Jiří Pehe: Výzvy románu v čase korony

Rychleji zareagoval televizní průmysl v podobě několika seriálů, jako je pokus o komedii na pozadí krize pod názvem Connecting… z dílny NBC, antologie Social Distance od Netflixu nebo situační komediální seriál České televize Láska v čase korony.

Výjimkou a možná prvním románem, v němž je současná pandemie tématem, je Léto skotské spisovatelky Ali Smithové, prozatím poslední, čtvrtý díl její románové série (první díl Podzim byl v roce 2017 nominovaný na Man Bookerovu cenu). Prostředím, ve kterém Smithová pojednává mezi jinými věcmi i dopady koronavirové epidemie, je domácnost Grace Greenlawové v anglickém Brightonu. A jak bylo autorčiným zvykem i v předešlých dílech, velké dějiny se zde silně obtiskují do dějin malých, do životů protagonistů.

Kromě času může hrát v případě románového uchopení pandemie roli i to, že podstatnou část hlavního literárního proudu ve světě již před několika desetiletími obsadila postmoderna a postmoderní autoři. A vyprávění o tom, jak se velké dějiny, kterým momentálně dominuje globální zdravotní katastrofa, obtiskují do těch malých, osobních, se často míjí s kupením příběhových fragmentů, útěkem od chronologie nebo pátráním ve vlastním nitru, které jsou pro postmodernu typické.

K tomuto částečnému odklonu od čistého vyprávění příběhů došlo i proto, že se ze světa začal už ve druhé polovině 20. století vytrácet vše svazující metapříběh, jehož zbytky dál fragmentoval nástup globalizace a sociálních sítí. Dějinnost a chronologické vyprávění tak v románové tvorbě ustoupily do pozadí – ale samozřejmě nezmizely. Dál tvoří důležitou součást literatury: i někteří čeští autoři se pokoušejí o vyprávění příběhů o velkých dějinách, někdy se ale paradoxně vracejí do historie hlavně ve snaze uniknout složité, fragmentované a těžko uchopitelné, „postmoderní“ současnosti.

Ale pochopitelně nelze vyloučit, že se dočkáme velkého postmoderního románu, v němž bude hrát ústřední roli pandemie coby velká dějinná událost.

Jisté je, že velké dějiny jsou zde v plné síle. Pandemie nemoci covid-19 je dějinná událost globálního rozsahu s dalekosáhlými důsledky, které se téměř nikdo nemůže vyhnout. Už rok zásadním způsobem ovlivňuje nejenom to, co a jak děláme, jak se chováme, ale také, jak přemýšlíme o světě i vlastní existenci. Jinými slovy: psát nyní romány, které jsou nějakým, i třeba jen okrajovým způsobem zasazeny do reálné současnosti, nelze bez toho, že by pandemie ve vyprávění figurovala přinejmenším jako kulisa.

Příkladů, jak současnou kalamitu literárně uchopit, existuje celá řada v literatuře 20. století, jehož nemalá část se odvíjela ve znamení velkých konfliktů a katastrof. Pokud jde ale konkrétně o pandemie, nenajdeme kupodivu příliš mnoho děl zabývajících se tou dodnes největší – španělskou chřipkou. Modelem tak zůstává dílo pojednávající o epidemii fiktivní: román Alberta Camuse Mor z roku 1947. Což je téměř kronikářský záznam, v němž hrají důležitou roli místo a časová chronologie.

Vyprávění o epidemii moru a jejích důsledcích Camus zasadil do alžírského Oranu. Jako metodu zvolil chronologické vyprávění lékaře Bernarda Rieuxe, který zároveň využívá filosoficky laděné deníkové zápisky poněkud tajemné postavy Jeana Tarroua. Umístěním příběhu do konkrétního města, jehož obyvatelé, izolovaní epidemií postupně stále více od okolního světa, prožívají pod náporem velké katastrofy své malé dějiny, Camus plasticky zmapoval šířící se epidemii nejen jako existenciální prožitek, ale také – ač jde o fikci – jako chronologicky se odvíjející dějinnou událost ohraničenou začátkem i koncem.

Podobnou metodu využil rakouský spisovatel Hermann Broch v románu Očarování dokončeném v první verzi v roce 1936. I v tomto díle mají velké dějiny podobu „epidemie“ – tentokrát však ideologické. Její obětí jsou obyvatelé tyrolské vesnice na úpatí hory Kuppron. Také v Brochově románu je vypravěčem příběhu o šíření zla – v podobě očarování místních obyvatel zhoubnou ideologií – lékař coby vzdělaný představitel racionality. I on postupuje jako kronikář: jeho vyprávění postupně odkrývá mechanismy „nákazy“, jež pomalu přerůstá v masové šílenství, s odkazy k nacismu.

V obou dílech hraje nemalou úlohu, že obě konkrétní lokality, v nichž se románové příběhy odehrávají, byly před vypuknutím zdravotní nebo ideologické epidemie idylickými místy. A obě se pod náporem kalamit postupně mění v peklo, přičemž oba velcí romanopisci zaznamenávají tuto proměnu s pomocí racionálních vypravěčů s chladnou přesností. Jejich „expertní“ rozum je jakýmsi protikladem iracionálních dějů, které katastrofy spustí.

Jako kronikář svého druhu postupuje i válečný veterán Gabriel Dan v románu rakousko-židovského spisovatele Josepha Rotha Hotel Savoy z roku 1924. Městem, v němž se děj odehrává, je polská Lodž, ale důležitější než město je v románu právě hotel z jeho titulu – tedy místo ještě menší než Oran nebo vesnice pod Kuppronem.

Hotel těsně po skončení první světové války obývá prazvláštní sešlost ztracených existencí – od válečných veteránů po aspirující umělce. Všichni sní o lepším životě někde jinde, v lepších časech, ale jsou polapeni okolnostmi právě v obrovité chátrající budově, která je nejen předobrazem rozkladu světa po velké válce, ale i symbolem věcí příštích – zatím jen tušené další evropské kalamity z dílny velkých dějin. Sám Roth, na rozdíl od Brocha, kterému se podařilo emigrovat do Spojených států, zemřel těsně před tím, než nacistické šílenství přerostlo ve druhou světovou válku: v květnu 1939 na zápal plic.

Polský spisovatel Julian Stryjkowski zasadil příběh svého románu Hostinec, který vyšel v roce 1966 a jehož hlavními postavami jsou Židé těsně před vypuknutím první světové války, do zájezdního haličského hostince, tedy místa ještě menšího než Rothův hotel Savoy. Skrze vyprávění o konkrétních lidech v konkrétním, ač smyšleném místě, Stryjkowski předjímá nadcházející zánik rakousko-uherské monarchie a jejího hodnotového systému. Dílo je svým ukotvením v zájezdní hospodě, na jejímž „jevišti“ se střetávají protagonisté, téměř jakousi divadelní hrou ve formě románu. Není divu, že byl v roce 1983 pod názvem Austeria převeden Jerzym Kawalerowiczem do úspěšné filmové podoby.

I román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce z roku 1939 se odehrává v malém městečku kdesi na pomezí rakousko-uherského mocnářství v době před první světovou válkou. A ačkoli je často zmiňován především jako mistrovská psychologická sonda o falešném soucitu, vznáší se i nad příběhem hlavního hrdiny, poručíka Hofmillera, přízrak zániku a rozpadu. Velké dějiny, které se v Rakousku-Uhersku konce 19. století jako by zastavily, se před první světovou válkou dávají do varovného pohybu s potenciálně katastrofálními dopady, které už pronikají do malých dějin provinčního, zatuchlého městečka a jeho vojenské posádky. To, co přichází, se v románu jeví jako mnohem hrozivější, ale nakonec víc odpovídající než to, co v době jeho vzniku nabízeli přední myslitelé studující velké dějiny.

Vrcholem tohoto typu románového vyprávění je Kouzelný vrch Thomase Manna z roku 1924. Děj se odehrává v sanatoriu pro nemocné tuberkulózou, kam přijede na návštěvu inženýr Hans Castorp a sám se stane pacientem. V postavách, filosofujících diskusích a často protichůdných názorech jednotlivých pacientů – s Castorpem coby představitelem racionality v tomto idylickém, ale nemocném místě – Mann odkrývá různé podoby „nemocných“ velkých dějin, před kterými i on, stejně jako Broch nebo Zweig, nakonec musel uprchnout přes oceán.

Metoda kronikářského místopisu coby způsobu uchopení jinak těžko vylíčitelných velkých dějin a kalamit slavila úspěchy i později. Byla využita kupříkladu v románech Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty a Láska za časů cholery či v próze Louise de Bernièrese Mandolína kapitána Corelliho. Nebo nověji, v roce 2017, Robertem Menassem v románu Hlavní město, v němž se autorovi podařilo mistrovsky popsat dění ve zdánlivě nudném Bruselu, plném evropských úředníků.

V české próze hrají velké dějiny tradičně důležitou roli. Už proto, že hrají důležitou roli v české historii jako takové. Letos si koneckonců připomínáme sté výročí vydání Osudů dobrého vojáka Švejka od Jaroslava Haška. Ten přitom nabídl v uchopení střetu velkých a malých dějin cosi jako české literární specifikum – stejně jako později mnozí mezinárodně proslulí autoři tvořící během komunistické éry se zaměřil spíše na absurdní stránky střetu hlavních hrdinů s mocí, jakož i na absurditu moci samotné.

Pokud jde o kronikářský styl vyprávění, o němž byla řeč výše a k němuž se možná někteří autoři budou chtít ve snaze uchopit současnou pandemickou krizi vracet, je asi nejzajímavějším modelem psaní o malém místě, do něhož vtrhnou velké dějiny, román Zbabělci Josefa Škvoreckého, napsaný v roce 1948, vydaný o deset let později.

Osm dnů v Kostelci (ve skutečnosti v Náchodě) od 4. května do 11. května 1945 je vylíčeno gymnazistou a členem amatérské jazzové skupiny Danem Smiřickým způsobem, který je podobný metodě použité ve výše zmíněných dílech literárních klasiků s jednou důležitou odlišností: vše prostupuje „česká“ ironie, nadsázka a občasný humor.

Nicméně hlavní dilema, které vystupuje ze střetu malých dějin českého provinčního města s těmi velkými v podobě snah vyřídit si na poslední chvíli účty s již fakticky poraženou okupační německou mocí, jakož i pokusů některých protagonistů zavděčit se přicházející Rudé armádě a místním komunistům, je zachyceno přesně.

Každopádně i Škvoreckého román navozuje otázku, jak o současném řádění velkých dějin v podobě globální pandemie psát. Zda se současná krize dá vůbec uchopit bez chronologie a místní topografie, čemuž se postmoderní romány v posledních letech spíše vyhýbaly. Jisté je, že globální kalamita, které čelíme, bude testem nejen pro politiku a obecně společnost, ale i pro umělce, romanopisce nevyjímaje.