Jiří Pehe: Před katastrofou: 1914 a 2014

I Rakousko-Uhersko, které sehraje o rok později tragickou roli ve spuštění války, přetéká uměleckou a intelektuální energií. Z plejády těch dnes světově proslulých můžeme jmenovat spisovatele Roberta Musila, Franze Kafku či Josepha Rotha, malíře Egona Schieleho, Gustava Klimta a Oskara Kokoschku, skladatele Leoše Janáčka, Arnolda Schönberga a Alexandra von Zemlinského či intelektuály Karla Krause a Sigmunda Freuda.

V červenci 1914 se tento svět zhroutil – a spolu s ním jistá naivní důvěra v lepší budoucnost, spojená s překotným vývojem vědy a nových technologií, kterou západní svět v předvečer války oplýval. Nicméně tato všeobecná víra ve schopnosti lidského rozumu „po smrti Boha“, ohlášené Friedrichem Nietzschem, byla již konfrontována s varovnými signály – kupříkladu s potopením „nepotopitelného“ Titaniku, ale třeba i s Einsteinovou teorií relativity, která obrátila vzhůru nohama mechanické vnímání světa.

Rok 1914 už byl interpretován v nesčetných vědeckých pracích, esejích a konferenčních příspěvcích. Když ho vztáhneme k současnosti, byl možná ze všeho nejvíc začátkem éry, v níž věda i technika, které se vydaly na vlastní dráhu v době osvícenství, začaly lidstvu přerůstat přes hlavu. Jinými slovy: do roku 1914 panovalo rozšířené přesvědčení, že vědecký a technologický pokrok má lidstvo pod kontrolou a že s jeho pomocí může svět neustále zlepšovat, aniž by potřebovalo poručnictví Boha. Ten byl vykázán do soukromé sféry.

Dnes žijeme ve světě mnohem šířeji ovládaném vědeckým a technologickým pokrokem, ale naivní důvěra, že technověda bezpečně zajistí lepší budoucnost, zmizela. Už ve 20. století jsme zažili, co mohou způsobit vědecké vynálezy ve společnosti, jejíž schopnost a ochota chovat se odpovědně se od dob neolitu příliš nezměnily.

Rok 1914 byl začátkem první „globální“ války, která svým způsobem skončila až pádem bipolárního světa v roce 1989. Druhá světová válka byla jen pokračováním té první, studená válka pokračováním té druhé.

Romantickou vizi budoucnosti, opírající se o víru ve vědecký a technologický pokrok, nahradily v reakci na první světovou válku nejdříve v Rusku a pak v Německu monstrózní režimy, které chtěly uskutečňovat budoucnost jako vědecký projekt: komunismus se opíral o vědecký materialismus a marxistické pojetí dějin, které údajně odhalilo jejich zákonitosti, nacismus pak stavěl na rasové teorii a eugenice.

Po jejich krachu jsme se definitivně ocitli v postutopické éře, v níž už se jen málokdo odváží předložit nějakou holistickou vizi budoucnosti. Francis Fukuyama byl poslední světově známý myslitel, který nabídl cosi jako marxismus naruby: pádem bipolárního světa prý skončily dějiny, žijeme ve světě konečného vítězství liberální demokracie. Na jeho knize ještě ale ani neoschla tiskařská čerň a systém liberální demokracie, který od druhé světové války relativně dobře fungoval jako protiklad komunistického totalitarismu, se začal měnit. Jeho paradigma nabourala akcelerující globalizace, nesená novými vědeckými a technologickými objevy, zejména v oblasti komunikačních technologií.

Trh kooperující do té doby s národními politickými arénami na projektu sociálně-tržního hospodářství se utrhl ze řetězu a začal fungovat v globální podobě, zatímco politika bezmocně uvázla na úrovni národních států. V lokálních rámcích uvězněná liberální demokracie je v posledních dvou desetiletích stále méně schopná být globálnímu kapitálu i globálnímu toku informací partnerem a hroutí se pod náporem korupčních vlivů a mediokracie. Colin Crouch popsal tento stav jako postdemokracii, v níž se hlavními hybateli dění stávají globálně působící korporace, ale ani on, ani jiní už se neodvažují autoritativně předpovědět, kam se to vše vyvíjí.

Současná civilizace skrze obrovitý průmysl intelektuální reflexe v podobě univerzit, think-tanků či intelektuálně zaměřených médií většinově souhlasí, že jsme na počátku nové revoluce, která změní svět důkladněji než konec ancien régime (marxisté by řekli feudalismu) na konci 18. století a jeho vystřídání politickými a dalšími podobami modernity, jako byly kapitalismus, národní státy, občanské společnosti, masová média, politická demokracie a vláda zákona. Jenže i nejodvážnější myslitelé dokážou nové sociální skutečnosti, které chtějí definovat, přinejlepším popisovat s pomocí předpony „post“: postdemokracie, postkomunismus, postindustriální společnost, postmoderna. Žijeme tedy ve společnosti, která je „čímsi po něčem“, co jsme ještě jakž takž definovat dokázali. Jenže kromě toho, že to přítomné jaksi vyvěrá z minulosti, ale už to není to samé (je to tedy post), nevíme přesně, co naše přítomnost značí a kam směřuje. Klasik by řekl, že staré zemřelo, ale to nové se ještě úplně nenarodilo.

Odevzdanost tomuto nesrozumitelnému současnému stavu se sama stala jakousi zvláštní formou utopie, takže se vynořila celá řada děl z per věhlasných myslitelů, kteří tvrdí, že kapitalistický systém ve své globální podobě už nemá žádnou alternativu. Je prý dostatečně pružný a silný na to, aby vydržel jakékoliv krize a absorboval jakoukoliv revoltu. Každou, i tu sebevýstřednější, nakonec systém pohltí tím, že ji komodifikuje, udělá z ní zboží.

Globálními celebritami, které se v rámci tohoto údajně nezničitelného systému dobře prodávají, se tak ve finále stávají i jeho největší kritici: Slavoj Žižek, Naomi Klein či Noam Chomsky. Skvěle se prodávají trička s Che Guevarou či Fidelem Castrem. Mediálními hity se staly i demonstrace Indignados či hnutí Occupy Wall Street. A dobře se prodávají jak knihy, které burcují k revoltě, jako ty Žižekovy, tak ty, které naopak beznaděj společnosti bez možnosti systém od základů změnit popisují – jako Kapitalistický realismus Marka Fishera či Kup si svoji revoltu! od Josepha Heatha a Andrewa Pottera.

Pokud tedy uznáváme nemožnost zásadní systémové změny, mohlo by se zdát, že svět našel v pozdním kapitalistickém systému jakousi rovnováhu a společnost je spokojená. Jenže prudce rostoucí počty katastrofických předpovědí a kulturních produktů, jako jsou katastrofické filmy či populárně vědecké úvahy o konci světa či o světě „po světě lidí“, spíše ukazují, že jsme se ocitli v pasti.

Lidský rozum dospěl v podobě rozvoje vědy a techniky do stadia, kdy ve stále větší míře produkuje věci a procesy, které už nekontroluje. Naopak, ony stále více ovládají nás. A jim pro změnu vládnou peníze, které v podobě globálních finančních trhů fungují jako první vpravdě planetární systém. Aby si zajistili prostředky na další výzkum, jsou i vědci ve stále větší míře nuceni svět nejen vysvětlovat, ale nabízet zdánlivě autoritativní předpovědi toho, co se stane. Navzdory tomu, že téměř nikdo není schopen nabídnout ucelenou předpověď toho, čím svět bude za pár desítek let, každé jednotlivé vědecké odvětví nás s nemalou mírou jistoty přesvědčuje o tom, co se určitě stane v jím zkoumané oblasti.

Velmi často tyto předpovědi vycházejí vstříc poptávce po katastrofismu – ovšem často s dodatkem, že právě věda a technika nás nakonec mohou od jinak jisté tragédie uchránit. Astronomové tak kupříkladu horečně propočítávají pravděpodobnost srážky Země s nějakým velkým vesmírným tělesem nejen proto, aby nás na tuto možnost upozornili, ale také proto, že pokud prý dostatečně rychle vybudujeme na oběžné dráze Země síť monitorovacích stanic a budeme mít po ruce dostatečně sofistikovanou technologii, můžeme možná jinak jisté katastrofě zabránit. Geologové předpovídají z podobných důvodů, kde a kdy vybuchne další supervulkán, který může změnit klima celé planety, nebo kdy dojde k opravdu devastujícímu zemětřesení, které zničí celou Kalifornii. A klimatologové předpovídají katastrofální dopady globálního oteplování, které by se snad dalo zpomalit či zastavit – a to nejen pokud změníme své chování, ale také pokud nahradíme dostatečně rychle současné technologie jinými.

Výčet katastrof, jimž se snad můžeme vyhnout, pokud se budeme chovat jinak, tím ovšem zdaleka nekončí. Gerontologie i sociologie nás přesvědčují o nevyhnutelných kolapsech sociálních a penzijních systémů, pokud okamžitě nepřijmeme potřebná opatření. Zároveň se dozvídáme, že se planeta přelidňuje, nebo že se naopak celá řada vyspělejších zemí s malou porodností začíná vylidňovat. Lékařská věda nás spolu s genetikou pro změnu přesvědčují o potřebě preventivních zákroků, jako je odoperování ňader u žen, které mají kvůli své genetické výbavě větší pravděpodobnost výskytu rakoviny. A v prognostiku, s takovým nebo onakým katastrofickým podtextem, se postupně mění i politologie, která předvídá tu „střet civilizací“, tu již zmíněný konec demokracie, tu nezadržitelný mocenský nástup Číny či islamizaci Evropy. Západní civilizace je prý v rozkladu, Evropa je u konce svých sil.

S potenciálně děsivými důsledky svých činů, pokud se nebudeme chovat tak, jak doporučují vědci a experti nejrůznějšího druhu, jsme konfrontováni i na dalších úrovních. Média spoléhající na experty tak mění naše chování. Víme dopředu, kolik nás bude stát výchova dítěte, co všechno nebudeme schopni zaplatit, když ztratíme práci, jaká jsou rizika pro náš bankovní účet, co nás potká, když budeme vysedávat v restauracích, kde se kouří, či budeme dokonce sami kouřit. Zatímco před sto lety si děti hrály na ulici či na návsi s jinými dětmi od chvíle, kdy se naučily chodit, dnes je ještě v devíti vozíme autem do školy, protože známe všechna rizika.

Naše životy se pak ve všech směrech virtualizují. Nejde jen o rostoucí úlohu internetu a s ním spojených sociálních médií nebo o vznik nových forem občanské společnosti v kyberprostoru, ale také o postupný posun prožívání přítomnosti směrem do budoucnosti. Tím, že nám věda a experti tvrdí, že s jistotou vědí, co se stane, pokud nebudeme jednat podle jejich rad, anebo že se to stane tak jako tak, žijeme stále více ve spleti možných budoucích rizik či katastrof, které se pojí s naším přítomným jednáním. Na pláž či louku už neuléháme s jednoduchým potěšením ze slunečního tepla a svitu, ale také s vědomím rizika, že když nepoužijeme opalovací krém, dostaneme rakovinu kůže. Na kole nejezdíme jen tak pro potěšení z jízdy, ale s tím, co nás vše čeká, když spadneme bez přilby. I jídlo a pití konzumujeme stále více nikoliv jen kvůli přítomnému hladu či potěšení z chutě, ale s vědomím, co nám může jeho nevhodné složení způsobit. Bez rizika už není, jak víme, ani sex.

Mohli bychom samozřejmě věřit, že nás věda a expertní rozum pouze učí novým druhům odpovědnosti, což je dobře, ale lze také argumentovat, že vyprazdňují náš prožitek přítomnosti, protože z něj ve stále větší míře činí jen derivát všemožných budoucích rizik, kterým se vystavujeme, když nebudeme jednat podle jejich rad. A tyto poznatky se samozřejmě všechny dobře prodávají – ať už jako rady nebo jako produkty zmenšující riziko.

Woody Allen si z této rostoucí neurózy moderní společnosti udělal ve filmu Spáč cynickou legraci. Když se hlavní hrdina filmu, majitel obchodu se zdravým jídlem v New Yorku, probudí po jakési nehodě o dvě století později na nemocničním lůžku, je obklopen lékaři totalitní společnosti, kteří všichni kouří. Allenův hrdina protestuje, kouřit je přeci zdraví škodlivé. Doktoři okolo něj ho ujišťují, že je to naopak velice zdravé, jak věda mezitím neomylně dokázala. Allen se tak v absurdní zkratce dotkl dalšího podstatného rysu dnešní vědy: ráda a stále více předpovídá, co se zaručeně stane, ale dost často se přitom fatálně mýlí, nebo určité věci vůbec nepředpokládá.

Ekonomickou krizi z roku 2008 předpovědělo v obrovské světové armádě ekonomů, kteří se s naprostou jistotou vyjadřují v médiích a na univerzitách ke všemu možnému, jen pár. Všichni ti, co se mýlili nebo nic netušili, dnes už zase poučují nás neekonomy, co vše se musí udělat, aby se to či ono (ne)stalo.

Slavný futurolog Herman Kahn vydal v roce 1967 vlivnou knihu Rok 2000, v níž předpovídal, jak bude za 33 let vypadat svět. Dnes tuto knihu má smysl číst především jako přehlídku toho, v čem všem a proč se Kahn mýlil.

Jenže ačkoliv jak tento příklad, tak i mnoho dalších ukazují, jak je těžké, ba nemožné budoucnost předvídat, moderní věda si z toho nevzala poučení. Každý nový vědecký objev je dnes doprovázen futurologickými doporučeními, vysvětleními či varováními. Naše přítomnost se tak stále více odehrává v imaginární budoucnosti vytvarované z předpovědí expertního rozumu.

Zásadní problém s těmito nároky moderní vědy spočívá v tom, že ve většině případů aplikuje na budoucnost dnešní poznatky, aniž by mohla – při vší komplexnosti současného světa – brát v úvahu všechny možné proměnné. Ty mohou být jak menšího, tak zcela zásadního kalibru, navíc zcela nepředpověditelné. Když kupříkladu Einstein svou teorií relativity změnil naše vnímání makrosvěta, a zrelativizoval tedy dosavadní newtonovskou fyziku, ještě ani on netušil, že za pár desítek let kvantová fyzika stvoří ještě podivnější a tekutější obraz reality, kde na úrovni atomárního světa platí jiné zákony, které porušují nám známé zákonitosti příčiny a následku, zpochybňují naše chápaní času a prostoru a umožňují současnou existenci téže částice na více místech, tedy i teoretickou existenci paralelních světů.

Takové zásadní objevy mají přitom zcela zásadní dopady na fungování společnosti. Když začala první světová válka, kdo mohl předpokládat, že už na konci té druhé pomohou výše zmíněné fyzikální objevy stvořit atomovou bombu, která zase pro změnu učiní další globální válku téměř nemyslitelnou, protože vytvoří rovnici globální válka = zničení lidstva?

Na rozdíl od idyly roku 1913 žijeme v podivném světě. Věda vyprazdňuje přítomnost a rámuje ji do všudypřítomného děsu z nějaké jí předpovězené katastrofy, kalamity nebo rizika. Zároveň se k vědě a technice stále více obracíme s nadějí, že právě ony poskytnou řešení problémů, které stvořily. A nad tím vším se vznáší jakási rostoucí podivná nejistota, protože čím více toho věda odkrývá o podstatě světa, o to záhadnější a podivnější se svět jeví.

Na začátku roku 1914 se zdálo, že západnímu světu nehrozí žádná katastrofa. O pár měsíců později přišla – v podobě zdánlivě naprosto nepochopitelného selhání právě toho rozumu, který měl svět už měnit jenom k lepšímu.

V roce 2014 žijeme s vědomím, že už vůbec netušíme, kam nás výtvory lidského rozumu zavedou. Žijeme v jakési postdobě. Nevíme, zda bude svět lepší nebo horší, zda vůbec ještě nějaký za pár desetiletí bude. Žijeme v civilizaci permanentního děsu, v níž ze všeho nejrychleji roste poptávka po antidepresivech. V civilizaci, která se bojí sebe sama, výtvorů svého rozumu, ale protože pohřbila Boha, nemá nic jiného, na co by se mohla spoléhat. Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil!