Jiří Pehe: Ten, který přišel na večeři

Ve slavném filmu Stanleyho Kramera z roku 1967 Hádej, kdo přijde na večeři? si jediná dcera bílých rodičů přivede domů na večeři snoubence, úspěšného lékaře, černocha. Nesnadno stravitelné psychologické drama pak rozehrává celou škálu rasových předsudků, které rodičům (bílým, ale i černým) brání, aby vztah svých dětí plně akceptovali. O jak citlivé téma šlo, dosvědčuje skutečnost, že teprve v roce 1967, tedy ve stejný rok, kdy Kramerův film přišel do kin, zrušil Nejvyšší soud Spojených států zákaz smíšených manželství. Ve státě Alabama se tak stalo oficiálně dokonce až v roce 2000!

Film byl ale zároveň natočen v atmosféře postupujících změn v rasových vztazích. Prezident Lyndon B. Johnson přišel v roce 1964 s projektem velká společnost, který měl prostřednictvím různých sociálních programů vymýtit rasovou segregaci. A Johnsonův předchůdce J. F. Kennedy podepsal už v roce 1961 prezidentský dekret o affirmative action, která měla pomoci menšinám v lepším přístupu ke vzdělání a zaměstnání. Johnson navíc vydal v roce 1965 své vlastní exekutivní rozhodnutí, jímž přikázal vládním institucím, aby přijímaly zaměstnance bez ohledu na rasu, náboženství a národnostní původ. V roce 1968 pak rozšířil tento výčet také o zaměstnávání žen. Projekt následně začal žít vlastním životem a postupem času vznikl ve Spojených státech celý složitý systém tzv. pozitivní diskriminace, který usnadňoval menšinám, zejména Afroameričanům, přístup ke vzdělání a zaměstnání.

Politika velké společnosti nebyla ale jen jakýmsi darem menšinám od osvícené vlády. Od začátku šedesátých let rostlo v USA hnutí za občanská práva a rasovou rovnost, které si některá z vládních opatření vynutilo. Bylo to v roce 1963, kdy černošský aktivista Martin Luther King přednesl během „pochodu na Washington“ svůj legendární projev Mám sen. Rasové napětí ale pokračovalo i po vyhlášení projektu velká společnost a rasová segregace v mnoha státech nezmizela. Černošské bouře, které opakovaně zachvacovaly Ameriku, vyvrcholily v roce 1968 protesty ve stovkách měst a M. L. King byl 4. dubna 1968 v Memphisu zavražděn. Pamětníci si možná ještě vzpomenou, jak na olympijských hrách vMexiku v roce 1968 američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos drželi na stupních vítězů vztyčené pěsti v pozdravu militantní černošské organizace Černí panteři.

Na druhé straně rasové bariéry se stal terčem atentátu v roce 1972 guvernér státu Alabama George Wallace, který proslul svou segregační politikou. Wallace útok přežil a jeho politický vývoj od přesvědčeného rasisty až po politika, který se v roce 1987 v aktu usmíření zúčastnil společné modlitby s černošským aktivistou Jessiem Jacksonem, přičemž se za své dřívější postoje omluvil a požádal o odpuštění, se stal možná nejviditelnějším symbolem změn v přístupu americké většinové společnosti k menšinám v posledních padesáti letech.

Navzdory postupným změnám ovšem řada předsudků přetrvávala a afroamerická komunita ekonomicky zaostávala za zbytkem země. Černošská ghetta byla semeništěm zločinu a mnoha dalších sociálních problémů. Věci se začaly měnit k lepšímu, teprve když se během osmdesátých let minulého století začala vytvářet v afroamerické komunitě střední vrstva. Přesto ještě v roce 1991 vzplály rasové nepokoje hned v několika amerických městech, když policisté v Los Angeles zbili při běžné dopravní kontrole černošského dělníka Rodneyho Kinga.

Nicméně v téže době začalo do Kongresu i do politických funkcí v jednotlivých státech Unie a amerických městech pronikat stále více černošských politiků. V roce 1988 dokonce Jessie Jackson kandidoval jako první zástupce černošské komunity na prezidenta. V americké armádě si postupně vydobyl velké uznání generál Colin Powell, Afroameričan, který byl v letech 1989 až 1993 náčelníkem generálního štábu americké armády a v roce 2001 byl Georgem W. Bushem jmenován jako první černoch v historii ministrem zahraničních věcí USA. Ve funkci ho pak v Bushově druhém prezidentském období nahradila Condoleezza Riceová, též Afroameričanka.

Paralelně se ale ve stejné době začal vzmáhat odpor proti pokračování politiky pozitivní diskriminace. Podle jedné skupiny kritiků byl celý program od začátku špatným produktem sociálního inženýrství, navíc dal prý vzniknout nadbytečné politické korektnosti – jedním z jejích projevů je koneckonců i pojem Afroameričan, jenž mnohem hůře než slovo černoch postihuje například skutečnost, že nemalá část amerických černochů přišla do země z karibských ostrovů. Umírněnější kritici pak namítali, že se program affirmative action přežil a že černošská komunita, která má solidní střední třídu i politiky na nejvyšších místech, už nepotřebuje speciální ochranu. USA se staly svědkem celé řady soudních sporů, v nichž se proti diskriminaci „naruby“ bránili příslušníci bílé většiny, kteří třeba nezískali určité místo proto, že přednost musel dostat zástupce menšiny.

V této atmosféře rostoucího sebevědomí afroamerické komunity byl zvolen v roce 2008 prezidentem černošský kandidát Barack Obama. Na jedné straně by se mohlo zdát, že vstup černošského prezidenta do Bílého domu byl po úspěších Powella a Riceové už jen formalitou. Ve skutečnosti to byl pro Ameriku v mnoha ohledech podobný test, jaký připravila svým bílým rodičům dcera ve filmu Hádej, kdo přijde na večeři?.

Už během volební kampaně byl proti Obamovi použit celý arzenál politické munice, který měl často rasistický podtext. Bylo možné slyšet i číst, že Obama vlastně není ani skutečný černoch, protože jeho matka byla bílá. Co na tom, že Obama, jehož otec přišel do USA z africké Keni, si sám jako svou identitu zvolil především černošství. Vynořila se také celá řada argumentů, že Obama není vlastně Američan, protože vyrůstal v dětství mimo Spojené státy. Podobného druhu byla i obvinění, že je ve skutečnosti možná muslim, nebo dokonce poněkud fantaskní podezření, že se nenarodil v Americe, což by mu podle ústavy znemožnilo se prezidentem stát. Ověřit si, že se v havajském Honolulu skutečně narodil, přitom mohla být pro jeho kritiky úplná maličkost.

„Sňatek“ většinové americké společnosti s černošským prezidentem nebyl prostě nakonec tak snadný, jak se mohlo zdát v prvotní euforii po Obamově zvolení. Republikánská kritika Obamovy politiky se často nesla v duchu, který se symbolicky zhmotnil ve sloganu ultrakonzervativní Tea Party: Vraťte nám Ameriku! Samotný Obama v roce 2010 obvinil toto hnutí z rasismu. Významní američtí komentátoři si ve světle rostoucích útoků pravice na Obamu často s čitelným rasistickým podtextem začali klást otázku, zda Obamovo zvolení skutečně nastolilo postrasovou éru v americké společnosti, jak si někteří v roce 2008 slibovali. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného univerzitou ve Phoenixu a National Journal Next America v dubnu tohoto roku si jenom 33 procent respondentů myslí, že rasové vztahy v USA se od zvolení Obamy zlepšily. Zhruba 42 procent respondentů je přesvědčeno, že se nic nezměnilo, zatímco 23 procent tvrdí, že se zhoršují. Je to markantní rozdíl oproti tomu, co zjistil průzkum Gallupova ústavu den po Obamově zvolení. Tehdy bylo 70 procent dotázaných přesvědčeno, že se vztahy mezi rasami vUSA zlepšují. Pouze 10 procent si myslelo, že se zhorší.

Jako jeden z důvodů jistého vystřízlivění citují sociologové efekt, který Kramer tak mistrně vystihl ve svém filmu. I pro vzdělané lidi, kteří se chlubí svou tolerantností a kteří pohřbili latentní rasistické tendence pod nánosy politické korektnosti, se stalo působení Obamy ve funkci prezidenta těžkým testem, protože jim přivedlo takříkajíc přímo „do obýváku“ černošského politika. Jeho politická selhání či obecně se nezlepšující ekonomická situace USA jsou i částí liberální americké veřejnosti vnímány v souvislosti s jeho původem.

Koneckonců všech předchozích 43 amerických prezidentů byli muži, většina z nich tzv. WASP, tedy bílí anglosaští protestanti, kteří byli navíc těsně spojeni s americkým establishmentem. Obama přišel do Bílého domu jako outsider, a to nejen pokud jde o jeho etnický původ, jakkoliv v jakémsi rasismu naruby jeho kritici rádi zpochybňovali Obamovo přihlášení se k černošství poukazy na skutečnost, že coby absolvent prestižní právnické fakulty Harvardské univerzity a syn poměrně majetné bílé matky své outsiderství jen hraje.

Jinými je zase každý jeho krok směřující k obraně práv menšin vnímán jako „nadržování“ menšinám, kterého by se prezident zastupující všechny Američany neměl dopouštět, ale dopouští, protože sám se k menšinové Americe hlásí.

Navzdory typicky americké, tedy otevřené a necenzurované ochotě k bolestivé introspekci, která odmítá vidět v Obamově zvolení jen prvoplánový začátek éry postrasovéAmeriky, a navzdory tomu, že Obamovo zvolení vlastně posloužilo jako katalyzátor pro vzedmutí latentnějších forem rasových předsudků i v liberální části americké veřejnosti, se USA, pokud jde o vztah různých ras, dál bouřlivě mění.

Jistou roli ve vytváření obrazu postrasové Ameriky hrají média, především velké televizní stanice a Hollywood. Slavná The Cosby Show, ztvárňující humorným způsobem život jedné afroamerické rodiny v osmdesátých letech minulého století, byla ještě stále seriálem, v němž tato středostavovská rodina černošského doktora byla jakýmsi vlastním universem, kde se vztahy s bílou většinou, možná pro jistotu, příliš neřešily. V současnosti lze v amerických televizích vidět hned celou řadu seriálů, které představují druhý extrém. Nabízejí v hlavních rolích páry ze smíšených manželství, popřípadě jsou zde vzdělaní Afroameričané nezbytnou součástí různých skupinek „přátel“ či firemních ság, v nichž rasa už zdánlivě nehraje roli.

Ještě více to platí o dětských pořadech. Většina seriálů na Disney Channel se odehrává ve světě, v němž je nejen „povinné“ zastoupení různých menšin, ale mladí lidé se navzájem přátelí bez jakýchkoliv zřejmých bariér, které etnický původ opakovaně vytváří v reálném světě. Je to krok vpřed od příběhů, které nabízel Hollywood ještě před deseti lety, kdy typickou bělošsko-černošskou dvojící byli parťáci u policie, jejichž vztah byl sice přátelský, ale často komplikovaný, navíc málokdy přesahující pracovní prostředí.

Americký černošský kritik Eric Deggans píše, že na povrchu se současný posun k rasové „slepotě“ v americkém showbyznysu jeví jako obrovský pokrok. Z hlediska pravdivého vnímání vztahů mezi rasami je ale podle něj vyhýbání se tématům, která kdysi hrála ústřední roli v Hádej, kdo přijde na večeři?, dost předčasné. Jinými slovy, skutečnost, že například v dnešních filmech či seriálech ztvárňujících příběhy smíšených párů se málokdy objeví zklamaní rodiče, narážky od sousedů či otázky bílých dětí, proč jsou děti ze smíšených manželství „jiné“, je podle Degganse nejspíš kontraproduktivní.

Je možné, že showbyznys rasové vztahy v americké společnosti v Obamově éře idealizuje, ale statistická data ukazují, že odráží i jistou realitu. Podle těchto dat je nyní v USA téměř pět miliónů smíšených manželství, tj. každé dvanácté manželství v zemi.

A jde o stoupající trend. Zatímco nyní je 8,4 procenta manželství rasově smíšených, v roce 1980 to bylo jen 3,2 procenta. Z nově uzavíraných manželství je dokonce smíšených 15 procent. Více než 83 procent Američanů si nyní myslí, že vztahy lidí různých ras jsou v pořádku, zatímco v roce 1987 si to myslelo jen 47 procent. Je samozřejmě třeba vzít v potaz, že rasami se pro účely statistik v USA rozumí nejen bílá většina a Afroameričané, ale také Američané asijského původu a Hispánci. V případě posledně jmenovaných je přitom označení rasa skutečně statistickým zjednodušením, protože mezi Hispánce se řadí bílí potomci přistěhovalců z Evropy, míšenci různých ras, lidé černé pleti i jihoameričtí a mexičtí indiáni.

Nicméně i při zakalkulování tohoto statistického zjednodušení je zřejmé, že se složení americké populace prudce mění nejen zásluhou přistěhovalectví, zejména ze španělsky mluvících zemí a z Asie, ale i zásluhou prudce stoupajícího počtu dětí ze smíšených manželství. Barack Obama je ostatně sám jedním z těchto dětí.

I proto bylo jeho zvolení do funkce prezidenta symbolické ve více než jen jednom směru. Pro stále více Američanů je dnes rasa jen sociální konstrukt, identita, kterou si zvolíme a která by neměla hrát roli ve společenském uplatnění. Možná jsou takové ambice předčasné, nicméně prezident, který je sám ztělesňuje, značně posunul ideál směrem k realitě a Amerika už nikdy nebude taková jako před Obamovým zvolením.

Zdá se, že americký tavicí kotel je mnohem výkonnější, než mnozí předpokládali. Po dlouhou dobu fungoval tak, že přetavoval přistěhovalce na Američany v občanském i politickém smyslu, přičemž ale různé etnické menšiny a rasy dál žily vedle sebe a v atmosféře relativní tolerance se navzájem obohacovaly. Tento multikulturalismus po americku se ale mění, protože tavicí kotel, i pod náporem stále většího přílivu Hispánců a lidí asijského původu, který zrelativizoval většinové postavení „bílých“, začal v posledních desetiletích tavit i směsici ras a menšin do jakési postmoderní podoby „rasově slepých“ Američanů, jejichž symbolem jsou právě děti ze smíšených manželství.

Amerika tak reaguje na éru multikulturalismu jinak než Evropa, která se v současné krizi spíše segreguje, přičemž národní většiny v jednotlivých zemích se stále více uchylují k militantní rétorice vůči menšinám: Chcete-li tady žít, musíte se snažit být jako většinové „my“. Americký tavicí kotel naopak začal vytvářet nové „my“, které už není definováno primárně z pozic bílé většiny. I kdyby Obama politicky neuspěl a například neobhájil svou pozici prezidenta, navždy už bude symbolem nástupu této nové americké identity.