Jiří Přibáň: Digitální zrady vzdělanců

S kulturními i politickými dějinami minulého století je problém, kdo je intelektuál a jaká je jeho role v moderní společnosti, pevně spjat. Benda obviňoval ve dvacátých letech intelektuály ze zrady univerzálních idejí a příchylnosti k nacionalismu a dalším kulturním předsudkům a partikularismům. Sociolog Karl Mannheim s nimi zase spojoval naději, že lze racionálně i hodnotově znovu sjednotit ideologicky a sociálně roztříštěnou moderní společnost. Mannheimův intelektuál nezapadal do žádné sociální třídy. Měl „volně plout“ společností a – osvobozen od pravicových i levicových předsudků – ukazovat směr k její vlastní utopii, ve které vědění převládne jako rozhodující politická síla.

Naproti tomu veřejní intelektuálové, jak je znala poválečná Francie v osobách Jeana-Paula Sartra nebo Raymonda Arona, myšlenkově nepluli nad ideologickými spory, ale aktivně se do nich zapojovali a fungovali jako svědomí humanity kritizující z vyšší pozice mravní a intelektuální každou moc v nejrozmanitějších formách jejího útlaku. To vše ale jen do okamžiku, kdy jejich mladší kolega Michel Foucault zpochybnil nejen tuto společenskou funkci „univerzálního intelektuála“, ale s ní i pojem humanity.

Podle Foucaulta intelektuál nemůže být hlasem kritizujícím moc se všemi jejími excesy, protože moc není omezena na politické instituce a prostupuje celým tělem společnosti, přičemž zaplavuje i klasické pojmy jako pravda, vědění, vědomí či řeč. Intelektuálové nemohou nadále vystupovat v roli „morálně čistých“ neviňátek hovořících ke „špinavé a zkorumpované“ moci, i oni se totiž vždy pohybují v nějaké mocenské konstelaci. Nekontrolují moc zvnějšku, naopak vnějšek moci prostupuje i jejich nitro a definuje je jako subjekt myšlení i společnosti. Na dosavadní místo univerzálních intelektuálů tak nastupují intelektuálové specialisté, kteří brojí proti různým formám moci projevující se v jazyku, vědě, ekonomii nebo jiných sociálních normách bez nároku na univerzální platnost svého hlasu a postoje.

Tento příběh intelektuálů minulého století je notoricky známý, včetně stesků nad tím, že v dnešní době chybí univerzální i speciální intelektuálové, kteří by se postavili té či oné moci. Navzdory Foucaultově zdrcující kritice jako kdyby se politický rozdíl mezi my a oni neustále toužil převlékat do rozdílu mezi autentickým hlasem svědomí, jehož mají být intelektuálové strážci, a zkorumpovanou mocí. Tento převlek ovšem zakrývá základní skutečnost, že každé my je v dnešní společnosti již samo o sobě subjektem i objektem moci a že v této společnosti neexistuje slovo či hlas, které by byly mocí neposkvrněné.

A zrovna tak se vytratil i rozdíl mezi vzdělanými intelektuály a nevzdělanou masou, jenž veřejným intelektuálům vždy poskytoval legitimitu. V dnešní informační a vzdělanostní společnosti si totiž masa obstarává informace a vzdělání přímo ze systémů, jakými jsou univerzity nebo masmédia včetně digitálních sítí. Zprostředkovatelská role intelektuála jako strážce pravdy, spravedlnosti a naděje se v takové společnosti často stává trapnou karikaturou, protože vědění, politika i etika dnes nepotřebují strážce nebo zákonodárce, ale mnohem více literáty nebo interprety.

Konečně třetí změna, která nás nutí přehodnotit dnešní roli intelektuálů ještě předtím, než se budeme ptát na jejich možnou zradu, spočívá v tom, že inteligence dnes neznamená schopnost kumulovat vědomosti, ale mnohem víc schopnost vybírat a rozlišovat, jaké vědomosti jsou v dnešní komunikační záplavě důležité a smysluplné. Jestliže tradiční i raně moderní společnosti spojovaly inteligenci se sběrem dat, současná společnost je natolik komplexní, že základním znakem inteligence se stala naopak selekce dat produkovaných globálními sítěmi.

Kybernetický proces utváření řádu specifických informací z všeobecného komunikačního chaosu se stále zrychluje, takže se z lidského pohledu stává instantním. Tím se ale rozdíl mezi řádem a chaosem stírá. V takovém zmatku jsme naši společnost začali označovat přívlastky postpravdivá či postfaktická. Termín post-truth vyhlásily Oxfordské slovníky za anglické slovo roku 2016 a definovaly jej jako termín „vztahující se k okolnostem nebo označující okolnosti, v nichž mají objektivní fakta na utváření veřejného mínění menší vliv než odvolávání se na emoce nebo osobní přesvědčení“. Za slovo roku vyhlásila ekvivalent postfaktisch i Společnost pro německý jazyk.

Ačkoli se o postpravdivé politice hovoří již od počátku milénia, k definitivnímu zabydlení tohoto obratu v našem slovníku došlo až s úpadkem tradičních médií a rapidním rozšířením cirkulace a filtrování informací v sociálních sítích. S tím je spojen i nástup populistických hnutí a jejich vítězná tažení západní civilizací od brexitu přes Trumpovu kampaň až po italské referendum o ústavních změnách.

Postpravda má přitom dva zcela odlišné významy: první je zakořeněn v iluzi, že se cosi ztratilo, a že tedy existoval jakýsi zlatý věk, v němž byla pravda hlavním kritériem politiky a lidé se k sobě chovali poctivě, jejich myšlenky i činy byly autentické. To je samozřejmě prastarý mýtus.

Představa o politickém věku pravdy, který zkažená přítomnost utopila v minulosti, je vážným intelektuálním i morálním selháním. Jeho příkladem je i zkratkovitý závěr, podle něhož o brexitu nebo Trumpově vítězství rozhodly rasismus většinové společnosti a falešné zprávy na sociálních sítích nebo v bulvárním tisku. Zpravidla levicově smýšlející intelektuálové a aktivisté jednoduše označili většinu společnosti za bigotní ignoranty a – zaslepeni vlastními předsudky – opomněli nejen obecnější souvislosti a mnohem složitější příčiny této populistické vlny, ale i lži vlastního tábora. Nebo je snad odporná lež brexitářů o stovkách miliónů liber, které měly namísto do Bruselu napříště proudit do britského zdravotnictví, jinou lží než hrozby stoupenců britského členství v EU, kteří varovali před totálním hospodářským rozvratem, jenž očividně nenastal?

Tyto a další příklady ukazují, že opakem pravdy je lež, ne postpravda. Hledáme-li skutečný význam nového termínu, musíme opustit distinkci pravda vs. lež a důkladně se zabývat předponou post-. Namísto abychom se donekonečna pídili, jestli nějaký politik lhal, nebo mluvil pravdu, je třeba položit si otázku, k jaké změně došlo ve společnosti, kde se kategorie pravdy stala jen jednou z mnoha forem přesvědčování a získávání veřejného mínění pro tu či onu stranu.

V dnešní digitalizované společnosti se zhroutil rozdíl mezi přítomností, minulostí a budoucností. Žijeme v tyranii přítomnosti a instantních výrobků i myšlenek, od kávy až po revoluci. Instantní pravda však není žádná pravda, protože ji nelze podrobit zkoušce času.

Nastává doba digitálního barbarství, kdy krutost moderní civilizace stupňují nebývalé technologické možnosti jak kontrolovat společnost. Tento stav kdysi popisoval Anthony Burgess v románu Mechanický pomeranč: původní násilí, nesmyslné a bezúčelné jako sama lidská existence nebo civilizace, je vyvráceno a podmaněno „vyšším principem“ lékařské vědy ve službách státní moci.

Postpravda je jiný název pro barbarství skrývající se v civilizaci. Jeho růst ruku v ruce s technickou vyspělostí zachytil i James Graham Ballard v experimentálním románu Výstava krutosti vydaném v roce 1970, v němž masmediální realita postupně ničí zdravý rozum. Ballardovy dystopické obrazy osamění a rozkladu lidské mysli, společnosti i životního prostředí pak inspirovaly celou generaci spisovatelů, filmových i divadelních režisérů, výtvarníků či muzikantů, jako byl například Ian Curtis – zpěvák a textař skupiny Joy Division, jejíž rockové skladby z přelomu sedm desátých a osmdesátých let už předjímaly novou digitální podobu tohoto barbarství, do níž se však stále promítají odvěké stavy existenciálního utrpení a marnosti.

Postpravdivá společnost znamená nástup stále vybičovanějších vášní, které nelze krotit. Exces vládne nad uvážlivostí, lehkost ironické soudnosti drtí tíha demagogie a proti literární i politické otevřenosti se srocují davy uzavřené do sebe a vyhrožující všem, kdo se od nich jakkoli liší. Namísto postmoderní etiky, která je odvážná a nebojí se riskovat, jsme svědky zotročující politiky a morálky strachu, který se šíří a zobrazuje s iluzí digitální přesnosti a věrohodnosti.

Navíc je v těchto souvislostech třeba zmínit zásadní rozdíl mezi buřičstvím a pobuřováním. Buřič vede vzpouru proti světu, který se mu prezentuje jako nezměnitelná danost. Naproti tomu ten, kdo jen pobuřuje, vášnivě brojí proti čemukoli v touze získat si přízeň tohoto světa a těžit z ní. I vychytralé pobuřování je důležitým znakem postpravdivé společnosti.

Ani v digitálně barbarské a vzdělanostní společnosti se filosofické úkoly nemění. Mění se pouze důležitost a význam tří otázek kladených v osvícenství Immanuelem Kantem: Co mohu poznat? Co mám dělat? V co mohu doufat? Jestliže osvícenství kladlo důraz na poznání a romantismus na čin, v dnešní době je to právě otázka naděje a její ztráty, která se ukazuje jako nejpalčivější.

Nejsou intelektuálové nakonec právě ti, kdo zkoumají možnosti naděje i v těch zdánlivě ztracených a bezvýchodných situacích? Nemají to být oni, kdo nám, slovy Ludwiga Wittgensteina, připomíná, že „skepticismus není nevyvratitelný, nýbrž zjevně nesmyslný, neboť chce zpochybňovat tam, kde se nelze ptát“? A proč si zrovna v této souvislosti připomínat Zradu vzdělanců, když její autor sám skončil jako apologeta stalinských procesů, a tím naplnil svou vlastní zradu na intelektu?

Bendův moralistní spis je důležitým znakem své doby, ve které se univerzální nároky rozumu staly jen fasádou světa, z něhož se rozumnost již vytratila. Tuto kritiku filosofického relativismu, společenského konformismu a touhy intelektuálů po moci nebo alespoň jejím odlesku lze ale aplikovat na kteroukoli dobu a společenskou konstelaci od antiky až po dnešek. Jistěže i dnes vidíme okolo nás fanatismus šířený intelektuály, kteří každou diferenci okamžitě relativizují, takže v jejich argumentech lze cokoli libovolně zaměnit. Z Voltaira se stane hlas kulturního imperialismu, Evropskou unii lze přirovnat k Sovětskému svazu a potlačování lidských práv a svobod čínským režimem lze považovat za příklad politické stability nově se rodící velmoci.

Ještěže máme naději v literatuře; členové PEN klubu v čele s Margaret Atwoodovou, J. M. Coetzeem či Salmanem Rushdiem loni v prosinci napsali čínskému prezidentovi dopis protestující proti potlačování svobody projevu v jeho zemi.

Maska relativismu a radikalismu často skrývá osobní ambice a konformismus. Přesto je mnohem zajímavější než všeobecně známá morální kritika intelektuálů Bendovo volání po myšlení bez vášně. Benda totiž oddělil vše, co je dočasné, pozemské, materiální a předmětem vášní od toho, co je univerzální, jednotné, a především racionální. Proti vášnivému přimknutí se k rase, třídě nebo národu je podle něj třeba pěstovat rozum a s ním spojené hodnoty republikanismu. Toto je v moderní době prvním úkolem intelektuálů, od nichž Benda hyperbolicky vyžadoval mimo jiné i celibát a rezignaci na pozemské záležitosti.

I když samozřejmě nebudeme požadovat, aby se intelektuálové chovali jako asketičtí kněží, Bendovo varování před politikou vášní je stále aktuální. V tomto ohledu je zcela klíčový také jeho polozapomenutý spis Provolání k evropskému národu z roku 1933, v němž „antivášnivý rozum“ považoval za základ identity tohoto „nového národa“, jenž měl zabránit destruktivnímu nacionalismu, zaplavujícímu v té době celý kontinent.

Spojitost mezi Bendovým étosem racionalismu, který dokáže zchladit politické i každé jiné vášně, a poválečnou evropskou filosofií je očividná. Nalezneme ho zrovna tak v Habermasově diskurzivní etice jako ve volání po „univerzalističtější Evropě“ francouzského filosofa a sociologa Pierra Bourdieua.

Boj proti rozvášněným intelektuálům, kteří jsou ochotni sloužit jakékoli moci za předpokladu, že je silná a charismatická, nikdy nekončí a vyžaduje právě to, co již Hérakleitos označil za „suchého ducha“. Takový duch si podle něj uvědomuje, že „pouhým poznáním mnoha skutečností se člověk nedopracuje k jejich porozumění“. Není náhoda, že právě k takovému suchému myšlení se přihlásil i jeden z nejvýznamnějších sociologů a myslitelů minulého století Niklas Luhmann.

Žijeme s vědomím toho, že rozum nemusí nutně sjednocovat, že zrovna tak dokáže i rozdělovat. Přesto je však v tomto pološerém postpravdivém světě nutné pěstovat etiku suchého myšlení. Nehrozí nám totiž soumrak Západu, ale zatemnění lidského ducha.

Dnešní intelektuálové nejsou ani společenskou skupinou se zvláštním historickým posláním, ani asketickými celibátníky strážícími univerzální platnost vědění. Jsou roztroušení všude ve společnosti a často si nerozumějí, protože mají různá povolání. Nemají společnou funkci, ale přesto by je měl spojovat buřičský étos odporu proti zatemňování mysli – i v naší době digitálního barbarství, v níž vědění již dávno ztratilo schopnost vládnout.