Článek
Podle míry a forem nevkusu také volíme tu či onu politickou stranu a rozhodujeme se pro toho či onoho kandidáta. Co je ovšem protikladem předvolebního karnevalu a kde se, Bachtinovými slovy, navrací nadvláda stabilních hierarchií, disciplíny a sociální kontroly? Je to paradoxně samotný proces volby, v němž volební zákony a procedury nakonec každý exces a obscénnost převedou zpět do „normální“ řeči statistik, čísel a povolebních vzorců. Podle nich se vlády ujmou konkrétní politické strany, které získaly volební většinu, nebo se prezidentského úřadu ujme osoba, která zvítězila ve volebním klání.
V karnevalovém reji před první přímou volbou českého prezidenta tak například Vladimír Franz dokonale využil vlastní tělo jako nepřehlédnutelnou masku, o kterou se zajímali i v cizině. Patřila sem také bláznivá prezentace knížete Schwarzenberga v punkovém duchu, jako kdyby aristokracie měla vyvolat anarchii v České republice. A karnevalový král Miloš Zeman s maskou rozšafného lidového vypravěče a bonmotáře zase dokonale odvedl pozornost od krajně podezřelých zdrojů financování své kampaně i nijak neskrývané touhy po odplatě ČSSD, která vždy motivovala jeho návrat do politiky. Ani předvolební karneval se neobešel bez koncertů a podpory umělců nebo vědců jednotlivým kandidátům a jejich vzájemných urážek i apokalyptických projevů, v nichž se ten či onen výsledek volby interpretoval jako Armagedon a kandidát protistrany jako ztělesnění Antikrista.
Distinkce mezi karnevalem a provozem politiky vytváří napětí, které je základní moderní zkušeností a v němž můžeme snadno rozpoznat i další typicky moderní distinkce, jako například mezi státem a společností, rozumem a tradicí, jedincem a kolektivem nebo technikou a životem. Abychom porozuměli modernímu státu, jeho symbolice, demokratickým procedur, ale také jako politickou organizaci, ve které se všechny tyto distinkce kumulují a s nimi i protiklady a rozpory modernity.
Moderní politika vyvolává iluzi, podle které je stát cosi věčného. Stát tak sice může mít různou formu a zdroje legitimity, ale současně se má obecně za to, že doprovází člověka od úsvitu civilizace právě tak, jako oheň, oděv nebo jazyk. Moderní političtí šamani potom vyvolávají v lidech potřebu sdružovat se okolo státních institucí tak, jako se kdysi naši prapředkové srocovali okolo ohně, a jeho představitelům nebo institucím náležitě holdovat. Stát a jeho suverenita v tomto kolektivním šamanství nabývají sakrální povahy a od všech, kdo v něm žijí, se vyžaduje absolutní poslušnost a úcta.
Kde se však takové zbožštění státu vzalo? A jak je možné, že moderní člověk se identifikuje se státem a jeho vůdci často intenzivněji než například s vlastní rodinou a nejbližšími přáteli? Jak vysvětlit, že ve španělské občanské válce se rodiny dělily a jejich členové zabíjeli podle politické loajality? Proč jsou dějiny moderního státu i dějinami kultu dětí udávajících své rodiče jako Pavlík Morozov, o jehož zfalšovaném životním osudu nechala stalinská propaganda sepsat básně a složit oslavné písně i operu? A proč například ti, kteří dnes hovoří o úpadku státu, prožívají tuto kritiku současně jako existenciální úzkost a volbu prezidenta jako osobní i kolektivní ohrožení?
Jedním z nejpůsobivějších divadelních zobrazení okamžiku, kdy se existenciální úzkost promění v politickou mobilizaci, je bezesporu slavná Antoniova promluva ze Shakespearova dramatu Julius Caesar. Situace, kdy Brutus chce republiku zachránit proti Caesarově populistické revoluci a změně politického režimu, je zcela výjimečná. Caesar je zavražděn a ani sám Brutus si není v tu chvíli jistý, zda se jednalo o politicky nutný akt, nebo sprostou vraždu. Osud Říma i životy hlavních aktérů visí na vážkách, ale Brutus nakonec Antoniovi dovolí promluvit nad Caesarovou mrtvolou pod podmínkou, že uklidní římský dav a zabrání tak případným nepokojům.
Antonius ovšem zahájí svůj proslov slavnou větou „Přátelé, Římané, rodáci – mně sluchu dopřejte“. Tato věta, která v angličtině graduje od jednoslabičně nezávazného „friends“ přes patriotické zvolání „Romans“ až po „countrymen“, od nichž se již očekává zaujetí jasného politického postoje, dodnes elektrizuje diváky i čtenáře po celém světě. Po ní totiž následuje řeč, která nejenže oslavuje Caesara, ale také přesvědčí přítomný dav o zlých úmyslech spiklenců. Antonius tak strhne dav na svou stranu, postaví se do jeho čela a s touto silnou podporou vyvolá občanskou válku, ve které jsou odpůrci Caesara a následně republika rozdrceni.
Snad jen v dramatu Koriolanus se Shakespearovi podařilo popsat vztah mezi politickým vůdcem a davem v takové nahotě, jako právě v Caesarovi. Vůdce a dav, síla a zákon, jedinec a obec, charisma a moc – to vše se v tragédiích alžbětinského dramatika objevuje, v antických kulisách se tak již ohlašuje ryze moderní politika se svými protiklady mezi suverénní mocí státu a politickými vůdci, kteří se k této moci mohou dostat jen z vůle lidu. Lid je přitom tragickým aktérem moderních dějin, protože sám sebe považuje za politického suveréna, ale ve skutečnosti je ve své suverenitě odkázán jen na činy politických vůdců nebo rozhodovací procedury státního mechanismu.
Miloš Zeman při čtvrtečním odjezdu z Vysočiny.
Je tedy stát něčím, co lidstvo doprovází od počátků civilizace a v čem se odpradávna odehrávají osobní i politická dramata, nebo se jedná o zvláštní formu politické organizace? Jinými slovy, je stát antropologickou konstantou, nebo historicky podmíněnou institucí, která má svůj počátek, vývoj a s ním spojené proměny?
Ve středověku byl politickým středem všeho dění panovník, který současně symbolizoval jednotu teritoria, nad nímž vládl, a všech obyvatel, kdo na něm žili. Zůstaneme-li ještě na chvíli v alžbětínské Anglii, okolo těla královny Alžběty, která se nikdy neprovdala a svůj život spojila se svými poddanými i pokorným heslem video et taceo (pozoruji a mlčím), se tehdy například vytvořil celý kult panenství a splynutí oddaného panovníka s oddaným lidem. Historik Ernst Kantorowicz v této souvislosti hovořil o tzv. dvojím králově těle, z něhož jen to skutečné mohlo zemřít, zatímco symbolické tělo panovníka nikdy zemřít nemohlo, protože s ním by zemřelo i celé království, které král symbolizoval.
Středověký panovník je legislator humanus, tj. lidský zákonodárce, který vydává pro své poddané nařízení a zákony a jehož vůle je legitimována vůlí boží. Ve středověké a raně novověké politice také latinský právnický termín „status“ původně sloužil pouze k označení právního postavení různých skupin obyvatel, jako například šlechty, kléru nebo poddaných. Postupně však spojení status rei publicae, tj. stav věcí veřejných, přestalo označovat momentální stav politických záležitostí a začal se spojovat s fungováním politiky jako zcela svébytné formy života tehdejší společnosti.
Tento myšlenkový obrat dokončil Niccolo Machiavelli: politika již netíhne k ideálnímu řádu, ale udržení moci ve státě. Základním znakem politické modernity tak je rostoucí propast mezi politickým realismem a idealismem, jak ukázal například Miachiavelliho kritik Erasmus Roterdamský. Politický realismus také znamená, že politika již napříště není podřízena teologii a suverenita politická neznamená i suverenitu náboženskou, jak později v době náboženských válek a nepokojů v Evropě 17. století ukázal další otec evropské politické modernity Thomas Hobbes. Hobbes důsledně oddělil politiku od náboženství a jeho suverén není legitimován vůlí boží, ale vůlí celé obce, která se na jeho moci dohodla společenskou smlouvou.
Kromě vyloučení boží vůle z politiky ovšem Hobbes způsobil ještě mnohem vážnější obrat v pojetí politiky, když stát chápal jako homo artificialis, tj. jako současně člověka a stroj – machina legislatoria. Stát je zvláštní historická forma politické organizace, ve které politický suverén vládne prostřednictvím zákonů, jejichž legitimita je dána jejich funkčností a schopností zajistit politický mír, stabilitu a řád.
Panovník už je pouhým stínem symbolického těla středověkého krále, protože jeho legitimita se opírá o společnou vůli politické obce. Napříště už je tedy každá hlava státu závislá na těle společnosti. Moderní politika se rodí v okamžiku, kdy definitivně umírá středověká představa symbolického těla panovníka a na její místo je dosazen zákonodárný stroj moderního státu. V ten okamžik stát reprezentuje nejen suverénní politickou vůli, ale především rozum.
Schwarzenberg coby pankáč s kohoutem na hlavě
Ze společnosti ovšem v ten samý historický okamžik také začíná vyrůstat nový suverén, totiž sám sobě vládnoucí lid – demos. Demokracie je pak založena na rovnosti všech občanů, kteří na základě společné vůle konstituují stát. V demokratickém státě neplatí výrok Ludvíka XIV. Stát jsem já!, ale výrok Stát jsem já a ti druzí, který může hrdě i s respektem k jinakosti vyslovit každý občan.
Demokratický stát sice vychází z představy jednotné vůle lidu, ale přitom respektuje vůli každého občana, která se zákonitě bude lišit podle našich individuálních a skupinových zájmů. Tato jednota v rozmanitosti umožnila moderním demokraciím reagovat pružněji na sociální změny a dokázala omezit každou vládu katalogem občanských práv a individuálních svobod, které je třeba respektovat ze zákona.
Tady někde se rodí moderní idea právního státu a ústavní demokracie. Stát se ovšem může proměnit v sartrovské „peklo těch druhých“, jejichž názory a vůle hrozí nejen převládnout, ale i zničit všechny, kdo se jim příčí. Demokratická společnost si totiž paradoxně vytváří svou vlastní politickou teologii, ve které vůli boží nahrazuje rousseauovská obecná vůle lidu, která není jen aritmetickým součtem individuálních vůlí občanů, ale zcela zvláštní vůlí, proti níž rebelovat znamená provinit se nejtěžším politickým zločinem.
Moderní demokratický stát tak musí být současně ústavní stát chránící občanská práva a svobody, protože jinak hrozí, že demokracie ve jménu politické jednoty začne vymýtat „ďábla“ ze všech odpadlíků, rebelantů a disidentů. Zákon, jak tvrdil anglický soudce a politik Edward Coke, je umělý rozum a rozum je podle něho životem zákonů. Jestliže moderní stát je právním státem, musí reprezentovat rozum i proti každé snaze demokratické společnosti vytvářet násilím jednotu. Takový stát musí chránit jednotlivce proti každému kolektivu i případně proti všem politickým vůdcům, kteří se pasují na mluvčí lidu a jeho zájmů. Jinými slovy, proti rousseauovské fantasmagorii o státu jako pedagogickém ideálu, který může násilím nutit ke svobodě, je třeba vždy upřednostnit Lockovu představu ústavně omezené vlády.
Moderní stát se ovšem zrodil jako národní stát, a proto se v jeho rámci také vždy vede boj o smysl a význam toho, co je národ. Hranice mezi politickým, tj. demokratickým národem – demos a předpolitickým, tj. etnickým národem – ethnos přitom nikdy nebyla ostrá a dějiny moderní Evropy jsou dějinami zápasu o zkrocení existenciální politiky etnického národa, který stát chápe buď jako pevnost chránící před cizáky, nebo jako zbraň hromadného ničení a poroby ostatních národů.
Zatímco společnost reprezentuje existenciální touhu po jednotě a pospolitosti, jak si ji představovaly nejen romantické mýty, ale i pozdější verze Lebensphilosophie nebo heideggerovské fantazie o nezprostředkovaném vztahu člověka ke světu a jeho hlubinám, stát reprezentuje zákony v jejich racionalitě, předvídatelnosti, kalkulovatelnosti a účelnosti. Moderní distinkce státu a společnosti tak imituje Paretovu distinkci racionální/iracionální, která stojí v počátku sociologických zkoumání iracionalit kolektivního života. Později se toto napětí snažil například Max Weber popsat jako rozdíl mezi tzv. účelovou a hodnotovou racionalitou, ale již se mu nepodařilo vysvětlit, co je oběma těmto formám sociálního jednání společné, tedy „racionální“.
Moderní stát se tak řídí racionálními zákony, které musí být účelné a kalkulovatelné, ale současně se očekává, že stát bude symbolizovat tělo demokratické společnosti, jejíž hodnoty a životní formu má reprezentovat. V symbolické rovině vystupuje současně jako studený neosobní stroj i horká politická forma zcela zvláštní kolektivní bytosti, totiž suverénního lidu.
V rámci tohoto stroje se navíc rozdělují dvě základní politické profese – političtí vůdci a státní úřednictvo. Zatímco úřednictvo je jiným názvem pro vládu neosobní normy zákona a byrokratický aparát tak poskytuje všem občanům záruky předvídatelnosti, kalkulovatelnosti, a tím pádem také kontrolovatelnosti státní moci, političtí vůdci představují vládu osobního talentu a charismatu, kterým se v demokracii snaží přesvědčit voliče o správnosti svého programu a vizí. Političtí vůdci tak vstupují do konfliktů a bijí se za konkrétní politické ideje, napadají protivníky a snaží se získat moc a své oponenty odkázat do role opozice.
Ani ústavní demokracie nemůže fungovat bez této distinkce mezi politickými vůdci a státními úředníky, z nichž ti první se považují za mluvčí demokratického hlasu společnosti a ti druzí za racionální hlas státního aparátu i svrchovanosti ústavy a dalších zákonů včetně občanských práv a svobod. Političtí vůdci představují horkého ducha ve studeném stroji moderního státu, ale současně jsou i zdrojem nebezpečí, že pod horkem jejich počínání může celý stroj začít kolabovat. Jen oni dokážou formovat demokratickou vůli, ale často útočí i na to, co je omezuje, totiž ústavu a samotný princip vlády práva.
Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.
Voby skončily, ale nezapomeňme: nevolili jsme v historicky první přímé volbě prezidenta symbolické tělo společnosti, ale „jen“ hlavu státu-stroje, který navíc není primitivně mechanický, ale složitě kybernetický. I jeho ústava a zákony fungují jako komplikované kybernetické operace, a proto náš dnešní stát nemůže rozložit jedna osoba prezidenta, i když jím je Miloš Zeman zaměňující roli hlavy státu za politického vůdce.
Ve volebním souboji každá demokratická společnost vypadá rozdělená na nesnášenlivé tábory, ale i toto rozdělení je jen dočasné právě tak, jako kterýkoli jiný politický proces v otevřené demokratické společnosti. I když to v zápalu boje vypadá, jako kdyby se odehrávalo velké historické drama rozměrů Soumraku bohů, ve skutečnosti mělo celé představení blíž ke Zvonokosům. Co vypadá jako existenciálně přelomové, se nakonec ukáže jen jako zvláštní iritace ve fungování ústavní demokracie a právního státu.
Zvolit za prezidenta člověka, který rád politiku prezentuje jako permanentní karneval, však podstatně zvyšuje obecné riziko, že se vytratí rozdíl mezi karnevalem a každodenní politikou a z teatrální obscénnosti a vulgarity se stane oficialita a politická norma. Potom se i celý systém ústavní demokracie může snadno proměnit v permanentní tyranii masek a groteskních šklebů, za kterými si budou po svém nadále vládnout ti, kdo mají nejostřejší jazyky a zpravidla i břitvy pro odstranění politických protivníků.
Otázku „Bavíte se dobře?“ je proto třeba vždy doplnit i otázkou „A na čí účet?“. V okamžiku, kdy se karneval stává svým vlastním procesem udržování moci, může totiž demokracii snadno vystřídat plutokracie a klientelistický stát rozbít i poslední zbytky právního státu. A tak nám dnes nezbývá než čekat: potvrdí či nepotvrdí prezidentství Miloše Zemana definitivní vítězství tohoto politického a ústavního vývoje u nás?
