Jiří Přibáň: Rozpad státu. O sladkých snech a nočních můrách národní samostatnosti

Vyvolenými se tak cítili Peršané, Řekové i Římané a od nich tento pocit převzali nejen středověcí králové a císaři, ale zrovna tak i moderní státy a celé národy. Ideály se ale také mění, takže dějiny si pohrávají nejen s otázkou, kdo je jimi vyvolen, ale také k čemu má být vyvolen. Problém spočívá nejen v tom, že vyvolenými se mohou současně cítit Američané, Němci, Rusové nebo Číňané, Japonci a Saúdové, ale také, že ideály, kvůli nimž říše i národy vznikají, bojují mezi sebou a také zanikají, si často navzájem odporují a nelze je nijak smířit.

V politických dějinách je to přesně naopak než v Evangeliu podle Matouše – mnoho vyvolených, málo povolaných. Po zemi tak dnes běhají tisícovky národů, ale jen pár stovkám z nich se v moderní době podařilo založit vlastní stát, a to většinou za vysokou cenu mnoha životů obětovaných ve válkách, revolucích, převratech nebo přímo rozvratech celých říší. O nezávislost však dnes usilují nejen Kurdové, Tamilové nebo Ujgurové, ale zrovna tak i Baskové, Katalánci, Québečané nebo Skotové žijící v míru demokratických společností. Společnosti jsou rozdělené a separatisté ve vyhrocených případech vedou ozbrojený boj nebo přinejmenším, i když často se stejným zápalem, požadují referenda, v nichž by jim i ta nejmenší většina jediného hlasu splnila sen. O něm se však jejich odpůrci domnívají, že je noční můrou, takže proti němu bojují také různými prostředky od demokratického přesvědčování přes ekonomické uplácení až po vojenskou a policejní represi.

Politická nezávislost a národní samostatnost zformulovaná legálně jako právo na sebeurčení – sladký sen, nebo noční můra?

Jak vidíme v ulicích Barcelony, žádná ústava nedokáže právní normou zastavit pohyb, pokud s ním podstatná část společnosti spojí boj za ideály, kterým se druhá strana údajně staví do cesty. Litera ústavy může být na straně španělské vlády, ale srdce zapálená idealistickým bojem za národní nezávislost uhasit nemůže a každá násilná konfrontace jen utvrzuje přesvědčení separatistů o historických nespravedlnostech, křivdách a útlaku spáchaném na „jejich“ národu.

Uvěznit a potrestat, ne-li přímo zabít či popravit vůdce bojů za nezávislost je potom darem z nebes, který jen potvrzuje platnost ideálů, jejichž jménem se takový boj vede. Co na tom, že například tzv. bostonský masakr z roku 1770, který si dodnes Američané připomínají v souvislosti se svým bojem za nezávislost, ve skutečnosti začal hádkou o to, jestli si anglický voják může přivydělat podřadným čištěním veřejných záchodků, a během následného srocení davu v něm vystrašení a kamenovaní vojáci zastřelili pět kolonistů. I tato šarvátka totiž patří do moderního mýtu o vyvoleném národu, který se zrodil o šest let později, když se v Deklaraci nezávislosti rozhodl „zaujmout mezi mocnostmi světa své vlastní a rovné místo, k němuž jej opravňují zákony přírody a Boha“, a to na základě toho, že britská vláda nedokázala zajistit, a dokonce porušovala „samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“.

Co na tom, že samozřejmost těchto pravd na druhé straně Atlantiku nesdíleli, takže o základní demokratické právo lidu vládu nejen ustavit, ale také ji změnit, zrušit a ustavit vládu novou, se nakonec vedla nelítostná válka? Co na tom, že do onoho „zákona přírody“ nepatřili otroci, takže američtí kolonisté je mohli nadále kupovat na tehdejším globálním otrokářském trhu? Žádný politický rozklad a morální protiklady totiž nemohou vyvrátit ideály, k jejichž naplnění se určitý národ cítí vyvolen a od nichž odvozuje svou vlastní identitu.

Napětí mezi sladkým snem a noční můrou se táhne i českými národními dějinami a patří v nich k základnímu politickému žánru. Masarykův pohled na českou národní otázku byl i v evropském kontextu výjimečný, protože vycházel z optimistického předpokladu, že každá národní a národnostní otázka je především otázkou politickou, a proto národní revoluce mohou být úspěšné jen tehdy, když budou respektovat univerzální ideály demokratické a republikánské vlády. Podle tohoto názoru demokraticky ustavené a svrchované národy proti sobě nepovedou války, protože jsou založené na rozpravě, diskusi, přesvědčování, vyjednávání a dalších formách utváření politické vůle, jejímž základním imperativem je demokratická shoda založená silou rozumného argumentu.

Sen o sebeurčení českého národa v průběhu světové války vyústil až do vzniku samostatného československého státu, jehož ústava jednoznačně definovala politickou svrchovanost celého demokratického lidu, a ne jednoho etnického národa. Tyto aspirace mělo koneckonců i pojetí tzv. československého národa, v němž měly dva různé kmeny navzdory etnickým rozmanitostem dospět k politické jednotě. Nebyl to jen momentální trik, jak získat v mnohonárodním státě většinu, ale výsledek dlouhodobého úsilí s kořeny v raně romantickém nacionalismu 19. století a s aspiracemi být alternativou k politikám austroslavismu i panslavismu. A Masarykovo úsilí zapojit především etnické Němce do budování československého státu bylo vedeno také přesvědčením, že demokracie a republikanismus mají univerzální platnost humanistických ideálů, a proto se dříve či později musí prosadit v historickém procesu demokratizace světové politiky.

Nebyli jsme tehdy nijak vyvolení, ale osvědčili jsme schopnost aktivně se podílet na dějinném pohybu světové revoluce. V tom spočívá smysl Masarykovy pozitivní vize pro československý stát.

Naproti tomu Havlův vstup do polistopadové politiky od samého počátku doprovázely obavy intelektuála pozdní doby, která nabízí mnoho svědectví, jak se ideály humanitní snadno promění v nelidskost reálné politiky, jak blízko je od demokracie a svobody k tyranii a otroctví a jak snadno dokážou lidé zaměnit i směnit jedno za druhé.

Když přeskočíme slavné Havlovy projevy z první poloviny roku 1990 a začteme se například do projevu předneseného na salcburských hudebních slavnostech na konci července, tedy krátce poté, co byl Havel zvolen za prezidenta republiky prvním demokraticky zvoleným Federálním shromážděním, narazíme v něm na „strach, že jsme si toho vzali příliš, strach, že na své úkoly nebudeme stačit, strach z vlastní nedostatečnosti, tedy strach ze sebe samých“.

Tento strach je sice částečně způsobený absurditou situace, ve které Sisyfos překvapivě zjistil, že se mu dílo může podařit, ale zrovna tak i vědomím, že v onom etnicky, kulturně i politicky tak rozmanitém a protikladném prostoru střední Evropy je budování demokratické a otevřené společnosti samo o sobě sisyfovským úkolem, v němž strach ze sebe sama je již prohrou svého druhu a zdrojem budoucích katastrof a neštěstí.

V Havlově projevu se již ohlašují obavy o další osud země, ale přesto končí výzvou, abychom ve střední Evropě čelili strachům z minulosti i budoucnosti. Přišel čas přestat snít o svobodě, demokracii nebo společné Evropě. Namísto toho je třeba se probudit a střízlivě zhodnotit schopnosti a možnosti každého z nás, protože v každém z nás se odehrává stejný boj, jaký vidíme ve společnosti, totiž boj mezi strachem a nadějí, mezi zoufalstvím a sebevědomím, které se nenechá zviklat chvílemi krizí a beznaděje.

K rozpadu československého státu, ke kterému došlo před čtvrt stoletím, se vyjádřili snad již všichni, od plavčíků na plovárně přes publicisty a politology až po přední politiky. O referendu se psalo stejně tak vášnivě jako o selhání tehdejších demokraticky zvolených elit nebo o rozdílných dopadech ekonomické reformy a ústavních improvizacích ve Federálním shromáždění i republikových parlamentech v létě a na podzim roku 1992. Současná krize v Katalánsku vyvolaná referendem o nezávislosti přitom ukazuje, že politiku nelze nikdy zcela spoutat ústavními pravidly a že i v ústavních demokraciích se objevují krize vyvolané konfliktem mezi politickou vůlí a právní normou. Trvat jednoduše na liteře ústavy s tím, že referendum v ní není upraveno, a proto by jeho konání bylo ilegální, znamená krizi jen dál hrotit, takže referendum, jak ukazují příklady z Québeku nebo Skotska, se nakonec v demokracii jeví jako sice riskantní, ale mnohem legitimnější forma řešení krize vyvolané touhou uplatnit právo na sebeurčení.

Rozpad Československa je v těchto souvislostech příkladem mírného rozchodu dvou národů, které k sobě nikdy necítily nenávist, ale přesto nedokázaly ani ve svobodných podmínkách nalézt ústavní formu vzájemného soužití. Zrovna tak ovšem nedokázaly najít ani zcela legitimní formu rozpadu společného státu, a tak se Češi nakonec museli se svou samostatností pasivně smířit, zatímco Slovákům se podařilo zakotvit v evropských a mezinárodních strukturách teprve po zásadním zápase o politickou formu a směřování jejich nového státu.

Přes tyto zvláštnosti měl však proces rozpadu československé federace cosi společného s krizemi, jaké vyvolává každý boj za národní nezávislost a státní suverenitu, a to rostoucí a na konec nepřekročitelnou propast mezi faktickou ústavou vícenárodní společnosti a legální ústavou politického zřízení. O tomto protikladu mezi oficiální ústavou státu a neoficiální ústavou společnosti se v době rozpadu Československa příliš nepsalo, ale právě ona nám umožňuje zpětně pochopit jeho příčiny i důsledky.

Základní omyl českých i slovenských politiků po roce 1989 spočíval v přesvědčení, že ústavní reforma proběhne stejně jako ekonomická transformace. Jako kdyby stačilo napsat a schválit texty a ústavní i demokratické kontexty vzniknou samy od sebe. Ústavní krize tak měla dvě roviny – základní neschopnost, s výjimkou Listiny základních práv a svobod a zákona o ústavním soudu, tyto ústavní texty přijmout a dále neschopnost vidět reálné kontexty, v jakých se československá federace ocitla po roce 1989.

Zatímco ústavodárci na federální i republikových úrovních vyjednávali, psali a neustále přepisovali v naivní víře, že se podaří zastavit odstředivé tendence ve státě, reálné instituce se velmi rychle ocitly v krizi a nakonec byly politickými elitami zcela paralyzovány, protože společný stát přestal naplňovat ideál politického soužití a v očích leckterého politika se stal jen zátěží a překážkou, ať v honbě za vidinou ekonomické prosperity, nebo národní suverenitou.

Tento rozpad ideálů a oficiálních ústavních institucí však paradoxně nevedl k rozpadu faktické ústavy společnosti, protože většina Čechů i Slováků si přála setrvat ve společném státě a nepřijala za svůj boj politiků o sféru jejich moci a vlivu. Situace Československa na počátku devadesátých let tak byla zásadně odlišná od situace hluboce rozdělených společností v dnešním Katalánsku či Skotsku. Referendum se konat nesmělo, protože by potvrdilo legitimitu faktické ústavy a nelegitimnost oficiálních ústavních rozhodnutí české a slovenské politické reprezentace zvolené ve volbách roku 1992. Zpochybnilo by i legitimitu Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky ze 17. července 1992, oficiálně vyhlašující státní suverenitu Slovenska a právo na sebeurčení, které ovšem na rozdíl od amerických kolonistů nechápali tehdejší slovenští zákonodárci jen jako právo přirozené, ale – zcela v duchu evropské nacionální posedlosti historismem – jako „tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť“. Po referendu by tak mohly opět zhasnout symbolické „vatry svrchovanosti“ a – v očích nacionalistické menšiny – nastat doba národního temna.

Občané Československa se v době jeho rozpadu příliš spoléhali na své politiky a přecenili jejich vyjednávací schopnosti i respekt k demokratickým ctnostem a ideálům. V tomto koutě Evropy je nám bohužel cizí schopnost rozlišovat mezi společností, která je podle jednoho z nejradikálnějších otců americké revoluce Thomase Paina požehnáním, a vládou, která je vždy jen nezbytným zlem. My jsme si tehdy naopak mysleli, že naši politici nám jsou požehnáním, zatímco ve společnosti je zlo, a proto je třeba politické protesty a mobilizaci proti demokraticky zvoleným politikům krotit, i když oficiálně likvidovali společný stát.

Autentická federace, po které všichni v ten čas volali, přitom nebyla v textech, ale v kontextu nepsané ústavy, která mezi Čechy a Slováky přes všechny porevoluční zkraty a napětí stále existovala. Nebyla to ústava definující formu vlády, ale ústava společnosti, ve které se všichni mohli cítit jako doma, i když byli na návštěvě u sousedů.

Dvojdomek, jaký svého času navrhoval Petr Pithart, byl terčem posměchu všech tehdejších inženýrů politiky, ale ve skutečnosti se jednalo o poctivý návrh, jak ústavně konzervovat krizi a zvládnout ekonomickou i politickou transformaci země. Takových dvojdomků ostatně existuje ve světě mnoho, od Skotska s jeho nezávislou jurisdikcí až po Québec s jeho ústavními výsadami v rámci kanadské federace. Jenže k takovému řešení je třeba odvahy, trpělivosti, zdrženlivosti i schopnosti demokraticky vyjednávat kompromisy, které jsou zdánlivě nevýhodné pro všechny strany, ale dlouhodobě se mohou osvědčit. Koho by ostatně dnes, kdy jsou Češi a Slováci součástí EU, zajímalo, jak rozsáhlý byl tehdejší přesun ústavních pravomocí? Vždyť Evropa je jedno velké sídliště, na kterém můžeme najít různé příklady ústavní architektury, a jen menšina z nich má corbusierovsky funkcionalistickou formu.

Na takové řešení tehdy Češi neměli dostatek odvahy, takže nakonec Vladimíru Mečiarovi ulehčili jeho cestu k brutální a autoritářské moci a současně si vnitřně posílili falešnou iluzi o bytostném demokratismu českého národa, kterému jsou údajně politické excesy a zneužívání moci cizí. S odstupem dvaceti pěti let dnes vypadá rozpad Československa jako pragmatické řešení tehdejší krize, ale v tomto zdánlivém pragmatismu se současně ukazuje hluboce zarytá nechuť sdílet domy a domky nebo i jen zahrady a dvorky s kýmkoli, kdo se nějakým způsobem odlišuje od většiny těch, kdo je mají „ve společné péči“. Není však právě tento zvláštní ideál uzavřené a homogenní společnosti příčinou našich dnešních zcela reálných politických zmatků a krizí?