Jiří Pehe, Jan Štern: Jak zvítězit nad globalizací

První lze v obecné rovině charakterizovat jako odevzdanost: globalizace je poháněná silami technovědy i kapitálem, které daleko přesahují sílu národní politiky. Politické elity národních států nejsou schopné řešit lokálními politickými nástroji stále větší množství globálních výzev. Jsou ve vztahu ke globalizovaným trhům a planetárně fungujícímu finančnímu kapitálu v podřízené roli, protože globální kapitalismus má dostatek nástrojů, aby korumpoval národní politiku a vynucoval si od států potřebné ústupky.

V druhém krajním pohledu éra národních států zdaleka neskončila. Naopak. Jsou schopné získat zpět kontrolu nad většinou procesů, které akcelerující globalizace vyvolala. A to tak, že se odvrátí od nadnárodních integračních projektů i multilaterálních dohod o volném obchodu a budou důsledně klást na první místo své vlastní zájmy. Obnoví-li své tradiční funkce, třeba řádnou ochranu hranic a vysoce selektivní imigrační politiku, a nabídnou-li svým občanům větší bezpečnost, mohou obnovit svůj někdejší lesk.

Tyto názory se pokouší korigovat zejména levice. Její umírněnější křídlo nabízí jako odpověď na globalizaci větší nadnárodní politickou integraci, postupnou globalizaci politiky, která si bude schopna vynucovat na globálních trzích pravidla hry podobná těm, jimiž v minulosti dokázala západní sociálnědemokratická levice zkrotit a humanizovat kapitalismus. Pomocí regulací na globální úrovni tak vymýtí patologie související s globálně fungujícím kapitalismem: daňové ráje nebo odliv zisků nadnárodních korporací ze zemí, kde podnikají.

Některé proudy nové levice jdou ale dál. Domnívají se, že v odpovědi na globální kapitalismus musí dojít k zásadní metamorfóze světa. Státy i jednotlivci se musejí zbavit přemýšlení prizmatem konkurence a nalézt místo toho schopnost kooperace. Ta vyžaduje kompetenci dívat se na věci pohledem občanů světa. Politika ve věku metamorfózy se musí stát tvorbou nového světa – kosmopolitikou, světoobčanstvím. Klasický kosmopolitismus je přitom prý třeba nahradit ukotveným kosmopolitismem, který se neopírá o univerzální lidskou přirozenost (z níž vycházejí liberální teorie), ale o nový, tvořivý výklad tradic, dosud předávaných v rámci lokálních kultur.

Takové argumenty aspoň nabídl Martin Dokupil Škabraha v Salonu z 9. února 2017 v textu Spolupráce, nebo smrt!, kritické reakci na Manifest inovativního státu, který jsme před časem publikovali.

Manifest jsme zformulovali coby vizi toho, jaké povinnosti by na sebe měl vzít národní stát v éře globalizujícího se světa, tak, abychom se vyhnuli oběma popsaným krajním směrům – tedy na jedné straně postojům víceméně defétistickým, v nichž jsou prý rozpouštějící se národní státy jen stále bezmocnějšími přívěsky globálního kapitalismu; a na straně druhé nacionalistickému volání po obnovení plné suverenity národních států, které by měly být údajně schopné globalizaci zastavit.

Podle nás státy nemusejí být ani pasivními „oběťmi“ globalizace, ani se nemusejí uchylovat k neproduktivnímu nacionalismu ve stylu 19. století, mohou globalizaci produktivně využívat. Lze toho dosáhnout zejména třemi doplňujícími se způsoby: za prvé aktivní a promyšlenou podporou inovací a podnikání v trendových technologiích (což posílí výkonnost národních ekonomik a jejich suverenitu skrze zvyšování podílu mateřských firem a firem s výrobou s vysokou přidanou hodnotou); za druhé inovativní sociální politikou, která posiluje soudržnost společnosti; a za třetí aktivní podporou kultury a kultivací národní identity, která obstojí v globálním kontextu.

Tento návod není v zásadním rozporu s myšlenkami umírněné levice, s tím, že je žádoucí usilovat o globalizaci politiky tak, aby byla schopná vytvořit pro globálně fungující trhy potřebné mantinely a tyto trhy postupně humanizovat.

Podle Škabrahy zůstávají naše teze příkladem myšlení, jehož dobrý záměr údajně naráží na přetrvávající ideologický rámec postkomunistické transformace, v němž se ekonomičtí aktéři jen přizpůsobují vnějšímu prostředí. Za jeho horizontem přitom leží planetární ekosystém, hradící ty nejprvotnější náklady jakékoliv lidské aktivity. My však podle Škabrahy vycházíme z předpokladu, že základním organizačním principem ekonomického života je pouze konkurence, a klademe tedy důraz primárně na konkurenceschopnost.

Argument o potřebě „zásadní metamorfózy světa“ naráží na podstatné limity. Hlavně nezohledňuje reálný stav současného světa. Je platný pouze jako aspirace, která vychází z poněkud utopického pohledu. Ostatně jistá utopičnost zůstává bolestí části levice dnes stejně jako v minulosti. Aspirace, jakou je zásadní metamorfóza světa ústící do světoobčanství, které se dívá za horizont, kde prý leží planetární ekosystém, není zajisté nic, čemu by bylo záhodno se vysmívat. Manifest inovativního státu ale vychází z předpokladu, že taková změna „globální mysli“ není zatím reálná.

Snaží se proto definovat chování státu v konkrétní etapě vývoje (globálního) kapitalismu tak, aby stát uspěl a zároveň aby globalizace přestala být – v parafrázi termínu Václava Havla – jen tupým samopohybem industriální civilizace.

To neznamená, že se samotná koncepce státu nemění, že vše skutečně nesměřuje k nějaké globální civilizaci, kde se budeme dívat na věci „pohledem občanů světa“. Ale teď jsme v určité fázi, kdy se svět nedá v dohledné době převrátit do podoby, o níž sní Škabraha, nějakou světovou revolucí nebo radikální změnou myšlení.

Náš Manifest se odráží od zásadní teze, kterou Škabraha nechává víceméně bez povšimnutí – totiž že hybatelem globálního ekonomického systému je stále více technická inovace na úkor klasické honby za ziskem.

Kapitalismus byl skutečně ve své rané podobě i v klasické modernitě poháněn primárně snahou o co největší tvorbu zisku. Technické a vědecké inovace všeho druhu byly po dlouhou dobu především prostředky ke zvyšování zisku skrze větší konkurenceschopnost. Jenže v posledních několika dekádách byla tato logika postupně obrácena na hlavu. Jinými slovy: Kapitalismus v minulosti podporoval technologické změny, aby snižoval výrobní náklady a nabízel nové zboží, ale od jisté doby se technověda zmocnila samotné podstaty kapitalismu, kolonizovala ho.

Změnily se i formy vlastnictví. Nadnárodní korporace nemají konkrétní vlastníky, kteří by je řídili a tlačili směrem k maximálnímu generování zisku, nýbrž jsou ve vlastnictví stále se měnící skupiny akcionářů a řídí je manažerské struktury, jejichž zájmem je nikoli primárně maximalizace zisku, ale dlouhodobá stabilita firmy.

Nejen z hlediska technických inovací jako absolutního základu technologického pokroku (a tím i ekonomického růstu), ale i z hlediska vlastnické a manažerské organizační struktury se radikálně mění paradigma celé globální ekonomiky. Mnoho kritiků kapitalismu je však stále v zajetí tradičního pojetí kapitalistické výroby jako bezohledné honby za ziskem řízené neviditelnou rukou trhu s destrukčními ekologickými a lidskými dopady. Jenže globální ekonomický systém – i kvůli výše zmíněným změnám – není, jako býval do jisté míry dříve, tak úplně iracionální kapitalistickou ničivou silou, která bezohledně spotřebuje a zničí vše, co jí stojí v cestě. Naopak je daleko přístupnější k racionálnímu sebeomezení na principu trvale udržitelného rozvoje.

Filosofií globální korporace (řízené manažerskou strukturou orientovanou nejen na maximalizaci zisku, ale i na maximální stabilitu) je v podstatě trvale udržitelný rozvoj firmy. Jestliže tuto veskrze racionální koncepci uplatňují manažeři na řízení firmy, je možné, že i v rámci celé planety budou mít globální korporace stále větší zájem na spolupráci při formulování a realizaci politiky trvale udržitelného rozvoje.

Ekologické problémy stejně nevyřešíme primárně změnou lidské kolektivní mysli, ale spíše aplikací inovací a nových technických řešení, které přinášejí technologický pokrok. Inovace a trvale udržitelný rozvoj jsou dvě stránky téhož procesu. Jsou vedle uvědomělého omezení plýtvavé spotřeby další nezbytnou podmínkou řešení stále problematičtější ekologické zátěže.

Dokonce si umíme představit, že se v budoucnu globální korporace spojí se zeleným hnutím v úsilí o prosazení politiky trvale udržitelného rozvoje. Od globálních korporací – založených na systematické inovaci i rozvíjení špičkových technologií a zvyklých dlouhodobě plánovat svou činnost – můžeme možná očekávat daleko racionálnější přístup k řešení planetárních problémů než od politiků, kteří jsou ve vleku krátkodobých cílů.

Poněkud utopické, byť jako aspirace jistě přitažlivé i pro nás liberály, je také zpochybňování národní identity ve prospěch univerzálního světoobčanství – tedy koncept rozpuštění národního společenství v „ukotveném kosmopolitismu“ opřeném o nový tvořivý výklad tradic. Jenže dosud žijeme a dlouho ještě budeme žít ve světě národů a národních států, jakkoliv budou postupně slábnout.

Nechceme-li přistoupit na jednu z výše zmíněných krajností (bezmocné přihlížení států poryvům globalizace či nereálné snahy vrátit se k plně „suverénním“ národním státům), je nutné hledat produktivní kompromis. Manifest se pokouší definovat roli státu tak, aby ten ani země, kterou spravuje, nebyly pouze vláčeny globálními silami. Tedy nejen aby se stát stal skrze inovace „žádanou nevěstou“ a pomáhal sám určovat globální trendy, ale aby zároveň pěstoval sociální soudržnost a pečoval o své tradice, rozvoj kultury i ochranu krajiny, které jsou všechny integrální součástí jeho identity.

Nejde přitom vůbec jen o nějakou konzervaci starého. Nevylučuje se přeci navzájem, aby se jedinec i stát stávali postupně „světoobčany“ a aby si k tomu udržovali nějakou vlastní identitu – od jazyka až po sounáležitost s národní kulturou, která v globálním kontextu může být produktivně „oplodňována“ novými vlivy a sama přitom oplodňovat jiné kultury tak, aby přispěla ke vzniku vnitřně provázané mozaiky národních i dalších kultur, která bude sítí globálního společenství.