Jiří Pehe: Na konci světa

Konec světa, jenž je ve filmu vykreslen s pomocí dekadentně krásné estetiky, je svého druhu apostází. Žádná z hlavních postav se neobrací k Bohu ani v okamžiku největší úzkosti.

Nikdo proti konci neargumentuje ani z pozic „vyšších“ humanistických hodnot. Vše se odehrává v atmosféře zvláštní lhostejnosti, která je jen doprovodnou kulisou k divukrásnému divadlu lhostejné přírody.

Pokud takto vypodobněný konec světa vůbec nabízí nějakou nábožensko-morální interpretaci, našli bychom jakési náznaky jen v první části filmu, v němž na nás ve scénách ze svatby mladší sestry dýchá naprostá prázdnota postmoderní sešlosti úspěšných a bohatých, reprezentujících průřez smetánkou kapitalistického světa, kteří by teoreticky měli mít všechny důvody se ze své existence těšit. Místo toho jejich materialistická dekadence přímo volá po nějakém „trestu“.

Později jsme svědky i naprostého fiaska vědy, když předpovědi, že Melancholia Zemi mine, selžou a hlavní protagonista víry ve vědu, manžel starší sestry, symbolicky spáchá sebevraždu ještě před koncem světa. Je to selhání racionalismu, jenž vyztužoval celou modernitu.

Konec světa v podobě konce lidstva není v lidské představivosti ničím novým, ale četné předpovědi takového konce, jichž jsme svědky v současnosti, se liší od těch minulých zejména v tom, že Apokalypsa už není branou k něčemu jinému, vyššímu. A pokud ano, nemáme představu, co by to mohlo být.

I nyní často připomínaný konec mayského kalendáře, připadající na 21. 12. 2012, je tak v horším případě interpretován jako konec lidstva, v lepším pak jako konec jednoho věku a začátek nového. Čím by tento Nový věk měl být, ale nevíme.

Západní civilizaci, v níž má dnes většina předpovědí o konci světa svůj původ, svírá úzkost. Jako nejjednodušší se nabízí vysvětlení, že je to úzkost civilizace, která rychle ztrácí své výsadní postavení a která konec své dominantní role promítá do teorií o konci světa.

Nejmarkantnější je tento jev v Americe, coby jakémsi předvoji západní modernity. Už nějakou dobu se mluví o „americkém věku úzkosti“, který spustila nejen postupná ztráta velmocenského postavení nebo ekonomická krize, ale také, a možná především, nejistota, jak dál.

Amerika byla už od dob prvních kolonistů považována za „zářivé město na kopci“, zemi boží, která bude příkladem celému světu. Tato vize, formulovaná poprvé Johnem Winthropem v roce 1620, byla kombinací víry v Boha, puritánských ctností i rodícího se racionalismu a stala se základem ideologie americké výjimečnosti. Svou vizi vlastní výjimečnosti a historického poslání, racionalisticky zformulovanou na pozadí dědictví evropského křesťanství během osvícenství, měla ale i Evropa.

Americký sen, jakož obecně i sen o historickém poslání Západu, utrpěl ovšem v posledních letech vážné šrámy. Dosvědčují to knižní i filmové produkce, v nichž nápadně přibylo katastrofických příběhů. Zdánlivě neodvratnému konci nyní ale často zabrání spíše nějaký pohádkový spasitel s nadpřirozenými schopnostmi než americký hrdina. A stále častěji se s apokalyptickým koncem prostě nedá nic dělat, o čemž svědčí, poněkud perverzně, i úspěch knihy Cesta od Cormaca McCarthyho.

Je možné argumentovat, že tato rostoucí melancholie Západu je paradoxně produktem jeho vlastní úspěšnosti. Když po pádu komunismu napsal Francis Fukuyama, že – obrazně řečeno – nastal konec historie, protože už nic nestojí v cestě globálnímu rozšíření liberální demokracie a tržní ekonomiky, měl navzdory četným kritikům do jisté míry pravdu.

Zatímco vítězství liberální demokracie v globálním měřítku je stále ještě otevřenou otázkou, globální kapitalismus se stal realitou. Jenže toto vítězné tažení globálního trhu a s ním spojená dominance jistého typu konzumní kultury, jak se zdá, téměř znemožňují přemýšlení o alternativách.

Dobře to nedávno vystihl Mark Fischer ve své knize Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu), která je popisem bezradnosti současné civilizace „bez alternativ“. Ačkoliv kapitalismus ve své současné podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku a zároveň způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku“ či „tekutého hněvu“ přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Před pádem komunismu byla sdíleným posláním Západu jeho porážka a demokratizace autoritářských režimů, jdoucí ruku v ruce s idejemi lidských práv. Za horizontem se skrýval poněkud utopický příslib, že taková epochální změna obrodí i západní společnosti.

I lidé žijící v komunistických zemích či v jiných autoritářských režimech viděli pád komunismu a následné spojení se Západem poněkud utopicky – jako téměř revoluční změnu. Nicméně tyto aspirace, jejichž konečné důsledky nebyly artikulovány a předvídány ani na Západě, ani v komunistickém táboře, měly nakonec docela prozaické vyústění: globální vítězství kapitalistického systému. Nepřiměřená očekávání spojená s pádem železné opony se ukázala být poslední velkou utopií.

Patrik Ouředník říká ústy vypravěče první části románu Příhodná chvíle, 1855, jenž je pojednáním o jedné utopii, mimo jiné i toto: Dva a půl tisíce let zdokonalují učenci své teorie, pátrají po nových a nových poznatcích, slibují lepší svět – a svět je čím dál nepochopitelnější a bolestnější. Proč? Odpověď je tak prostá, že ji odmítáme připustit: protože se nikdy nezbavili předsudků, protože poznávají jen to, co vstupuje do jejich přirozeného řádu.

Ve své poslední knize Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem, která je fascinujícím přehledem různých utopií, jež se zrodily v západních společnostech, pak Ouředník píše: Utopie je virtuální prostor, nereálná realita, nepřítomná přítomnost, alteria bez identity… Utopie je stav, který je nám navždy uzavřen, stav, k němuž nevyhnutelně směřujeme.

„Konec historie“, jak by řekl Fukuyama, nebo „kapitalistický realismus“ bez alternativ, jak by řekl Fischer, politicko-společenskou utopii ovšem zrušil. „Intelektuální“ diskurz je ve společnostech globálního kapitalismu už víc než dvacet let ovládán nikoliv diskusemi o „alternativách“, jakkoliv třeba utopických, ale úmorným ekonomizujícím myšlením, které diktuje logika tohoto systému „bez alternativ“. Jsme zajatci přirozeného řádu, který se zdá být zcela nezměnitelný.

Stránkám novin a časopisů, jakož i regálům knihkupectví vládnou diskuse o finančním kapitálu, úrocích, měnových uniích, růstu Růstu, energetické politice. Do geopolitického kontextu se to pak vše přelévá v podobě intelektuálně zploštělého teoretizování o konci amerického věku, o tom, kdy Čína a další tygři předběhnou Západ a co to může znamenat z hlediska světové bezpečnosti.

Posedlost ekonomickými ukazateli a předpověďmi není náhodná. Ekonomie povýšená na vědu je intelektuálně vyhořelým palivem hospodářského systému, který obepíná celou planetu a který si podmaňuje postupně i demokratickou politiku.

Idea pokroku už nesouvisí s „lepším člověkem“ nebo „lepší společností“ (v té nejlepší ze všech špatných údajně už žijeme), ale s vědou, technikou a ekonomickým růstem. Vášeň společnosti je zaměřená na nové telefony, tablety, společenské sítě, genetické úpravy. Nebezpečná bakterie mediálně hravě zastíní i nejbrutálnější války.

Spousta zábavy, dalo by se říct. Mnoho podnětů k přemýšlení. Proč si tedy Ouředníkův hrdina myslí, že je tento „lepší“ svět ve skutečnosti čím dál nepochopitelnější a bolestnější? A proč se zdá být ve filmu Larse von Triera tak dokonale „prázdný“?

K explozi předpovědí o konci světa se tento podivný stav současného světa vztahuje takto: Utopie coby stav, který je nám sice navždy uzavřen, ale k němuž přesto jakoby nevyhnutelně směřujeme, plní v lidské společnosti důležitou sanitární roli. Je to aspirace na něco lepšího, která činí současný stav i s jeho nedostatky snesitelným. Neověřitelnou, přesto důležitou osobní utopií je i víra v jiný svět za životem.

To, že se ve 20. století snaha některé konkrétní utopie realizovat zvrhla do masového vraždění a zotročování, je samozřejmě jedním z důvodů, proč se Západ začal stavět k politickým utopiím opatrně a proč byla utopická očekávání spojována s pádem železné opony spíše jen implicitně. Tedy jako víra, že taková geopolitická změna povede k jakési obrodě, nebo bychom mohli říct humanizaci politiky i tržního hospodářství.

Jenže to se nestalo. Namísto toho jsme se uzavřeli do světa bez alternativ, do světa, který bychom mohli popsat parafrází komunistického hesla S kapitalismem na věčné časy!

Tento novodobý kapitalismus zaručuje lidem v bohatších společnostech slušnou životní úroveň, přístup k informacím i konzumu všeho možného – od materiálních produktů, o nichž se našim předkům ani nesnilo, až po cestování, kvalitnější zdravotnickou péči a masovou kulturu. Jenže ve stále více sekulárních společnostech, které nevěří v alternativu světa za životem a které si v rámci „kapitalistického realismu“ nedokážou představit ani alternativu v podobě jiného sociálního systému, je stále častější reakcí pouhá nuda nebo nihilismus.

Jinými slovy: může lidskému životu dát smysl jen vydělávání peněz za účelem konverze těchto výdělků do dalšího investování nebo spotřebovávání? Jeví se jako smysluplná demokracie zredukovaná do podoby volební reprodukce institucí, které stejně jako naše životy přímo či nepřímo kontrolují jakési globálně působící ekonomické zájmy?

V této umrtvující kultuře spotřeby spotřebováváme nejen materiální statky, ale i požitky, cestování a kulturu. Typicky moderní formou spotřeby, která nepotřebuje autentické lidské city, je i erotický průmysl.

Pro přemýšlivější jedince je tato existence ale asi tak smysluplná jako ta v Báječném novém světě. Technický a vědecký pokrok se mění v „nudu“ svého druhu. Ani reklamní masáže o báječné individualizaci našich zážitků v podobě adrenalinových sportů nebo dovolených „stranou toho všeho“ neuchrání většinu od ucpaných dálnic, přecpaných letovisek, poznávací turistikou paralyzovaných Karlových mostů či masové kultury reprezentované televizními telenovelami bez konce.

Co má být kromě růstu Růstu cílem tohoto „průmyslu pokroku“? Lepší technologické hračky, nové léčebné metody, geneticky upravené potraviny, delší život, nový člověk? Skeptik může skoro cítit lítost nad stovkami miliónů lidí, které globální kapitalismus pozdvihuje z materiální bídy s vidinou, že budou žít „jako my“.

Václav Bělohradský argumentuje, že epocha globalizace redukuje stát, otevřený veřejný prostor a kulturu na pouhé nástroje moci globálního kapitálu. K tomu lze dodat, že situace je možná ještě horší, protože neznáme alternativu.

Lze-li utopii definovat, jak říká Ouředník, jako virtuální prostor, nereálnou realitu, nepřítomnou přítomnost či „alteriu“ bez identity, pak nezbývá než konstatovat, že zdánlivá absence utopie ve světě „kapitalistického realismu“ je způsobená tím, že v utopii svého druhu žijeme, aniž jsme si toho všimli. Je to jakási antiutopie o konci historie, o světě bez alternativ, o člověku, který se reprodukuje jen svou spotřebou.

Což nás obloukem vrací k množícím se proroctvím o konci světa. Lze se divit, že mnoha lidem, žijícím v dosti bezmyšlenkovitém světě spotřební reprodukce, která ovládá systém „bez alternativ“, se může jevit jako alternativa k takovému světu jeho konec? Jinými slovy: není nárůst varování o konci světa, ba dokonce jakási zálibná fascinace koncem, jako v Trierově Melancholii, produktem pocitu civilizační bezvýchodnosti?

Možná by se konec světa jevil trochu jinak, kdyby třeba Lars von Trier nabídl jako hlavní protagonisty ty, kdo bojují o holé přežití v nějakém indickém nebo brazilském slumu, což je koneckonců odvrácená tvář stejného systému, jejž vykresluje. Jenže nejvyšší aspirací společenskoekonomického systému, který ve filmu končí v plamenech spolu s celou planetou, jsou v tomto jeho vývojovém stadiu materiálně po všech stránkách zajištění lidé, které ukazuje.

Proč nejsou šťastní a proč se zdá být konec světa vysvobozením z jejich myšlenkově, citově i nábožensky prázdného universa, v němž se jen horizontálně reprodukují požitky a prožitky, to jsou otázky, které úzce souvisejí s tím, kam směřuje naše civilizace. V tomto okamžiku se mnohým evidentně zdá, že nikam…