Článek
Dnešní boháči a obchodníci nedůvěřují státu ani jako nočnímu hlídači a své jmění si nechají hlídat raději soukromě. Na veřejnosti se moc neukazují, ale o to víc úkolují upocené politiky, kteří potom mají simulovat onu Lincolnovu demokratickou „vládu lidu, lidem a pro lid“. Demokratické vlády se přitom sami politici bojí a ani oni nedůvěřují státu, protože nikdy nepochopili, že státní moc a úřady mají sloužit veřejnosti, a ne několika soukromníkům, zcela správně v médiích označovaných za „kmotry“.
V takto zmatené společnosti je pak možné i to, aby soukromá bezpečnostní agentura připravila projekt politické strany, ostentativně dala do jejího názvu slovo „veřejné“, tvářila se reprezentativně, kritizovala korupcí prolezlé aparáty ostatních politických stran a přitom dosazovala své vlastní manažery na důležité ministerské posty s přístupem ke strategicky důležitým informacím.
V každé společnosti dochází k neustálému vývoji jazyka a symbolů, které umožňují její sebepopis a sebeporozumění. Ve středověku tak panovala představa o dvou tělech krále, kterou skvělým způsobem vyložil například historik Ernst Kantorowicz. Podle ní měl král dvě těla, to přirozené z masa a kostí a to symbolické, které bylo nesmrtelné a zahrnovalo veškerou politickou existenci země. Jak víme ze Shakespearova Richarda II., skutečný král umírá, ale koruna jako taková a královský majestát zaniknout nemohou, protože s nimi by zanikla celá společnost.
Moderní doba začíná v okamžiku, kdy monarcha je svržen a namísto jeho absolutní moci začínají občané vládnout sami sobě. Podle francouzských jakobínů není v nové společnosti pro krále místo, a proto musí být popraven ne jako politický nepřítel, ale jako ten, jehož život je neslučitelný s představou nového politického řádu. V této proměně, kdy moc již nepřichází z nějaké královské a boží milosti, ale naopak vyrůstá ze samotné společnosti, a lid se stává sám sobě politickým suverénem, spočívá revolučnost modernity. Politické tělo krále nahrazuje sociální tělo lidu. Moc nepřichází zvnějšku na ostří meče suverénního monarchy, ale rodí se ve společnosti a týká se každého jejího člena. Triumf i tragédie, svoboda i tyranie moderní politiky jsou důsledky suverenity lidu, který se stal symbolem jednoty společnosti i jejího bezpečí a trvání.
Co se ale děje v čase, kdy společnost už nesymbolizuje ani politické tělo krále, ani obecná vůle lidu, ale naopak nekonečně se rozlézající, heterogenní a horizontálně rozvětvené sociální sítě našeho digitálního věku? Není Facebook tou pravou tváří světa, v němž se stále více vytrácí prapůvodní politická otázka, tj. otázka po tom, co je nám všem společné? Není nám společné již jen setkávání a střetávání v různých diskusních fórech, skupinách nebo chatech, ve kterých to, co je obecné, má vždy jen nějakou provizorní a zvláštní povahu? Co si ale potom myslet například o právě probíhajících protestech v arabském světě, pro které se tato komunikace a síla sociálních sítí ukázala jako klíčová? Existuje nějaká možnost, jak takovou momentální politickou mobilizaci využít k trvalejší transformaci veřejnosti? A jaká vůbec je funkce veřejnosti v našem světě stále virtuálnější komunikace a stále privatizovanější politiky?
Příčinou dnešního zmatku je rychlejší proměna veřejné sféry, která je předpokladem každé demokratické politiky, a s tím spojená rozporuplnost samotného pojmu veřejnost. Politický systém moderní demokracie sestává ze čtyř hlavních struktur, kterými jsou: ústavní stát, politické strany, správní aparát a v neposlední řadě právě veřejnost. Veřejná sféra má důležitou funkci v tom, že občané v ní mohou svobodně projevit své politické názory a postoje, ze kterých potom vycházejí politické strany při formulování svých programů. S nimi pak vstupují do volebního boje a v případě vítězství přejímají moc ve státě a do dalších voleb mohou spravovat společnost, která je v případě úspěchu zvolí znovu, nebo je pošle do opozice.
Podíváme-li se na dnešní demokratické společnosti, vidíme, že největší krizí není zasaženo fungování státu nebo politických stran, ale právě veřejná sféra, jejíž současný rozpad nemůže nahradit žádná dočasná mobilizace na internetových sítích nebo Wikileaks se svým zveřejňováním utajovaných informací. Iluze, že by internetové zveřejňování dat mohlo nahradit fungování demokratické veřejnosti, je dokonce nebezpečná. Výsledkem celé kampaně Wikileaks je pouze to, že jsme si potvrdili, co jsme už dávno věděli, ale politický a mezinárodní diplomatický provoz se rozhodně nijak výrazně nezměnil. A navíc jsme si potvrdili i nebezpečnou digitální předtuchu, totiž že díky technologickým a komunikačním možnostem je veden fatální útok na soukromí každého z nás.
Lidé jako Julian Assange nebo Petr Cibulka, který na počátku 90. let ilegálně publikoval neúplné a nepřesné seznamy StB, jsou jen odvrácenou stranou systému, proti němuž chtějí bojovat. Jejich představy jsou nebezpečně blízké Bretonovu utopickému ideálu „života ve skleníku“, v němž soukromí neexistuje a nic se nesmí utajit. Jejich cílem není větší svoboda a kontrola politické nebo ekonomické moci, ale naopak proměna globální společnosti a komunikačních technologií v jeden obrovský systém, v němž kdokoli může kohokoli kontrolovat a vydírat tím, že o něm zveřejní citlivé údaje, zlikviduje jeho soukromí, a tím také jeho lidskou existenci. Tajní policisté, soukromá očka a hackeři celého světa, spojte se!
Existuje ale nějaké východisko ze situace, v níž se veřejným zájmem zaštiťují narušení jedinci, kteří nechápou rozdíl mezi veřejným a soukromým světem, a v níž si „věci veřejné“ berou na starost soukromí slídilové, kteří získanou moc ve státě okamžitě využívají k posílení soukromého vlivu?
Moderní evropské dějiny jsou dějinami veřejnosti a jejích proměn. Problémem strukturální proměny veřejnosti a jejím národním, evropským a globálním kontextem se neustále zabývá například německý filosof Jürgen Habermas, který velmi přesně popsal nejen ideologické kořeny pojmu občanská veřejnost, ale i její nepostradatelnost pro fungování moderní ústavní demokracie. Osvícenská představa státu jako instituce, která má sloužit veřejnosti a jejím kolektivním zájmům, a to včetně ochrany svobodného trhu, byla však vlastní už myšlenkám Adama Smithe a jiných představitelů klasické ekonomické teorie. Podobně i další velký skotský osvícenec Adam Ferguson chápal civilizační pokrok jako postupnou proměnu hrubé vojenské vlády ve vládu občanskou, ve které namísto brutálního násilí panují smluvní vztahy mezi sobě rovnými příslušníky občanské společnosti. Naléhavý název Veřejnost proti násilí, který v prvních dnech sametové revoluce dali slovenští revolucionáři své organizaci, je výmluvným příkladem tohoto étosu občanské společnosti a veřejnosti.
Také originalita Tocquevillova pojednání Demokracie v Americe vychází ze základní otázky, jak je možné, že demokracie není pro Američany jen formou politické vlády, ale způsobem života. Tocqueville velmi přesně vystihl, že pro demokratickou společnost je životně důležité to, co se děje ve vlastní obci, okrese nebo kraji a o čem se rozhoduje společně a veřejně. Teprve z této základní demokratické orientace a jednání, z tohoto demokratického ducha, který se nemůže projevovat jinak než na veřejném prostranství a ve veřejné diskusi, mohou vznikat další instituce a nakonec i stát a federace. Ajen u takto budovaného státu lze také zaručit, že bude respektovat rozdíl mezi tím, co je soukromé a co naopak musí zůstat veřejné.
Demokracie tak je současně veřejná diskuse, ale i schopnost omezit vládu a třetí osoby v jejich zasahování do našich soukromých životů. Pokud je tato rovnováha narušena, demokracie se ocitají v krizi. Příčinou naší dnešní krize je potom ta skutečnost, že po ekonomické privatizaci nenastalo období rovnováhy mezi soukromým a veřejným zájmem, ale naopak se proces privatizace přelil i do politického systému a ekonomické zájmy dnes ohrožují samotnou existenci politiky. Veřejná diskuse se přitom scvrkla do nesnesitelných mediálních klišé, jako například „A co na to občan?“
Na tyto otázky ale přece existuje velmi stará a klasická odpověď jednoho občana z Athén. Když se Sókratés brání žalobě, přiznává, že se nikdy neodvážil „raditi obci“, tj. vstoupit do politiky, protože se v něm od dětství projevoval „jakýsi hlas, který kdykoli se ozve, pokaždé mě odvrací, abych nedělal to, co právě hodlám dělat, avšak nikdy mě k ničemu nepobízí. Toto jest, co mi zabraňuje zabývat se politikou, a jak se mi zdá, je velmi dobře, že zabraňuje; neboť vězte, občané athénští, že kdybych se byl dávno oddal politické činnosti, byl bych již dávno zahynul a ani vám bych nebyl nic prospěl ani sám sobě“.
Jak víme, ani tato promluva Sókrata nakonec před smrtí nezachránila. Nicméně skutečnost, že nechtěl být osobou politicky činnou, ale chtěl své myšlenky šířit jako soukromá osoba, musíme chápat v moderním slova smyslu jako přesvědčení, že veřejná athénská prostranství slouží k tomu, aby na nich občané svobodně sdíleli své myšlenky a přeli se o své názory a přesvědčení. Veřejný prostor agory neslouží jen k politickému rozhodování a prosazení demokratické vůle, ale i k jejímu ospravedlnění a případné kritice, která nemusí být přímo politická, ale vždy v sobě musí mít občanský étos.
Jak ukázala Hannah Arendt, podstatou politiky je právě tento pohyb směrem ven ze soukromé sféry domu a ekonomického užitku na veřejné prostranství athénské obce. Zatímco obec může existovat bez domácnosti, domácnost nemůže existovat bez obce. Však si také Sókratés za své filosofování na rozdíl od jiných nenechával platit. Jeho hlavním cílem bylo vždy znepokojovat a zpochybňovat zdánlivě pevné a zavedené pořádky v obci i myšlení jejích občanů. Právě proto je onen hlas, daimonion, negativním varujícím hlasem, který nikdy k ničemu nepobízí a nic nepřikazuje. To také zdůrazňoval kdysi v Kacířských esejích Jan Patočka, když solidaritu otřesených chápal jako tu, která „nebude stavět pozitivní programy, nýbrž bude promlouvat, jako Sókratovo daimonion, ve varováních a zákazech“. Taková solidarita má podle Patočky vytvářet duchovní autoritu, která permanentně mobilizujícímu a válčícímu modernímu světu zabrání v těch nejhorších činech.
Způsob, jakým Patočka rozumí Sókratovu negativnímu hlasu, ukazuje nejhlubší smysl veřejnosti, totiž vytváření protiváhy ke každému politickému provozu a mocenskému rozhodování. Hlas veřejnosti má především politikům stanovit hranice, které ve svých činech a rozhodnutích nesmějí překročit bez toho, že by ztratili legitimitu své moci. V totalitní společnosti to za cenu osobních i rodinných obětí dělali disidenti. Jak tvrdí například polský politolog Wiktor Osiatyński, disidentské aktivity a pospolitosti vytvářely nezbytné zárodky občanské společnosti a nahrazovaly neexistující hlas občanské veřejnosti v časech komunismu.
Navzdory různým srovnáváním je dnešní doba v mnoha ohledech pravým opakem komunistického totalitarismu. Komunistická ideologie zkrachovala, protože i toho posledního ševce chtěla kolektivizovat a ve snaze o totalitní kontrolu společnosti od hospodářství až po pohlavní zdravovědu všechno zpolitizovala a chtěla vymýtit soukromou sféru. Naproti tomu největším rizikem dnešní svobodné společnosti je neschopnost definovat, co je podstatné pro veřejnou sféru politiky a jaké instituce a kolektivní zájmy a cíle se nikdy nesmějí stát předmětem soukromých spekulací a zisků.
Možná bychom se kromě Sókrata měli poučit i z Tocquevillova výkladu americké demokracie, která podle něho nestojí na abstraktních idejích a velkých ideologických výkladech, ale na každodenních praktických postojích občanů, kteří se starají o to, co se děje v jejich obci nebo okrese. Tak se rodí vzájemná důvěra, kterou pak lze přenášet na politické struktury státu, ale i na nadnárodní instituce, jako například Evropskou unii. Tuto důvěru ale nelze chápat jen v nějakém omezeně politickém a účelovém smyslu nebo jako slepou víru, že druzí se budou chovat tak, jak říkají. Jak by řekl Ludwig Wittgenstein, jedná se o samotnou důvěru v tento svět, v němž každému poznání předchází lidská činnost, každému porozumění nějaký výrok a v němž každé pravidlo je již součástí praktického jednání.
Moderní demokratická politika nevzniká jen oddělením soukromé a veřejné sféry, ale zrovna tak je nemyslitelná bez naší důvěry v sebe sama, v naše spoluobčany a ve svět, který s nimi sdílíme a spoluvytváříme. Budování takové veřejné sféry a důvěry v ní se musí odvíjet od každodenní zkušenosti, a ne od velkých idejí. Je to úkol čapkovsky pragmatický, protože velké ideje a s nimi spojené velké problémy se nakonec vždy nejpřesvědčivěji ukazují ve zdánlivých maličkostech a drobnostech. Pokud by se však měl kritický hlas občanské veřejnosti z naší každodennosti vytratit, jednoho dne zjistíme, že na vylidněných veřejných prostranstvích se bez jakýchkoli zábran jen bagrují další a další tunely.
