím, než němečtí romantici v čele s Richardem Wagnerem propadli iluzi originality a touze vytvářet totální umění – Gesamtkunstwerk, vznikaly takové totální architektonické a umělecké skvosty tady na jihu Evropy a dodnes září tak přirozeně a samozřejmě jako zdejší sluneční paprsky.

Při pohledu na katedrálu v Monreale nebo palermskou Palatinskou kapli je také patrné, že neodbytná potřeba rozdělovat kultury na arabskou, normanskou, byzantskou či jakoukoli jinou jen odhaluje chorobnou posedlost moderního člověka vše uspořádávat do zdánlivě čistých kategorií a s tím spojenou neschopnost prožít svět a kulturní výtvory současně v jejich vnější celistvosti i vnitřní rozporuplnosti. A tak zatímco aktivisté ve Spojených státech dnes s puritánským fanatismem zcela v duchu svých praotců a pramatek bojují proti tzv. kulturnímu přivlastňování a neuvědomují si, že jejich vnímání kultury jako čisté a nezcizitelné esence se nejvíce blíží fašistickému pojetí kolektivní identity, na Sicílii se člověk může přesvědčit, že každá kultura představuje nějakou formu přivlastnění i jeho tvořivé využití.

Jaké štěstí, že si muslimové přivlastnili antické vědění, protože jinak by ho neobjevila středověká Evropa! Jaké štěstí, že jsme od potomků Abrahámových přejali zákaz obětovat lidské bytosti, protože jinak bychom mohli stále žít v iluzi, že zabít člověka znamená projevovat lásku k Bohu! Křesťanství by bývalo nikdy nemohlo vzniknout bez podobného základu, od něhož se také odvíjí základní paradox této nové víry, podle které napříště jen Bůh může obětovat svého Syna, aby zachránil hříšníky, ale pokud zabije člověk druhého člověka, dopouští se těžkého hříchu, i kdyby se snažil svůj čin sebevíc filosoficky a morálně ospravedlnit.

Je proto jen dobře, když si například někdejší americká protestantská kultura a společnost přivlastnily Dostojevského a Tolstého romány zrovna tak jako hudbu svých někdejších otroků nebo Duchampovy ready-mades.

Kultury nejsou čistá zrcadla, ve kterých se zrcadlí duše etnika, ale naopak krásně ušpiněné nádoby, v nichž bublá, fermentuje a zraje jedinečné umění a moudrost. Věděl to již normanský král Roger II. a po něm i císař Fridrich II. z rodu Štaufů, který se v roce 1198 stal sicilským králem a výměnou za podporu v boji o říšskou korunu později udělil Přemyslu Otakaru I. onu slavnou Zlatou bulu sicilskou, o jejímž významu dodnes vedou historici spory, ale kterou zná každý český školák.

Fridrich II. přesunul císařský dvůr do Palerma a rozprodával říšský majetek na německém území, ale především navzdory papežským klatbám a exkomunikaci a vojenským tažením proti městům v severní Itálii udržoval přátelskou korespondenci se sultánem Al-Kámilem a dokázal s ním vyjednat smlouvu, podle které se z Jeruzaléma stalo město otevřené židům, křesťanům i muslimům. Co církev považovala za zradu, Fridrich II. dokázal využít nejen diplomaticky, ale také kulturně, protože náklonnost k tehdejší vysoké islámské civilizaci otevírala i cestu k vědě, medicíně, logice a filosofii.

Tato cesta také vedla Fridricha II. k založení první státní univerzity na světě v Neapoli v roce 1224, takže někdy bývá společně s Rogerem II. označován za panovníka, který se nejvíc dokázal přiblížit Platónově ideálu vládce-filosofa.

Homér popisoval Sicílii jako místo na konci světa, v němž přebývá štěstí. Sicílie ale vždy byla a dodnes je především otevřenou křižovatkou, kterou vzhledem k její poloze a rozloze nikdy nikdo nedokázal proměnit na nedobytnou a do sebe uzavřenou pevnost. Jednotlivé vlivy přicházely z Východu i Západu, ale zrovna tak i z Jihu nebo Severu. Není to idyla umělců nebo utopie filosofů a vládců. Je to živočišná a smyslová zkušenost, ve které je cítit tep živých srdcí i krev všech zabitých a zemřelých při přírodních katastrofách, živelních pohromách nebo civilizačních střetech a lidských tragédiích. Neexistují tu jasná pravidla politických ústav, jak o nich přemítal Platón, ale o to víc platí nepsaná pravidla těch, kdo tu chtějí přežít. Proniknout do nich musí být o mnoho těžší než pochopit strukturu dekorací barokních fasád kostelů a paláců.

Přesto je na celé Sicílii i v jejích dějinách patrný jeden základní pohyb a pohled, a to směrem vzhůru. V Neapoli vše směřuje k moři a do hlubin země otevírající se v mnoha kráterech na Flegrejských polích a po celém zálivu, takže i při výstupu na Vesuv má člověk pocit, jako kdyby právě sestupoval do podsvětí. Naproti tomu sicilská Etna je stále „živá“, metá kameny a chrlí lávu, a nutí tak člověka dívat se vzhůru a dávat pozor, jestli mu něco nepadá na hlavu. Ten směr mu ale také umožňuje spatřit nebeskou klenbu, svit slunce a hvězd – a právě tím poměřovat a posuzovat vlastní existenci.

Když se přidá zemětřesení, které například v roce 1693 zničilo mnoho měst a vesnic v jihovýchodní části ostrova, ozývá se vědomí života neustále visícího na vlásku. Nicméně tváří v tvář právě této destruktivní síle Sicilané dokážou svou neklidnou zemi znovu a znovu propojovat s nebesy novými chrámy, jako například v barokní architektuře Nota, Ragusy, Modiky, Catanie a dalších měst v okolí Etny.

Budovy a fasády v Notu nemohou soupeřit s barokními skvosty v Římě nebo Benátkách. Ti, kdo je navrhovali, nebyli vyhlášení architekti a umělci, ale – jako například Rosario Gagliardi – prostí řemeslníci. Avšak kvůli tomuto odhodlání vrátit se tam, odkud zabydleného člověka vyhnala zdrcující živelná síla přírody, Noto v něčem velmi připomíná prastaré snění o lidských pospolitostech, v nichž lze začít žít znovu a lépe. Pro snění, kterému klasická filosofie přisoudila u-topický řád rozumu, si po zkáze v roce 1693 sicilští řemeslníci a kameníci vybrali konkrétní zničené místo-topos a přestavěli ho do velkolepé nádhery zrovna tak, jak to před nimi dokázali jejich předci v případě normanských katedrál, římských mozaik ve vnitrozemské Piazza Armerina nebo řeckých chrámů rozesetých po sicilském pobřeží.

Podobně jako císař Fridrich II. se i jeho jmenovec Friedrich Nietzsche chtěl zbavit severské německé tíhy a přesídlit na italský jih, kde duch je lehčí a veselejší, příroda čarovnější a lidé radostnější. Na Sicílii také napsal na jaře roku 1882 sbírku osmi básní Messinské idyly a já jen přemítal, jestli také cítil vzduch nasládlý pomerančovými květy, o kterém zpívají vesničané v Mascagniově a Vergově opeře Sedlák kavalír. Tóny té opery se mi neustále připomínají, kdykoli se vracím k velkým dějinám, bitvám a příběhům, kterých je Sicílie plná.

Zároveň však překvapivě zjišťuji, že se mi namísto Viscontiho Geparda nebo Tornatoreho Nuovo cinema Paradiso (u nás se uvádí jako Bio Ráj – pozn. red.) znovu a znovu před očima promítá závěrečná scéna z Kurosawových Sedmi samurajů. V ní se rolníci vracejí po boji ke své odvěké práci a venkovskému životu, zatímco samurajové hledí na hroby svých spolubojovníků a čeká je jen putování do dalších bitev. Myslím, že ta zdánlivě nepatřičná scéna z cizího filmu se mi nabízí proto, že i na tomto středozemním ostrově s překrásnou a divokou přírodou, přes který se přelilo tolik historických kultur a v němž zanechalo otisky tolik civilizací, nakonec namísto válečníků, vládců a jejich filosofů vždy přežijí rolníci a rybáři spoléhající se na přízeň a štědrost všech tří moří, jež si hýčkají svou Sicílii.