Jiří Pehe: Návrat levicového diskurzu

V jednom z rozhovorů věnovaných filmu O kapitalismu s láskou režisér Michael Moore říká: „Dilema, které nastoluji, není kapitalismus versus socialismus, ale kapitalismus versus demokracie. Zdá se mi, že kapitalismus je nepřítelem demokracie, nepřítel mé víry. Je nepřítelem všeho, v co věří jakýkoliv dobrý křesťan, žid, muslim nebo buddhista.“

Moore zdůrazňuje, že mluví o kapitalismu ze začátku 21. století, v němž obří nadnárodní korporace, banky, pojišťovací společnosti a makléřské firmy působí globálně bez potřebné míry regulace. Mluví o kapitalismu, z něhož se už dávno vytratily principy protestantské etiky, jež stála u jeho zrodu, a který na podzim roku 2008 způsobil globální ekonomickou krizi. Tento globální kapitalismus staví, možná idealisticky, do kontrastu s kapitalistickým systémem svého dětství v padesátých letech minulého století, který byl údajně o poznání lidštější.

Kontroverzní filmař je často kritizován coby aktivista a manipulátor, ale jeho otázka, zdali je kapitalismus ve své současné podobě ještě slučitelný s demokracií, je naprosto zásadní. V západních demokraciích mnoho intelektuálů, včetně filmových kritiků, závažnost této otázky pochopilo navzdory občasným výhradám k Moorovu filmařskému stylu. U nás se setkal spíše s pobaveným údivem.

O čem to svědčí? Především o tom, že většina českých intelektuálů je možná ochotna dvacet let po pádu komunismu kritizovat konkrétní nedostatky v rámci systému liberální demokracie a tržního hospodářství, ale nikoliv samotný systém. Mnozí jsou sice znechuceni klientelskými praktikami politických stran, všudypřítomnou korupcí, a někteří i konsumeristickým materialismem, podporovaným obrovským tlakem reklamy, ale kritika systému je zatím vzácná, ba je často považována za nelegitimní zpochybňování demokratického řádu.

Přesto se věci začínají měnit. Necháme-li stranou leninsko-stalinské výpady komunistických mládežníků a některých funkcionářů KSČM na adresu současného režimu, zdá se, že se postupně probouzí k životu kritické levicové myšlení. Na rozdíl od převažujícího neoliberálního a konzervativního diskurzu, jenž doporučuje jako lék na selhání současného kapitalistického systému „více kapitalismu“ a hayekovsky varuje před nástupem svobodu dusícího socialismu, nastoluje nová levice přesně onu otázku, na kterou se – možná naivně a aktivisticky – snaží odpovědět Moore: Nestává se kapitalismus ve své globální podobě nebezpečím pro demokracii?

Václav Bělohradský zůstal v českém intelektuálním prostředí poměrně dlouho osamocen, když už v roce 1999 jasnozřivě psal v reakci na manifest Impuls 99, že je žádoucí zasadit problémy, na než Impuls 99 upozorňoval, do globálního kontextu: Globalizace přinesla velkou kulturní diskontinuitu, novou neprůhlednost, planetární pluralitu a mobilitu informací, obrazů, zboží a lidí, vyprázdnila národní stát a škrtí jeho demokratickou verzi – stát sociální. Rozpoutala konflikty, které jsou dnes tím, čím byl „třídní boj“ včera, s tím rozdílem ale, že globální kapitál dnes nemá žádného globálního protihráče, jakým byla například organizovaná dělnická třída či po 2. světové válce demokratický sociální stát.

O deset let později se už spor o to, zda si i nadále vystačíme jen s kritikou některých aspektů systému, který je celkově dobrý, anebo je již namístě kritika samotného systému, přetavil do zajímavého názorového konfliktu mezi dvěma studentskými iniciativami. Zatímco umírněná Inventura demokracie se u příležitosti 20. výročí pádu komunismu soustředila na kritiku nedostatků české demokracie v rámci systému, radikálnější Inventura kapitalismu vidí problémy demokracie jako logický důsledek způsobu, jímž funguje globální kapitalismus.

Možná i zásluhou šoku z globální ekonomické krize jsou navíc jasněji slyšet i individuální hlasy, které už nějakou dobu upozorňovaly na zásadní rozpory ve vývoji moderního kapitalismu, včetně nebezpečí, které globální kapitalismus reprezentuje ve vztahu k demokracii. Hlasy filosofů a sociologů mimo hlavní proud (neo)liberálnětržního paradigmatu, jako jsou Jan Keller, Michael Hauser, Erazim Kohák, Miloš Pick, Pavel Barša, Martin Škabraha, Ondřej Slačálek nebo Martin Hrubec, jsou pojednou slyšitelnější.

Více prostoru, dokonce i v neoliberálně uhranutých médiích hlavního proudu, se také v poslední době dostává zahraničním levicovým intelektuálům, jako jsou Slavoj Žižek, Noam Chomsky, Anthony Giddens, Jürgen Habermas nebo Naomi Klein.

A přibývá publikací, které se odklánějí od zavedených „pravd“ českého myšlení o současnosti. Kromě tradičních platforem, zejména Práva, Listů, A2 a Literárních novin, je možné sledovat stále častěji zajímavé intelektuální diskuse i v internetových publikacích, jako jsou Deník Referendum, Britské listy či stránky Socialistického kruhu (Sdružení pro levicovou teorii).

Jako problematický viděl vztah mezi demokracií a kapitalismem už Alexis de Toqueville, po němž následovala řada dalších myslitelů. A americký politolog Robert Dahl ve svém slavném díle O demokracii přímo varuje: tím, že tržní kapitalismus nevyhnutelně vytváří nerovnosti, omezuje demokratický potenciál polyarchické demokracie, neboť vinou těchto nerovností dochází k nerovnému rozdělování politických zdrojů.

Někteří občané tak získávají proti ostatním podstatně více vlivu na strategii, rozhodování a činnost orgánů státní moci. Tím se ovšem vážně narušuje mravní základ demokracie. Tržní kapitalismus podle Dahla příznivě působí na rozvoj demokracie až po určitou – polyarchickou – úroveň, avšak vzhledem k tomu, že jeho důsledkem je i politická nerovnost, brání dalšímu rozvoji demokracie, nebo ji přímo omezuje.

Jako by autoři úvodního prohlášení Inventury kapitalismu, studenti Karlovy univerzity Jakub Horňáček, Radek Mikula a Tadeusz Szeryński, chtěli tato slova potvrdit, píší: Po dvaceti letech demokracie máme vybudovány všechny instituce liberální a zastupitelské demokracie, ale tyto orgány jsou čím dál více vzdálené jak občanům, tak standardnímu politickému životu jako takovému. Hlas občana ve volbách je bezvýznamný v porovnání s vlivem ekonomickopolitických souručenství, která mají privilegovaný přístup k moci… V hospodářské oblasti došlo k široké privatizaci veřejných statků… Rozvoj neregulovaného tržního hospodářství dále prohloubil ničení přírody… Takový rozvoj hospodaření sice dokáže zajistit růst HDP, ale už nikoliv kvalitu života v širokém slova smyslu.

Taková tvrzení by samozřejmě nebyla nikterak originální na západ od nás, kde diskuse o kapitalismu a demokracii nikdy neupadla do intelektuálního kómatu, jako se to stalo české společnosti – nejprve zásluhou komunistické redukce této diskuse do podoby leninské oficiální doktríny a po roce 1989 zásluhou nekritického přijetí modelu liberální demokracie a tržního hospodářství coby téměř fukuaymovského „konce historie“. Inventura kapitalismu je ale originální v českém kontextu, kde bylo po roce 1989 spojení liberální demokracie s kapitalismem přijato – i mladými intelektuály – téměř jako systém bez alternativ. Tedy opět jako systém „na věčné časy a nikdy jinak“, jehož „zlepšování“ je vnímáno jako nebezpečné sociální inženýrství.

I proto české intelektuální prostředí dlouho míjely diskuse, jejichž esenci už v 90. letech minulého století možná nejlépe vyjádřil teoretik třetí cesty Anthony Giddens ideou nutnosti demokratizovat demokracii v odpovědi na antidemokratický tlak globálního kapitalismu.

Absurditu naší situace trefně vystihuje název nedávného eseje Václava Bělohradského, Od reálného socialismu k reálnému kapitalismu (více zde). Jen máloco totiž svědčí o lobotomii veřejné diskuse u nás tolik, jako skutečnost, že většina intelektuálů v zemi, která dala světu pojem socialismus s lidskou tváří, jakkoliv mohl být utopický, skoro úplně rezignovala na diskusi o kapitalismu s lidskou tváří, jež je legitimní součástí intelektuálního diskursu na Západě. Intelektuálové, kteří se u nás v uplynulých dvou desetiletích odvážili takovou diskusi otevřít, si koledovali o stigmatizaci coby v lepším případě nepolepšitelní marxisté nebo popletení hledači nikam nevedoucích třetích cest, v horší variantě pak intelektuální pohrobci bývalého režimu, kteří nás chtějí vracet před rok 1989.

Diskuse o kapitalismu je přitom potřebná nejenom z důvodů, o nichž píše například Dahl, či ve světle příčin a katastrofálních dopadů stávající světové ekonomické krize. Kapitalismus má v sobě zakódovány i další tendence, které ohrožují demokracii. Tak především trh má tendenci kolonizovat veřejný prostor, a to jak v podobě privatizace veřejných statků, tak v podobě vytlačování veřejnosti coby jedné z forem občanské společnosti z veřejného prostoru. Demokracie ovšem bez veřejných statků a strukturovaného diskurzu ve veřejném prostoru nemůže přežít.

Je-li veřejný prostor zkolonizován soukromými zájmy, stává se dění v něm formou soukromého podnikání. Tendence privatizovat demokracii je o to silnější, oč slabší jsou instituce, které takovým procesům stojí v cestě, například občanská společnost. Dokud byl trh svou velikostí a silou souměřitelný s národními státy, nebyl problém tak ožehavý; globální kapitalismus ovšem nastolil nadvládu trhu nad státními institucemi.

Naše občanská společnost byla po pádu komunismu příliš slabá na to, aby dokázala veřejný prostor uchránit před jeho privatizací, takže dnes žijeme ve společnosti, v níž byl komplikovaný vztah mezi demokracií a kapitalismem vychýlen ve prospěch trhu daleko víc než na západ od nás. Demokratická politika tak není schopna vykonávat potřebné kontrolní a regulatorní funkce, přičemž srůstání státu a kapitalismu nabývá groteskních podob. Výsledkem je ČEZko.

Demokracie zprivatizovaná velkým (dnes vesměs globálním) kapitálem ovšem už není skutečnou, Dahl by řekl polyarchickou, demokracií. Je demokracií jen pro některé. Nastupuje korporativistický model, v němž stát srůstá s korporacemi a dalšími soukromými zájmy. Nastupuje postdemokracie.

Jak se bránit nástupu postdemokratického režimu, který oficiálně vyznává demokratické principy, ale ve skutečnosti v něm byla demokracie zprivatizována do rukou mocných ekonomických subjektů? Hledání odpovědí na tuto otázku dnes náleží bezpochyby spíše nové levici než neoliberálním a konzervativním myslitelům, kteří zůstávají uvnitř systému a plundrování demokracie neviditelnou rukou globálního trhu odbývají vesměs voláním „více trhu“.

V globálním střetu mezi demokracií a kapitalismem stojí nová levice na straně demokracie, zatímco neoliberální pravice na straně kapitalismu. Obě strany sporu tvrdí, že jim jde o svobodu, otázkou ovšem je, ve kterém ze dvou kontextů má svoboda větší šanci a pro koho taková svoboda je.

Krize globálního kapitalismu, který obepjal celý svět a nemá téměř už kam dál expandovat, takže začíná požírat nejen sám sebe, ale i veřejné prostory a statky stvořené pracně politickou demokracií národních států, je ovšem také krizí jistého typu racionalismu vzniklého v době osvícenství. Zůstanemeli ale zajatci tohoto typu myšlení, budeme hledat východisko jen těžko.

I proto snahy najít nějakou rozumnou třetí cestu zatím selhávají, ačkoliv možná jen ona – jakkoliv nereálné se její nalezení dnes jeví – nás, jak se zdá, může uchránit před zničením demokracie globálním kapitalismem anebo naopak před eventuálním frontálním útokem demokratických společností, ohrožených globálním trhem, na kapitalismus. Útokem, jenž by mnohem spíše nastolil nějaký nový druh socialistického etatismu, než aby racionálně hledal cestu ke globálnímu trhu s lidskou tváří, jenž by prohluboval a ne dusil demokracii.