Článek
Krá, krá… krajsis… jaká krize? … Hovno krize! – vykřikuje přidrzle z koruny stromu figurka havrana v instalaci I see, I see, I see (2009) Krištofa Kintery. Na rozdíl od zvířete ve slavné Poeově básni má Kinterův havran výrazně antropomorfní rysy, je oblečen do kalhot s opaskem, klátí nohama a jeho skřehotání a útržkovité poznámky v angličtině se blíží víc rapování než libozvučnému verši. Když se však do jeho slov zaposloucháme pozorněji, účinek je překvapivě podobný postupnému propadání se do šílenství, které tak proslavilo poému amerického básníka.
Krize se obecně popisuje jako stav nestability, nebezpečí, traumatu nebo systémové dysfunkce, která může vést ke společenskému kolapsu. V takové situaci neplatí zavedené postupy a způsoby řešení konfliktů. Vše, co vypadalo jako rozumné, se najednou jeví jako šílenství. Havraní krákání se zmocňuje lidské mysli. Co se ještě před několika měsíci jevilo jako správná kalkulace a investiční krok, vypadá dnes jako čirý nerozum, který přece muselo vidět každé malé dítě. Politická rozhodnutí nemají legitimitu a demokraticky zvolené vlády ztrácejí důvěru. Na jejich místo nastupují vlády „nestranných odborníků“, jejichž rozhodování nicméně vždy reprezentuje zájmy určitých stran a mocenských skupin.
Heslo „přenechme řešení krize odborníkům“ je největší lež, jakou lze o současné globální krizi společnosti vyslovit, protože to byli právě odborníci, jejichž expertízy a zdánlivě přesvědčivé racionální argumenty tuto krizi způsobily. V kritické situaci se tak kromě sociální stability rozpadá i stabilita slov a jejich významů. O krizi dnes hovoří všichni, a přece jsou její popisy i řešení nejasné. Bohaté západní společnosti chudnou, demokratické vlády vykupují dluhy soukromých firem a sociální stát se demontuje s poukazem na neschopnost evropské ekonomiky konkurovat Číně nebo Indii. Vlády jednotlivých států jsou slabé vůči globalizovaným strukturám ekonomické moci a současně stále nenáviděnější a odmítanější svými vlastními občany právě proto, že je před takto asymetrickou globalizací nedostatečně chrání. Státní suverenita se rozpadá tím rychleji, čím víc po jejím návratu volají demokraté i extremisté všech politických směrů a barev.
Jsme v tomto zmatku svědky definitivního konce evropské modernity, ve které došlo k historicky jedinečnému propojení tržního hospodářství, demokracie, právního státu a sociální spravedlnosti? Nejedná se v případě současné krize jen o jeden z mnoha příkladů nerovnováhy mezi ekonomickým a politickým systémem, která je ovšem výjimečná svými globálními rozměry? A lze takovou krizi ještě popsat jazykem kritické teorie, nebo je třeba tuto celkově nejasnou globální situaci pochopit mimo běžný rámec normativní kritiky?
Špatné zprávy, ďábelský moderátor pouští v koncentrované podobě do rádia to, co během dne slyšíme z rozhlasového a televizního vysílání.
Podle klasických představ o roli filosofie a sociálních věd se musí na ekonomické, politické i sociální krize reagovat kriticky a společně s analýzou celkové situace je zapotřebí navrhnout také normativní řešení. Na otázku, jaký má být nomos naší globální společnosti v krizi, potom zpravidla kritičtí filosofové odpovídají, že je třeba prosadit demokratické procedury, které dosud legitimizovaly národní stát, na úrovni globální politiky, a omezit tak rozpínající se moc nadnárodních ekonomických struktur.
Jürgen Habermas tak sní svůj sen o legitimním globálním politickém řádu, ve kterém vládnou ideály kosmopolitní demokracie, jejíž avantgardní organizací by měla být federalizovaná Evropská unie. Univerzální lidská práva podle něho sjednocují lidský rod, i když jejich prosazování je vždy partikulární. A podle metafory globálního Impéria, jak ho před deseti lety popsali Michael Hardt a Antonio Negri, je třeba mobilizovat globalizované zástupy vykořisťovaných společenství a kultur proti zlovolné imperiální nadvládě. Naproti tomu Slavoj Žižek, rétoricky bezesporu nejbrilantnější filosof současné kritické levice, se dokáže zároveň vysmívat naivitě dnešních politických protestů i nostalgicky volat po revoluci leninského typu.
Na kritické teorii posledního desetiletí překvapuje nejen míra eklekticismu, s jakou jednotliví autoři používají klasický rejstřík moderních politických pojmů a spěšně je roubují na naši globálně stále nejasnější sociální realitu, ale i nepoužitelnost těchto konstrukcí na krizi, která začala v roce 2008 pádem velkých bankovních institucí a od té doby se stále více prohlubuje a nabývá nových a riskantnějších forem.
Asi nejvýmluvným příkladem takového selhání kritické teorie byla Habermasova výzva, aby Německo zaplatilo všechny řecké dluhy, a tím konečně umožnilo vytvoření evropské solidarity, bez které není federální Evropa možná. Kde dříve filosof volal po politické mobilizaci a legitimitě založené na svobodné rozpravě vzájemně si rovných lidí, tam má nyní politizace probíhat pod diktátem expertního vědění ekonomů a úředníků.
Když před sto lety Max Weber na sklonku svého života přednesl dvě slavné přednášky na téma Věda jako povolání a Politika jako povolání, popsal v nich proces modernizace a racionalizace sociálního života jako neustálý růst expertního vědění a specializaci jako nejvlastnější předurčení moderní společnosti. Specializace otevírá prostor neustálému zdokonalování vědění i politické organizace a správy. Jen specializované expertní vědění zaručuje dokonalost, zatímco všechny pokusy popsat a porozumět životu v jeho celistvosti, tento původní úkol univerzitního vzdělávání, jsou odsouzené k nezdaru.
Hodnotový a kulturní pluralismus vedl Webera k originálnímu nietzscheovskému popisu života po smrti Boha – života, který „je ponechán sobě samému, nalézá své vlastní sebeporozumění a ví jen to, že konflikt mezi bohy nikdy nekončí“. Opakem politických konfliktů mezi různými ideologickými bůžky a hodnotami je byrokracie, která racionalizuje správu společnosti a podřizuje ji stejnému kalkulu, jakým si věda podmaňuje realitu. Moderní stát tak racionalizuje, odosobňuje a „odkouzluje“ politickou společnost, která se stává jen vládou profesionálních politiků s organizačními schopnostmi, ale bez vnitřního zaujetí a politického charismatu.
Hlavní dilema moderní demokracie potom spočívá v napětí mezi charismatickým vůdcem lidu a bezvůdcovským aparátem demokratického státu, v němž dominují profesionální političtí experti. Pověstná Weberova železná klec modernity má tak svůj zcela konkrétní politický rozměr, totiž napětí mezi politickým vůdcovstvím a depolitizovanou byrokratickou správou. Mezi smyslem a účelem politiky zeje nepřekonatelná propast, stejně jako mezi světem neosobně chladných procedur a společně rozžhavených hodnot.
Příliš mnoho vůdcovství a politického charismatu vede ke společnosti politického davu, v němž moderní lidé paradoxně nalézají smysl života. Příliš mnoho depolitizované expertní správy a racionální organizace může ale zase vést ke ztrátě smyslu politiky. Vše se jeví účelné a správné, ale jen do okamžiku, než nastane sociální krize, ve které touha po hledání společného smyslu roste přímo úměrně neschopnosti expertního myšlení řešit krizové situace.
Kinterův fiktivní elektronický výrobek, který pouze spotřebovává proud.
Nyní už problém vyřeší jen expert – zpívá Laurie Andersonová v písni Only An Expert a se sžíravou ironií obviňuje experty, kteří musí vymýšlet problémy, aby mohli kontrolovat jejich řešení a posilovat svou moc a zisky. Podle Andersonové: V Americe máme rádi řešení. Máme rádi řešení problémů / A existuje tolik firem, co nabízejí řešení / Firmy s názvy jako: The Pet Solution, The Hair Solution / The Debt Solution, The World Solution, The Sushi Solution / Firmy s experty připravenými vyřešit tyto problémy / Protože jen expert vidí problém / A jen expert může problém vyřešit…
Expert si může problém i vymyslet, ale když nebude v televizním vystoupení přesvědčivý, bude se muset omluvit a požádat veřejnost o odpuštění. Andersonová se vysmívá této mediální hře na demokracii, ve které se experti tváří, že mají problémy pod kontrolou, i když ve skutečnosti se krize šíří po celém světě a lidé se ocitají na dně.
Na to podle Laurie Andersonové experti, kteří se neshodnou sami mezi sebou, odpovídají: To, že všechny trhy zkolabovaly / není nutně něco špatného / A další experti řeknou: To, že všichni vaši přátelé byli propuštěni / A vaše rodina zbankrotovala a my to nepředvídali / ještě neznamená, že jsme se mýlili / A to, že jste přišli o místo a dům / a všechny vaše úspory, neznamená, že byste nemuseli platit za záchranu obchodníků a bankéřů a spekulantů / Protože jen expert může takovou záchranu naplánovat / a jen expert se může na záchranu spolehnout…
Naše současná krize je především krizí expertního vědění, které si představovalo ekonomický a politický systém jako obrovské soustrojí, jehož olejem jsou právě expertní poznatky a odborné zprávy legitimující konkrétní rozhodnutí politiků i obecné politické koncepce. Všichni si jistě vzpomínáme na Clintonovu slavnou poznámku v prezidentské kampani v roce 1992: Hlupáku, jde o ekonomiku! Ta se stala mantrou demokratických vlád v posledních dvaceti letech, v nichž neoliberální ekonomové ovládali politiku téměř jako v marxistické idyle, kde ekonomická základna determinuje politickou nadstavbu. Krize ovšem ukázala, že expertní vědění se ve společnosti legitimizuje mnohem víc prostřednictvím mediálního charismatu než weberovsky jasných odborných poznatků, a tak můžeme Clintonovo heslo obrátit a zvolat: Hlupáci, vždycky šlo a jde o politiku!
Přesně tak, jak to popisuje Laurie Andersonová, se ekonomičtí experti ukázali jako politicky protřelí a zruční manipulátoři, kteří si z titulu expertízy udržují moc a osobní výhody, ale v okamžiku, kdy tato expertíza neplatí, dokážou využít i tohoto selhání k zajištění dalších výhod. Železná klec drží i bez racionality, krize v ní ovšem oživuje vzývání bůžků a démonů, v jejichž jménu hrozí vypuknutí nových válek a revolucí.
Vedle originálů je ozdobou bytu minimalismus.
V současnosti ale prožíváme už druhou krizi expertního vědění. Historicky první vlna spočívala v rozčarování z vědy, která sice slibovala pokrok lidstva, ale současně vedla k výrobě atomové bomby a plynových komor. Obdobně i sociologové a politologové v polovině 20. století slibovali manažerskou revoluci, depolitizaci řízení společnosti a sbližování socialismu s kapitalismem, ale manažeři pod pláštíkem efektivity ve skutečnosti dokázali akumulovat obrovskou moc bez jakékoli demokratické legitimity a kontroly.
Ze slibu depolitizace se stala noční můra politiky, kterou velmi trefně popsal už Kurt Vonnegut v románu Mechanické piano, kde zužitkoval zkušenosti z práce pro General Electric. Vonnegut ve své dystopii z roku 1952, inspirované Orwellem i Zamjatinem, popisuje společnost blízké budoucnosti, která se ve Spojených státech ustavila po třetí světové válce. Vše tu ovládají a kontrolují manažeři a inženýři, zatímco běžní lidé se vzhledem k totální mechanizaci a automatizaci kapitalismu stávají nepotřebnými. Hlavní postava Paul Proteus patří mezi úspěšné manažery a zároveň se snaží o osobní vzpouru proti všemocnému otci i systému, který ztělesňuje, ale tato vzpoura proti „ideálně“ zmechanizované společnosti může mít jen tragikomické důsledky. Otázka Jaký je smysl života?, kterou si i hrdinové pozdějších Vonnegutových románů neustále kladou, je v takové společnosti bezpředmětná, přesně v duchu Weberovy železné klece modernity.
Nynější krize expertního vědění spočívá v neschopnosti expertů nadále předstírat, že mají legitimní moc a schopnost organizovat a řídit společnost. Na takovou krizi expertního vědění ovšem nelze reagovat kritickou teorií, která zůstává v zajetí humanistického racionalismu. Slovní spojení jako ekonomické vykořisťování, politický útlak nebo ekologická katastrofa sice dokážou mobilizovat k protestům, ale komplexita dnešní krize vyžaduje mnohem radikálnější a přesnější pojmy a popisy stávající situace.
Jiří Přibáň (1967) je právní filosof, působí na univerzitě v Cardiffu.
Jak před časem poznamenal Niklas Luhmann, kritická teorie od Marxe až po Habermase vychází z tradiční představy o racionálně rekonstruované dobré společnosti a lepší budoucnosti. Naproti tomu Luhmannův projekt tzv. sociologického osvícenství, který nepopisuje společnost jako hodnotovou totalitu, ale jako nahodilý proces sociální komunikace, představuje mnohem radikálnější rozchod s moderní filosofií a humanistickým antropocentrickým racionalismem. Podle Luhmanna společnost netvoří lidé, ale funkcionálně diferencované systémy, jako je například hospodářství, politika, právo, vzdělání, věda nebo náboženství. Tyto systémy jsou uzavřené a vyvíjejí se podle svých vnitřních zákonitostí, takže například vědu nelze podřídit náboženství, politiku ekonomice, vzdělání politice atd.
Krizi potom můžeme chápat jako sociální operaci, a ne totální kolaps. Krize není apokalyptickým zjevením univerzálních pravd o ekonomickém nebo politickém systému, ale jen jedním z procesů, v němž se formuje hospodářská i politická budoucnost. A legitimní demokratická vláda musí mít schopnost přesvědčivě zformulovat a mocensky prosadit vize této budoucnosti, ovšem vždy s vědomím, že tato budoucnost je bez záruky a že každá vize má konkurenční, ne absolutní povahu.
Politika a hospodářství jsou funkčně diferencované, a proto nelze od ekonomů očekávat politická řešení ani od politiků vyřešení všech ekonomických problémů. Tím se ovšem neříká, že politici by do ekonomického systému neměli zasahovat. Naopak! Posledních třicet let vytvořilo ve společnosti mimořádně silnou asymetrii mezi ekonomickým a politickým systémem, která spočívala v primitivní ekonomické představě o deregulaci jako rostoucí míře politické svobody. Ekonomický neoliberalismus byl paradoxně poslední fází marxismu, který se naivně domníval, že všechny sociální i politické problémy jsou nakonec problémy ekonomické, a proto vyžadují exkluzivní ekonomické řešení.
Představa, že bychom krizi mohli úspěšně mocensky kontrolovat nebo zabránit všem budoucím krizím, je z říše ideologických fantazií o odumírání státu nebo konci dějin. Z této říše jsou ale také ekonomické recepty na přizpůsobení se globálnímu růstu a další deregulaci hospodářství a rušení veřejných výdajů s odůvodněním, že jinak nebudou vyspělé západní země schopné konkurovat rostoucí hospodářské síle rozvojových zemí.
Například Čína je dnes klasickým typem společnosti ve stadiu rané modernity, v níž dosud vládne představa, že politická kontrola zajistí hospodářskou stabilitu a náklady na veřejné služby a sociální výdaje mohou být nízké „díky“ policejní represi a ideologickému dohledu. Naše pozdně moderní evropské společnosti ale naopak fungují a vyvíjejí se díky tomu, že politika nediktuje hospodářské příkazy a ekonomická racionalita zisku nesmí diktovat, co je politicky přípustné a co nikoli. Přijmout „čínský recept“ na současnou globální krizi by znamenalo definitivně odepsat projekt modernity, která spočívá ve funkční diferenciaci, a ne v centrálním řízení a kontrole tržního hospodářství, demokratické politiky, právního státu a sociální spravedlnosti.
Zatímco expertní vědění nebo kritická teorie vždy vznášejí univerzální nároky, demokratická politika musí vycházet z partikulárních potřeb. Konkrétní čas i místo mají v každé demokratické společnosti vždy rozhodující roli. Jestliže globalizace, jak tvrdí například sociolog Roland Robertson, znamená současně glokalizaci a uznání heterogenity globální společnosti, potom bychom měli dnešní kritický stav přijmout především jako výzvu k ochraně našich evropských politických institucí a tradic, mezi něž patří zrovna tak ekonomické svobody, jakož i občanská a sociální rovnost a vzájemná solidarita.
