Jiří Přibáň: Apoteóza, now?!

Tím, jak společnost pod vedením těchto mistrů provádí konkrétní rituály a všichni její členové se zaměřují na jednotlivé úkony, vytváří náboženská slavnost z jednotlivých účastníků jediné a nedílné sociální těleso, v němž se lidská sounáležitost sama stává formou svátosti. Společnost je božstvem, jemuž se nelze přiblížit individuálně, ale jen skrze kolektivní rituál. Její kouzlo funguje pouze tehdy, pokud člověk zůstává jejím členem, takže vykročit mimo nebo jakýmkoli způsobem zpochybnit její sociální řád znamená vystavit se smrtelnému nebezpečí.

Jak daleký i blízký je svět Dinků moderním národům, jejichž příslušníci považují národní sounáležitost také za posvátný dar dějinného rozumu a prozřetelnosti! Příslušnost se dnes nemusí sdílet fyzicky, protože se dá uchovávat pomocí médií, jakými jsou knihy, noviny, obrazy či audio a videozáznamy, ale i v oficiálních dokumentech – cestovních pasech nebo kartách zdravotního pojištění. Národy tak vytvářejí mnohem imaginárnější společenství než fyzicky sdílené obřady Dinků. Naše sociální matrice je mnohem složitější. I přesto zůstává otázka, kdo v moderních národech třímá onen rybářský oštěp, a je tak jejich „funkcionářem“.

Je umělec mistrem, jehož oštěp-štětec ho povolává k oslavě celé společnosti i jejích vůdců v imaginárních apoteózách? A není každá apoteóza současně i možnou apokalypsou, ve které by si chtěly národy a celé jejich kmeny posedlé hegelovským romantismem pro sebe urvat účast na posledním soudu dějin? Není v takové bídě historicismu nakonec jediným poctivým gestem umělce návrat k apokryfu jako žánru zpochybňujícímu oficiální kánon národních dějin a identity? A kde je záruka, že se z dnešních apokryfů nestanou zítřejší apoteózy?

Tyto a další otázky vyvolává instalace Jiřího Davida v českém pavilonu letošního Benátského bienále. Zkusme se tedy vydat po stopách apoteózy jako historického žánru a nalézt souvislosti manipulací a intervencí, které v Muchově Apoteóze z dějin Slovanstva po téměř sto letech provedl současný vizuální umělec.

Ve washingtonském Kapitolu mají návštěvníci možnost obdivovat se monumentální fresce Washingtonova apoteóza, kterou na konci občanské války vytvořil pro Američany italský malíř Constantino Brumidi. Jak se sluší a patří na prvního prezidenta Spojených států a velitele revoluční armády, symbolický obraz je plný alegorických výjevů. George Washingtona obklopují postavy Svobody a Viktorie, aby společně se třinácti dívkami ztělesňujícími zakladatelské státy Unie vytvořily kruh, nad nímž vlaje republikánské motto americké federace E pluribus unum – Z mnoha jedním.

Lid, který se zrodil z osvobozenecké války a právě se utvrdil v masakrech války občanské, je zpodobněn v šesti alegorických scénách Válka, Věda, Námořnictví, Obchod, Průmysl a Zemědělství. Antická božstva doprovázejí moderní americké vědce, vynálezce a finančníky na osudové plavbě mladého národa, který se sice mohutně inspiroval klasickou evropskou civilizací, ale sám sebe přitom vnímal jako předzvěst budoucnosti lidstva semknutého okolo ideálů svobody, nezávislosti, demokratické vlády i lidského rozumu a důmyslu.

Pařížský Pantheon je podobným důkazem republikánské touhy vyzvednout nejslavnější syny právě se rodících národů do symbolických výšin, v nichž se lidské myšlenky a dílo setkávají s boží prozřetelností. Revoluce smetla církev s jejími hodnostáři a privilegii, ale na rozdíl od amerických osadníků, pro které náboženská víra tvořila součást osobní svobody, chtěla nahradit náboženství svými vlastními kulty. Robespierre sice proti stoupencům kultu Rozumu tvrdě zakročil, ale jen proto, aby zavedl nový kult Nejvyšší bytosti, který se musel slavit během jakobínského teroru. Revoluční vůdci byli v jednu chvíli zbožštěni, aby byli v příštím okamžiku zavrženi a jejich mrtvoly odstraněny z Pantheonu do anonymních hrobů. Přesto je v této budově dodnes patrná snaha o apoteózu a dovedení i tak světské záležitosti, jakou je revoluce a její lid se svými vůdci a mysliteli, až na práh božské věčnosti.

Apoteóza je proměna kultury v kult. V despociích, kde je již sama moc atributem božství a nejrůznějších kultů osobností i celých dynastií, není možná, o to víc se ale stala populární v moderní kultuře, která zdánlivě považuje jakýkoli kult za nepřístojnost, vždyť jsme přece jen smrtelní a vzájemně si rovní lidé z masa a kostí! Sekulární a demokratická kultura dala však paradoxně vzniknout novým modlám, mezi nimiž je jednou z nejdůležitějších národ a jeho hrdinové.

Žánrem demokracie nemá být apoteóza, a přece se bez ní moderní národy neobejdou, protože z jejich existence činí nadpozemskou záležitost. Na jedné straně společenství vzájemně si rovných občanů a na straně druhé jejich vůdci, jejichž schopnosti a činy jako kdyby zvnějšku teprve toto společenství zakládaly a současně těmto základům dodávaly charakter nadčasovosti.

Prastaré mýty o založení měst a celých civilizací tak nalézají svou podobu i v moderním politickém romantismu, jehož je apoteóza věrným obrazem. Lidé se srocují okolo svých vůdců a hrdinů, aby jim projevili vděčnost a mohli se alespoň na chvíli ocitnout ve stínu jejich vznešenosti a výjimečnosti. Když skotský filosof Thomas Carlyle poznamenal, že dějiny světa nejsou ničím jiným než životopisy velkých mužů, měl na mysli právě všechny tyto zbožňované hrdiny a hybatele lidských osudů.

Jeden ze základních paradoxů moderní sekulární společnosti tak spočívá v tom, že se při životě udržuje zakládáním nových pseudonáboženských kultů a pro jednotlivce, města, národy i celé kmeny vytváří apoteózy, aby zachovala civilizační rovnováhu mezi každodenností a posvátnem.

Moderní nacionalismy živí sen, ve kterém stát symbolizuje a ztělesňuje národ jako kulturní společenství. Státní hranice se mají kodifikovat jako hranice kulturní, místo společenské smlouvy se legitimita moci stává strukturální otázkou kolektivních představ a hodnot, které vládnoucí elity sdílejí s ovládanou masou. Kultura nahrazuje konsenzus, a proto má každý národní stát svou kulturní politiku s oficiálně sponzorovaným uměním apoteózy, v němž se konstituuje imaginární národní pospolitost.

Jak poznamenává historik a politolog Benedict Anderson, každá taková imaginární pospolitost stojí a padá s přesvědčením o bratrství a „hluboké horizontální sounáležitosti“ všech příslušníků národa, která zastírá rozdíly mezi mocí a bezmocí uvnitř takového společenství. Současně je však existence národní pospolitosti ohraničena imaginací ostatních národů, a proto je platnost jejích mýtů a apoteóz vždy omezená v čase i v prostoru. Jediné, co platí univerzálně v národní imaginaci, je diference my a oni ve vztahu k ostatním národům.

Každá národní kultura je výjimečná, a proto lze různé kultury a kolektivní identity synchronicky i diachronicky porovnávat. Národní identita se utváří v napětí mezi minulostí a budoucností. Revoluční cézura je současně základem „nového času“, který zpětně utváří národní dějiny a genealogie a s nimi i historické tradice, kolektivní paměť a z ní plynoucí vědomí kontinuity, trvání, věčnosti… Politická budoucnost národů tak vždy závisí na jejich „obrození“, jehož součástí je i imaginace „starých časů našich předků“ a jejich zachycení v nejrůznějších apoteózách. Jak je ale patrné, všechny tyto národní apoteózy fungují jen do té míry, do jaké je lze srovnávat a klást do protikladu k apoteózám formujícím kolektivní identitu a společenská pouta i kulturní tradice ostatních národů.

Apoteóza představuje návrat pohanství do křesťanské civilizace. Zatímco pro křesťany existuje jen Bůh a jeho Syn, který je i Synem člověka přinášejícím spásu pro lidský rod, v antice fungoval jiný rozdíl, a to mezi deus a divus, tj. mezi bohem a zbožštěným smrtelníkem. Zbožštění v oslavném žánru apoteózy mělo mnoho různých forem, od Alexandra Velikého přes Ciceronovy literárně oslavné projevy na adresu římských patricijských rodin, včetně jeho vlastní, až po ryze politický proces oficiálního zbožštění zemřelých císařů, jaký provozoval za všeobecného souhlasu „lidu“ římský senát.

Imperiální kult, tj. uctívání autority živého císaře, znamenal především božské posvěcení a s tím spojené zajištění symbolické legitimity, stability a ústavnosti jeho vlády. Teprve posmrtnou apoteózou v senátu se ale z císaře stal divus, jehož uctívání bylo spojené se samotnými základy impéria, a tvořilo proto součást náboženských obřadů a tradičních slavností římského lidu. Marcus Antonius tak mohl bezprostředně po atentátu ve smuteční řeči nad mrtvým tělem hovořit o „božském“ Caesarovi a současně slibovat pomstu jeho vrahům. Avšak teprve poté, co senát podlehl tlaku „lidu“ a prohlásil Julia Caesara za božského, mohl Octavianus nechat postavit chrámy k uctívání jeho kultu.

V moderních dějinách národních kultur bychom našli nespočetně případů zbožňování i více či méně oficiálních zbožštění smrtelníků, od operních pěvkyň přes sportovce až po politiky a spisovatele. Jednotlivé národy si hýčkají své oblíbence a ctí své hrdiny a filosofy, aby v tomto spojenectví potvrzovaly svou vlastní výjimečnost, civilizovanost a celkovou vyspělost. I zákon, jehož jediným smyslem bylo prohlásit, že se „prezident Masaryk zasloužil o stát“, byl koneckonců takovou malou českou apoteózou v dekoracích parlamentní demokracie mladého a nezajištěného národa.

Ani dnešní globální kultura se neobejde bez kultu výjimečných osob. Z myšlenky lidských práv se stalo globální náboženství kosmopolitní společnosti, které má vlastní kulty a imaginární Pantheon, kde se Mandela setkává s princeznou Dianou, Havel s Matkou Terezou a Gándhí s Bono Voxem. Součástí rovnostářské popkultury zůstává metafora království, takže kromě pravidelných soutěží o „královnu krásy“ posloucháme „krále popu“ a k tomu jíme „krále burgerů“. A když nějaký takový „král“ zemře, jako například Elvis Presley nebo Michael Jackson, lidé si okamžitě vytvoří mýty o jejich životě i smrti a začnou cestovat do „zaslíbené země“ Gracelandu a dalších skutečných míst s názvy, které již samy potvrzují nadpozemský status těch, kdo zde žili.

Francouzský filosof Gaston Bachelard kdysi prohlásil národy za obstacles épistémologiques, které nám brání v pochopení toho, co se děje v moderní kultuře a společnosti. I dnešní globální popkultura dokazuje, že žánr apoteózy je nejen obecnější, ale i sémanticky stálejší než historicky krátké období národních kultur se všemi jejich partikularismy. Přesahuje úzký rámec sebereflexe národních pospolitostí a s ní spojené permanentní konfrontace s odlišnostmi ostatních národů.

Jestliže národy „byly vymyšleny“ na úsvitu moderních dějin, lze se oprávněně domnívat, že také dříve či později zaniknou a s nimi i představy o jejich kolektivní paměti a jedinečnosti existence. Co se však stalo s prastarou diferencí deus–divus, kterou si moderní národní kultury osvojily, aby potvrzovaly a doslova „posvěcovaly“ svou výjimečnost a „nadpozemský“ charakter historického údělu? A co se stalo s umělcem, který v moderní kultuře často velmi obratně balancoval mezi rolí pokorného služebníka a nezkrotného génia, jenž je nejen tvůrcem, ale také objektem všemožných apoteóz?

Umělec je v nebezpečné situaci, protože zprostředkovává vazbu, kterou mají zpravidla na starosti kněží, a to vazbu mezi transcendencí a imanencí. Umění má vyvolávat ve čtenáři, posluchači nebo divákovi pocit vznešenosti a obdivu, a tak vstupuje do nebezpečné blízkosti náboženství. Romantické umění vytváří apoteózy pro národy, jejich dějiny a geniální vůdce i myslitele, ale přitom je samo apoteózou, ve které se lidské bytí má setkávat s absolutnem. I umělec tak v sobě živí představu, že je divus, a touží, aby ho národ takto oslavoval a skrze jeho umění mu zajistil nesmrtelnost podobně, jako kdysi například Řekové uvedli do stavu nesmrtelnosti svého Homéra.

„Být absolutně moderní znamená být spojencem svých hrobníků,“ píše v románu Nesmrtelnost Milan Kundera a mimo jiné zde popisuje i „gesto touhy po nesmrtelnosti“. Podle Kundery v něm chce člověk přesáhnout sebe sama a stát se částí dějin, protože „dějiny jsou věčná paměť“. Pro aktéry národního obrození představuje nesmrtelnost úkol zpodobnit historickou paměť a dějiny národa, které zde byly odnepaměti a nyní je třeba přivést je zpět k životu uměleckým gestem. To ale samo o sobě má být součástí nesmrtelnosti, a proto lze i prastaré eposy, jestliže v národních dějinách chybí, zfalšovat a dotvořit podle umělcovy imaginace, která již nepatří jemu, ale celému národu.

Národy nejsou jen epistemologické, ale současně i umělecké překážky, ve kterých jedinečné gesto umělce požírají obecné požadavky národa. Jestliže má žánr apoteózy dnes ještě nějaký význam pro umění mimo úzký kultický rámec globální popkultury, je to osvobozující možnost, aby jeho prostřednictvím umělec dokázal v sobě zabít zbožštěnou osobu. Jinými slovy, aby přestal být kulturně obdivovaný divus a stal se znovu člověkem z masa a kostí, jehož umění nám nicméně nadále dokáže zprostředkovat transcendenci ve světě, v němž se z ní pomalu stává tabu, zatímco imanence si uzurpuje tyranskou vládu nad veškerým životem.

Co tedy může udržovat demokratickou společnost při životě, když ne sakrální vážnost apoteózy? Je to paradoxně smích, kterému ruský strukturalista Michail Bachtin přisuzoval utopický význam kvůli schopnosti rozpouštět kulturní hranice a sociální bariéry. Ukazují se v něm nejen meze, ale i odvrácená tvář každého řádu. Namísto protikladu transcendence a imanence v něm nacházíme mnohem hlubší zjištění, totiž že i transcendence má dvojí tvář, a proto také každá tvář, boží i zbožštěná, je jednotou vážnosti a smíchu.

Bez řádu nemůže žádná společnost vzniknout, ale bez smíchu, kterým se tento řád relativizuje, nemůže existovat. Smích je egalitářská antistruktura, ve které se oficiální struktury relativizují i potvrzují. Moderní sekulární společnost tuto zkušenost s antistrukturou ztratila, takže její kultura je sice dětinská, ale o to víc se bere vážně a na rozdíl od středověké společnosti například i z karnevalu činí jen záležitost spotřební a komerční, navýsost vážnou a tyranskou. Smích už není antistrukturou, ale jen doplňkem na diktovaným nejrůznějšími kodexy chování, jejichž nedodržení se trestá vyobcováním jedinců až za hranice lidskosti.

Jestliže má i dnes umění nějaký smysl, spočívá právě ve schopnosti být antistrukturou proti stále tyranštější kultuře vážnosti, ať ve formě ekonomického diktátu, nebo všemožných pravidel politické, náboženské či jakékoli jiné korektnosti. Musí se vlámat do každé apoteózy, která by chtěla zvěčnit jakékoli nacionální nebo postnacionální mýty a kodexy myšlení i chování. Musí citovat necitovatelné a rozbít celek tak, aby se stal sám sobě fragmentem. Musí se postavit proti každému celku, aby se samo nestalo apoteózou. Ten celek nikdy nesmí vyzvat na otevřený souboj, ale o to víc ho musí opisovat a přepisovat, aby narušilo jeho struktury a význam právě tak, jak to činí s Muchovou Apoteózou z dějin Slovanstva benátská instalace Jiřího Davida.