Jiří Pehe: Budoucnost je v černé díře

Až potud se film drží osvědčených hollywoodských klišé. Pak se ale věci začnou komplikovat. Vesmírná loď proletí do jiné galaxie červí dírou u Saturnu, kterou pro ni, zdá se, nachystali již zmínění „duchové“. Dostane se do blízkosti obří černé díry – Gargantuy, která otce i s jeho raketoplánem nakonec pohltí, a on se tak ocitne v prostoru o pěti dimenzích, kde je čas nahrazen gravitací.

Svět, z něhož přišel, se mu zjevuje jako nekonečná série statických scén, do nichž se pokouší vstoupit, aby poslal zprávu své dceři. Ukáže se, že „duchové“, s nimiž ona od dětství komunikovala, nejsou nikdo jiný než otec, uvězněný v jiné galaxii, v jiné dimenzi, v nitru černé díry. Civilizace, která mu umožnila přežít v této bezčasové „kvantové polévce“ a nakonec i úspěšně komunikovat skrze jeho dceru s ohroženou lidskou civilizací, je lidstvo budoucnosti.

Film tak nabízí několik poselství. Tím hlavním je, že budoucnost lidstva už možná není na Zemi, ba ani v našem časoprostoru. Zdá se, že musíme usilovat o nějakou jinou, vyšší formu existence, protože existence v trojrozměrném prostoru a plynoucí v čase je stejně jako naše chátrající planeta jen předstupněm něčeho jiného – lepšího a vyššího. Náboženský podtext tohoto sdělení je zřejmý. A nikoliv nezajímavý je i fakt, že stejně jako v několika dalších nedávných hollywoodských filmech už není spasitelem lidstva nějaký mužný hrdina, který rozstřílí vetřelce nebo obří asteroid ohrožující Zemi, ale dívka. V tomto případě dostatečně citlivá a inteligentní, aby dokázala vnímat a nakonec i rozšifrovat zprávy, které jí její milující otec posílá z jiné dimenze. Krize naší civilizace se zdá být spojena hlavně s muži, její možná záchrana se ženami.

Luštit poselství, která nám sděluje jeden, byť kvalitní, hollywoodský velkofilm, se může leckomu jevit jako ztráta času. Jenže co když právě film, coby stále velmi vlivné kulturní médium, dnes nejcitlivěji vystihuje ducha doby? Jaké poselství nám tedy nedávné filmy, ale i literární díla z pomezí filosofie, vědy a science fiction nabízejí?

Především z nich stále častěji vystupuje obraz lidstva, které je u konce s dechem nebo na počátku zásadní revoluční změny, kterou ale ještě nikdo neumí přesně definovat. Žijeme v přechodné době rádoby stále intenzivnějších prožitků přítomnosti, jež se definuje s pomocí předpony „post“, tedy jako jakési pokračování už zaniklé doby minulé, která ještě měla srozumitelné obrysy. Není před námi žádný zřejmý cíl, utopie zmizely. Budoucnost se v řadě filmů a literárních děl, které se pokoušejí umělecky reflektovat matoucí závěry moderní vědy, už nejeví jako místo, kam lze dospět lineárním pokrokem na základě lidského rozumu.

Takové vnímání světa reprezentuje radikální obrat. Osvícenství, které stojí na počátku éry modernity, bylo definováno důvěrou v lidský rozum. Budoucnost měla být v důsledku pokroku lepší než minulost. Významné politické filosofie, které ovlivňovaly chod celých společností, dokonce nabízely jakousi vědeckou eschatologii, jejímž vyústěním mělo být dokonalé společenské uspořádání – ráj na zemi.

Tyto utopické vize zkrachovaly, ale víra v pokrok skrze lidský rozum, i když v jeho evoluční podobě, přežila po většinu 20. století. Jenže bez vize toho, k čemu má takový pokrok směřovat, se z civilizačního provozu, jehož progres se měří jen rostoucím HDP, stala v posledních desetiletích jakási zvláštní nuda, s níž se zdá být jen málokdo spokojen.

V pozadí měřitelného ekonomického a technologického pokroku se však jaksi nepozorovaně – protože nejprve bez zjevných sociálních důsledků – vynořily už v první polovině 20. století nové interpretace fyzikální podstaty světa, v němž žijeme. Ve věku definovaném důrazem na materiální a tělesné prožitky tady a teď začali vědci kreslit obrysy světa, který je zvláštním způsobem nemateriální.

Nejprve Einsteinova teorie relativity zpochybnila konstantnost prostoru a času, později kvantová mechanika začala malovat obraz mikrosvěta, v němž neplatí nám známé fyzikální zákony, takže „hmota“ může existovat v podobě částic i vln. Elektron může být na dvou různých místech, anebo se „zhmotní“ teprve, když je pozorován. Vynořily se i teorie paralelních vesmírů, v nichž mohou platit zcela jiné zákony než v tom našem.

Teorie strun pak ve snaze sjednotit klasickou newtonovskou fyziku s teorií relativity a s kvantovou fyzikou nabídla záblesky světa lidskému rozumu zcela nepochopitelného, existujícího v deseti a více dimenzích, v němž je každá částice vibrující strunou s různým naladěním. Universum se začalo jevit jako kýmsi napsaná hudební partitura, což i mnohé prominentní vědce vedlo k otázkám, zda se lidský rozum skutečně obejde bez Boha.

Toto zásadní zpochybnění mechanického pohledu na svět, ve kterém čas plyne lineárně z minulosti k budoucnosti, a vesmír se tudíž dá popsat jako systém, jenž se rozpíná v prostoru a času od okamžiku „velkého třesku“, je přitom v posledních letech doprovázeno nástupem komunikačních technologií, které lidský svět zásadním způsobem virtualizují. Nejmladší generace vstupují do světa zcela jinou kognitivní „branou“ než jejich předchůdci ještě před dvaceti lety. Větší část jejich životů se odehrává ve světě sítí, virtuálních obrazů i virtuálních zážitků. Jako by se lidé stále více odpojovali od materiálního světa, který byl – i v podobě práce s hmotou v zemědělství a později průmyslu – tisíce let základem naší existence, a přesunovali se do světa nemateriálního, který má své vlastní zákonitosti.

Skeptici namítnou, že to všechno – virtuální realita, kvantová fyzika, relativita – je jen intelektuální „nadstavba“, která nás nemůže reálně vyvázat z fungování v hmotné „základně“ nám známého světa, v níž nadále panují staré známé fyzikální zákony a sociální problémy, jako je boj o přežití, války, chudoba. Přesto nelze přehlédnout, že se v kolektivní psýché zejména západního světa v posledních desetiletích cosi zásadně mění. Kupříkladu, že se navzdory úžasnému rozmachu komunikačních technologií všeho druhu prosazuje jakýsi prazvláštní solipsismus, který jako by chtěl v praxi potvrdit závěr kvantové fyziky, že pozorované nemůže existovat bez pozorovatele, hmota bez vědomí.

Vrátíme-li se ke ztvárnění tohoto těžko uchopitelného ducha doby ve filmu a v literatuře, nabízí se řada příkladů. Filosofická linie, která se uplatnila ve filmu Interstellar, má svého slavného předchůdce už ve 2001: Vesmírné odyseji Stanleyho Kubricka. V ní je lidstvo jen nástrojem experimentu mnohem vyspělejší civilizace, která ho postrkuje až k bodu, kdy se nakonec i hlavní protagonista filmu stane tím, čím jsou Oni – myslícím světlem, či jakousi leibnizovskou monádou, mimo známý prostor a čas.

Slavný film Kontakt, s herečkou Jodie Fosterovou v hlavní roli, pracoval pro změnu s premisou, že lidé po smrti vlastně jen odcházejí do vyšších forem existence a že s nimi budeme jednoho dne schopni komunikovat. Komerčně zatím nejúspěšnější film všech dob, Avatar, staví na premise, že lidský druh ztratil kontakt s přírodou coby formou živoucí božské existence, a je tedy nenávratně ztracen a hrdina raději dobrovolně odchází do světa jiných bytostí.

Science fiction se v posledních letech radikálně mění. V její klasické podobě, třeba už ve Válce světů H. G. Wellse, na lidský svět nejčastěji útočili mimozemšťané, kteří chtěli zničit náš, v podstatě dobrý způsob života. Je tedy třeba je porazit, což se nakonec většinou úspěšně podaří. Později následovaly sci-fi, kde se lidé střetávají s přátelštějšími formami mimozemského života a učí se od nich – sem patří třeba E. T. – Mimozemšťan nebo Blízká setkání třetího druhu.

Science fiction posledních let ale vyznívá buď o poznání pesimističtěji, nebo má jakýsi téměř náboženský přesah. Oscarová Gravitace z roku 2013, která se příliš nevzdaluje našemu současnému poznání a technologickým možnostem, nabízí dosti děsivý obraz kosmického prostoru jako nekonečného prázdna. Řada jiných děl, včetně Interstellaru, je naopak, jak už bylo řečeno, stále více ovlivněná jakýmsi (neo)transcendentálním obrazem multidimenzionálního a kvantově „tekutého“ světa, který kreslí moderní fyzika.

A nejde jen o objevy ve fyzice. Ve filmu Lucy se titulní hrdinka, ztělesněná Scarlett Johanssonovou, stane obětí gangu, který chce pašovat novou syntetickou drogu tak, že ji zašije do jejího těla. Při nehodě se droga uvolní a spustí proces, v němž se začne rapidně zvyšovat výkonnost Lucyina mozku. Film se pokouší ukázat, co se stane, začneme-li využívat více než oněch deset procent mozkové kapacity, která máme k dispozici nyní.

Odpověď leží v čemsi, co bychom mohli nazvat kvantovou biologií. Lucy se postupně stává součástí jakéhosi myslícího kvantového pole, je schopna předvídat budoucnost, číst minulost ostatních, narušovat zákony gravitace. V okamžiku, kdy její mozek dosáhne plné výkonnosti, zmizí z fyzického světa, stane se myslící energií mimo čas a prostor.

S novými formami existence, tak jak se vyjevují v moderní fyzice a biologii, experimentují stále častěji i uznávaní autoři děl ze sféry „vážné literatury“. Zatímco Arthur C. Clarke, Isaac Asimov nebo Stanislaw Lem od ní byli ještě stále odděleni pomyslnou zdí, někteří soudobí autoři této „vážné literatury“, jako jsou Haruki Murakami, Andrew Crumey nebo Michel Houellebecq, už zcela běžně překračují dříve striktně narýsované žánrové hranice.

Murakami pracuje jak v románu Kafka na pobřeží, tak zejména v 1Q84 s ideou paralelního světa. A v paralelním světě řídícím se zákonitostmi kvantové fyziky se odehrává i Crumeyho román Schrödingerova velryba. Houellebecq pro změnu umisťuje vypravěče svého románu Možnost ostrova do jakéhosi zvláštně vyhaslého a nostalgického světa budoucnosti.

Zatímco některé filmy a romány experimentují s novými vizemi existence v kvantovém světě či jiných dimenzích, hlavní proud děl z oblasti science fiction vyjevuje obraz mnohem pochmurnější. Prudce roste množství katastrofických filmů i románů, které předvídají buď zánik naší civilizace, nebo nevábnou budoucnost, která nás čeká po jejím zhroucení.

V některých k nám přicházejí bytosti z budoucího světa, v němž vládnou roboti či nějaká totalita, aby změnily dějiny, a odvrátily tak chmurnou budoucnost. V jiných, jako byl předloňský hollywoodský snímek Elysium, naopak povstanou zotročené masy žijící v bídě na Zemi proti umělému superměstu na oběžné dráze, kam se z chátrající Země odstěhovali ti nejbohatší a nejmocnější. V dalších, jako byl román Cesta Cormaca McCarthyho nebo film Larse von Triera Melancholia, pak už pro lidskou civilizaci není žádná naděje.

Zajímavé je, že česká literatura se těmto tématům téměř vůbec nevěnuje. Výjimkou byl v posledních letech jenom pozoruhodný román Mondschein Ondřeje Štindla, který podobně jako řada autorů na Západě nabízí vizi pochmurnou. Řadí se tak k dílům, v nichž je budoucnost zobrazena jako dosti děsivé místo, kde lidská civilizace, nejčastěji po nějaké katastrofě, zdegenerovala do roztroušených enkláv bojujících o přežití či do totalitních režimů.

Pokud bychom soudili jen podle množství literárních a filmových děl, která nabízejí takové katastrofické vize světa, museli bychom nejspíš pesimisticky konstatovat, že má-li dnešní doba vůbec nějaký Zeitgeist, je výrazně apokalyptický. Každopádně zcela zmizely holistické vize nějakého lepšího světa.

Globální kapitalismus se svou schopností absorbovat a následně komercionalizovat jakoukoliv revoltu proti sobě, se stal zdánlivě nezničitelným, jakoby byl náš svět odsouzen točit se navěky v bludné – a navzdory všemožným novým technologickým hračkám – i stále nudnější spirále rostoucího či klesajícího HDP a konzumu. Možná je tedy prudký nárůst katastrofických vizí ve filmu a literatuře jen jakousi snahou „nezničitelný“ systém zničit alespoň v umění. Pokud tomu tak je, i takové virtuální vyrovnávání účtů se systémem nepochybně o něčem vypovídá.

Nejde tu ale o něco zásadnějšího? Je možné, že se konečně mění souřadnice, které určovaly myšlení západní civilizace od dob osvícenství. Především se zdá, jako by se skrze vědu, a následně i literaturu a film, nepozorovaně vracelo do lidského světa transcendentno, i když v jiné než původní náboženské podobě. Svět se prostě jeví s každým dalším vědeckým objevem nikoliv lépe vysvětlitelný, ale naopak mnohem komplikovanější a záhadnější, než si byl lidský rozum na začátku éry, která nyní končí, ochoten a schopen připustit.

Společným jmenovatelem rostoucího počtu uměleckých děl je přesvědčení, že naše pozemská existence je omezená a nenabízí už sama o sobě další možnost vývoje k něčemu vyššímu. Konec dějin je tady, ale není to vítězství liberální demokracie a trhu, o němž psal Francis Fukuyama, nýbrž poněkud chmurné poznání, že lidský rozum ve své „osvícenské“ podobě, která slibovala lidmi stvořený ráj na zemi jako náhražku ráje božského, neví kudy kam. A že naší záchranou je snad jen jakýsi skok za jeho hranice, či přímo za hranice našeho já.