Jiří Přibáň: Pokušení populismu

Mezitím se z otevřeného dopisu Žaluji!, v němž vystoupil na obranu Alfreda Dreyfuse a kvůli kterému ho francouzský stát trestně stíhal, stal symbol boje všech, kdo vládnou perem, proti moci těch, kdo mají vládnout mečem spravedlnosti, ale přitom ho zneužívají k páchání nespravedlností a prosazování vlastních zájmů, lží, nebezpečných předsudků a nenávisti.

Moc a bezmoc, právo a bezpráví, civilizovanost a nenávist, pravda a lež – všechny tyto protiklady, které zná lidstvo odnepaměti, se na přelomu minulých století ve francouzské společnosti vyhrotily v příběhu muže, jehož „vinou“ byl židovský původ. Dreyfusovi byl odepřen řádný soudní proces, s důkazy se očividně manipulovalo a například skutečnost, že se jeho písmo neshodovalo s písmem doličných špionážních dokumentů, přizvaní znalci považovali za důkaz Dreyfusovy zvláštní schopnosti klamat. Ještě jeden ryze moderní protiklad se tak v celé aféře ukázal, a to ten mezi občanem, který je nevinnou obětí, a stá tem, který si ho vybral k potvrzení vlastní svrchovanosti.

Letmý pohled na dnešní Francii, Evropu a celý svět vyvolává neodbytnou otázku, co se za těch více než sto let stalo a jak se změnily státy, národy a jejich předsudky a vztah nejen k právu a bezpráví, ale také k moci a bezmocným. Co se děje s naším kontinentem, když kandidátka na prezidentský úřad s významnou podporou obyvatelstva může do televizních kamer tvrdit, že Francie nenese odpovědnost za deportace židovského obyvatelstva během druhé světové války? Jen o něco méně voličů volilo v prvním kole francouzských voleb levicového Jeana-Luca Mélenchona, jehož protiněmecké výpady a zmínky o „německém jedu“ jako kdyby také vypadly ze slovníku extrémně nacionalistické pravice.

Co se obecně stalo s politickými elitami, když i významný představitel levicového křídla labouristické strany a bývalý starosta Londýna Ken Livingstone může bezostyšně hlásat, že Hitler a sionisté byli spojenci nebo že židovští obyvatelé Londýna jsou bohatí, a proto málo podporují labouristy? A co to je za stranu, která takového hlasatele nejprimitivnějších antisemitských názorů nevyloučí, přestože se jinak při každé příležitosti chlubí, jak bojuje proti rasismu a xenofobii? V případě Alternativy pro Německo, tolik obdivované Václavem Klausem, aspoň existuje na podobnou otázku jednoduchá odpověď, protože její představitelé jednou větou tvrdí, že holocaustu se v Německu věnuje příliš mnoho pozornosti a islámu pro změnu zase málo, a to vše kvůli „tyranii“ politické korektnosti německých elit a většinových médií. V takové společnosti se dobře vyjímá árijsky vyčištěný úsměv neúspěšného kandidáta na rakouského prezidenta Norberta Hofera stejně jako ušmudlané bonmoty jeho přítele a hostitele Miloše Zemana.

Nejen Francie, ale celá mocná Evropa je dnes opět „moc nemocná“, podobně jako když o tom na počátku třicátých let zpívali Voskovec s Werichem. Úleva z výsledku francouzských prezidentských voleb nemůže zakrýt skutečnost, že jsou dnešní evropské společnosti hluboce rozdělené a občanská důvěra v tradiční strany se rozpadá. Ještě důležitější než výsledek francouzských voleb je totiž průběh kampaně a obecná proměna politického jazyka a témat, k níž došlo za posledních deset let a kterou ani zdaleka nelze kauzálně spojovat jen s globální ekonomickou krizí. Mezi vykladači současného politického rozkladu v Evropě a jinde ve světě přitom existují zavedená schémata, která celou situaci spíše zatemňují, a tak znemožňují její přesnější popis a lepší porozumění.

První takové schéma spočívá v pojetí populismu jako hrozby demokracie, druhé vychází z primitivní politologické představy systému jako institucionální stability a existenciální jistoty, kterou ohrožují tzv. antisystémové strany, a třetí se rodí z klasického protikladu, v němž proti vzdělání a morální i politické otevřenosti jednoduše stojí ignorance a síla předsudku. Abychom dnešní situaci a tomu, co se všeobecně označuje za nástup populismu, porozuměli, musíme nejdříve tato schémata a jejich primitivní struktury rozbít.

Je zřejmé, že na rozdíl od dob Dreyfusovy aféry se z dnešní informační a globalizované společnosti vytratil hlas veřejného intelektuála, který by dokázal bořit zdi mocenských opevnění a bariéry v porozumění. Tato ztráta je zdánlivě paradoxní, protože na sociálních sítích i v klasických médiích se všichni neustále vyslovují ke všemu a hlásí se k jednomu či druhému názoru a nejrozmanitějším pravdám i nepravdám volně plujícím a okamžitě přístupným z kterékoli mašinky napojené na internet.

Morální síla vědění se rozpustila v nekonečném řečišti informací. Intelektuálové, kteří by dokázali obžalovat moc, v něm buď utonuli, nebo se stali zvláštní formou sebeparodie, jak to předvádí například Slavoj Žižek, případně se omezují na jednoduchou kritiku systému ve jménu vyšších univerzálních hodnot, jak to již přes půl století se zarputilostí starozákonního kazatele činí Noam Chomsky. Někdo permanentně provokuje, jiný permanentně žaluje, ale sama permanence a neschopnost intelektuálně reagovat na proměnu společnosti i její politické struktury zbavuje tyto hlasy váhy, takže tato specifická kulturní variace na Nietzschův věčný návrat téhož nakonec plní především zábavní funkci menšinových žánrů v univerzitních kampusech.

Tvrdit, že je moc zkorumpovaná nebo že je třeba rozbít systém revoluční změnou, je banalita, i kdyby byla sebevtipněji a sebeinteligentněji zformulovaná. Těch, kdo by namísto zákonodárné touhy skryté v srdci každého revolucionáře dokázali dnešní společnost v její složitosti interpretovat s porozuměním a bez ideologického balastu, se tragicky nedostává. Chybí nám interpreti, jak by řekl nedávno zesnulý Zygmunt Bauman, a přebývá zákonodárců, kteří jsou stále přesvědčeni, že globálně tekutou společnost dneška vystřídá nějaká pevná forma a nový revoluční řád zítřka, při jehož stavbě bude mít jejich hlas rozhodující váhu. Ve skutečnosti ale takový hlas představuje jen jeden z mnoha konkurenčních hlasů mediální zábavy, ze které se ozývají mnohem silnější hlasy celebrit, vytvářející iluzi záchrany světa magickou mocí srovnatelnou s antickými božstvy.

V takové společnosti neplatí raně moderní formule, že vědění je moc, ale naopak pozdně moderní zjištění, že si moc produkuje své vlastní formy vědění. S tím se ovšem pojí, že kromě intelektuálů neexistují ani politici a strany, kteří by dokázali přesvědčit společnost, že reprezentují její zájmy, celistvost a jednotu. Potíž je právě v zavedeném schématu, podle kterého se politické instituce a orgány považují za reprezentaci celé společnosti a systém má mít základní funkci společnost stabilizovat, řešit její problémy, a tím přispívat k harmonickému soužití všech jejích členů a skupin. Myšlenka reprezentativní demokracie je přitom zcela opačná a vychází z nemožnosti totálně organizovat společnost politickou mocí a regulovat veškerý život z jednoho politického centra.

Populismus potom není hrozba demokracii, jak dnes leckdo tvrdí, ale jedna z mnoha politických strategií umožňujících mobilizovat zrovna tak souhlas, jako protest. Populistickou strategii zvolili nejen Le Penová nebo Mélenchon, ale jejím čistým produktem bylo i Macronovo hnutí En marche! a jeho kampaň založená na fundamentální kritice zavedených stran. Dnešní krize a protesty, ať ve jménu nám blízkých, nebo naopak odporných názorů a přesvědčení, jsou projevem demokratického systému, ne jeho ohrožením. Díky francouzským prezidentským volbám víme, že kromě extrémní pravice a levice může i politický střed vytvářet svou vlastní formu populismu. Pro Emmanuela Macrona pak zvolením boj nekončí, ale začíná, protože musí vlastní hnutí přetavit na politickou sílu schopnou prosadit politickou vůli v parlamentu podobně, jak to dosud dělaly zavedené strany.

Rozdíl mezi dnešním voláním Evropy o pomoc a voláním, o kterém zpívali kdysi Voskovec s Werichem, spočívá v tom, že tehdy se jednalo o konflikt demokracie a diktatury, zatímco dnes jsme svědky vnitřního souboje o to, jakou formu na sebe vezme demokracie, kde se v ní budou produkovat nové formy moci a jak se budou přetvářet do legitimní autority. Jinými slovy, zásadní problém dneška spočívá v tom, zda a jak do sebe demokratické politické systémy dokážou vstřebat nové formy politického populismu.

Ve filosofickém vyznání Jak být konzervativním liberálním socialistou Leszek Kołakowski píše, že konzervativec nevěří na happyend lidských dějin a obava ze zla, jaké dokážou lidé páchat, ho vede k opatrnosti. Liberál spoléhá na individuální dovednosti a lidskou vynalézavost, pro kterou má stát vytvářet prostor a bezpečí, přičemž je přesvědčen, že rovnost je prostředek, a ne politický cíl sám o sobě.

A socialista věří, že svobodu podnikání a jednání motivované osobním ziskem lze omezit ve prospěch obecného blahobytu, a naopak nevěří, že společenské nerovnosti jsou historicky dané nebo přirozené.

Kołakowski tak připomíná, že konzervatismus, liberalismus a socialismus nejsou výlučné ideologie, ale naopak soubory vzájemně prostupných a doplňujících se myšlenek a názorů použitelných v každodenní politické práci. Současně však varuje před všemi, kdo slibují lidem štěstí a snaží se politicky institucionalizovat bratrství, lásku, jednotu a společenskou harmonii.

Dnešní populismus nedokáže jednoduše rozbít demokracii a namísto ní vytvořit diktaturu. Zdánlivá slabost demokracie spočívající v principu většinového rozhodování je víc než dostatečně kompenzovaná volebními procedurami, které poskytují pouze jednu jistotu, totiž že každá vláda dříve či později skončí v opozici. Skončí v ní i Donald Trump, Emmanuel Macron a Boris Johnson. Konec demokracie by znamenala jen situace, kdy se ústavní procedury změní tak, aby k této nahodilé, ale přitom zákonité proměně vlády v opozici již nedocházelo.

Na dnešním evropském populismu je tak mnohem nebezpečnější právě to, před čím varoval Kołakowski, totiž falešný příslib obnovení jistoty, harmonie a všeobecného štěstí, které se vytratilo.

Podle průzkumů veřejného mínění kupříkladu téměř polovina dnešní francouzské populace chce návrat k „hodnotám minulosti“, zatímco ještě před deseti lety to byla pouhá třetina. Dobu od konce války do počátku sedmdesátých let, kdy byla nízká nezaměstnanost, blahobyt rostl a navzdory vnitřní politické nestabilitě byla mezinárodní síla a prestiž Francie nezpochybnitelná, tito lidé vnímají s nostalgií jako imaginární společenství kulturně i politicky spřízněných duší, které rozbila globalizace s její nemilosrdnou ekonomickou konkurencí, rostoucími společenskými nerovnostmi, úpadkem národních států, vysokou migrací a rostoucími nároky na technologickou gramotnost, kterou nedokážou všichni zvládnout stejně úspěšně.

Populistická politika nostalgie není ani zdaleka vlastní jen Francii, stále větší roli hraje i ve Velké Británii, kde leckdo spatřuje v brexitu příležitost, jak zemi vrátit alespoň část někdejšího imperiálního lesku. A šíří se všude po Evropě v reakci na nejistotu globální doby, ve které populisté na levici i na pravici slibují návrat časů, v nichž byl svět srozumitelný, příležitosti otevřené, růst blahobytu samozřejmý a politická i kulturní identita nezpochybnitelná.

Nostalgický populismus je paradox touhy po změně, která má zajistit, aby vše bylo stejné jako kdysi. Je to falešný příslib, že dnešní globální společnost lze tak či onak deglobalizovat a nahradit nějakou formou národní, náboženské nebo jiné pospolitosti. Není konzervativní, protože spoléhá na mobilizaci politických vášní včetně všech předsudků a temných proudů kolektivního podvědomí. Není ani liberální, protože vychází z identitární politiky a chce paternalistický a kolektivistický stát. A není pochopitelně ani socialistický, protože proti rovnosti upřednostňuje rozdíl my versus oni a pojem nepřítel chápe jako základní kategorii politiky.

Primárním znakem populismu je autoritářství a s ním spojená destrukce existujících institucí, která zpětně zajišťuje posílení osobní moci. Jedním z největších omylů liberálů byla iluze, že s revolučním rokem 1989 a koncem studené války skončila ideologická politika a že demokraticky legitimní vlády se budou stále víc měnit v účinné aparáty společenské správy a nepolitické governance. Liberální politika tak převzala socialistickou iluzi o happyendu dějin a současně konzervativní iluzi, že všechny sociální konflikty a nerovnosti jsou v takto spontánně se vyvíjející globalizované společnosti legitimní a přirozené.

Do těžké krize se ovšem dostala i sociálnědemokratická levice, která namísto politické mobilizace veřejnosti upřednostňuje autoritu institucí a expertů s jejich odbornými znalostmi a racionalitou – od centrálních bank přes ústavní a nejvyšší soudy až po evropské byrokratické struktury. Odpor dnešní sociální demokracie k přímé demokracii a neschopnost komunikovat s rozhněvanými a protestujícími hlasy nemalé části společnosti se tak podobá postavení konzervativních stran před sto lety, které tehdy také chtěly bránit státní instituce a politický řád proti rozkladnému účinku vox populi.

Všeobecný rozklad zavedených politických stran a nástup velmi pestré skladby populistických hnutí tak neznamená zánik demokracie, ale fázi, v níž dochází ke komunikačnímu šumu mezi politickými reprezentacemi a těmi, kdo jimi mají být reprezentováni. Z tohoto šumu se však již utváří nové mocenské konstelace, ve kterých jsou strany, psané programy a tradiční média nahrazovány nestraníky, vizuálně sdílenými prezentacemi a schopností orientovat se ve vnitřní logice sociálních sítí.

Vzhledem k razantnímu nástupu populistických hnutí a bezprecedentnímu oslabení občanské důvěry v politické strany dnes není jasné, zda se v těchto sítích podaří zachovat klíčovou liberální myšlenku, podle níž pluralismus – jak kdysi tvrdil John Rawls – neznamená společenský rozklad, ale naopak představuje přirozený důsledek rozumného chování lidí žijících ve svobodných politických podmínkách. Život v otevřené a tolerantní společnosti ovšem musí zůstat základním obecným dobrem zrovna tak, jako klasické protiklady moci a bezmoci, práva a bezpráví nebo lži a pravdy. V opačném případě by se z nenávisti stala norma civilizace, před jejíž globální rozpínavostí by ovšem nebylo možné uprchnout „za humna“, jako se to podařilo Émilu Zolovi.