Jiří Pehe: Já se tam vrátím?

V doposud do češtiny nepřeloženém románu Ignorance líčí Milan Kundera na příběhu dvou emigrantů, kteří se po více než dvaceti letech vracejí domů, lidskou situaci, kterou bychom mohli popsat jako nemožnost návratu. Irena, žijící ve Francii, a Josef, žijící v Dánsku, po svém příjezdu do Čech po roce 1989 postupně zjišťují, že jsou zřejmě už navždy cizinci nejen v zemích, do kterých emigrovali, ale i tam, kde se narodili a vyrostli.

Kundera proplétá svůj příběh s úvahami o bájném Odysseovi, který se vrací po dvaceti letech do rodné Ithaky, v níž byl králem a o které po celou dobu snil, aby zjistil, že se tu mezitím stal cizincem. Nejde jen o to, že ho zprvu nepozná ani jeho manželka Pénelopé, která v domnění, že se král už nevrátí, jen těžko odolává tlaku nápadníků lačnících po Odysseově trůnu, Kunderu též fascinuje nezájem těch, od kterých kdysi Odysseus odešel do války s Trójou, o to, co vlastně těch dvacet let dělal. Zatímco oni žili své životy ve známém prostředí, se svými rituály a komunikačními kódy, Odysseus se stal součástí zcela jiného kontextu, lidem v jeho původní zemi natolik neznámého, ba nesrozumitelného, že vlastně ani nevědí, na co by se ho měli ptát.

Kundera připomíná, že řecké slovo pro návrat je nostos. Utrpení se řekne algos. Spojením těchto dvou slov vznikl pojem nostalgie, což je vlastně v původním smyslu utrpení zapříčiněné touhou po návratu. Odysseus trpí takovou touhou po celých dvacet let, dokonce i tehdy, když mu krásná Kalypsó znemožní na několik let opustit její ostrov. Navzdory tomu, že zde po předešlých strádáních vede s milující a vášnivou ženou sladký život, je plný nostalgie po rodném ostrově. A tak se vrátí a stráví s Penelopou zbytek života. Kundera ale, i ze své zkušenosti emigranta, ví, že nostos se nemůže takovému navrátilci úplně zdařit. Je zde navždy oněch dvacet let, na která se nikdo neptá a která Homér zvěčnil v Iliadě a Odysseji.

Irena a Josef zažívají totéž. Jejich příběhy z emigrace „doma“ nikoho příliš nezajímají. Bývalí přátelé a členové rodiny, s nimiž se setkávají, mluví nepřetržitě o vlastních problémech a zážitcích, probíhá mezi nimi dokonce jakési skryté soutěžení o to, kdo za komunismu víc trpěl, Ireny a Josefa se téměř na nic neptají. Nezajímají je jejich možná nelehké osudy v emigraci, a nevyužijí dokonce ani příležitosti dozvědět se něco zajímavého o zemích za železnou oponou, do nichž Irena a Josef odešli.

Komunikační mimoběžnost mezi navrátilci a lidmi, kteří ze země svého původu nikdy neodešli, ovšem nesouvisí jen s nezájmem těch, co zůstali. I Kundera si ve svém románu všímá zvláštního procesu, který se zmocňoval myslí emigrantů, kteří takříkajíc „utekli“, a byli tudíž přesvědčeni, že už se nikdy do své rodné země nepodívají. Paměť mnohých z nich postupně vytěsňovala nepříjemné zážitky a zkušenosti, až se časem vraceli ve svých představách jen k idealizované verzi země, z níž odešli.

Jako jistá korekce pak sloužily kromě politických zpráv stále častěji i „emigrantské sny“, které zná každý, kdo žil s pocitem nemožnosti návratu. Člověk se najednou, často z neznámých důvodů, ocital ve snu zpět v zemi, z níž uprchl, a s hrůzou si uvědomoval, jakou udělal chybu. Vysvobození z neřešitelné situace obvykle přineslo jenom probuzení v záplavě studeného potu.

Romantické obrazy země, z níž emigranti odešli, se týkaly všeho možného: architektury, jídla, konkrétních míst nebo třeba charakteru krajiny. Kundera popisuje, jak Ireně během dne, třeba při jízdě pařížským metrem, najednou před očima bleskne obraz české vrchoviny a vzbudí utrpení zapříčiněné touhou po návratu, který není možný.

Historie ale s námi hraje občas stejně podivné hry, jako hráli bohové s Odysseem. Kunderovi emigranti mluví o tunelu dlouhém tři sta let. Mají za to, že odešli navždycky, komunismus bude trvat staletí. Nejrůznější studie o emigrantech ostatně popisují, jak se právě proto mnoho uprchlíků z komunistického bloku snažilo co nejrychleji integrovat do nové společnosti, potlačujíc stále se vracející nostalgii tím, že si co nejrychleji vytvářeli nový domov, protože ten původní už nejspíš nikdy neuvidí.

Ovšem úplné začlenění není v první generaci téměř možné. Jiří Přibáň popsal v eseji U nás ve Walesu velmi výstižně, jak i navzdory postupnému srůstání s novou zemí zůstává člověk cizincem. V jeho případě jde ovšem o „měkkou verzi“ odchodu z rodné země: situaci lidí, jako je on sám, kteří neemigrovali, nezpřetrhali pouta, pouze se kvůli zaměstnání usadili v jiné zemi. Přesto si i on při opakovaných návratech do Prahy, v níž se narodil a vyrostl, uvědomuje, že se už nevrací tak úplně „domů“.

Emigranti, jejichž příběhy líčí ve svém románu Kundera, jsou už ale cizinci napořád. I původní domov se pro ně stal cizinou svého druhu. Jednou zpřetrhaná pouta již nejde opravit.

Přibáň poukazuje na to, že být cizincem skrývá zvláštní svobodu stát se člověkem a skrze tuto svobodu nalézt i více domovů. Píše, že na rozdíl od těch, kdo mají v určitém prostoru kořeny a původ, cizinec je od místních pout osvobozen jako ten, kdo „přišel později“. Přijít později pak v sobě nese vědomí svobody, protože cizinec není svázán s místními tradicemi, naopak si od nich může udržovat zdravý odstup.

Také emigranti přišli do zemí, v nichž se usadili, „později“, což mnohým z nich jistě poskytovalo odstup a jistý pocit svobody, i když někteří postupně ten odstup ztráceli, protože se za každou cenu snažili srůst s novou zemí a zapomenout na tu původní.

Jenže komunismus padl a najednou se otevřela, chtě nechtě, možnost vrátit se, třeba jen na návštěvu, domů. Při návratu mnozí ale zjišťovali, že „kořeny“ byly vyrvány, že po odysseovských dvaceti letech přišli tam, kde byli původně doma, také „později“, že zemi svého původu už nejsou schopni prožívat jako ti, co jsou v ní doma, že jsou cizinci už všude a navždy.

Možná nejplastičtěji mezi spisovateli, kteří během komunismu emigrovali, popisuje nemožnost najít znovu domov poté, co tamní režim padl, rumunský literát Norman Manea v románu Návrat chuligána. Manea je občas popisován jako „bytostný emigrant“, člověk bez kořenů. Usadí se ve Spojených státech, po pádu Ceauşeska odjíždí do rodného Rumunska, tam si ale kvůli předsudkům nemůže neuvědomovat, že je také Žid. Jeho autobiografický ro mán je tak ze všeho nejvíc pátráním po vlastní identitě.

„Vyhnanství začíná, když vyjdeš z dělohy,“ píše. Shledává, že jediným útočištěm, které může ještě nazývat domovem, je mateřský jazyk. Nezbývá mu tedy než si jazyk tahat všude s sebou jako šnek svůj domeček.

I Manea zažívá při svém návratu odcizení. Je cizincem ve vlastní zemi, a coby Žid vlastně dvojnásobným. Odstup, který má od Rumunska i od Ameriky, mu sice umožňuje myslet a mluvit o těchto „rádobydomovech“ s odstupem cizince, zakouší tedy svobodu, kterou ti, kdo nikdy neodešli, nemají, je to ale svoboda Ahasvera se šnečím domečkem.

Střet s realitou podobný tomu, který líčí Kundera nebo Manea, zažívá i Leonora Marty, hlavní hrdinka románu Zjasněná noc Libuše Moníkové, která se, stejně jako autorka románu, po emigraci usadila v Německu. V románu se slavná choreografka a tanečnice nakrátko vrací do vlasti. V duši má uložen obraz „krajiny“ – v jejím případě Prahy – z doby, než ji opustila. Po návratu je konfrontována nejenom s tím, že tato „krajina“ už neexistuje, ale že nerozumí ani lidem, ani poměrům v té nové, popřevratové.

Bezdomovectví, které na osudech emigrantů zakoušejících nemožnost úplného návratu po roce 1989 popisuje Kundera, ovšem s pádem komunismu zdaleka neskončilo. Naopak, stalo se globálním jevem, stále větší počet lidí vykořeňuje jak ekonomická globalizace, tak rychlost politických, sociálních a technologických změn v zemích, kde se dříve po staletí nic neměnilo.

U nás byla – jak se dnes ukazuje – jakousi zvláštní emigrací pro značnou část občanů i změna poměrů po roce 1989. Nikam ze své země neodjeli, přesto byli historií katapultováni do jiné, neznámé reality.

Tuto realitu sice mnozí částečně spoluvytvářeli, ale jelikož v roce 1989 převážil názor, že jediným realistickým postupem je převzít již „osvědčený“ model demokracie a tržního hospodářství, připomínal přechod do nového režimu útěk přes hranice. Cílem nebylo vytvořit něco nového, co ale navazuje na to předešlé, nýbrž to předešlé zapomenout a přizpůsobit se co nejrychleji existujícímu západnímu modelu.

Jedním ze zásadních rysů postkomunismu tak je, že lidé, kteří strávili svůj celý život nebo jeho podstatnou část v komunistickém režimu, s jeho rituály, jistotami i kulturními kódy, se najednou ocitli v terra incognita.

Stejně jako spousta skutečných emigrantů nevěděli přesně tito noví quasi-emigranti v nekriticky přejatém systému, co nová realita znamená a jak v ní fungovat, snažili se jí však ve vlastním zájmu co nejrychleji přizpůsobit.

Nostalgie po kultuře a dalších produktech z dob komunismu je pro tuto ztracenou generaci svého druhu hledáním ztraceného domova. I tito lidé se potýkají s neporozuměním, které zažili emigranti: těm, do jejichž země se pomyslně přistěhovali, tedy mladší generaci již vyrostlé v nových poměrech a demokratům ze Západu, nedo -kážou stejně jako kdysi skuteční emigranti vysvětlit, co jim vlastně schází. Navíc stesk po bývalém „domově“, i když byl nesvobodný, nemohou ani příliš projevovat, pokud nechtějí být kritizováni z pozic prvoplánového antikomunismu.

I oni, když se pokoušejí o nostalgický návrat do minulosti, zjišťují, že jejich bývalý „domov“ je už jen fikcí, existující pouze v podobě normalizační televizní, filmové a hudební produkce ve virtuálním prostoru, který jako v nějaké zoologické zahradě vytvořila „pro pamětníky“ média nového režimu. Přímo mezi lidmi pak existuje tento ztracený „domov“ jen generačně. Ti, kdo „to všechno zažili“, zapomínají to špatné a nostalgicky vzpomínají jako Kunderova Irena, a pak jsou tady ti mladší, kteří si tento domov svých rodičů nepamatují a nedokážou ho v radikálně změněné společnosti ani pochopit.

Mohli bychom samozřejmě argumentovat, že generační předěly existovaly vždy. Jenže ve společnostech, které neprošly náhlými revolučními zvraty, mladší generace revoltuje proti rodičům, aby nakonec přijala jejich svět, i když třeba v mírně pozměněné podobě. „Domov“ zůstává zachován.

Chorvatský filosof Boris Buden ve své knize Konec postkomunismu popisuje bezčasí postkomunismu: vykořeněnost lidí, kteří jsou považováni Západem za studenty demokracie bez schopnosti složit z ní „maturitu“, přičemž za svět, v němž vyrostli a strávili leckdy větší část života, se mají jaksi povinně stydět. Starý domov zmizel a nový je jen utopií. Když se skrze komunistické retro mnozí vracejí do svého mentálního domova, je z toho jen kýč.

Dvacáté století s jeho obludnými režimy vytvořilo generace bezdomovců v širším slova smyslu. Pád komunismu byl jen jedním z historických zvratů, kdy se lidé vraceli z vyhnanství vlastně jen proto, aby zjistili, že původní domov zmizel. Jejich zkušenosti a zážitky jsou – stejně jako ty navrátilců z obou světových válek, z koncentráků či gulagů – nesdělitelné.

Jiné verze tohoto traumatu se ale dnes odehrávají v podobě osudů stovek miliónů lidí migrujících za prací nebo prchajících před útlakem a násilím po celém světě.

Samotný pojem „domov“ se přitom drolí pod náporem globalizace. Změny jsou leckde natolik rychlé, že to, co bylo ještě včera důvěrně známé, dnes už neplatí. Svět je plný nostalgie, touhy po návratu domů, který je už nemožný nejen v podobě návratu k tradicím a mizejícím kulturám, ale i v podobě nesdělitelnosti toho, co migranti zakoušejí při putování za něčím „lepším“.

V globalizovaném světě narůstá počet vykořeněných cizinců, kteří se už nemají kam vrátit. Získávají sice zásluhou této své podivné situace jistý odstup a svobodu, jak píše Přibáň, jenže své poznatky nemají s kým sdílet. V zemích, kam odešli, jsou „cizinci“, když se vracejí „domů“, zjišťují, že jim málokdo rozumí.

Kundera vlastně píše o emigrantském bezdomovectví, které je v hroutícím se černobílém světě dříve proti sobě stojících bloků jen syndromem něčeho závažnějšího: hroutící se srozumitelnosti světa jako domova. Geniálně popisuje tento chaos masového bezdomovectví, do něhož se řítí moderní svět, nikoliv Odyssea Homérova, ale ta z pera Jamese Joyce.

Odehrává se sice v jeden konkrétní den v konkrétním místě, v Dublinu, ale řídí se v osmnácti částech strukturou i logikou Homérova eposu, v němž je hlavní hrdina, Leopold Bloom, syn středoevropského Žida, který si vzal irskou protestantku, novodobým Odysseem. Poslední kapitola se jmenuje, jak jinak, Nostos.

Karl Jung trefně popsal to, co se zjevuje v tomto marném hledání domova člověkem nové doby, takto: V Odysseovi vplývá nekonečný, bezdechý svět trosek do skutečna, tj. do vesmíru neslýchaných vzdechů a nářků a neprolitých slz, neboť utrpení se samo zalklo a své estetické „hodnoty“ začalo zjevovat nekonečné rumiště…

Ano, svět, v němž mizí domov, v němž se vše stává marnou a bolestně prožívanou snahou o nostos, tedy nostalgií po již neexistujícím, je jen nekonečným rumištěm. Z našeho „lidského světa“ se stává jen bezdechý svět trosek.