Jiří Pehe: Seriály z postideologické doby

Predátor, tyran a cynik bez skrupulí, posedlý rozšiřováním vlastního podnikatelského impéria, konglomerátu mediálních firem pod názvem Waystar Royco, je zde vykreslen jako člověk bez ideologie. Jeho impérium, nápadně připomínající Fox Ruperta Murdocha, podporuje konzervativní, místy až fašizující pravici bez zřejmých ideologických pohnutek.

Podpora této části politického spektra je pro něj předmětem chladného podnikatelského kalkulu, který ovšem, když už na něj Logan Roy jednou vsadil, pečlivě kultivuje. Antilevicová, občas rasistická či xenofobní agenda v jeho médiích není tedy jen reflexí společenské situace, ale sama tuto situaci spoluvytváří.

Nejvýraznějším symbolem bezhodnotového utilitarismu v miliardářské rodině je ale Loganova dcera Siobhan, která přijme místo mediální poradkyně v kampani demokratického prezidentského kandidáta, pensylvánského levicového senátora Gila Eavise, evokujícího Bernieho Sanderse. S prodáváním jeho socialistické agendy americké veřejnosti nemá žádný problém až do chvíle, kdy jí otec sdělí, že právě ona po něm převezme Waystar Royco.

Seriál sleduje zejména patologické poměry v miliardářské rodině: intriky, souboj o moc, snahy zastřít kriminální aktivity. Zároveň ale odhaluje cosi podstatného o fungování současné americké politiky – a o vlivu oligarchů na politiku západních demokracií obecně.

Ti, kdo seriál Boj o moc sledovali a následně se pustili do četby knihy Trumpovy neteře Mary L. Trumpové, která popisuje nelítostné prostředí své rodiny a coby profesí psycholožka vysvětluje patologické rysy v Trumpově osobnosti jako důsledek ponižování a nedostatku lásky ze strany jeho otce Freda, najdou mezi seriálem a knihou mnoho podobností.

Některé zápletky v dysfunkční seriálové miliardářské rodině byly evidentně inspirovány také životem (a záhadnou smrtí) mediálního magnáta Roberta Maxwella. Jiné se podobají skutečným příběhům ze života bývalého italského premiéra Silvia Berslusconiho.

Boj o moc není zdaleka jediným americkým televizním seriálem, který přibližuje, jak fungují mechanismy moci v době, která už skoro úplně opustila hodnotová měřítka, jejichž veřejná aplikace mohla ještě před několika desítkami let ukončovat politické kariéry.

V seriálu streamovací televize Netflix Dům z karet (House of Cards) je kongresman Frank Underwood vykreslen jako zcela bezskrupulózní cynik, který má v honbě za americkým prezidentstvím na svědomí dokonce i několik vražd.

Když byly v roce 2013 uvedeny první epizody seriálu, kritici namítali, že postavy Franka Underwooda a jeho manželky jsou až příliš z říše politické science fiction. Jejich intriky a špinavosti, jakož i seriálem vykreslované zákulisí americké politiky, se před těmi sedmi lety jevily jako nevěrohodné.

Následně si nejrůznější komentátoři a komici často vypůjčovali momenty z Domu z karet jako metaforu dění (nejen) v Trumpově Bílém domě, tehdy však seriál až příliš připomínal jiná filmová díla, v nichž liberální hollywoodští režiséři, producenti a scenáristé dávali průchod své nechuti k washingtonskému politickému establishmentu, a zejména pak k některým organizacím jako CIA nebo FBI.

Jako když Sydney Pollack natočil v roce 1975 skvělý thriller Tři dny Kondora (Three Days of the Condor), v němž se mladý analytik CIA, hraný Robertem Redfordem, stane štvanou zvěří poté, co unikne o vlásek vyvraždění svého analytického týmu renegátskou skupinou v nejvyšších patrech CIA – a navzdory tehdy pár let staré aféře Watergate se zdálo, že film zachází příliš daleko.

Následovala celá řada dalších audiovizuálních děl, v nichž si diváci mohli dosyta užít nejrůznějších antidemokratických konspirací v tajných službách i v americké politice, přičemž jistým vyvrcholením byl zatím seriál Ve jménu vlasti (Homeland) produkovaný televizní společností Showtime. Ten nabízí kombinaci idealistických motivací hlavní hrdinky, agentky CIA Carrie Mathisonové, a zcela cynického pohledu na prostředí, v němž se pohybuje; zejména jakmile se Carrie stane poradkyní americké prezidentky.

Ve jménu vlasti bylo přitom inspirováno izraelským seriálem Hatufim. A Dům z karet zase vychází ze stejnojmenného britského seriálu z dílny BBC, což byla adaptace románu Michaela Dobbse. Cynický náhled na fungování moci v moderních demokraciích tedy není jen americký vynález (ze seriálů vzpomeňme ještě norskou Okupaci či dánskou Vládu).

Všechna tato a mnohá další díla seriálové televizní tvorby mají přes různé akcenty něco společného: politickou moc v postideologické době vykreslují jako zkorumpovanou, bez hodnotového obsahu. K moci se mohou spíše než idealisté dostat nejzdatnější političtí marketéři, v horším případě přímo bezskrupulózní manipulátoři, či dokonce zločinci. Případně se jimi idealisté v prostředí politiky nevyhnutelně stávají.

Otázkou je, zda tyto seriály jen s jakousi zvláštní intuicí předjímají, co máme v nejbližších letech očekávat, ačkoli se to dnes zatím ještě nezdá úplně možné, a zvlášť po zvolení Joea Bidena máme spíše tendenci k optimismu, anebo zda fantazie a konspirační vidění světa jejich tvůrců samy nepřispívají k proměně společenského vnímání politiky.

Ruku v ruce s expanzí fantazie tvůrců politických thrillerů se posouvají hranice politické morálky. Ještě v osmdesátých letech minulého století musel odstoupit z demokratických prezidentských primárek do té doby vedoucí kandidát Gary Hart, když se provalila jeho nemanželská aféra. Pohled na aféru prezidenta Billa Clintona s Monikou Lewinskou už byl v polovině let devadesátých o poznání liberálnější. I republikáni, kteří zkoušeli Clintona odstranit, nakonec při pokusu o impeachment vsadili na prezidentovo lhaní o aféře, nikoli na aféru samotnou. Nevěra a další činy politiků ze soukromé sféry, které byly i ve filmové tvorbě před několika desetiletími pojímány jako morálně pochybné, jsou dnes běžnou, morálně neutrální součástí scenáristické práce, čímž filmy a televizní seriály dál posouvají hranice přijatelného.

Seriál Šílenci z Manhattanu (Mad Men) z roku 2007 z produkce televizní stanice AMC vykresluje v prvním plánu dění ve fiktivní reklamní agentuře Sterling Cooper v šedesátých letech minulého století, ale stal se i důležitým sociálním mementem tím, jak pojal měnící se postavení žen. Ty jsou tu sice ještě zcela v područí patriarchální kultury, ale začínají se proti své roli bouřit. Letošní seriál Mrs. America z dílny HBO už se k emancipaci žen staví mnohem příměji, když se primárně kriticky zabývá hnutím odporu, vedeným konzervativní aktivistkou Phyllis Schlaflyovou, proti schválení dodatku k americké ústavě o stejných právech bez ohledu na pohlaví v sedmdesátých letech.

Je zajímavé, jak úspěch podobných seriálů posunuje vnímání toho, co si lze takříkajíc ještě dovolit, jaká další témata lze v televizní a filmové tvorbě otevírat. Seriál Taková moderní rodinka (Modern Family), který se začal vysílat na televizní stanici ABC v roce 2009 a jehož poslední řada skončila letos na jaře, jakkoli pojatý jako komediální show, už bez zábran otevírá témata, která by ještě před třiceti lety byla tabu: kupříkladu v něm najdeme adopci dítěte homo sexuálními manželi nebo mezigenerační manželství, kde má muž dceru starší než manželku.

Konzervativci, kteří v poslední dekádě politicky posílili, viní z rozpadu „tradičních hodnot“ a „tradiční rodiny“ liberální levici a univerzity. Ve skutečnosti jsou politika a akademická sféra pozadu za televizní produkcí, zejména tou v podání streamovacích televizí. Filmaři otevírají a činí postupně přijatelnými pohledy na svět, které byly ještě nedávno nepřijatelné.

Zároveň má toto dění na poli „morálně přijatelného“ a „nepřijatelného“ další novou dimenzi: morální rozhořčení totiž zcela nevymizelo, jen se tematicky posunulo. Zatímco politicky a morálně pochybné chování v Trumpově Bílém domě nechávalo a nechává jeho podporovatele chladnými, protože zprávy o něm považují v souladu s cynickým mediálním pohledem na fungování moci za konspiraci, a americká společnost díky celkovému posunu ve vnímání rodiny bez větších problémů akceptuje dokonce i seriálovou a filmovou tvorbu, která „tradiční rodinu“ už takříkajíc odepsala, rodí se nová hnutí, feministická či antirasistická, jež morální rozhořčení přesunují k novým tématům.

Televize ani film tento posun poněkud překvapivě neanticipovaly. Částečně možná proto, že většina filmových tvůrců a producentů jsou bílí muži. Feministické vzbouření se proti sexuálnímu násilí nebo nověji třeba strhávání soch a dalších monumentů připomínajících problematické historické postavy se ale pomalu o slovo hlásí, nebo brzy hlásit začnou i ve filmové a seriálové tvorbě. Ostatně tímto novým typem morálního rozhořčení byli postiženi i někteří slavní herci a producenti (například představitel Franka Underwooda ze zmíněného Domu z karet Kevin Spacey, na jehož místo v hlavní roli nastoupila jeho filmová manželka Robin Wrightová).

Kromě překvapivých sociálních hnutí, která se rodí ze specifického sociálního kvasu a událostí, jako byla policejní vražda Afroameričana George Floyda, ale moderní filmová a televizní seriálová tvorba vykazuje nemalý stupeň předvídavosti, když se mnohé jí nabízené, zdánlivě dystopické pohledy často rychle stávají politickou realitou (byť v první řadě v podobě vnímání politiky jako takové).

Těm, kdo chtějí nahlédnout do zákulisí poněkud absurdního dění v americké politice a tajných službách (nejen) za trumpismu, tak možná mnohem lépe než četba politologických bestsellerů poslouží zhlédnutí jednoho z populárních seriálů.