Jiří Pehe: Amerika ve věku úzkosti

Rothův příběh může leckomu přijít na mysl, když sleduje, jakým způsobem dnes vykládá příběh současné Ameriky konzervativní a náboženská pravice, jejíž extrémní okraj se zmobilizoval v podobě populistického hnutí Tea Party. Dějiny, jakkoliv nepravděpodobné, tak jak se začaly psát v okamžiku zvolení Baracka Obamy prezidentem v roce 2008, se v podání těchto skupin mění v jakousi alternativní historii, která se odchýlila od té, jež měla být podle americké pravice skutečná.

Prezident je v ní vykreslován jako slepá historická kolej: nekompetentní, ač řečnicky nadaný politik, skrytý sympatizant politického islámu, naiva, který se nechal vlákat do byzantských osidel ruských imperiálních zájmů, nerozhodný pacifista, jenž se dal ukolébat íránským lhaním o nukleárním programu. Amerika prý stojí na nebezpečném rozcestí.

Podobný příběh vypráví i naše pravice. Při četbě některých českých deníků a časopisů se občas můžeme cítit jako na shromáždění Tea Party, kde Sarah Palin vykresluje Obamu (v jazyce, jenž se pohybuje na hraně rasismu) jako socialistu, ba téměř zakukleného komunistu, jehož reformy jsou útokem na svobodu a který odmítá vidět, že ve světě se nadále sváří Dobro a Zlo.

Zatímco souboj americké pravice s Obamou je sice neférový, ale částečně srozumitelný v kontextu vnitropolitického boje o moc, výpady české pravice proti Obamovi jsou naopak převážně groteskní. Na americkou realitu aplikují politická měřítka českého provincialismu a kýčovitou estetiku, jejíž kořeny lze hledat například v české country music a filmových westernech schválených cenzory k distribuci během komunismu. Do této estetiky se pochopitelně mnohem lépe hodil George W. Bush.

Obama pak tento prvoplánový ideologickoestetický odpor ke své osobě v části českých médií dále jitřil, když odvolal umístění radarové komponenty americké protiraketové obrany na českém území, která byla vnímána pravicovou vládou i názorově spřízněnou komentátorskou obcí jako symbol speciálních vztahů s nejmocnější zemí světa. Jeho rozhodnutí zesměšnilo tyto nerealistické ambice, jakož i jistý typ černobílého vidění světa, které potřebuje obraz nepřítele, jímž v „radarovém“ kontextu bylo Rusko.

Už od začátku Obamova prezidentství jsme tak v nemalé části českých médií konfrontováni s kritickými, někdy přímo jízlivými komentáři o Obamových politických počinech: podpůrných balíčcích pro americkou ekonomiku, údajně nadměrném posilování státu, pošetilé (neboť – nazíráno neoliberální ideologií – zbytečné) snaze reformovat zdravotnický systém či prý nerozhodném počínání v Iráku, Afghánistánu a ve sporech s Íránem.

Kritiku si Obama v českých médiích vysloužil i za údajnou neschopnost řešit účinně ropnou katastrofu vMexickém zálivu, relativní neúspěch kodaňského summitu o klimatických změnách nebo za jím protlačený balíček regulačních opatření namířený proti finančním spekulacím, který docela určitě poškodí finanční trhy. Občas byl cupován i za věci, za které vůbec nemohl: například udělení Nobelovy ceny za mír.

Naposledy byla námětem kritických výpadů Obamova podpora umístění muslimské modlitebny v blízkosti místa, kde před 11. zářím 2001 stálo Světové obchodní centrum. Je prý projevem necitlivosti, ačkoliv bychom klidně mohli argumentovat, že je naopak výrazem jak nejhlubšího respektu k náboženským svobodám, tak optiky, která citlivě odděluje islám od islámského fundamentalismu.

Šéf zahraničního oddělení nejčtenějšího českého deníku se s tím nepáral a před časem rovnou nazval Obamu „jelimánkem“, vybaveným ovšem značným charismatem a schopností svůdně a brilantně mluvit. Nicméně nás ujistil, že Obamova „pohádka“ už končí.

Jeden bývalý český ministr zahraničních věcí trefně poznamenal v rozhovoru s autorem tohoto textu, že česká pravice není kritická jen k Obamovi. Cítí se zrazena celou Amerikou. Je uražená kvůli tomu, že Amerika Obamu vůbec zvolila.

To je zajímavý postřeh, na němž je hodně pravdivého. V české národní psyché vznikla v minulosti, zejména v době komunismu, jakási barvotisková, idealizovaná představa Ameriky, která se pojila s přesvědčením, že ve světě zmítaném relativismem a slabostí existuje alespoň jedna země, která ještě stále rozlišuje Dobro a Zlo – a to i ve své politice. I hollywoodský hrdina, ať už ve westernových příbězích, komiksech nebo thrillerech ze současné (a někdy i smyšlené budoucí) Ameriky, může mít nejrůznější „mouchy“, ale v konečném součtu díky němu Dobro se Zlem zúčtuje.

Bush se pokoušel dostát této tradici, ale definitivní vítězství nad Zlem se mu jaksi nepodařilo, navíc Ameriku astronomicky zadlužil. Do toho přišel nikoliv další komiksový hrdina, který by poněkud zpackané dílo zázračně dovedl ke zdárnému konci, ale syn černošského přistěhovalce, který mluví komplikovaným jazykem multilateralismu, konsensu a mezinárodního práva.

Věci se zkomplikovaly. Celá jedna generace intelektuálů z bývalých zemí sovětského bloku, traumatizovaná studenou válkou a vyrostlá v konfrontaci s říší Zla, nemohla pochopit, že Americe vládne politik, který považuje jejich životní dilema za minulost. To se hezky ukázalo v podobě otevřeného dopisu Obamovi, v němž někteří bývalí významní politici z těchto zemí vyjádřili obavy, že USA ve své vstřícnosti k Rusku (jež oni vidí stále jako nebezpečí) obětují střední Evropu.

Obama se jistě dopustil i chyb, ale kritiku jeho prezidentských počinů nelze vyjmout z kontextu celkové situace ve světě i v Americe. Nejenže mnoho problémů zdědil od předešlé administrativy, ale také přebíral úřad v době, kdy se rozběhla největší ekonomická krize od 30. let minulého století.

V ještě obecnějším kontextu je Obama do jisté míry obětí celkové atmosféry zmaru, která na čas převážila ve světě, a v Americe dvojnásob, po nástupu ekonomické krize. Tamní média v poslední době mluví o „americkém věku úzkosti“.

Znovu se tak vynořují nejrůznější teorie o konci amerického impéria. Naposledy například v hojně diskutovaném textu britského historika Nialla Fergusona v časopise Foreign Affairs. Ten upozornil nejen na prudce rostoucí americké zadlužení, stagnující vysokou míru nezaměstnanosti, ale i na údajnou neschopnost americké politické elity problémy řešit.

Fergusonovo proroctví ovšem není ničím novým. Varování před nadcházejícím brzkým zhroucením Ameriky jsou už delší dobu (výdělečným) odvětvím západního intelektuálního průmyslu. Slavnou se stala kniha historika Paula Kennedyho Vzestup a pád velmocí z roku 1988, v níž Kennedy též předpovídal brzký pád Ameriky. V témže roce vyšla i kniha Allana Blooma The Closing of the American Mind, v níž autor varuje před úpadkem amerického vzdělávacího systému a důsledky pro Ameriku s tím spojenými.

Později se k psaní bestsellerů přirovnávajících Ameriku k římskému impériu v jeho poslední fázi přidali další autoři. Nad Amerikou zlomili hůl například Charles Kupchan, T. R. Reid nebo Jeremy Rifkin. Značnou dávku pesimismu, zejména ve světle údajné neschopnosti Ameriky zvládnout nápor hispánských přistěhovalců, vyjádřil v knize Kdo jsme? i autor slavného Střetu civilizací Samuel Huntington.

A o ústupu ze slávy, jakkoliv způsobeném především logickým vzestupem jiných zemí, psal vloni ve svém bestselleru Postamerický svět i Fareed Zakaria. Jistým varováním je pak poslední kniha nedávno zesnulého Tony Judta Zle se vede zemi, která upozorňuje, že americký model sociálního zabezpečení je nefunkční do té míry, že by mohl ohrozit americkou demokracii.

"Americký věk úzkosti“ docela dobře vystihuje i produkce Hollywoodu z posledních let, v níž nápadně přibylo filmů s apokalyptickými příběhy. Na rozdíl od minulosti ale už méně často odvrací takovou zdánlivě nevyhnutelnou katastrofu „americký“ hrdina, ale často spíše nějaký spasitel s nadpřirozenými schopnostmi. A někdy se tragický konec prostě už odvrátit nedá, jak jsme si mohli přečíst v Cestě od Cormaka McCarthyho, převedené nedávno do filmové podoby. V extrémních případech, jako například ve slavném Avataru, se „americký hrdina“ dokonce obrátí proti své vlastní civilizaci, neboť tu už nelze spasit.

Co mnoho z těchto chmurných předpovědí pomíjí a čemu často nerozumějí čeští glosátoři amerického dění, je neobyčejná schopnost americké společnosti se neustále znovu „vynalézat“ a oživovat. Amerika už stála několikrát na pokraji zdánlivě neřešitelných katastrof: občanská válka v 60. letech 19. století, ve 20. století pak světová hospodářská krize, nepřipravenost na angažmá ve světových válkách vyvolaných Evropany nebo prohraná válka ve Vietnamu. Nakonec Amerika tyto kalamity nejenom překonala, ale ještě ji posílily.

To samé je možné říci o zásadních společenských změnách, jako byl konec otroctví nebo spuštění projektu prezidenta Lyndona Johnsona tzv. Velké společnosti, jehož cílem bylo překonat zbytky segregace a rasismu. Zvolení Obamy je do určité míry vyvrcholením tohoto projektu, který získal obrovskou dynamiku ve společenském kvasu konce 60. let. A je logické, že právě on vyjadřuje svou politikou dlouho opomíjený tlak nemalé části americké společnosti na vytvoření účinného systému sociálního a zdravotnického zabezpečení, jenž měl být v tak vyspělé a bohaté demokracii už dávno samozřejmostí.

Spíše než katastrofické předpovědi od současných autorů, jež jsou často diktovány snahou uplatnit se na trhu bestsellerů, může dodnes lépe posloužit k pochopení Ameriky téměř dvě stě let staré dílo Alexise de Toquevilla Demokracie v Americe.

Toqueville si jako první povšiml neobyčejné vitality americké demokracie, která vyrostla z prostředí občanské společnosti a jejímž výtvorem byl i americký stát. I proto dává dodnes větší smysl studovat stav americké demokracie odspoda, nikoliv primárně skrze instituce, jak bychom to činili v Evropě.

A na této úrovni se Amerika jeví být v docela dobré formě. Stejně jako v minulosti probíhají nesčetné diskuse v podobě jak fyzických fór, tak virtuálních společenství, kde se nejen neúprosně diagnostikují problémy americké společnosti, ale také hledají řešení. Pokud existuje na světě země, jejíž veřejnost se sestává z myriád topických prostorů, které se různým způsobem řetězí a vytvářejí skutečné veřejné mínění (jak o fenoménu veřejnosti píší filosofové Jürgen Habermas a Charles Taylor), je to Amerika.

Výše zmíněná kritika amerického vzdělávacího systému Allana Blooma (jenž byl sám mimochodem předlohou pro – o americké realitě leccos vypovídající – postavu Ravelsteina v posledním románu Saula Bellowa) probudila typickou americkou debatu: důkladnou, emocionální, sebezpytující. O téměř čtvrt století později najdeme ve všech prestižnějších žebříčcích nejlepších světových univerzit v první desítce nejméně šest nebo sedm amerických.

Je proto pravděpodobné, že ani současná krize Ameriku nezlomí. Její ústup z pozice naprostého světového hegemona bude samozřejmě pokračovat už proto, že se rodí nové ekonomické mocnosti. V Obamově světě to ale nejsou nezbytně nepřátelé Ameriky, kteří si ji chtějí podřídit. Jeho multilaterální projekt souzní s tímto přesvědčením.

Co mnozí kritici Ameriky plně nedoceňují, zejména ti, kteří osud USA nahlížejí prizmatem geopolitických her nebo ideologických preferencí, je skutečnost, že Amerika je mnohem více než jen stát. Je to nesmírně komplexní a životaschopný organismus, občanský projekt, v jehož rámci se nakonec všichni přistěhovalci do USA stávají Američany, zatímco v Evropě imigranti často žijí na okraji společnosti třeba ještě ve třetí generaci. Obama je výrazem tohoto komplexního projektu. I proto je předčasné ho odepisovat.