Článek
Proč jsou cenné a hodné ochrany stavby ve stylu brutalismu, mezi něž patří i některé obchodní domy ze šedesátých a sedmdesátých let?
Racionálních důvodů pro zachování těchto staveb je celá řada, a to včetně kritérií památkové ochrany: mimořádné formální kvality staveb, jedinečná architektonická a stavební řešení, novátorské technologie, konstrukce, materiály a také zachování významného dokladu určité etapy tuzemské architektury. Nejde však jen o architekturu – ty domy v sobě často nesou nenahraditelnou společenskou paměť.
Jak odpovídáte na častou výtku, že tyto stavby, v Praze obchodní domy Kotva či Máj, nerespektují okolní zástavbu?
Kotva a Máj jsou záměrné a výrazné intervence do historického prostředí, ale i u nich platila určitá omezení – u Kotvy maximální zastavitelná plocha a výška, u Máje zase památkáři trvali na tom, aby velká hmota obchodního domu na Národní třídě potom ve Spálené ulici klesla na výškovou úroveň starších domů tvořících uliční frontu. Ovšem je pravda, že v té době mezi odborníky nepanovala taková zdrženlivost vstupovat do historického prostředí. Novostavby mívaly i politický rozměr – s Kotvou máme spojené dobové označení „výkladní skříň režimu“ a kupříkladu studie jihlavského Prioru architektky Růženy Žertové nebyla na hlavním náměstí realizovaná proto, že budova částečně ukrytá pod zemí nebyla pro místní národní výbor dostatečně výrazná.
Do jaké míry má architekt právo nerespektovat veřejné mínění?
Je pravda, že Máj byl mnohým Pražanům dlouho trnem v oku, protože vypadal jako to, čím je – kontejner na zboží; není to úplně kompromisní stavba. Na druhou stranu se o něm v jeho době v zahraničí psalo víc než třeba o hotelu a televizní věži na Ještědu. Už tehdy se odborná veřejnost shodla, že jde o kvalitní architekturu; stejně jako se dnes shodne, že většina nových obchodních komplexů dobrou architekturou není.
Veřejné mínění nelze ignorovat, participace veřejnosti při utváření veřejného prostoru by měla být standardem. Ovšem hlas lidu by neměl přímo rozhodovat o výsledné podobě budovy. Architekt má mít tvůrčí svobodu, která vyrůstá z jeho vzdělání, zkušeností a je vyvážena odpovědností. O výsledku však rozhodují i podmínky, na něž architekt reaguje a kterými se řídí, a také mechanismus výběru návrhu. Nástrojem, který dává největší naději na kvalitní výstup, je veřejná soutěž. O výsledku rozhoduje porota, jejíž součástí jsou i nezávislí odborníci. Tento „hlas odborné veřejnosti“ by měl přispívat k tomu, aby byl vybrán dobrý návrh.
Ministerstvo financí výhledově uvažuje o privatizaci karlovarského hotelu Thermal, prozatím se pokusilo prodat alespoň hotelový bazén, který podle Andreje Babiše pro hotel není významný. Co o tom soudíte?
Nedokážu posoudit, nakolik významný je dnes bazén pro Thermal provozně, ekonomicky. Bezesporu je však zásadní součástí původního vynikajícího architektonického konceptu celého souboru a měl by jí rozhodně zůstat i nadále.
Babiš v této souvislosti prohlásil, že stát by neměl provozovat hotely. Měl by podle vás stát vlastnit památkově cenné budovy, nebo se lze spolehnout na společenskou odpovědnost soukromníků?
Bylo by skvělé, kdybychom se na odpovědnost soukromých vlastníků spolehnout mohli, v některých případech i můžeme. Ale všichni ještě máme v paměti loňskou demolici hotelu Praha. Každopádně garancí zachování cenných staveb nemá být státní vlastnictví, ale systém památkové ochrany. Kdyby byl Thermal včetně bazénu kulturní památkou, nemuseli bychom se tolik strachovat, co s ním případný soukromý vlastník udělá. Ostatně příslušné návrhy už byly podány a já věřím, že ministerstvo kultury Thermal památkou prohlásí.
Jak by se tedy měl celý problém řešit systémově?
V této věci vnímám dluh právě resortu kultury, Národního památkového ústavu, odborné obce a potažmo celé společnosti, že dodnes nevznikl veřejně známý a expertními stanovisky podložený seznam budov z poválečného období, které je zapotřebí chránit. Pokud si dobře vzpomínám, takový seznam mají třeba na Slovensku, u nás se zpravidla jenom hasí požáry – ať už je zažehne výrok politika jako v případě Thermalu, či vydání demoličního výměru soukromému vlastníkovi. Jsem přesvědčený, že mezi českými historiky architektury panuje víceméně shoda, které poválečné stavby stojí za ochranu. Ale nechci NPÚ křivdit, třeba už podobný seznam připravuje.
Petr Klíma
Jste také iniciátor i spoluautor nedávno spuštěného Plzeňského architektonického manuálu. K čemu je tzv. PAM dobrý?
PAM je odborně popularizační projekt, který ve své první fázi mapuje architekturu Plzně z let 1914 až 1950. Jde především o stavby rané moderny, objekty rozvíjející národní styl a různé polohy dekorativismu, budovy puristické i funkcionalistické. Výjimky z vytyčeného období představují dvě interiérové realizace, jimiž v letech 1907–1910 do plzeňského prostředí vstoupil Adolf Loos. Stavby jsou navázány na trasy pěti stezek, které zájemce provádějí centrem a Jižním Předměstím. Páteří projektu, protínající čtyři z pěti tras, je šestá stezka, která spojuje místa realizací Adolfa Loose a jeho spolupracovníků. Rádi bychom podnítili Plzeňany i přespolní, aby se zajímali o architekturu, veřejný prostor a vystavěné prostředí vůbec. Musím říci, že v Plzni v tomto ohledu vidím postupně vzrůstající vlnu zájmu, i díky tomu, že je letos Evropským hlavním městem kultury. Velké množství práce je ale ještě před námi.