Jiří Přibáň: Meze politiky. Jak a proč číst George Orwella po samizdatu

Můj tehdejší čtenářský zážitek z Orwellova textu však byl nepopsatelný, i když si od něj odmyslím dobová rizika a strach spojený s rozšiřováním takového „výtisku“ mezi přáteli a přáteli jejich přátel.

Stěží bychom hledali autora, jehož dílo je součástí kulturního kánonu, a přesto dodnes vyvolává tolik politických předsudků a stále dráždí otroky ideologií. Isaac Deutscher a mnozí další marxisté jeho doby označovali Orwella v horším případě za renegáta nahrávajícího svým dílem reakci a v lepším případě za prosťáčka, který nerozumí velkým dějinám a sentimentálně si protiví násilí, jehož původ je přece třídní, a proto zmizí s koncem kapitalismu a proletářskou revolucí. Část radikální levice, pro kterou politické násilí představuje hlavní, ne-li jediné intelektuální téma a současně zvláštní druh velkolepého karnevalu dějin, s „měšťáckým“ Orwellem takto zápasí dodnes. Naproti tomu konzervativní pravice by spisovatele nejraději literárně a intelektuálně vykastrovala, zamlčela jeho Cestu k Wigan Pier nebo Na dně v Paříži a Londýně a Farmu zvířat i 1984 používala jen jako antikomunistickou didaktickou pomůcku.

Smutný osud Orwellova díla spočívá v tom, že se mnohdy čte jen jako politický komentář k dějinám 20. století. O čem však takové čtení vypovídá? Je George Orwell skutečně autor pouze Farmy zvířat a 1984? Mají pravdu literární kritici, když považují hlavní postavy 1984 za plakátově průhledné? A jak je možné, že dobrý, ale nijak literárně výjimečný spisovatel napíše na sklonku svého krátkého života žánrově zcela rozdílné knihy, které se obě stanou intelektuálními průvodci naší doby? Ani ta hora klišé komentujících všelijaké události a pohyby ve společnosti jako „orwellovské“ neznamená, že bychom se měli přestat ptát, co vše je za vizionářskou dystopií, která půl století před globální digitalizací světa popsala rozpad jazyka, ztrátu soukromí a permanentní dohled jako největší politické a sociální hrozby.

Zatímco umění románu využívá politiku jako literární pozadí, v případě Orwellových knih je tomu právě naopak – literatura se stala pozadím politické kritiky. Toto neustálé prolínání literární a politické imaginace je i důvodem toho, proč jeho 1984, podobně jako Solženicynovo Souostroví Gulag, patří mezi nejvýznamnější romány minulého století. Orwell v něm totiž literární formou dokázal otřást zavedenými schématy politických a ideologických vyprávění.

Ani Farma zvířat není jen dobová satira na stalinistické Rusko, ale mnohem rafinovanější bajka ukazující, že i pod prapory revolučních ideologií absolutní rovnosti vznikají oligarchie, které vládnou pomocí represivních a propagandistických aparátů. Kde selhala kritická teorie, tam Orwellovo vyprávění o zvířátkách na statku, jemuž musí porozumět každé bystřejší dítě, dokázalo přesvědčivě popsat, jak si moc přizpůsobuje revoluční ideály a jak rychle blednou velkolepé představy o rovnosti, svornosti a bratrství ve společnosti, která není svobodná.

Orwell dráždí literární teoretiky, kteří v jeho postavách nalézají jen neživotná politická schémata, i politické filosofy, jejichž zdánlivě neochvějné pravdy snadno vyvrací literárními figurami. Jednotlivé věty jsou ostré jako Occamova břitva, takže bychom těžko hledali aforismus, který by vystihoval kolektivistickou oligarchii tak přesně jako ono slavné heslo Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. Stejně tak bychom nejspíš marně hledali výstižnější definici totalitarismu než ty dvě ustavičně citované věty Kdo kontroluje minulost, kontroluje budoucnost. Kdo kontroluje přítomnost, kontroluje minulost. Jazyková úspornost zde násobí jasnost myšlenky, takže jakýkoli dodatek je nadbytečný. Z Orwellových vět se stala neustále omílaná klišé nejen kvůli lenosti jejich uživatelů, ale zrovna tak i pro sílu přesvědčivosti a všeobecnou přístupnost a srozumitelnost.

Orwellovy ostré literární řezy do jazyka kolektivistických ideologií obnažují hned několik základních problémů týkajících se každé moderní masové společnosti, a to oligarchickou vládu, manažerský cynismus a kontrolu reprezentovatelnosti světa.

Winston, hlavní postava románu 1984, si začne psát deník, což je ve společnosti, která zrušila soukromí, hrdelním zločinem. Julie podnikne odvážný krok, aby společně s Winstonem spáchala další ze zločinů soukromí – sex. Julie se také nebojí s Winstonem hovořit o své nenávisti ke Straně, přestože se navenek přetvařuje a účastní dobrovolných aktivit udavačských organizací a mládežnické ligy proti sexu. Rozpad jednoty myšlení a jednání, který je základním znakem každého totalitního režimu, je tak v případě Julie mnohem pokročilejší než u Winstona, který se snaží vnitřně vzdorovat životním podmínkám. Julie však není pokrytecká, jen v extrémních podmínkách volí jiné prostředky sebeobrany proti všeprostupujícímu dohledu a moci Strany.

Příběh i text se mění v okamžiku, kdy Winston podlehne představě, že stále ještě existuje možnost politiky a že jistý O’Brien vede skupinu odporu proti Straně, která je alternativou totalitní vlády Oceánie i bídné existence jejích obyvatel. Na konci této víry je ale jen poznání, že O’Brien je agentem Myšlenkové policie a že kniha Teorie a praxe oligarchického kolektivismu, jejímž měl být spoluautorem a která měla vysvětlovat způsob vládnutí Strany a její ideologie Ingsoc, byla jen rafinovaná policejní provokace. Následuje mučení a dva hladoví krysí samečci, kteří Winstona donutí zradit Julii, tak definitivně zlomí jeho lidskou důstojnost a osobní já. Láska Velkého bratra vítězí nad láskou k Julii, Winstonova existenciální vzpoura je zlomena, a proto může být v tichosti odklizen z povrchu zemského, na němž Strana vede svůj lid k dalšímu ze slavných vítězství permanentní války proti vnějším i vnitřním nepřátelům.

Tento příběh lásky, zrady a smrti by však byl jen banálním vyprávěním, kdyby ho nerámovala obecná úvaha, podle které je totální kontrola společnosti možná jen jako kontrola jejího časového rozměru. Jak tvrdí Immanuel Kant, čas není empirický koncept, ale obecný předpoklad reprezentovatelnosti světa buď v jednom časovém okamžiku (přítomnosti), nebo v časovém sledu (minulost a budoucnost). Čas nelze definovat, ale můžeme ho uchopit jako paměť ve vztahu k minulosti, pozornost vůči přítomnosti nebo očekávání ve vztahu k budoucnosti. Politická kontrola času tak současně otevírá cestu ke kontrole kolektivní paměti společnosti. Právě proto mobilizuje Strana zdroje zrovna tak pro válku, jako i pro neustálé přepisování minulosti. Všichni povinně slaví historické převzetí moci Stranou, ale způsob a okolnosti tohoto vítězství nelze nikdy určit, protože Strana neustále mění své vlastní dějiny.

O’Brien také nemučí Winstona ze sadistických pohnutek, ale kvůli tomu, aby ho přinutil říct, že dvě a dvě je pět a že tedy pravda závisí na politické vůli Strany, ne na osobní autonomii toho, kdo pravdu hledá. Politika přestává existovat v okamžiku, kdy Strana definitivně vítězí v boji o reprezentovatelnost světa. Není to vítězství ideologie, která politiku reprezentuje jen jako dočasný historický zápas o ideální pospolitost lidského rodu. Jedná se o vítězství technické mašinérie, jejímž účelem je neustále prezentovat popis tohoto zápasu a ideálů podle momentálních politických potřeb a zájmů. Namísto konkrétní reprezentace vítězí neurčitý proces prezentace, namísto utopického očekávání budoucnosti se definitivně prosadil dystopický diktát přítomnosti.

O’Brien v této souvislosti říká Winstonovi, že Strana na rozdíl od nacistů nebo komunistů nikdy nevěřila tomu, že by uchopila moc jen dočasně, aby revolucí nastolila ráj na zemi, protože: „Nejsme jako oni. Víme, že nikdo nebojuje o moc s úmyslem vzdát se jí. Moc není prostředek, je to cíl. Cílem diktatury není ochrana revoluce. Naopak, smyslem revoluce je vznik diktatury. Předmětem útlaku je útlak. Předmětem mučení je mučení. Předmětem moci je moc.“

Moc již není médium politiky, ale metafyzický cíl zastíraný revolučním patosem. Orwell není jen kritik levičáckého pokrytectví a kolektivistických tyranií, ale zrovna tak cynického manažerství, které vede společnost k poslušnosti a podřizuje vše diktátu účelnosti bez ohledu na cíle vládnutí. Román 1984 je proto současně i kritikou Burnhamovy Manažerské revoluce, podle které jsou socialismus a kapitalismus jen specifické historické formace a v budoucnosti povedou lidstvo manažeři, jejichž účelná vláda nakonec zneutralizuje hospodářské rozdíly a ideologické protiklady politických režimů, jakými byly ve své době sovětské Rusko, nacistické Německo nebo demokratická Amerika. Podle Orwella však byrokratizace světa nevede zákonitě k racionálnější společnosti, zrovna tak může organizovat největší běsy lidského rodu a krutost povýšit na první imperativ moci.

Orwellova literární metoda vychází z občanských a demokratických ctností, ale přesto, nebo spíš právě proto je mnohem radikálnější a méně pedagogická než postoje a názory jeho kritiků. Arthur Koestler v této souvislosti například tvrdil, že Orwell byl „intelektuálně poctivý, až občas vypadal nelidsky“. Kromě této poctivosti ho však vedla i demokratická touha, aby každý text byl obecně přístupný a srozumitelný. Pro toto napětí a nesouměřitelnost literatury a politiky, které z Orwellova psaní paradoxně činí nejen literární, ale i politický experiment, jsou mimořádně důležité knihy jako 1984 nebo Farma zvířat, ale zrovna tak i Hold Katalánsku nebo Orwellovy eseje. Kromě úvah o jazyku, kultuře a politice se v nich navíc ukazuje ještě jedna důležitá maxima, že totiž starost o jazyk je nakonec vždy starostí o svobodu, bez které se každá politika zvrhne dříve či později v tyranskou vládu.

Orwell si velmi dobře uvědomoval, že konkrétní zkušenost se vzpírá každému ideologickému schématu či politickému gestu. Ti, kdo v jeho odporu ke stalinskému teroru a propagandě spatřovali útok na socialismus jako takový, nikdy nepochopili, že boj za spravedlivou společnost neospravedlňuje mlčení k teroru páchanému jejím jménem. Málokdo na levici proto dokázal Orwella ocenit tak, jako velšský teoretik kultury Raymond Williams, který ho označil za úspěšné ztělesnění „obyčejného člověka, který naráží na zkušenost nezprostředkovaným způsobem a vypovídá o ní pravdu“.

Není to pravda metafyzická, ale mnohem křehčí pravda obyčejného lidského rozumu, onoho common sense, jehož ztráta otevírá cestu k tyranii. Orwellova literární metoda intelektuální poctivosti tak ukazuje, že ještě důležitější než starost o pravdu je starost o svobodu. Zatímco pravdy se nakonec vždy postarají samy o sebe, o svobodu se musíme starat my.

Orwellovy knihy nám tak i dnes připomínají, že politika nedokáže, a ani nesmí řešit za člověka smysl jeho existence. V tomto odmítnutí nespočívá slabost, ale naopak hlavní přednost demokracie. Eschatologické otázky jsou předpokladem politiky, ale legitimní je jen ta politika, která člověku nevnucuje odpovědi na ně.

Pro Orwella je demokracie jiný název pro svobodu. To je ostatně důvod, proč ho nenáviděla a dodnes nenávidí nemalá část radikální levice, která se společně s radikální pravicí domnívá, že politika je naopak sekulární formou teologie, která vyřeší za člověka jeho eschatologické otázky, a spočívá v absolutní moci nad jeho bytím a nebytím.

Když se před čtvrt stoletím československý parlament na návrh prezidenta Havla po vzoru ostatních evropských demokracií a proti převládajícímu názoru veřejnosti rozhodl zrušit trest smrti, leckomu to mohlo připadat jako slabost, ne-li dokonce pohrdání demokratickou vůlí. Tehdejší zákonodárci však jen odmítli představu, podle které je stát absolutním pánem nad životem a smrtí svých občanů, a tím ve skutečnosti ukázali politickou převahu nově se rodícího režimu. Zrušení trestu smrti tehdy bylo stejně důležitou součástí revolučního pohybu jako svobodné volby nebo zrušení cenzury.

Orwellovi literární hrdinové nám neustále připomínají, že jestli existuje nějaká permanentní revoluce, je to právě vzpoura proti politice, která si uzurpuje absolutní nárok rozhodovat o lidském bytí a mučení považuje jen za jiný způsob zajištění politické stability a vládnutí. Nejde přitom jen o spor demokracie a totalitarismu. Jak ukázala například zpráva Senátu USA o mučení a zneužívání moci zpravodajskou službou CIA publikovaná v prosinci 2014, tento spor probíhá i uvnitř demokratických institucí.

Po mnoha letech vyšetřování a různých stupních utajování v této zprávě demokraticky zvolení zákonodárci říkají nejen americké vládě, ale celému světu, čeho všeho je schopna zpravodajská služba jejich země. Zatímco jedni považovali zveřejněná fakta za definitivní důkaz morálního bankrotu dnešních západních demokracií, druzí tu samou zprávu zlehčovali například poukazem na skutečnost, že se v ní za nepřípustné vyšetřovací techniky považují i zvýšený hlas nebo situace, kdy papír v ruce vyšetřovatele zavadil o nos vyšetřovaného. Nicméně dotyčná zpráva by nás neměla vést ani k hysterii, ani k cynismu, ale k uvědomění si toho, jak nesamozřejmá a nezajištěná je lidská důstojnost a svoboda i v demokratických společnostech. Jinými slovy, že přijmeme-li metody našich nepřátel, dříve či později od nich budeme k nerozlišení.

Orwellovi však nešlo o popis aparátů mučení, ale o vztah mezi lidskou krutostí a ideologickým balastem nebo manažerským žargonem, které ji ospravedlňují. A z tohoto popisu můžeme i v dnešní době digitálního diktátu přítomnosti, pro který neexistuje osobní soukromí nebo rozdíl mezi minulostí a budoucností, pochopit, že svoboda je především možnost čelit nejrůznějším profesním žargonům prostřednictvím obyčejného lidského rozumu – common sense, který nám bez rozdílu připomíná, že dvě a dvě jsou čtyři a že mučení, kterého se jakákoli, tj. i demokratická, moc dopustí na cizích nepřátelích či vlastních občanech, je vždy zločinem.

K tomuto poznání nevedou neřesti hysterie nebo cynismu, které jsou až příliš lidské, ale naopak ona „nelidská“ ctnost intelektuální poctivosti, jíž Arthur Koestler kdysi charakterizoval Orwellovo psaní i jeho politický étos.