Jiří Přibáň: Konec anarchie v Rusku?

Represivní akci putinovské moci a pravoslavné církve nelze přitom jednoduše srovnávat s komunistickým pronásledováním umělců, protože tehdy tajná policie a soudy stíhaly všechny projevy nezávislého umění. „Zločinem“ tehdy nebyla kritika nebo sarkastický úšklebek směrem k režimu, ale již to, že umělci odmítli přijmout podmínky pro svou tvorbu, které jim předem definovala komunistická moc.

Naproti tomu akce Pussy Riot byla otevřeně politická a jejím účelem byla provokace v tom, co skupina mylně považovala za svobodný veřejný prostor. Nešlo jen o možnost projevit svůj vlastní názor, ale hlavně o konfrontaci se symboly politické i církevní moci. Navíc v chrámu, který je jen okázalou replikou stavby, kterou dal kdysi Stalin zbořit a po pádu komunismu ji nechali bývalí komunističtí pohlaváři znovu postavit, aby tak současně stvrdili své setrvání u moci i symbolizovali návrat Rusi k jejím „pravým“ tradicím a identitě.

A tak zatímco kdysi britští punkeři ostře a plní vzteku zaútočili na zavedené instituce i způsob života, a provedli tak na konci sedmdesátých let minulého století v kultuře stejně razantní převrat, jaký v té době v britské ekonomice a politice uskutečnila jimi nenáviděná premiérka Margaret Thatcherová, členky Pussy Riot skončily dnes ve vězení a pravoslavná církev pro ně žádá co nejpřísnější potrestání, což je požadavek, kterému by policie a soudy v putinovském Rusku jistě rády vyhověly.

Moderní Evropě je vlastní politická tradice, podle které se i ten nejprovokativnější a nejextrémnější filosofický nebo umělecký názor nemá trestat. Do této tradice patří například slavná de Gaullova věta Voltaira nemůžete zatknout!, kterou odůvodnil milost pro Jeana-Paula Sartra, jemuž hrozilo vězení během studentské stávky v roce 1968.

V Rusku však policie a vězení tradičně fungovaly jako symbolická varování těm, kdo by chtěli intelektuálně nebo umělecky příliš protestovat nebo se občansky bouřit a kritizovat vládní moc. Paradoxním důsledkem toho všeho je, že politická opozice v Rusku nikdy nefungovala a nahrazovali ji intelektuálové, spisovatelé, umělci a revolucionáři všeho druhu. Gesto Pussy Riot tak mělo z historického a kulturního hlediska mnohem blíž k narodnikům, děkabristům, Bakuninovi a Kropotkinovi než k rozzuřenému Johnnymu Rottenovi ze Sex Pistols nebo k anarchické písni White Riot od londýnských The Clash.

Slavný americký právní filosof Thurman Arnold napsal již ve třicátých letech minulého století v díle Symboly vlády, že funkcí práva není společnost řídit nebo vést, ale naopak ji uklidnit a poskytovat jistotu a pocit bezpečí. Podle Arnolda nespočívá síla práva v jeho násilném vynucení, ale naopak v přesvědčení, že nad politickou vládou existuje ještě vyšší moc, bez níž nemůže být žádné vládnutí trvalé a hodné obecného respektu. Do kontrastu k takové vládě práva lze potom klást nejen komunistickou diktaturu, jak to ve své době činil Arnold, ale zrovna tak i dnešní ruský politický režim, ve kterém právo není obecným symbolem jistoty a bezpečí obyvatel země, ale zůstává především výhrůžkou vůči těm, kdo by se chtěli protivit moci světské i duchovní.

Používání práva jako systému varování a výhrůžek však není něco, s čím by přišli až bolševici s rudým terorem nebo v rafinovanější podobě Putin s jeho představami o společenském pořádku a národu podřízeném policejnímu dohledu a kázni. Každý návštěvník Petrohradu se o této pevně zažité politické tradici může přesvědčit v Petropavlovské pevnosti, která je nejen základem tohoto mladého města, ale také smutným symbolem celé novodobé ruské státnosti.

Do katedrály sv. Petra a Pavla se lidé chodí klanět zmasakrované carské rodině a do Trubeckého bašty pro změnu generacím politických věznů, které v tomto temném koutě pevnosti nechávali vládci nad Rusí týrat a popravovat. Jen letmý pohled na jména a osudy ukáže, kolik příslušníků národní elity skončilo v této „ruské Bastile“ - od careviče Alexeje, umučeného k smrti vlastním otcem na základě smyšlených obvinění z velezrady, přes anarchisty až po demokraty uvězněné po Říjnové revoluci nebo Trockého a Tita.

Dlouhé dějiny vykonstruovaných procesů, krutých trestů a hrubého násilí jsou děsivé, ale snad ještě děsivější je nahodilost, s jakou se někomu podařilo dostat z vězení, zatímco jiní skončili na popravišti. Dostojevského zkušenost z čekání na popravu, před jejímž výkonem mu car nečekaně udělil milost, tak není něčím výjimečným, co by patřilo k dramatickému osudu spisovatele, naopak věrně ilustruje moderní ruské dějiny. Zrovna tak jako osud slavného demokratického politika a významného sociologa Pitirima Sorokina, pro něhož nejprve požadoval smrt samotný Lenin, ale jemuž se podařilo dostat na svobodu, a dokonce chvíli učit na univerzitě, než ho bolševická vláda poslala v roce 1922 do exilu. Na rozdíl od jiných demokratů, s nimiž se během roku 1917 podílel na práci Ústavodárného shromáždění a které posléze bolševici popravili, Sorokin přijíždí v roce 1923 do Spojených států, kde ho čeká oslnivá kariéra vědce, jenž na Harvardově univerzitě založí katedru sociologie.

Ačkoli by se nejspíš slušelo, abych si v tomto městě recitoval Puškina, hlavou se mi, když jsem prchal z nekonečné noci Petropavlovské pevnosti přes most k univerzitě, honily Blakeovy verše Some are born for sweet delight / some are born for endless night. V univerzitním parku jsem však spatřil sochu Andreje Sacharova a v tom okamžiku se obsah mých připravených přednášek o společenských a právních transformacích zbortil, neboť jsem pochopil, že v takové zemi nelze přednášet o právu jinak než jako o symbolu bezpráví. Vždyť i monumentální socha Bronzového jezdce - Petra Velikého, kterou nechala zhotovit Kateřina Veliká, symbolizuje především carovu sílu a schopnost zadupat do země hadí sémě všech zrádců. A protější budova Ústavního soudu také vypadá spíš jako prokuratura, a ne jako sídlo nestranné spravedlnosti.

Podle toho, co mi říkali petrohradští kolegové, se také tak mnozí soudci chovají a dodnes je jim blízká Vyšinského teorie o obhajobě jako součásti obžaloby.

Petrohrad je symbolem moci, která nechrání, ale vyhrožuje. Vybudované z pocitu civilizační méněcennosti a zaostalosti, chlubí se město okázalými napodobeninami renesanční architektury a oslavuje svou výlučnost v podivných monumentech, jakým je například katedrála Kazaňské Bohorodičky nebo katedrála sv. Izáka, kterou komunisté přebudovali svého času na muzeum ateismu.

Jestliže člověka odpuzují leckteré petrohradské monumenty, o to víc se obdivuje společenským a kulturním sedimentům, které lze objevit na zdejších ulicích a náměstích a ve studentských putykách. Zde mi moji hostitelé objednali gruzínskou jehněčí polévku a k pití dagestánský koňak. Všude okolo visely karikatury Putina, Stalina, Beriji, Dzeržinského i Lenina, a zatímco jsem si vychutnával skleničku alkoholu, který byl pojmenován navzdory mezinárodněprávní ochraně po francouzském regionu a vyráběn v muslimské republice Ruské federace, profesoři i studenti bouřlivě vyprávěli o konci demokratických nadějí, totální korupci a recyklaci vládnoucí elity i definitivní marginalizaci intelektuálů a občanských aktivistů.

Nad naším stolem se přitom vznášely myšlenky a věty, které o vztahu Ruska k Západu napsal již před sto padesáti lety v Zápiscích z podzemí Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Hlavní hrdina Zápisků dobře ví, že petrohradský městský život a klima mu škodí, a přesto z města neodjede. Jeho životním pocitem je hněv, nemoc a rezignace. Dostojevskij spatřoval příčiny takového úpadku a neschopnosti žít „opravdový život“ v západním nihilismu, který zná jen „abstraktní lidství“ a svobodnou vůli, ale neví nic o skutečných lidech z masa a krve, jejich každodenních zápasech a existenci.

Však také Nietzsche v Soumraku model napsal, že Dostojevskij je hluboký člověk a jediný psycholog, od něhož se něčemu naučil, protože ukázal, jak se silný člověk stává zločincem v průměrné a okleštěné společnosti.

Jestliže však v 19. století vládla filosofie a psychologie, současnost patří ekonomii a sociologii, a proto spíš než o duši jednotlivce či národa je třeba přemýšlet o způsobech, jak společnost rozumí sama sobě a jaké různice a formy komunikace jsou pro ni typické a klíčové. Současná ruská společnost je podivně rozdělená na úzkou vrstvu, která si dopřává všech výhod západního nihilismu a konzumní kultury, a zbytek, jemuž se vnucuje představa o výjimečných ruských duchovních tradicích a „pravé“ kultuře nezkorumpované západním životním stylem plným prostituce, homosexuality, drog a dekadence.

Dnešní petrohradské studenty potom spojuje s člověkem z podzemí hněv a všeobecný pocit hnusu, ale jejich reakce je „punková“, protože hněv je vede k pouličním protestům, občanské neposlušnosti a k práci v nejrůznějších nezávislých iniciativách a organizacích. Nejsou utopičtí, ale pragmatičtí. Nesní o ideální, ale slušné společnosti, ve které jejich životní šance nebude kontrolovat úzká vládnoucí a ekonomicky privilegovaná vrstva.

Po takto náročné diskusi jsem se pochopitelně vydal na Senné náměstí do míst, kde žil Raskolnikov a v nichž se o své živobytí musela starat Soňa. Vjarním větru se zvedal prach z rozkopaných ulic, podvečerní šedivá mračna vytvářela v kombinaci s omšelými fasádami domů zvláštní monochromatické obrazy a na pozadí toho všeho se dělníci vraceli z práce, opilci nejistě vrávorali a nuzáci žebrali právě tak jako v Dostojevského románech. Mnoho z nich očividně pocházelo z Kavkazu a střední Asie, což jen dokreslovalo další důležitý sediment města, totiž jeho národní a etnickou rozmanitost, která stála již u jeho zrodu.

Vedle italských a francouzských umělců a architektů k dějinám města patřili němečtí, holandští nebo židovští obchodníci a inženýři. Impozantní mešita postavená těsně před první světovou válkou byla největší v Rusku a arménský kostel sv. Kateřiny patří ke klenotům Něvského prospektu. I dnešní Petrohrad působí na první pohled kosmopolitně, což mu jen přidává na imperiálním lesku a důstojnosti. Avšak když se znenadání opilci, kteří se ještě před chvilkou objímali a zpívali tklivé písně, začali na přechodu pro chodce fackovat a prát, přidal jsem raději do kroku, abych se podíval do čtvrti, ve které Dostojevskij žil a zemřel.

Má cesta po stopách Fjodora Michajloviče a jeho románových hrdinů tak skončila před domem, v němž spisovatel bydlel a z něhož je nyní muzeum. Naproti vchodu zářila reklama na sexshop a bezděky tak ukazovala, co zde vždy chybělo, totiž právě tato možnost volby mezi vysokým a nízkým, trvalým a prchavým, erotikou a sexem. V ruských dějinách jako kdyby existovala jen možnost znásilnění a vykoupení, která se tradičně halila do masky metafyzické a politické osudovosti, a proto v sobě ten laciný neonový nápis měl jistou trapně osvobozující lehkost.

Druhý den ráno jsem vyrazil z hotelu pěšky na Finské nádraží a v opačném směru, než z jakého Lenin přicestoval do revolučního Ruska roku 1917, jsem se vracel přes Helsinky zpět domů. Přemýšlel jsem o tradiční nedůvěřivosti politických elit i veřejnosti vůči intelektuálům v Británii, které vlastně jednotná kultura vždy chyběla, ale o to víc se zde lpělo na politických a obecných mravech. Přemýšlel jsem i o německých dějinách, ve kterých tradiční představa o politice jako kulturně méněcenné činnosti vedla k největší historické tragédii spočívající v pokusu nahradit demokratickou politiku sporu kulturním násilím árijské rasy nadlidí. A v kontrastu k těmto dvěma historickým zkušenostem se mi ruské dějiny stále více potvrzovaly jako neustálá snaha o kulturní vykoupení z tradice a bídy politického násilí a útisku, které teprve nyní spěje ke svému konci.

Před očima jsem měl úchvatný portrét Anny Achmatovové od Nathana Altmana, který visí v petrohradském Ruském muzeu. Básnířka je na něm oduševněle krásná, ale její pohled je melancholický. Zatímco v Shakespearových sonetech melancholie sžírá lidskou duši a Hamleta přivádí k šílenství, ruští spisovatelé a umělci od Gončarova až po Tarkovského ji vnímali jako základní existenciální stav. Současné rozhněvaně sarkastické a satirické romány Vladimíra Sorokina nebo avantgardní postpunk Pussy Riot ukazují nicméně na možnost kulturního a intelektuálního zlomu, v němž hněv může zvítězit nad melancholií a lidská důstojnost nad rezignací. A tak jsem i v okamžiku, kdy se mě na hranicích finská policistka se znakem Evropské unie na uniformě ptala, jestli nepřevážím nějaký alkohol, myslel na uvězněné punkové zpěvačky a hrůznou kontinuitu politického znásilňování maskovaného jako zákon a právo.