Jiří Přibáň: Bída českého euroskepticismu

Demokratická politika se již od dob Kleisthenovy vlády v antických Athénách zakládá na spojování zdánlivě nesourodých kmenových pospolitostí a podřízení všech zvláštních a skupinových zájmů obecnému zájmu celé politické obce. Naproti tomu český nacionální euroskepticismus je popřením demokratické politiky, protože jeho ústřední strategie spočívá v tom, že český národní zájem staví do protikladu k politice Evropské unie a vykresluje obraz naší země jako ostrova obklopeného nebezpečným modrým mořem evropské integrace.

Z demokratických deficitů Unie, která je ovšem exkluzivním klubem ústavně demokratických států, vyvozují euroskeptici závěr, že EU představuje tyranskou vládu ohrožující naši národní svrchovanost. Princip kmenově založené politiky vítězí a ve jménu kmenových zájmů zapomínáme na naši vlastní demokratickou minulost a politické ideály, které nikdy nebyly jen národní, ale – jak vždy zdůrazňoval Masaryk – evropské a univerzální. Zkusme se tedy vydat na plavbu, abychom lépe pochopili, kdo na našem ostrově vládne a jací démoni děsí jeho obyvatele.

„Ó ty nový krásný světe, který takové máš obyvatele,“ deklamuje Miranda v Shakespearově Bouři, když se jí nabízí možnost opustit ostrov a navštívit civilizované lidi. Hra je inspirována dobovými zámořskými objevy, srážkou evropské civilizace s přírodními národy „nového světa“ i populárním renesančním žánrem utopie. Metafora světa jako divadla spředeného z lidských snů a kouzel vyjadřuje věčné napětí a neoddělitelnost dramatické magie od politického rozumu, civilizace od divošství, pána od raba nebo kouzelné moci písma a knih od fyzické bolesti a poroby. Prospero znalý civilizačních vymožeností spoutává „rozumnou“ magií „živočišnou“ touhu Kalibana po pomstě, aby se nakonec svých kouzel vzdal a nalodil na královskou loď, která ho společně s ostatními odváží pryč od divošství.

Velké téma teologie a morální filosofie 16. a 17. století, totiž jestli americké a africké národy a kmenové společnosti mají stejnou lidskou přirozenost jako „civilizovaní“ Evropané, má v Bouři ryze moderní podobu představ o civilizaci jako radostném budoucím očekávání, jehož součástí je sebepoznání a individuální zkušenosti a prožitky člověka. V optimismu budoucí plavby se zrcadlí skeptická moudrost Prospera, dobrovolně se zbavujícího své knihy kouzel, která ho na pustém ostrově drží při moci i životě.

Arthur Schopenhauer, který odsuzoval bezmyšlenkovitost a falešnost optimismu, velmi dobře věděl, že pesimismus může být zrovna tak vyprázdněný a pus tý. Jeho filosofické dílo není ani tak oslavou filosofického a životního pesimismu jako spíš snahou vrátit minimální míru rovnováhy do moderního myšlení a filosofie, která byla ve své době posedlá myšlenkou pokroku a budováním politických, sociálních nebo inženýrských a morálních utopií.

Když nedávno anglický konzervativní myslitel Roger Scruton vydal knihu Jak používat pesimismus, neupozorňoval jen na nebezpečí spojená s falešnými nadějemi sociálních inženýrů a ideologů, ale zrovna tak varoval před všeprostupujícím a podobně bezmyšlenkovitým pesimismem. Jak je vidět, problémem není optimismus nebo pesimismus, ale mnohem víc jejich vzájemná rovnováha v myšlení i společnosti.

Četbu knihy Jak používat pesimismus lze vřele doporučit všem českým euroskeptikům, kteří se často rádi k britskému konzervatismu i Scrutonovi osobně hlásí. Možná by potom mohli dojít k podobnému sebepoznání jako Prospero, přestali by kouzlit se slovy a – řečeno s Maxem Weberem – konečně „odčarovali“ český politický slovník ze zajetí nacionální sevřenosti, maloměšťácké vychytralosti a zápecnické militantnosti.

Český euroskepticismus především není žádným filosofickým skepticismem, který by například navazoval na tradici myšlení Davida Huma a namísto abstraktních idejí prosazoval důsledně empirické a kritické myšlení. Tento skepticismus si naopak v ideologických schématech a předsudcích libuje, takže EU je pro něj „levicový projekt“, i když u jeho zrodu stáli konzervativní politici a dnešní podmínky fiskální unie, opět vyjednané především pravicovými vůdci jednotlivých zemí, odpovídají makroekonomickým konzervativním představám.

Naši euroskeptici paradoxně postrádají skeptického ducha, který se bojí předsudků do té míry, že raději rezignuje na každý soud a spokojí se s pochybnostmi. Jsou to v pravém slova smyslu pesimisté, kteří o každé ideji, plánu či projektu předem tvrdí, že je odsouzen k nezdaru.

Pesimismus může být sice podle Scrutona užitečný především jako obrana proti falešnému optimismu, ale současně může být projevem duchovní lenosti a samolibosti, kterou nejlépe vyjadřuje ono známé Vždyť jsem vám to říkal! Hrozí-li optimismu falešné naděje spojené s rozumným organizováním budoucnosti, pesimismus pro změnu ohrožuje intelektuální bída a lenost spojená s předsudky a manipulovanou tradicí.

S pesimismem a optimismem, nejen evropským, to tak je podobně jako s levicí a pravicí. Jak před téměř sto lety poznamenal španělský filosof José Ortega y Gasset v předmluvě ke své Vzpouře davů: „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“ Neustále klasifikovat evropskou integraci v kategoriích levice a pravice a odvozovat od toho politický pesimismus nebo optimismus je jen pokračováním politické imbecility, která u nás v poslední době nebezpečně nabírá na síle.

Tato klasifikační mánie není ničím jiným než projevem obecného kulturního vzorce, který Václav Černý ve svých Pamětech označil za „čecháčkovství“, „české podučitelství“ nebo „české chalupnictví“. Je s ním spojena domýšlivost, mentorování i intelektuální nedostatečnost a mravní slabost, ale především se za ním skrývá zbabělost a neochota podílet se na politice a veřejném životě. Vývoj českého europesimismu, jeho rostoucí militantnost a politické nebezpečí však nelze zjednodušovat na politický program konkrétních politických stran nebo prohlášení jednotlivých politiků. Jeho kořeny jsou mnohem hlubší. Sahají až do období těsně po roce 1989, kdy mnozí chápali náš „návrat do Evropy“ prostě jako návrat zpět do „civilizace“, z jejíchž dějin jsme byli násilně a naštěstí jen dočasně vyrváni.

V této naivní představě Evropská unie nebyla ani tak politickou nebo ekonomickou organizací, ale mnohem víc ideálním přístavem, kde jsme měli – my „Středoevropané“ – po „bouři komunismu“ bezpečně zakotvit.

Důraz na kulturu a její dědictví ke střední Evropě neodmyslitelně patří a vždy byl současně její nadějí i prokletím. Povrchnost mnoha takových diskusí o evropské identitě popisuje například Joseph Roth v Útěku bez konce, kde jednotu evropské kultury spatřuje bezvěrec v náboženství, záletná dáma v morálce a diplomat, který se od svých školních let nepodíval na jediný obraz, v umění.

S podobnou povrchností se i Češi a ostatní středoevropské národy hlásili k vlastnímu kulturnímu dědictví a dovolávali se Sigmunda Freuda, Witolda Gombrowicze nebo Ludwiga Wittgensteina, aby tak legitimovali svou příslušnost k Evropě. Nedošlo jim ale, že projekt evropské integrace je projekt ekonomický, politický a administrativní, který má k evropskému kulturnímu dědictví jen nepřímé vazby. Projekt nezajištěný, plný krizí i možných zvratů, v čemž je stejný jako moderní demokratická politika, která také není ničím jiným než neustálým řešením krizí.

Čeští europesimisté dnes využili příliš všeobecného jazyka a argumentů stoupenců evropské integrace, pro které naše členství v EU bylo samozřejmostí ospravedlněnou domácími i evropskými dějinami a kulturou. V důsledku toho se ale dnes, po letech politických snah o přijetí a téměř deseti letech členství v Unii, naše evropská pozice ukazuje jako mnohem zranitelnější a nejistější. Naše členství se zpochybňuje fantasmagorickým srovnáváním Evropské unie se Sovětským svazem (jako kdybychom z EU nemohli vystoupit a na našem území operovala nějaká okupační armáda) a evropský integrovaný prostor se popisuje jako cosi, co je nám cizí a na čem bychom se neměli podílet, protože to pro nás není výhodné (jako kdyby politika měla být jen otázkou kupeckých počtů).

Ekonomická a politická krize EU může mít zase jen ekonomická a politická řešení, která nelze ospravedlnit obecným odvoláváním se na společné hodnoty evropské kultury, ale zase jen skutečnou politickou prací a úsilím. Problém české politické reprezentace potom spočívá v tom, že je umí jen přijmout, nebo odmítnout, ale nedokáže je náležitě kriticky analyzovat, veřejně vysvětlit a prosazovat v podobě, která by byla pro Českou republiku a její přirozené partnery a spojence nejvýhodnější i nejpřijatelnější.

Asi nejtrapnějším důsledkem takové neschopnosti a „podučitelství“ byla situace na posledním evropském summitu, kdy český předseda vlády byl zcela poprávu vyzván, aby společně s britským premiérem opustili sál, protože nadále mohly rokovat pouze státy hlásící se k fiskální unii. Jestliže cílem zahraniční politiky ČR bylo i za cenu politické izolace hájit suverenitu proti politickým změnám, které zcela odpovídají konzervativnímu programu současné vlády, potom premiérovo odmítnutí přijmout evropskou fiskální úmluvu bylo mistrným politickým tahem. Jinak jsme ovšem mohli vidět jen trapně nerozhodnou figuru bloudící po nevlídných chodbách budovy, v jejímž hlavním sále sedělo jeho dvacet pět kolegyň a kolegů, kteří se společnými silami snažili dobrat nějakého řešení současné ekonomické krize, která se přitom ani zdaleka netýká jen našeho kontinentu. Rozdíl mezi evropskou politikou a dnešní antipolitikou českých europesimistů byl v té chvíli výmluvný.

V čem tedy spočívá antipolitičnost dnešního českého europesimismu? Domnívám se, že ji určují čtyři hlavní znaky, totiž negativismus, kmenový nacionalismus, davová mobilizace a izolacionismus. Negativismus lze popsat jako intelektuální selhání, kdy někdo brojí proti existujícímu stavu bez toho, že by dokázal jasně a přesvědčivě formulovat alternativní vize a řešení. Zatímco rebelující punková generace se kdysi řídila heslem Nevím, co chci, ale vím, jak toho dosáhnout!, dávajíc tak přednost vůli před rozumem, naši europesimisté trpí nerozhodností a nedostatkem vůle i rozumu. Prostřednictvím stranických aparátů a jejich korupční moci sají evropské fondy jako klíšťata pro sebe a své soukmenovce v byznysu, ale to jim nijak nebrání rétoricky využívat „obrany národních zájmů“ k té nejpokrytečtější kritice „Bruselu“.

S tím úzce souvisí kmenový nacionalismus, kdy ve jménu národní suverenity europesimisté napadají a obviňují Unii z nespravedlivého zacházení a diskriminace naší země. Způsob, jakým zacházejí naše europesimistické elity s vlastními voliči a občany, je ostudný, a proto je třeba najít vnějšího nepřítele, kterým se ovšem tragicky stala Unie. Eurokraté musí být vykresleni jako strašlivě zkorumpovaní a neschopní právě proto, aby korupce a na ní napojený stranický byznys mohly u nás doma dobře prosperovat.

Vehnán do homogenního prostředí národního stáda má malý český člověk falešný pocit jistoty a bezpečí před riziky evropské politiky a neuvědomuje si, že rizika české politiky rozhodně nejsou menší. Jak říká francouzský filosof Jacques Ranciere, nacionalismus vyvolává pocit předpolitické „přirozené“ jednoty, a tím bezprostředně ohrožuje demokracii, která naopak vyrůstá z každodenního sporu a sociální i politické různorodosti.

Politika nacionálního konsensu, jejíž součástí je zvrácený pocit radosti z těžkostí a krizí jiných států a národů, urychluje budování pasivního davu tam, kde kdysi existoval prostor pro občanskou angažovanost. Když Ortega y Gasset tvrdil, že davový člověk nedbá druhých a má sklony všechno barbarsky rozdělovat a rozdrobit na vzájemně odloučené a nepatrné skupinky, jako kdyby popisoval dnešní strategii českých europesimistů. A kdo takový dav sobeckých lidí, kteří se domnívají, že jejich společenství je jediné přirozené a nejlepší, může vést? Samozřejmě jen Ortegou kritizovaní abstraktní doktrináři, jejichž nicneříkající hesla a prázdné myšlenky mohou oslovit jen prázdné hlavy ovládané homogenní masy.

Doktrína českého europesimismu tak především usnadňuje ovládání davu, protože neustále tvrdí, že všechno dopadne špatně, a proto je třeba raději se nechat pasivně vést nějakým vůdcem, který to přece ví vždycky nejlépe. Takový pesimistický pocit je ale třeba pravidelně mobilizovat, a proto se každá politická nebo ekonomická krize musí využít k tomu, aby se posílil pocit národní jednoty a ohrožení. V tomto umění, pravda, dosud čeští europesimisté zaostávají například za Viktorem Orbánem, jehož vláda zcela odmítá s evropskými institucemi spolupracovat a zároveň viní Unii z kolonizace a diskriminace Maďarska. Ne náhodou se naši europesimisté nechali slyšet v tom smyslu, že v Budapešti se bojuje za Prahu.

Permanentní národní mobilizace sice likviduje demokracii ve jménu národního konsensu, ale pocit ohrožení ze strany „cizáků“, ať to jsou eurokomisaři, Němci, Židé, Rusové nebo Američané, posiluje moc mocných a současně vyvolává i v bezmocných pocit, že se na této moci přímo podílejí. Národní mobilizace a současně izolace národa před vnějšími škodlivými vlivy jsou tak jen dvě strany jednoho platidla, kterým je v politice moc.

Směs pocitů národní výlučnosti a ukřivděnosti ve vztahu k evropskému okolí nakonec jen potvrzuje obecný trend v moderní politice, kterým je permanentní posilování moci a její přesun i do těch oblastí společnosti, které se dosud považovaly za prostor osobní svobody a rozhodování. Čeští europesimisté rozhodně nehájí svobodu našich občanů proti evropské zvůli. Jen se snaží udržet a posílit svou vlastní moc.

Jak říkal Bertrand de Jouvenel, politická moc využívá moderní státní organizaci ke svému vlastnímu růstu, a proto je v každé demokracii skryta hrozba tyranie maskované jako projev vůle lidu. Náš současný spor o Evropu a evropskou politiku tak není sporem o svobodu nebo civilizační hodnoty, ale bojem o moc, jehož součástí je i boj o veřejné mínění a způsob i jazyk, jakým budou čeští občané hovořit a definovat svůj vztah k Evropské unii a Evropě i okolnímu světu vůbec.

Vztah mezi kulturou a politikou je sice nepřímý, ale přesto má společné kulturní vědomí a pocit sdílených civilizačních hodnot vliv i na veřejné politické mínění. V knize Evropa a idea národa Ortega y Gasset rozlišuje mezi „lidmi rozbřesku“ a „lidmi soumraku“, když poválečný stav kontinentu s použitím nietzschovského obrazu srovnává s hodinou červánků, o které se ovšem přesně neví, zda je hodinou ranní nebo večerní. Sám sebe označuje za člověka rozbřesku a s ohledem na poválečnou dobu poznamenává, že pocit ztroskotání je „velkolepým podněcovatelem“ a že člověk, který se potápí, se mění v plavce a „záporná situace se mění v kladnou“.

Kam ovšem může doplout český mořeplavec vedený přesvědčením, že stejně už nastala hluboká noční hodina a vše je špatné a v rozkladu?! To chce opravdu zůstat na opuštěném ostrově plném démonů, kteří v něm čarovnou mocí politických pohádek posilují pocit vlastní výlučnosti a soběstačnosti?