Jiří Přibáň: Kdo to tady mluví?

Však ho také zmínil ve svém prvním projevu k Národnímu shromáždění na konci prosince 1918 Tomáš Garrigue Masaryk. Hlasem Marty Kubišové nás utěšoval po srpnu 1968, aby ho pak parafrázoval i Václav Havel, když svůj první prezidentský projev v lednu 1990 zakončil památnými slovy: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“

Komenský považoval za hlavní kulturní a intelektuální dědictví osobu a dílo Jana Husa, knihu Boží, tedy bibli, smysl pro řád, poslušnost, službu a v neposlední řadě výchovu, vzdělání a péči o jazyk. Kšaft byl reakcí na třicetiletou válku a vestfálský mír, po jehož uzavření bylo českým exulantům jasné, že návrat do vlasti není pro jejich generaci možný. Také proto se Komenský spoléhá na moudrost a vzdělání příštích generací, které mají toto dědictví převzít.

Vestfálský mír přitom definitivně stvrdil nové politické uspořádání kontinentu na základě státní suverenity a vzájemného uznání státních celků. Státní suverenita jako hlavní princip vnitrostátního a mezinárodního práva pak formovala moderní Evropu i celý svět po staletí až do konce druhé světové války. Právě vestfálským mírem se zrodila politická modernita ve všech protikladech, nadějích a katastrofách. Z konfesijních států se postupem času staly státy národní a z revolučních politických národů se staly národy etnické, v nichž pocit kulturní nebo rasové nadřazenosti mnohdy dokázal zahubit původní myšlenku demokratické rovnosti.

Komenského univerzální výzva k péči o jazyk a vzdělání jako kdyby byla v moderních dějinách soustavně přehlušována rykem těch, kdo jazyk používali jako válečný prostředek a pro které vzdělání představovalo pouze možnost, jak účinněji kontrolovat masy obyvatelstva v té či oné evropské zemi. Namísto vlády lidu nad se bou samým se lid stal obětí těch, kdo vystupovali jeho jménem.

Ve stejné době jako suverénní stát se ovšem zrodila i myšlenka federalismu. Již na počátku 17. století sepsal humanistický vzdělanec a právník Johannes Althusius pojednání Politica, které se obecně považuje za první spis obhajující federalistickou vládu. V reakci na totální kolaps evropské civilizace, která z moderních států vytvořila totalitní aparáty systematického vyvražďování celých skupin obyvatelstva a národů, se tak prvním úkolem politické obnovy kontinentu po roce 1945 stala jak obnova demokratické státnosti, tak i myšlenka evropského sjednocení a federalismu.

Co se však stalo s lidem a jeho vládou dnes, kdy stále více z nás žije a putuje světem jako planetární bezdomovci? Kam se poděla vláda a kdo ji má, když se lidé cítí být stále bezmocnější? A kdo vládne jménem jakého lidu dnes, kdy jsou v evropském Kyjevě, ale také v Istanbulu, Káhiře, Caracasu a na mnoha jiných místech planety studenti a dalších demonstranti zabíjeni ostřelovači jako nějací nebezpeční vrazi či teroristé?

Kyjevský majdan, Tahrirské náměstí v Káhiře nebo istanbulský park Gezi jsou místa, se kterými si kavárenští komentátoři z blahobytných západních společností často nevědí rady. Zatímco například okupační hnutí v New Yorku nebo Londýně se bouřila proti korupci a sociální nerovnosti, ale přitom byla ve své měšťácké opatrnosti a mentalitě snadno čitelná a přehledná, výrony lidového hněvu, násilí a politický radikalismus jsou příliš matoucí a nezapadají do jednoduché šablony boje dobra se zlem. Proti nerovnosti a korupci se přece musí bouřit všichni, takže legitimita takového protestu se zdá být nezpochybnitelná. Naproti tomu přítomnost některých skupin v revolučním davu jako kdyby již předem lidovou revoluci nebo povstání delegitimizovala.

Proti Mubarakovi se totiž bouřili zrovna tak tvítující studenti nebo egyptské feministky jako náboženští konzervativci či přímo radikální islamisté, kteří by takovým studentům i všem ostatním nejraději jednou provždy zatvítli tipec. V Kyjevě zase demonstrovali obyčejní občané znechucení kleptokratickou vládou, která se namísto asociační dohody s Evropskou unií rozhodla připoutat Ukrajinu pevně k Rusku, ale vedle nich rozvinuli své odporné vlajky radikálové z otevřeně rasistického hnutí Pravý sektor nebo stoupenci strany Svoboda, která se hlásí k odkazu banderovců a každoročně slaví založení ukrajinské divize Waffen-SS. A v parku Gezi se turečtí ekologičtí aktivisté a anarchisté podle vládní propagandy také přece bouřili proti demokraticky zvolené vládě a zákonnému rozhodnutí místních orgánů, na jehož základě by měl být park asanován, nebo ne?!

Každý revoluční pohyb se dnes vymyká odvěké touze člověka srovnat si svět do jednoduchých kategorií a soudů, a proto ani hnutí z ulic Caracasu nebo Tahrirského náměstí či kyjevského majdanu nelze jednoduše popsat v kategoriích dobra a zla. To dokáže jen novinář s nutkavou potřebou morálně poučovat svět nebo propaganda vlády, proti které se takové protesty vedou a podle níž jsou protestující buď nepřáteli lidu, placenými agenty cizích tajných služeb, nebo fašistickými bojůvkami, jimž je třeba čelit otevřenou vojenskou akcí.

Ve skutečnosti však ani v revoluční politice neexistuje volba mezi dobrem a zlem, jak výmluvně ukázal jeden z egyptských aktivistů na loňské konferenci Forum 2000, když popisoval možnosti, které svobodomyslná mladá generace měla během prezidentské volby v roce 2012. Mohli podpořit buď kandidáta armády a příslušníka bývalé politické elity Šafíka, nebo se rozhodnout pro volbu islamisty Mursího, přestože jeho volební program a ideje jim byly zcela cizí. Většina mladých demonstrantů se tehdy rozhodla pro změnu s přesvědčením, že volba Šafíka by byla zradou revoluce, zatímco islamisté budou mít společný zájem na demokratizaci a sjednocení země. Teprve čas ukázal, že Mursího Muslimské bratrstvo zemi nedemokratizovalo, ale jen více rozdělilo a přivedlo do ekonomického kolapsu a sociálního chaosu, takže armáda mohla o rok později provést kontrarevoluci za podpory toho samého lidu, který svrhl Mubarakův režim.

Zrovna tak nezajištěný a předem nepředvídatelný vývoj čeká Ukrajinu, jejíž revoluci vedli proevropští liberálové společně s fašizoidními radikály. Boj o ukrajinskou demokracii svržením Janukovyče neskončil, ale teprve začal. Vypjatá nacionalistická rétorika a vzájemná delegitimizace politických stran reprezentujících různé skupiny obyvatelstva ve spojení s otevřeným rozkrádáním země politickými elitami tento boj silně komplikují. Samostatná Ukrajina v uplynulých dvaceti letech nezažila střídání vlád různých oligarchů, ale bezskrupulózních kleptokratů, ať „proevropských“, nebo „proruských“. Což samozřejmě v žádném případě neospravedlňuje ruskou vojenskou intervenci a flagrantní porušení mezinárodního práva, jakého se Putinův režim při invazi na Krym dopustil.

Ti, kdo si každou revoluci představují jako jednotu lidové vůle a názorovou stejnorodost, společně s Jeanem-Jacquesem Rousseauem stále chápou lid, jeho suverenitu, vůli i stát jako teologické, a ne politické kategorie. Aby byla legitimní, musí být podle nich politická vůle zcela obecná, jednotná a všeobjímající. Taková vůle se nemůže mýlit, a proto může donutit k poslušnosti i všechny, kdo by se jí protivili. Politické různice a konflikty se nepřipouštějí, protože rozdíly se mohou týkat jen zvláštních zájmů, ale ne obecné vůle lidu jako takové. Ta směřuje vždy k obecnému dob ru a prospěchu, a proto stát založený obecnou vůlí lidu může vůči tomu samému lidu použít jakékoli prostředky v případě, že by se protivil státní moci.

Francouzský politolog Bertrand de Jouvenel, který v mládí pracoval i jako sekretář Edvarda Beneše, kdysi takovou suverenitu obecné vůle označil za „transcendentní princip v pozadí moci“. Boží vůli a symbolické tělo krále nahradila obecná vůle a mytický lid, jehož suverenita je absolutní a nezpochybnitelná a který je sám sobě současně pánem i otrokem. Montesquieu například tento paradox vlády, která je současně porobou, popisoval jako rozpor mezi mocí a svobodou lidu. Lid má takovou moc, že může sám sobě nastolit despotický režim, jak jsme toho svědky například v dnešním Egyptě. Kde se ale může rodit svoboda a jak ji lze chránit?

Moderní demokracie je jediný režim, který dokáže sám sebe současně legitimizovat i delegitimizovat. Tato paradoxní schopnost je důsledkem principu, podle něhož je vůle lidu prvním demokratickým zákonem, ale ostatní zákony musí předem tuto vůli omezit, aby nebyla sebedestruktivní. Tedy – demokratická vláda musí být současně omezená ústavou a dalšími zákony, které přijímá reprezentativní a demokraticky volený orgán, reprezentovat lid a zároveň chránit zájmy a práva jednotlivých občanů i celých skupin obyvatelstva.

V okamžiku zrodu americké demokracie tak v desátém Listu federalistů James Madison namísto přímé demokracie prosazoval ústavní republiku s reprezentativní vládou a Alexander Hamilton antické pojetí přímé demokracie přirovnal dokonce k tyranii. A přece i reprezentativní vládu označil později sociolog Herbert Spencer za „velkou politickou pověru“, když přesvědčení o svrchovanosti parlamentu přirovnal k bývalé pověře, podle níž králové měli svaté právo vládnout. Jako kdyby podle Spencera jen místo jedné královské hlavy měly být nyní pomazané hlavy všech poslanců.

Všechny tyto myšlenky a postřehy ukazují, že již v okamžiku svého zrodu se lid jako svrchovaný subjekt svých vlastních dějin a vlády nacházel na rozcestí mezi tyranií a demokracií, mezi despotickou mocí a svobodou. Jak je vidět z různých částí světa, každý lid se v určitých historických chvílích ocitá na tomto rozcestí a nikdo předem neví, kam ho zvolená cesta může dovést.

Přitom se ukazují i některé základní znaky všech současných demokracií, a to především neustálý rozpor mezi demokracií jako politickou vládou a sociální zkušeností, nemožnost absolutně reprezentovat vůli lidu a s ní úzce spojená definice lidu jako suveréna, který v běžném politickém provozu nemůže rozhodnout nic, ale o to víc se projevuje v okamžicích historických a revolučních zlomů.

Lid skutečně nemá svůj hlas jako nějaká mytická bytost, a proto ho vždy musí někdo zastupovat a hovořit jeho jménem, ať se jedná o tyrana, despotu nebo demokraticky zvolené a v mezích ústavních pravomocí jednající poslance či prezidenty. Když se rodila výmarská republika, jeden z nejvýznamnějších německých myslitelů minulého století, Max Weber, který se mimo jiné podílel i na vzniku výmarské ústavy, v rozhovoru s generálem Ludendorffem definoval demokracii jako politický systém, v němž lid zvolí důvěryhodného vůdce, čímž mu ale současně poskytuje právo absolutně umlčet jednotlivé občany i politické strany.

Demokratický deficit reprezentovatelnosti však neznamená, že by vůdce mohl se svou mocí nakládat dle vlastní libosti a bez jakékoli odpovědnosti, protože jeho vláda musí mít vždy dvojí legitimitu, a to danou původem a použitím. V moderní společnosti každý vůdce odvozuje původ legitimity vlastní moci tak či onak od vůle lidu. Současně však musí mít na paměti, že tuto moc může použít jen v určitých mezích a daným způsobem.

Na tuto dvojakost politické legitimity upozornil již Spinoza v díle Tractatus theologico-politicus, ve kterém odlišil potentia od potestas, tj. moc od suverenity, a tvrdil, že každý vládce by se měl moci vlastních občanů obávat víc než cizích nepřátel a že tento strach je hlavní brzdou státní moci. Moc tak není nikdy skutečná vláda, ale schopnost nějakým způsobem se chovat a něco prosadit. Každá vláda ale současně musí vědět, že jsou určité postupy a způsoby chování, které jim jejich vlastní lid tolerovat nebude a které by přímo ohrozily jejich vládnutí.

Když občané hladoví, mrznou a nemají práci, nemůže jejich prezident stolovat na zlatě a tvářit se, že je vše v pořádku. A když tito lidé začnou protestovat, nelze do nich střílet jako do lovné zvěře. Toto jednoduché pravidlo platí odnepaměti všude na světě a musí ho respektovat všichni, kdo se chtějí udržet u moci. V moderní demokracii, kde je vůle lidu prvním zákonem politické společnosti, platí bezvýhradně. V opačném případě lid, který nerozhoduje obvykle nic, začíná rozhodovat o všem.

Václav Havel ve svém prvním prezidentském projevu nemohl onu závěrečnou větu myslet jinak než jako pouhou metaforu úspěšné revoluce, protože žádná vláda věcí lidu se nikdy nemůže zcela vrátit do jeho rukou. Nikdy totiž nevíme, jestli v těch rukou nejsou také třaskaviny otevírající cestu k moci novým tyranům. Již Cicero a po něm mnozí další myslitelé věděli, že ve zdánlivé politické jednotě lidu se současně skrývá jeho neuspořádaná mnohočetnost – multitudo. Z této neuspořádanosti jde strach, ale současně se z ní rodí demokratická politika ve všech svých protikladech, konfliktech a nezajištěnosti.

Fašisté na kyjevském majdanu nebo islamisté na Tahrirském náměstí, ale zrovna tak i stoupenci Národní fronty ve Francii, Svobodných v Rakousku, Jobbiku v Maďarsku nebo Úsvitu či DSSS u nás tak především dokládají, že demokracie je neustálý spor nejen o formu politické vlády, ale i vzájemného soužití. Nechat radikály zvítězit znamená vydat se jejich tyranii. Tvářit se, že nejsou součástí našeho demokratického multitudo, a proto s nimi nemusíme vést spor a můžeme je zcela ignorovat, by bylo prvním krokem k prohře.

Kromě takového nebezpečí však existuje ještě další a mnohem větší riziko, které výmluvně shrnul písničkář Jiří Dědeček: Lidi se tisíc let mydlej a mydlej / bouraj si baráky, ve kterých bydlej / bouraj si baráky, střílejí zrádce / některý z nich to maj v popisu práce. Myslím, že demokracie je takový politický systém, který ve jménu obecné vůle lidu dokáže účinně zabránit lidem v tom, aby se vzájemně „mydlili“, ale přitom se má nejvíc na pozoru a je v permanentním střehu proti těm, kdo by si z takové činnosti chtěli udělat „popis práce“, díky níž by se udržovali u moci nebo ji rozšiřovali, ať zahraniční invazí, nebo vnitrostátními převraty.