Jiří Pehe: Globalizace teprve začíná

Soužití různých kultur a etnik v rámci národního státu je prý také mrtvý koncept. Konzervativnější myslitelé pak dokonce sní o tom, že se podaří zvrátit proces ženské emancipace i odkázat do „patřičných mezí“ údajně přehnané nároky různých menšin. Nemluvě o ideologii lidských práv či environmentalismu – ty se též měly vymknout kontrole.

Když se rozhlédneme po současném světě, mohli bychom skutečně uvěřit, že se jakýsi ústup od globalizace a s ní spojených jevů koná. Vždyť i lídr nejmocnější země světa Donald Trump se s jistým úspěchem pustil do rozbíjení nadnárodních obchodních a ekologických dohod, chce zastavit migraci a nepokrytě hlásá politiku ekonomického nacionalismu. I v Evropě se to hemží odpůrci evropské integrace a politiky vzývajícími zase jednou národní stát, popřípadě jakousi zlatou dobu v minulosti.

Náporem nacionalistického a tradicionalistického třeštění bychom se ale neměli nechat zmást. To, co se dnes odehrává, není postupný návrat ke starým pořádkům a hodnotám, ale cosi, co se podobá procesu ze začátku 19. století, kdy po zhroucení režimu, o němž se v nemarxistické literatuře mluví jako o ancien régime a v marxistické jako o feudalismu či feudálním absolutismu, následovaly neúspěšné pokusy o restauraci starých pořádků.

Velká francouzská revoluce se utopila v krvi, ale ideály, které přinesla, nezmizely. Pokračovala i méně revolučně laděná změna myšlenkových paradigmat ve Velké Británii. Ač se francouzská a britská cesta k modernitě zdánlivě dost lišily, obě našly produktivní syntézu v Americe. Byly totiž především vyjádřením skutečnosti, že je politiku i společenské poměry obecně potřeba začít přizpůsobovat dopadům nových technologií a vědeckých objevů na fungování hospodářství i společenské komunikace.

Národní stát i patriarchální rodina se v této době vynořují jako základní stavební kameny industriálních společností, jejichž motorem se stalo tržní hospodářství. Spolu s nimi se objevují další nové jevy jako vznik veřejného prostoru, médií, občanské společnosti, stranické politiky, politických ideologií či zárodků moderní demokracie.

Všechny tyto produkty industriální modernity jsou dnes v krizi. Zastánci renacionalizace moderních společností či návratu k údajně osvědčeným pořádkům to přičítají úpadku tradičních hodnot, dekadenci, relativismu, postmodernismu, levicovému liberalismu, politické korektnosti či multikulturalismu.

Uniká jim, že motorem těchto změn není jakýsi krizový stav kolektivní mysli západního člověka, kterou je prý třeba vrátit do starých fungujících šablon, ale opět nástup nových technologií a vědeckých poznatků. Ty už nemohou (na rozdíl od těch, které vypustily před dvěma stoletími z láhve džina industriální modernity) skutečně produktivně působit v rámci národních států. Tyto nové technologie jsou buď interaktivní v tom smyslu, že generují a potřebují komunikaci přes národní hranice, anebo si žádají ke svému produktivnímu využití nadnárodní spolupráci. Navíc samy způsobují řadu pozitivních i negativních jevů, které jsou svou povahou globální – od globálně fungujících trhů až po globální ekologické dopady.

Francouzský myslitel Teilhard de Chardin už před více než půl stoletím v jakési filosoficko-náboženské hyperbole dosti přesně popsal, co se dnes děje. Vývoj světa viděl jako zřetelný proces neustálé komplexizace. Přičemž je vcelku jedno, zda uvěříme, že je tento proces poháněn nějakým inteligentním plánem či hegeliánským sebeuskutečňováním ducha, nebo je výsledkem přirozeného vývoje.

Beztvará omáčka částic a základních prvků po velkém třesku se postupně začala nejen strukturovat v prostoru a čase, ale vznikly i nové prvky a složitější formy anorganické hmoty. Její shlukování a komplexizace jejích forem vedly ke vzniku hmoty organické. Ta se také postupně stávala komplexnější, až vznikly první zárodky života – tedy organické hmoty se schopností reprodukce. Příštím milníkem byl vznik inteligence na bázi hmoty organizované na biologických základech, která dokáže v podobě zvířat a později člověka reflektovat své okolí.

I inteligence ovšem prochází procesem zkomplexňování. Exponenciálně narůstá nejen v podobě stále nových znalostí člověka, ale organizuje se do stále vyšších forem společenství. Je navíc interaktivní. Podoby společenského uspořádání se mění, ale i ony směřují od nižší komplexnosti k vyšší, a čím komplexnější jsou, tím více na sobě jejich prvky vzájemně závisejí, jakkoliv je tento vývoj přetrháván výbuchy násilí či politickými a dalšími snahami ho zmrazit, případně otočit směrem k tomu, co už známe, a co nás tudíž zdánlivě méně ohrožuje.

Jelikož i inteligence je expanzivní a organizuje se do stále vyšších a komplexnějších podob, Teilhard ještě před vynálezem moderních forem komunikace předpověděl, že vznikne planetární myšlení, podporované planetárně organizovanými formami lidské společnosti. Zemi obepne společný prostor myšlení – noosféra. My můžeme dodat, že její zárodky se v podobě interaktivních, globálně fungujících informačních sítí rodí už dnes.

Samotný pojem noosféra Teilhard převzal od ruského přírodovědce Vladimira Ivanoviče Vernadského, pro nějž byla po geosféře a biosféře v pořadí třetím prostorem ve vývoji, přičemž každá z vývojových fází přeměňuje předcházející.

Dnes to vidíme kupříkladu v tom, že i inteligence, která byla dosud vázána na bios, začíná v podobě umělé inteligence vyvinuté člověkem zpětně kolonizovat hmotu anorganickou, a mění tak fungování nejen biosféry, ale i geosféry. A to nejen proto, že počítače jsou vyrobené z anorganické hmoty, ale i proto, že snahy dále zvyšovat schopnosti umělé inteligence nás vedou do kvantového světa, v němž spolu částice „komunikují“ mimo prostor a čas.

Připomenout Teilhardovu hegelovskou vizi je případné proto, že dobře vystihuje cosi, co představitelům dnešní intelektuální a politické reakce v jejich snahách o restauraci prý osvědčených forem lidské organizace a komunikace uniká: navzdory nejrůznějším formám dočasného regresu, někdy i zániku celých společností v různých fázích historie, vše směřuje k vyšším formám organizace. Nic nestojí na místě – co bylo jednou překonáno, se už nedá produktivně použít znovu. Nemělo by nám přitom uniknout, že historicky utrpěly porážky, nebo dokonce zanikly nejčastěji ty společnosti, které se „spodním vodám“ vývoje směrem k vyšší komplexitě nedokázaly přizpůsobit.

Jednou ze základních charakteristik vědeckých objevů a technologií, které po věku páry přešly do věku elektřiny a masové výroby a po něm i do věku počítačové automatizace a komunikace, jež nás nyní přivedly na práh další průmyslové revoluce, je, že jim už k produktivnímu fungování nestačí omezené národní rámce. A to nejen komunikačně, ale i proto, že k úspěchu a dalšímu vývoji potřebují stále více nadnárodní úsilí. A jen do národního rámce již nemohou být svázány ani dopady těchto technologií.

Na jeden z podstatných rysů globalizované ekonomiky jsme nedávno narazili, když se Donald Trump pustil do vyhrožování obchodní válkou vůči Číně i EU. Odborníci začali upozorňovat, že globalizace už dávno překročila úroveň, v níž si státy vyměňují zboží, které je zcela vyrobeno v té které zemi. Komponenty většiny špičkových „amerických“ značek jsou vyráběny v zemích, které chtěl Trump trestat. Uvalení cel by tak mohlo fungovat jako bumerang, který poškodí americké firmy, jimž má údajně pomoci.

Čistě národní není ani výzkum. Na špičkových projektech pracují mezinárodní týmy. Ostatně hlavní organizační formou dnešní ekonomiky jsou nadnárodní korporace, jejichž národní původ lze často určit jen podle toho, kde jsou oficiálně registrovány.

Blouznit za těchto okolností o nějaké trvalé „renacionalizaci“ ekonomiky nebo politiky mohou jen lidé, kteří nejsou schopní myslet v širším kontextu. Možná se současné politické reakci podaří na čas některé procesy zpomalit, nebo dokonce znovunastolit de facto překonané formy společenské organizace, ale zcela nepochybně vše skončí stejně jako skončily pokusy o restauraci ancien régime v první polovině 19. století, když se kontinentální Evropou v roce 1848 prohnala vlna liberálně-národních revolucí.

Na rozdíl od první poloviny 19. století je ovšem dnes vědecko-technický vývoj podstatně rychlejší, takže i formy společenského uspořádání, které tak či onak ovlivňuje, se mění rychleji. Je tudíž nepředstavitelné, že by se staré sociální pořádky podařilo vrátit a zabetonovat byť jen na půl století, jako se to stalo tehdy. Jakkoliv revoluční změny, v jejichž víru žijeme, generují vedle společenských sil, které se jim snaží produktivně přizpůsobit, také stále větší množství lidí (reprezentovaných nejrůznějšími formami nacionalistického populismu), kteří se jich bojí a chtěli by vrátit kyvadlo zpátky. Přičemž restaurace starých poměrů se v jejich očích netýká jen ekonomických či politických změn, ale i komplexních společenských procesů. Feminizace, zrovnoprávňování menšin či nové formy společenské komunikace jdou totiž s postupující globalizací ruku v ruce.

Představy proponentů návratu k tradičním hodnotám a národním státům coby základních kamenů naší identity i organizace společnosti jsou založeny na iluzi, že vývoj lze vrátit zpět. Jenže ústup tradiční rodiny, stále větší roli žen ve společnosti a vydobytá práva různých menšin již nelze zvrátit žádnou politickou akcí.

Měnící se postavení žen není primárně způsobeno nějakou dočasnou politickou slabostí konzervativních politických struktur a tlakem levicových liberálů. Je výrazem revolučních změn v ekonomice a technologiích, které postupně vyvázaly ženy z ekonomické, komunikační a stále více i politické závislosti na mužích. Patriarchální struktury se bortí ne proto, že jejich proponenti jsou politicky příliš slabí (takže zadupeme-li levicové liberály a feministky do země, vše se vrátí k tradičním hodnotám), ale kvůli tomu, že již nejsou v současné fázi modernity produktivní.

Už proto, že industriální revoluce 4.0 je mnohem více než první fáze industrialismu poháněna schopnostmi komunikovat, pracovat v sítích, být dialogický než jenom hrubou silou či hierarchickými strukturami moci, na kterých stály společnosti v minulosti. Ženy již často nepotřebují muže coby garanty svého ekonomického bezpečí, ale s rozvojem nových metod ani k reprodukci. To má a bude mít společenské dopady, přičemž lamentování tradicionalistů nad údajnou dekadentností a ztrátou hodnotové orientace západního světa tento proces nezastaví. A vůbec to neznamená, že je západní svět skutečně dekadentní. Naopak, jeho schopnost se novým trendům postupně produktivně přizpůsobovat je výrazem vitality.

Podobné lamentování není na místě ani v případě nejmladší generace. Často slyšíme, že její fascinace komunikačními technologiemi, virtuální zábavou či sociálními sítěmi je znakem úpadku. Ve skutečnosti se jedná o změnu paradigmatu, která je jen logickým přizpůsobením se novým technologiím a stále propojenějšímu světu, přičemž toto nové paradigma není v kontextu doby o nic zhoubnější, než byl kdysi vynález knihtisku nebo později nástup masové kultury a komunikace.

Děti dnes prostě vstupují do světa skrze jinou „kognitivní bránu“ než jejich předchůdci. Jsou doma v komunikačním prostředí, které starším připadá nesrozumitelné. Některé aspekty této nové „internetové“ kultury, jako je snadné šíření nepravd a senzací, jsou jistě negativní (proti těmto jevům se už postupně vytváří imunitní systém), ale mnohé jsou užitečnou přípravou na celoživotní fungování ve světě, který bude stále více komunikačně propojen a jehož podstatným rysem bude stále rozšířenější fungování umělé inteligence, která se začne propojovat (možná velmi brzo) s inteligentní biosférou reprezentovanou lidským druhem.

Vývoj se často odehrává nerovnoměrně. Některé technologické a vědecké objevy mohou mít okamžité dopady na jednu oblast lidského chování a lidské činnosti, ale jinde mohou působit se zpožděním. Společenské reakce, jako je třeba vlna identitární politiky a politické korektnosti na amerických univerzitách, občas dokonce předbíhají reálný vývoj, jindy se naopak marně snaží jisté společenské jevy zvrátit, jak to vidíme v případě současných tradicionalistů. V každé epoše ale nakonec síly, které reálně pohánějí společnosti kupředu, zejména věda a technologie, hledají a nalézají jistou produktivní rovnováhu.

V současnosti jsme, zdá se, v situaci extrémní nerovnováhy. Vědecký a technologický vývoj předběhl schopnosti společenských a politických institucí i individuálního vědomí změny produktivně absorbovat, což vytváří nemalá společenská a politická napětí. To se politicky projevuje zejména střetem „globálna“ s „lokálnem“.

Snahy o restauraci starého přehledného světa budou tudíž ještě nějakou dobu pokračovat, není možné vyloučit ani výbuchy násilí či dočasný regres, ale obecně lidská civilizace, pokud se kompletně nezničí, směřuje k většímu propojení a integraci. I Donald Trump, který „kontrarevoluci“ proti novým jevům představuje, bude za pár desetiletí vnímán podobně jako třeba čelný představitel evropské reakce z první poloviny 19. století kníže Metternich, jehož na Vídeňském kongresu nastolené konzervativní, absolutistické pořádky byly definitivně smeteny revolucemi z roku 1848.