Článek
Ze spolupráce s ostatními zeměmi nebo evropskými institucemi nic nekouká, a proto je třeba, aby všichni ti „pilní, pracovití a nadaní lidé“ měli klid na práci a nikdo jim ho nerušil, od svárlivých politiků přes nezodpovědné odboráře až po darmožrouty na sociálních dávkách. Jako kdyby tradiční heslo Všude dobře, nejlíp doma! bylo třeba nahradit mnohem podezřelejším Všude špatně, nejlíp doma! A hlavním úkolem politiků jako kdyby měla být ochrana naší země před všemi „špatnostmi“, ať již přicházejí odjinud, nebo je způsobují „nepřizpůsobiví“ jedinci okolo nás.
Ve skutečnosti je ale evropská ekonomická krize i naší krizí, ke které se navíc přidávají ryze lokální jevy, z nichž jedním z nejakutnějších je krize pluralitního systému politických stran. Nemine týden, aby nevznikla nějaká iniciativa, která by ve jménu boje proti ekonomické korupci, morální zkaženosti nebo přímo národnímu úpadku nechtěla konkurovat některé ze zavedených levicových či pravicových stran. Zatímco ústavní systém je přes opakující se útoky části politických elit stabilní a veřejná správa i justice si navzdory korupčním tlakům dosud udržují minimální míru nezávislosti, politické strany se ocitly v hluboké krizi.
Předsedové parlamentních stran v diskusním pořadu ČT.
Jednou z hlavních příčin této krize je tradiční neschopnost propojit každodenní provoz stranické politiky s tím, co kdysi Masaryk prosazoval jako tzv. nepolitickou politiku.
Pojem nepolitické politiky použil nejprve v devadesátých letech 19. století rakouský ministerský předseda Eduard Taaffe jako pouhý bonmot ve vídeňském parlamentu, ale slovní spojení se brzy stalo jedním z klíčových v zápasu o moderní podobu středoevropské politiky. I v českém politickém slovníku tento pojem vyvolává silné a kritické soudy. Masarykovo chápání nepolitické politiky se přitom podstatně lišilo od tradičně elitářské kritiky „nízké“ politiky z pozic „vyšší“ kultury, jakou pěstoval například Thomas Mann a spolu s ním mnoho dalších středoevropských intelektuálů, jejichž pohrdání demokracií paradoxně využili nacisté i další odpůrci ústavní demokracie v tehdejší Evropě. Pro Masaryka byla politika vždy prací, jejíž součástí je i organizace a řízení politické strany. Bez těchto technických zručností se politika nedá dělat. Smysl takové politické práce je ovšem nepolitický, protože se nesmí omezovat jen na technický provoz udržení moci a vlivu.
Moderní demokratická politika spočívá v pevném propojení technického výkonu moci a kritického smyslu, který tato moc musí mít ve vztahu k politické obci. Nepolitická politika nemůže být alternativou ke každodennímu politickému provozu a stranické demokracii. Má být jejím vnitřním korektivem, který je schopen ptát se po smyslu politiky i v moderní době svazované účelovou racionalitou trhu, železnou klecí byrokratické správy a mašinérií politických stran.
V Česku se často zapomíná, že slušnost je politický předpoklad, nikoli program.
Nepochopení politiky jako neustálého doplňování se výkonu a smyslu mocenského rozhodování u nás vedlo ke dvěma vysoce nebezpečným formám depolitizace, totiž k politickému manažerismu a k politickému moralismu. Obě formy přitom dokázaly rozložit fungování pluralitní stranické demokracie i důvěru v politické strany.
Ty vykazují ve výzkumech veřejného mínění dlouhodobě nízkou důvěryhodnost a obecně se považují za zdroj ústavních krizí, nečistých praktik i korupce. Stranické elity sice mají moc, a proto je výhodné je poslouchat a být vůči nim loajální, ale zároveň jsou tito lidé vystaveni společenskému opovržení.
Vztah veřejnosti k politickým stranám je rozpolcený, protože spočívá v kombinaci osobních politických výhod a obecného morálního opovržení. V takovém systému lze snadno vládnout, ovšem jen za předpokladu, že člověku nevadí, když ho budou všichni považovat za lumpa a zloděje. A manažerské praktiky politických stran, ve kterých zcela chybí jakýkoli korektiv, jako kdyby tato společenská očekávání jen potvrzovaly. Ministři a další politici záhadně bohatnou, aby potom část svého majetku museli „odklánět“, a na jejich místa nastupují lidé s pochybnými vazbami na ještě pochybnější podnikatelské skupiny, jejichž vůdcům se v sekulárním Česku roztomile a s dávkou středozemní exotiky říká „kmotři“. Jako kdyby hlavním účelem politické moci bylo získat osobní přístup k finančním zdrojům a pořídit si vilu s bazénem nebo byt na Floridě a nechat se zadarmo svézt pochybnými majiteli kolotočů nebo provozovatelů ruských rulet.
Moralistní kritika politiky je ovšem bezzubá a zpravidla se projevuje voláním po stranách „slušných lidí“. Přitom se často zapomíná, že slušnost je politický předpoklad, nikoli program. Když jeden z největších liberálních filosofů minulého století John Rawls zformuloval před více než čtyřiceti lety teorii spravedlnosti jako slušnosti, měl na mysli vytvoření obecných předpokladů a principů, podle nichž se má řídit svobodná a demokratická společnost. Spravedlnost jako slušnost spočívá ve stanovení a dodržování obecných a nestranných procedur, které kromě formální rovnosti zaručují i ochranu před sociálními nerovnostmi a diskriminací. Takové procedury musí dodržovat nejen soudci a ústavní činitelé, ale měli by je respektovat i všichni političtí vůdci a řadoví členové i voliči demokratických stran.
Obecným neduhem, jímž trpí moralisté i technokratičtí manažeři, je neschopnost rozlišovat mezi ústavním systémem, v němž mají vládnout nadstranické a obecné zákony, a politickým systémem, který pro změnu nemůže fungovat bez politických stran a společenských zájmů i často protikladných cílů, které tyto strany mají hájit ve vzájemných sporech a konfliktech. Zatímco od prezidenta země nebo ústavních soudců se očekává, že ve své funkci budou postupovat nejen podle ústavy, ale také v zájmu celé země a bez ohledu na stranické zájmy a momentální rozložení politických sil, každodenní činnost vlády i parlamentu naopak vždy z rozložení stranických sil vychází. Současně si však politické strany nemohou rozparcelovat stát a ústavní moc způsobem, jakým si svůj prostor dělí Peachum a Macheath – dvě hlavní postavy Žebrácké opery.
Moralisté pak ignorují politiku jako boj o moc a schopnost prosadit kolektivně závazná rozhodnutí, a proto jsou jejich představy o alternativních „slušných“ stranách předem odsouzené k nezdaru. Nynější krizi ale způsobili straničtí manažeři na pravici i na levici, protože politiku s jejími každodenními konflikty a spory vykázali ze stranického života. Pravice slepě následovala marxistický omyl a uvěřila představě, že tržní zákony jsou důležitější než politické rozhodování a že pro všechny politické problémy existuje ekonomické řešení. Naproti tomu levicoví manažeři se spokojili s představou, podle které lze politické rozhodování nahradit administrativním rozdělováním a spravováním společenských statků na místní, národní nebo evropské úrovni.
Šéf ODS Petr Nečas varuje před většinou pro ČSSD v Senátu.
Ve čtyřicátých letech minulého století snil americký politolog James Burnham o manažerské revoluci, která setře rozdíly mezi totalitarismem a demokracií a nastolí vládu technokratů schopných vědeckého, tj. depolitizovaného řízení společnosti. Dnes jsme naproti tomu svědky manažerské kontrarevoluce, kdy političtí manažeři v zájmu obsluhování soukromých skupinových zájmů zcela popřeli původní účel politického pluralismu, totiž v politickém konfliktu, sporu i shodě rozhodovat o tom, co je společné a důležité z hlediska veřejného zájmu.
Obě formy manažerské depolitizace, tj. pravicové nahrazení politiky tržními zájmy a levicové nahrazení politiky byrokratickou správou, nejsou specificky českým problémem. Jde o obecné projevy politické krize v dnešních demokratických společnostech. V českých podmínkách má tato depolitizace ale ještě hlubší podloží, které vychází z obecné představy, že politika vede k nějakému společenskému „stavu“, a že má tedy předem stanovený cíl, kterého je třeba dosáhnout, abychom se měli dobře a byli společně „šťastní“. Tímto cílem může přitom být cokoli, od samostatného státu a členství v EU až po tržní utopii společnosti vlastníků nebo sociální utopii všeobecného blahobytu.
Naše země možná vypadá jako oáza stability v „nové“ střední Evropě, ve srovnání se sousedním Slovenskem, Polskem nebo Maďarskem je náš stranický systém stabilnější, již druhé desetiletí jej definují občanští demokraté na pravici a sociální demokraté na levici a z politické mapy většinou mizí jen okrajové strany „morálně kritického hlasu“, zatímco parlamentní komunisté oslavují stalinismus v Severní Koreji a mimoparlamentní tlupy extrémní pravice vyštěkávají rasistická hesla.
Politika je ale proces, nikoli stav. Představa politiky jako stabilního stavu způsobuje neschopnost politických stran přijmout základní demokratický kód vláda-opozice, na jehož základě se jednotlivé strany ostře kritizují a současně bytostně respektují, protože vědí, že jejich dnešní vládnutí je jen předzvěstí budoucí opozice, a zrovna tak dnešní opoziční politika je základem příštího vládního programu. V Česku však politické strany vládní a opoziční role stále nezvládají. Obhrouble militantní útoky se tu prolínají s nejrůznějšími pakty a smlouvami, které jen blokují politicky konkurenční programy, a tím způsobují další depolitizaci a přesun politické odpovědnosti na mocenské manažery.
Rozdíl mezi pravicí a levicí je historicky nahodilý a odvozuje se od zasedacího pořádku francouzského Národního shromáždění v revolučním roce 1789. Označování pravicových stran za „strany řádu“ a levicových za „strany změny“ bylo vždy relativní, protože politický řád a změna, jak víme od zakladatele sociologie Augusta Comta, jsou jen dva různé projevy společenského života. Střídání pravicových a levicových vlád tak není střídáním sociální statiky a dynamiky, ale vnitřním procesem permanentní politické změny, který ale současně stabilizuje demokracii jako politický systém.
Demokracie je zdánlivě snadno zranitelná, protože v extrémním případě stačí většina jednoho hlasu k eliminaci jakékoli opozice. Mechanismus pravidelných voleb proto zajišťuje rovnováhu mezi vládou a opozicí, ať je v ní jakákoli strana. Zdánlivě nestabilní předvolební situace tak umožňuje větší flexibilitu názorově pluralitních demokratických společností, která je jejich největší výhodou ve srovnání s kterýmkoli jiným politickým systémem. Jak tvrdí například německý sociolog Niklas Luhmann, flexibilita i nahodilost výsledku paradoxně demokracii posilují.
Demokratické volby svou nahodilostí připomínají hru v kostky, ve které se rozhoduje, kdo bude vládnout a kdo se ocitne v opozici. Proti všeobecnému očekávání například nemusí vládnout strana s největším počtem obdržených hlasů, ale zrovna tak mohou získat velkou moc i malé strany, které jsou schopné vynutit si výhodné podmínky v koaličním vládnutí. Hlavní funkcí voleb tak není rozhodnout, kdo bude mít osud společnosti ve svých rukou, ale naopak všem připomenout, že nikdo nikdy nemůže mít osud společnosti zcela ve svých rukou, pokud se mají i v budoucnosti dodržovat pravidla demokratické soutěže.
Když Thomas Jefferson slavně prohlásil, že mu nevadí, jestli jeho soused věří ve dvacet božstev, nebo v žádného boha nevěří, radikálně tak zformuloval moderní pohled na demokratickou politiku jako oblast života, která nepotřebuje žádné teologické a metafyzické pravdy. Demokratická společnost se řídí vnitřní logikou veřejného většinového rozhodování, veřejné diskuse a občanských ctností.
Toto pragmatické pojetí politiky sice nezabránilo moderním masakrům ve jménu metafyzických ideologií a nadřazených civilizačních hodnot, ale přesto je třeba znovu si ho připomínat a trvat na něm. Považovat opozici za totálního nepřítele totiž znamená upírat opozičním politikům a jejich stranám nárok na existenci. Cílem politického boje se stává likvidace během „nocí dlouhých nožů“. Spojit se ale s opozicí za účelem rozdělení politické i ekonomické kořisti znamená zrušit smysl demokratické volby a stranicky zprivatizovat stát a ústavní moc, která má být ze svého titulu obecná a veřejná.
Jestliže má pluralitní systém politických stran v naší zemi nějakou naději, je nezbytné, aby si politické strany a jejich vůdci na levici i na pravici uvědomili, že jejich úloha spočívá v politizaci veřejnosti, a ne v její depolitizaci. Zastupovat konfliktní zájmy a vést spory o konkrétní politická rozhodnutí patří k ústavní demokracii a politické strany musí zprostředkovávat cirkulaci moci mezi voličstvem a ústavními orgány. Strany a jejich vůdci by tak měli respektovat Rawlsův ústavní ideál spravedlnosti jako slušnosti bez toho, že by se vzdali agonistické, tj. konfliktně probíhající demokratické rozpravy a rozhodování.
Díky pluralitní stranické demokracii víme, jakým hlasem mluví svrchovaný lid v ústavních institucích, ale také, že tento hlas není stálý a časem se proměňuje jeho zabarvení. Pokud ovšem politické strany tuto roli nepochopí a budou nadále zneužívat ústavní instituce ke svým soukromým pletichám, občanská veřejnost nemá na vybranou, musí stranické aparáty obejít a demonstrovat za svá práva přímo v kampaních občanské neposlušnosti a otevřených revoltách. Jen tak lze stranám připomenout, že jejich politika má i nepolitickou rovinu a význam. V opačném případě totiž hrozí, že hlas lidu brzy zmutuje do dutých výkřiků zfanatizovaného a hluchého davu, který se nechá vést kamkoli a kýmkoli. A adeptů na takového vůdce je u nás, zdá se, víc než dost.