Jiří Pehe: Na scéně je opět spasitel

Ty postavy mají leccos společného. Každá z nich reprezentovala jiný étos, ale všechny byly „stvořeny“ politickou nezralostí české společnosti. Ta – historicky náchylná k antipolitice, a tudíž ne příliš schopná provozovat skutečnou politiku a drobnou demokratickou práci – se čas od času ve zlomových okamžicích upne na jednu osobnost, která to má za zbytek národa takříkajíc „zařídit“. Masaryk měl „zařídit“ demokracii, komunisté světlé zítřky, Dubček humanizaci komunismu, Havel morálku v politice i v demoralizované společnosti, Václav Klaus trh a „standardní politiku“.

Babiš má nyní s pomocí firemních manažerských metod „zařídit“ modernizaci země a vymetení korupce i šlendriánu z Augiášových chlévů české stranické politiky. A coby mocný muž, který to už takříkajíc „dokázal“ ve světě byznysu, má také pomocí vlády silné ruky chránit vystrašené občany před nejrůznějšími výzvami současného tekutého světa.

Všichni tito čeští političtí spasitelé samozřejmě nakonec úplně nebo do jisté míry selhali, a nemalá část společnosti je dokonce začala nenávidět, protože očekávání, která se s nimi pojila, prostě nemohli naplnit. Dokonce i Masaryk, který má dnes mezi českými politickými spasiteli nejlepší pověst, byl mnohými ke konci svého života kritizován a druhá republika i komunistický režim si z něj udělaly fackovacího panáka.

Komunistická vláda, která měla zajistit ráj na zemi, se obrátila v opak slibovaného – krutou tyranii, které dnes téměř nikdo nemůže přijít na jméno. Dubček, jehož si národ zamiloval, protože se postavil do čela pokusů tuto tyranii polidštit, selhal už při první velké morální zkoušce: podepsat, či nepodepsat „moskevské protokoly“ po okupaci Československa.

Havlovy morální apely, jakož i výzvy k tomu, aby se lidé angažovali v rámci občanské společnosti, se postupně obrátily proti němu, když si značná část populace uvědomila, že podle jeho poněkud nepraktických představ nedokáže žít. A Klause, jemuž většina společnosti nadšeně uvěřila, že má správné recepty na zavedení trhu i liberální demokracie, tatáž společnost ke konci jeho politické dráhy víceméně zcela zavrhla coby architekta českého korupčního systému.

Nyní přichází spasit českou politiku a obecně český stát Andrej Babiš a nemálo voličů věří, že to dokáže. Jeho jasné volební vítězství je mezi jiným výsledkem nejnovějšího očarování nezralého národa osobností, která má samojediná zařídit to, co si národ nedokázal zařídit vlastními silami. Což ale Babiš téměř jistě nezvládne, a za několik let ho proto bude čekat stejné opovržení, které potkalo – i když v různé míře – jeho spasitelské předchůdce.

Babišova cesta k trůnu dalšího českého politického spasitele se chystala už několik let, během kterých bylo jasné, že se nejnovější „revoluce“ ponese v antipolitickém duchu boje s údajně prohnilou tradiční politikou. Je proto poněkud překvapující, že bylo tolik pozorovatelů po oznámení volebních výsledků překvapeno vítězstvím takzvaných antisystémových stran, které poprvé od roku 1989 společně získaly většinu poslaneckých křesel, což prý může znamenat mimo jiné konec polistopadového konsenzu ohledně zahraničněpolitické orientace země i liberálnědemokratické podstaty politického režimu.

Babiš to ale ve své spasitelské misi nebude mít snadné. Hlubší analýza volebních výsledků totiž ukazuje, že navzdory opticky přesvědčivému vítězství zřejmě neuspěl tak, aby mohl českou společnost a politiku „zachraňovat“ zcela podle svého gusta.

Ty tři politické subjekty, které jsou popisovány jako antisystémové, nejsou totiž z jednoho těsta. Vítězné ANO je oligarchickým projektem, jehož lídr sice neoplývá velkou úctou k principům liberální demokracie, ale chce, jak už bylo řečeno, modernizovat zemi použitím metod firemního managementu. Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury je krajně pravicovou formací, jež krouží okolo několika málo témat typických pro podobné partaje. A komunisté zůstávají krajně levicovou stranou, nadále zpochybňující některé kotvy české zahraničněpolitické orientace, přičemž v posledních letech postupně sklouzli k neskrývanému nacionalismu.

Ukout z těchto tří různých projevů antisystémovosti jakoukoliv stabilnější jednotu je v podstatě nemožné. K tomu přispívá i skutečnost, že dva autoritářští kohouti na jednom dvorku, jako jsou Andrej Babiš a Tomio Okamura, by těžko hledali společnou řeč, i kdyby byl programový průnik jejich hnutí větší.

Nemalou překážkou pro vytvoření nějaké „národní fronty“ nesystémových subjektů je také potenciální vnitřní nestabilita SPD i ANO. Úsvit, s nímž se Okamura probojoval do Sněmovny ve volbách v roce 2013, se rychle rozpadl kvůli sporům o peníze a odporu jeho ostatních lídrů k Okamurovým autoritářským metodám. SPD nejspíš čeká podobné napětí.

ANO se sice ve volebním období 2013–2017 nerozpadlo, protože byl Babiš schopen kontrolovat jeho nejvýznamnější představitele, ale byli jsme svědky nejrůznějších vzpour a konfliktů na úrovni velkých měst a krajů. Nyní, kdy se po volbách síla hnutí ve Sněmovně zdvojnásobila, bude pro Babiše mnohem složitější neztratit poslušnost a jednotu i na centrální úrovni.

Samotné voličstvo ANO, posbírané zásluhou Babišovy populistické rétoriky z různých koutů politického spektra, také není jednotné. Jednu jeho část tvoří bývalí voliči sociálnědemokratické a komunistické levice, které Babiš od obou stran ve velkých počtech přetáhl. Ti by pravděpodobně neměli problém s koaliční spoluprací hnutí s ČSSD a KSČM a obecně s levicovější, euroskeptickou politikou. Babišův elektorát ale tvoří také lidé, kteří k němu přeběhli už v roce 2013 od pravicových stran. Ačkoliv se mnozí z nich, zdá se, v posledních letech vrátili zpět, část z těchto vzdělanějších voličů z velkých měst za ANO nadále stojí.

Zatímco první skupina podporuje Babiše zejména kvůli tomu, že pod jeho vládou silné ruky hledá ochranu před složitými výzvami moderního světa, voliči ve skupině druhé na něj vsadili jako na „modernizátora“, který s pomocí manažerských postupů v prostředí tržní ekonomiky posune Českou republiku k větší výkonnosti. Ze stejných důvodů zřejmě na Babiše ukázala také část mladých voličů. Netřeba zdůrazňovat, že všechny tyto skupiny mají dosti odlišná očekávání.

A aby věci nebyly tak jednoduché, je zde ještě skupina voličů „protestních“, kteří nejsou spokojeni se „systémem“ u nás jako takovým a mohli ve volbách teoreticky podpořit i jakoukoliv jinou protestní stranu, ale nakonec vsadili na Babiše, možná i kvůli jeho politické síle a spasitelské rétorice.

Jakékoliv budoucí razantnější Babišovy kroky tak mohou v jeho elektorátu vyvolat zcela odlišné reakce, což může ohrozit nejen preference, ale i jednotu jeho hnutí.

Povolební antisystémová většina je tedy značně nesourodá, ale nesourodé jsou i ostatní strany, které se probojovaly do Sněmovny.

Lidovce, hnutí Starostů a nezávislých i TOP 09 lze zařadit na pravý střed s tím, že všechny tři subjekty jsou prozápadní a proevropské, včetně ochoty přijmout co nejdříve euro. K pravému středu patří i občanští demokraté, kteří jsou ale euroskeptičtí. Navíc volby daly v rámci této strany silný hlas křídlu okolo Václava Klause ml., které by vzhledem ke svým radikálním postojům k migraci a EU mohlo lépe spolupracovat s Okamurovým SPD i se samotným Babišem než s ostatními demokratickými stranami. A není asi náhoda, že zrovna Klausovo jméno Babiš o víkendu zmínil v souvislosti s možnou menšinovou vládou.

Piráti jsou libertinsko-anarchistický projekt, v němž je velký důraz kladen na moderní technologie. Mohli by se stejně dobře shodnout na některých prioritách s tzv. tradičními stranami a na jiných s hnutím ANO. Jelikož do politiky vstoupili stejně jako Babiš se silným antisystémovým poselstvím, je problematické řadit je jednoznačně do tábora systémových stran. Patří k politickým subjektům, které se silně vymezují proti korupci a zneužívání politické moci k ekonomickým cílům, což z nich paradoxně činí opozici jak k tradičním stranám, tak k Babišovi.

Jedním z nejsilnějších sdělení těchto voleb je šokující fiasko české demokratické i (post)komunistické levice. Ta se stala obětí trendů, které vidíme všude v Evropě. Na jejím výsledku se však jistě odrazila i čistě česká specifika.

Pokud jde o evropské trendy, je zřejmé, že česká demokratická levice, stejně jako její obdoby jinde na starém kontinentu, zatím nebyla schopná reagovat na nové výzvy spojené zejména s globalizací. Chybí jí reformistický étos, který učinil tak úspěšnými v druhé polovině 20. století její snahy humanizovat kapitalismus v rámci západních národních států.

Dnešní demokratická levice se napříč Evropou dostala v podobě třetích cest naopak do vleku nadnárodního kapitálu, který nedokáže účinně regulovat či „humanizovat“, protože na rozdíl od něj zůstává uvězněna na národní úrovni.

Poměrně rigidní struktura sociálnědemokratických stran je také příliš těžkopádná, a nedokáže proto pružně reagovat na celou řadu „tekutých“ výzev globalizovaného světa. Jelikož sociální demokracie vybudovaly svou identitu na schopnosti krotit kapitalismus, vypadají dnes, kdy se kapitalismus vymanil z národního rámce, jako mnohem méně schopné nabízet nějaká řešení než demokratická pravice, která se opírá o různé verze s globalismem souznícího neoliberalismu; nebo než nacionalisticko-populistická pravice, která slibuje, že občany svých států ochrání před poryvy globálního kapitalismu návratem k jakýmsi zlatým časům v minulosti, zavíráním hranic či rozbíjením nadnárodních integračních projektů.

Specifikem české demokratické levice je, že nedokázala na rozdíl od té evropské nastolit ani cosi jako sociálnědemokratické „minimum“, které na Západě ze sociálnědemokratických stran navzdory všem jejich problémům a celkovému oslabování ještě stále činí rozpoznatelnou alternativu k demokratické i nacionalisticko-populistické pravici. Toto „minimum“ spočívá nejen v obhajobě tradičních sociálnědemokratických projektů, jako je sociální stát, ale i v obhajobě lidských práv, v toleranci k menšinám, v obecné otevřenosti k jinakosti i k idejím kulturní levice.

To v konečném součtu činí západní sociálnědemokratické strany přitažlivé pro jisté segmenty mladé generace.

ČSSD nejenže po několika krotkých pokusech o modernizaci odmítla levicovou politiku v podobě, v jaké je praktikována zejména v severozápadní Evropě, ale ve finále se pod tlakem bujícího národovectví a xenofobie pokoušela soutěžit s ostatními stranami, včetně extrémní pravice a komunistů, o to, kdo bude lépe chránit bezpečnost občanů proti nejrůznějším, v Česku vesměs virtuálním hrozbám, jako jsou masová migrace, terorismus či islamizace. Symbolem tohoto skluzu od sociáldemokratismu k národnímu socialismu se stal ozbrojování propagující ministr vnitra Milan Chovanec.

Jak ČSSD, tak KSČM podcenily, že jejich postarší, méně vzdělaní voliči z menších měst a venkova mohou v atmosféře uměle vyvolávaných bezpečnostní hrozeb nakonec přeběhnout pod křídla subjektů, v jejichž čele stojí autoritářští vůdci, jimž populismus zároveň umožňuje přejímat i některá levicová témata. Volby tak možná zahájily proces odchodu postkomunistické levice z české politické scény, jako se to stalo už v Polsku a Maďarsku, a demokratická levice se bude muset u nás konstituovat úplně odznovu.

Samostatnou kapitolou voleb byl úspěch krajně pravicové Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury. I to je ale úspěch spíše optický. Oněch zhruba deset procent elektorátu, který ji volil, v České republice existovalo vždy. V devadesátých letech minulého století podporovali tito voliči zejména republikány Miroslava Sládka a po jejich pádu mnozí přešli jako protestní voliči ke KSČM nebo k Dělnické straně.

Okamura pouze dokázal už podruhé v řadě tuto část voličského spektra zkonsolidovat. Tentokrát byl o něco úspěšnější než v případě hnutí Úsvit, s nímž se dostal do Sněmovny v roce 2013, neznamená to ale, že nějak výrazně narostl počet extremisticky smýšlejících lidí v české populaci. Letos mu k většímu úspěchu pomohl především mobilizační účinek migrační krize, která politicky aktivizovala i ty, kdo dříve nevolili.

Okamura bude mít ovšem problém najít po volbách jakékoliv politické spojence. V kampani používal extrémně vyhrocenou rétoriku, přičemž některé volební slogany jeho hnutí byly na samé hraně zákona, možná dokonce za ní. Jakákoliv jiná strana, dokonce včetně komunistů, by si spoluprací s SPD a Okamurou v očích svého stabilního voličstva značně uškodila.

Skutečnost, že ANO získalo téměř třicet procent, zatímco ostatních osm stran v rozmezí pěti až dvanácti, vytvořila i další „optickou“ iluzi: Babiš se jeví jako jasný vítěz, který si může vybírat koaliční partnery či aspoň spolehlivé podporovatele menšinového kabinetu.

Jenže jeho šance na vytvoření dlouhodobě stabilní vlády a prosazení některých zásadních priorit jsou kvůli mizivému koaličnímu potenciálu ANO značně snížené, zejména pokud by Babiš, trestně stíhaný kvůli možnému dotačnímu podvodu, chtěl být premiérem. Do cesty k uskutečnění některých ústavně-politických vizí, které popsal ve své knize, se zase staví fakt, že jeho hnutí nedosáhne na ústavní většinu ani společně s KSČM a SPD. A jelikož v Senátu budou mít i po příštích senátních volbách navrch tzv. tradiční strany, je téměř vyloučeno, že by se podařilo Babišovi prosadit nějaké velké ústavní změny.

Zdá se tedy, že bez ohledu na to, jaká vznikne na základě voleb nakonec vláda, Česká republika i tentokrát unikne „prokletí“ zbytku Visegrádu, kde v Polsku i Maďarsku vládnou silnou rukou strany ideologicky předpojaté vůči liberální demokracii. A nevznikne ani soudržná ústavní většina několika hnutí a stran, jejichž cílem by bylo přepisovat českou ústavu.

Už proto, že Babiš nebude mít k uskutečňování svých plánů tak volnou ruku jako někteří jeho předchůdci, je možné, že česká demokracie přečká nástup zatím posledního v řadě českých politických spasitelů bez větších šrámů. Nedají se samozřejmě vyloučit snahy omezit nezávislost některých institucí, jako jsou veřejnoprávní média – útok na ně už začal. Nebo další přešlapování ve vztahu k integraci EU. Celkově ale Babiš, i ve světle volebních výsledků, nedokáže prosadit změnu polistopadového liberálnědemokratického režimu u nás tak, jak se někteří obávají. Bude mít možná dokonce problémy uskutečnit i jen zlomek toho, co nasliboval. A nemalou část českého národa tak čeká za pár let další vystřízlivění.