Článek
Každá společnost má své dějiny a s nimi spojená traumata a selhání. Nepřekvapí proto, když popírání holocaustu je v Německu, Rakousku i mnoha dalších evropských zemích včetně České republiky trestné, zatímco ve Velké Británii nebo v USA takové jedince netrestají, ale o to víc je společnost považuje za morálně odpudivé zvrhlíky. Co když se však takoví a jim podobní zvrhlíci začnou politicky organizovat? Neměl by zde stát zasáhnout daleko razantněji než v případě individuálního projevu? A je vůbec rozdíl mezi projevem jednotlivce a politického vůdce reprezentujícího nějaký skupinový názor?
Tyto a podobné otázky se nedávno objevily v české společnosti během soudního procesu s Dělnickou stranou, kterou Nejvyšší správní soud rozpustil. Následovala smršť komentářů, které zpravidla s bezbřehou sebejistotou a samozřejmostí buď kritizovaly, nebo obhajovaly dotyčný rozsudek. Potvrdilo se tím především nepsané pravidlo, že čím složitější problém, tím jednodušší řešení si veřejnost (alespoň podle názoru médií) žádá.
Naprostá většina stoupenců i odpůrců rozpuštění této extrémně pravicové strany jako kdyby si neuvědomovala, že každý zdánlivě krystalicky čistý argument nebo racionální princip je současně výsledkem rozporuplných a často nečistých zápasů a příběhů, které si o nich vyprávíme a označujeme je jako společné dějiny. Moderní demokracie se samozřejmě řídí podle principů svobody a rovnosti, které si nárokují univerzální platnost. Současně ale víme, že tato platnost má svůj zcela zvláštní kulturní kontext, a proto je historicky mnohem nahodilejší a nezajištěnější, než jak se nám snaží namluvit moralisté.
Na rozdíl od novinářů či některých politologů, kteří pro nejrůznější média rádi okomentují kdykoli cokoli, nás tak musel na tento kontext upozornit v odůvodnění rozsudku právě Nejvyšší správní soud, který si dal značnou práci, aby svou ryze právnickou argumentaci podepřel historickými fakty, ale i etnografickými a dalšími sociálně vědními metodami.
Žádejme od našich soudů, aby hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie.
Moderním demokratickým společnostem jsou sice společné základní ústavní a politické principy, ale jejich každodenní realita a politický život se často podstatným způsobem liší právě kvůli jiným dějinným zkušenostem a tradicím. Výmluvným příkladem libertariánského pojetí demokracie je spor z roku 1999, kdy newyorská policie nepovolila pochod White Pride organizovaný Ku-klux-klanem s odůvodněním, že podle vyhlášky města New York jsou veřejná shromáždění maskovaných osob zakázána. Klan toto rozhodnutí napadl u soudu s tím, že dotyčná městská vyhláška odporuje ústavnímu právu na svobodný projev, a soud následně skutečně žalobě vyhověl, takže pochod se mohl uskutečnit.
Jednalo by se o zcela banální a v různých obměnách neustále opakovanou situaci, kdyby ovšem Ku-klux-klan nezastupovala před soudem liberální organizace New York Civil Liberties Union, jejímž posláním je monitorovat porušování ústavních práv a svobod. A co víc, když federální soud demonstraci povolil a na Manhattan dorazilo několik tuctů členů Klanu, ti samí lidé, kteří před soudem hájili právo Klanu demonstrovat své přesvědčení o prospěšnosti bělošské nadvlády, přišli a zorganizovali protidemonstraci, na které projevili hlasitý nesouhlas a odpor ke všemu, co Ku-klux-klan hlásá a ztělesňuje.
Celá právní bitva nakonec trvala pět let a skončila, když nejprve odvolací soud v roce 2004 neshledal na newyorské vyhlášce nic protiústavního a poté Nejvyšší soud s definitivní platností rozhodl, že se případem vůbec nebude zabývat. Důležitější ovšem je občanský étos těch, kdo se rozhodli hájit proti policejnímu rozhodnutí i ty své spoluobčany, jejichž názory považují za odporné. Podle těchto aktivistů je totiž policejní omezení svobody i extremistického projevu pro demokracii potenciálně nebezpečnější a riskantnější než pochod rasistů městem, které vždy bylo symbolem otevřenosti a nadějí přistěhovalců z celého světa, kteří sem stále přicházejí „objevovat Ameriku“.
Tuto svobodomyslnost i důvěru v občanské ctnosti Evropané vždy Američanům záviděli. Stoupenci liberální demokracie a republikanismu, jako Alexis de Tocqueville či Hannah Arendt, tak neustále znovu a znovu vyprávějí příběh o Evropanech, kterým se na starém kontinentu nedařilo prosadit politické ideály svobody a rovnosti, a proto museli Lockovy a Montesquieovy myšlenky „exportovat“ do panensky čistých, neli přímo utopických podmínek Nového světa.
Jaké příběhy o sobě ale může vyprávět dnešní Evropa? Rozpínají se její moderní dějiny skutečně jen mezi nepopsatelnými hrůzami holocaustu, gulagu, koloniálního násilí, revolučního teroru a vzájemných etnických čistek? Opravdu se musíme monumentálních evropských dějin spíš děsit, než abychom je mohli oslavovat? Vždyť i za historickým vyprávěním těchto varovných dějin se skrývá strach právě o ty hodnoty a ctnosti, které se na evropské půdě zrodily, ale které zde musejí o světlo světa neustále a často velmi urputně soupeřit s agresivním a jedovatým býlím.
A přece i v těchto mnohem tragičtějších historických kulisách může Evropa vyprávět svůj vlastní příkladný příběh, v němž se demokracie postupně naučily mobilizovat síly proti svým nepřátelům. Není to příběh libertariánský, v němž by se svobodymyslní občané chtěli raději bezprostředně konfrontovat s odpůrci demokracie, než aby se dovolávali autority státu a zákona. Je to naopak příběh obranářský, v němž demokracie po historických zkušenostech začala konečně samu sebe chápat jako politickou sílu, a ne jako civilizačně nadřazenou normu rozumného a univerzálně platného zákona.
Slavný německý politolog a právník Karl Loewenstein publikoval v roce 1937 v americkém exilu úvahy o pádu Výmarské republiky a nástupu nacismu, v nichž varoval před nebezpečím masových politických stran, které využívají demokratických prostředků k získání moci a následnému potlačení ústavnosti a parlamentarismu. Loewenstein kritizoval slabost parlamentních demokracií tváří v tvář agresivnímu populismu vůdcovských stran a hnutí a zdůrazňoval, že demokracie nemůže v podmínkách moderní masové společnosti přežít, nebude-li schopna sebeobrany.
Tak se zrodil pojem militantní demokracie (i když anglický překlad militant democracy původně německého termínu streitbare Demokratie je poněkud nepřesný a zavádějící), která je otevřená názorové pluralitě a hájí ústavní svobody a práva, ale současně tvrdě stíhá všechny, kdo by usilovali o svržení demokratického ústavního pořádku, a brání sebe sama proti těm, kdo by potlačovali ústavní svobody a práva.
Demokratická sebeobrana se stala základním stavebním kamenem nejen poválečného německého politického systému a ústavnosti, ale zrovna tak i dnešního českého ústavního pořádku. Praktiky této sebeobrany budou pochopitelně vždy vzbuzovat vášně a o mezích její přípustnosti se povedou zásadní spory, jako tomu bylo u nás v případě rozpuštění Dělnické strany nebo neustálého prodlužování platnosti „dočasného“ lustračního zákona. Podobné reakce ale vyvolaly v poválečném Německu i rané zákazy činnosti politických seskupení navazujících na dědictví NSDAP nebo zákaz Komunistické strany Německa v roce 1956. Dodnes se také u našich sousedů vedou spory o přísné podmínky pro občanský profil státních úředníků a zaměstnanců, kvůli kterým členové extremistických stran a hnutí, ale i třeba scientologové nesmějí, přesně v duchu logiky militantní demokracie, vykonávat učitelská i další povolání (tzv. Berufs -verbot).
Důležitější než konkrétní soudní rozhodnutí, zákony nebo obecné ústavní články na ochranu demokracie a ústavních svobod je však proměna celkového pohledu na smysl a účel ústavně demokratického státu v poválečné kontinentální Evropě. Zatímco podle původních představ měl moderní právní stát všechny politické konflikty a stranické spory neutralizovat, dnešní ústavní demokracie se aktivně brání a vyhlašují boj odpůrcům stávajícího režimu.
Názor, že demokracie není celospolečenská harmonie zaopatřovaná obecnými zákony, ale naopak každodenní spor a neustálé konflikty vedené na veřejném prostranství naší společně sdílené agory, představuje zásadní změnu v evropském politickém myšlení a tradici. Německý kontroverzní filosof Carl Schmitt vyčítal během Výmarské republiky stoupencům parlamentarismu a demokracie jejich licoměrnost, s níž údajně maskovali konfliktní povahu demokratických společností a popírali svrchovanou povahu politického rozhodnutí a neomezenost politické vůle. Naproti tomu dnešní demokraté mohou kriticky Schmittovi a jeho následovníkům oponovat, že politika nespočívá v rozhodnutích, ale v neustálé otevřenosti a sporech o to, jak a o čem se má rozhodovat.
Demokracie stojí a padá s politickým konfliktem a neustálým bojem o charakter politiky, tj. i s demokratickou sebeobranou. Zatímco američtí stoupenci ústavních svobod tuto zkušenost vždy prožívali velice intenzivně v osobní i obecné rovině, evropská společnost se k ní propracovala až po totálních politických kolapsech 20. století.
Navzdory různým historickým zkušenostem a všeobecnému přesvědčení, že demokracie musí být schopna samu sebe bránit, však mezi případy rozpuštění Dělnické strany a Ku-klux-klanu pochodujícího za všeobecného posměchu Manhattanem existuje zásadní rozdíl. Ku-klux-klan, jehož ideologií je nadvláda panské rasy, se dočkal neočekávané pomoci od liberálů, kteří jsou jeho politickými protivníky. Naproti tomu s Dělnickou stranou nemalá část veřejnosti skrytě nebo i otevřeně sympatizovala, ale extremisté prozatím (nyní rozhodne Ústavní soud) prohráli svůj boj se zákonem a státní mocí, která vystupuje „jménem republiky“ a oficiálně zastupuje „celospolečenské zájmy“.
Jak je vidět, problém nespočívá jen v tom, že demokracie je vlastně velice křehká, založená na neustálém vytváření politických většin a menšin, a proto vyžaduje zvláštní systém ochrany práv a svobod pro všechny občany bez rozdílu. Mnohem zásadnější problém se skrývá v otázce, kdo reprezentuje obecný zájem a – řečeno s Rousseauem – obecnou vůli.
Evropané se dosud zcela nezbavili hegelovského přesvědčení, že tuto obecnou vůli nakonec vždy reprezentuje stát, a to případně i proti podstatné části veřejného mínění a občanské společnosti. Naproti tomu převážná většina Američanů stále pevně věří, že stát a každá vláda musí být pod neustálou kontrolou této občanské společnosti, kterou tvoří svobodní jednotlivci s nezcizitelnými a neporušitelnými lidskými právy. V klasickém duchu Lockovy filosofie potom demokratická sebeobrana pro tyto občany znamená současně hájit svou svobodu a práva i proti každé vládě, která by je chtěla porušit.
Motto E pluribus unum, tj. Z mnoha jedním, je základním paradoxem demokratické existence. Spočívá v tom, že všichni jsme svobodní a máme individuální autonomii, jak na úsvitu moderní doby požadoval Immanuel Kant, ale současně také tvoříme jeden nedílný celek demokratické společnosti legitimované obecnou politickou vůlí a zájmem. Evropské demokracie neváhají použít demokratickou sebeobranu ani v oblasti osobní svobody projevu a státní mocí často podstatně omezují toto právo ve jménu obecného nebo celospolečenského zájmu. Naproti tomu američtí liberálové považují osobní svobodu projevu za zcela klíčovou a vždy se podezíravě ptají Kdopak to mluví?, když se kdokoli snaží hovořit a vystupovat jménem celého národa, či dokonce obecných hodnot civilizace, jako například prezident Bush během druhé irácké války. A přestože Kongres v roce 1956 přijal zvláštní zákon, podle něhož se stalo oficiálním mottem USA In God We Trust, většina společnosti dodnes upřednostňuje právě E pluribus unum, které je vyryto na státní pečeti již od roku 1776.
Obecná vůle nikdy není „čistá“, protože vždy promlouvá nějakým konkrétním hlasem, a proto podstata demokratické sebeobrany musí spočívat především v důsledné ochraně všeobecné plurality hlasů promlouvajících ve veřejném prostoru. To nás ovšem přivádí k zásadní otázce celé úvahy: Má být demokratická sebeobrana jiná, co se týče svobody projevu a práva na politické sdružování a shromažďování? Vždyť přece každý mocenský zásah do politické plurality znamená omezení svobodné demokratické rozpravy. Není potom demokratická sebeobrana v této oblasti spíš psychologickým problémem sebepoškozování?
Stejně jako němečtí konzervativci a tradiční nacionalisté Výmarské republiky se i dnešní evropská pravice často cynicky a mylně domnívá, že extremisty může ignorovat a případně oslabit tím, že jim v nejhorším případě nabídne podíl na vládnutí. Naproti tomu levice reaguje často alergicky a všechny extremistické projevy, ať soukromých občanů, nebo politických vůdců, by nejraději bez rozdílu vykázala mimo zákon. Tím ovšem existující problémy jen potlačuje, ale neřeší.
Svobodu projevu je proto třeba důsledně odlišovat od svobody politicky se sdružovat a shromažďovat. Zatímco demokratická sebeobrana by měla být v oblasti individuální svobody projevu zcela zakázána, v oblasti politického sdružování by ji dnešní evropské demokracie měly přísně aplikovat a vynucovat. Jinými slovy měli bychom se přihlásit k občanskému étosu newyorských ochránců svobody projevu, ale současně trvat na tom, aby stát svou mocí důsledně potlačoval všechny politické formace, které programově vystupují proti ústavním svobodám a demokratickému režimu.
Je třeba přijmout principiální pozici v oblasti svobody projevu, ale zároveň vycházet z evropské historické a politické zkušenosti, která nás učí, že politické programy nejsou, řečeno s Hamletem, vždy jen „slova, slova, slova“. Nezřídka v nich totiž nalezneme i konkrétní návody, jak politicky jednat a jak postupovat v případě získání politické moci či vlivu.
Žádejme proto od našich soudů, aby důsledně rozlišovaly mezi individuálními a politickými projevy a neustále hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie a potlačování ústavních svobod ostatních občanů. Buďme tak libertariány a chraňme svobodu projevu pro každého bez rozdílu, ale organizované projevy protidemokratických politických stran a hnutí a jejich vůdců posuzujme s bojovností demokratů, kteří kvůli univerzálním principům nenechají sebe sama zničit silnějším a agresivnějším protivníkem.