Jen si to představte. Život na naší planetě podle Davida Attenborougha

To jsou poslední slova, jež pronese David Attenborough ve filmu Život na naší planetě (A Life on Our Planet, Netflix 2020). Potom odchází po chodníku sídliště v Černobylu, které zarůstá divokými lesy jako memento, že příroda si nakonec vždycky nějak poradí a záleží jenom na nás, jestli chceme být u toho.

Attenborough, letos čtyřiadevadesátiletý, je už přes šest dekád symbolem popularizace krás divočiny. Název aktuálního snímku odkazuje k autorově zřejmě nejslavnějšímu projektu Život na Zemi (Life on Earth), sérii televizních dokumentů odvysílaných poprvé roku 1979, v nichž poutavě odvyprávěl příběh evoluce života a jeho různorodosti; během natáčení procestoval bezmála čtyřicet zemí a divákům představil na 650 druhů zvířat.

Smysl dokumentu Život na naší planetě ale spočívá v něčem jiném. Sám Attenborough ho nazývá svým „svědectvím“ o světě, jehož přírodní prostředí se v průběhu 20. století dramaticky zhoršilo, a zároveň svou „vizí budoucnosti“.

Britský přírodovědec se ohlíží za vlastním životem: od chvíle, kdy jako kluk pátral ve skalách po zkamenělinách prehistorických tvorů, přes padesátá léta, dobu rozmachu leteckého cestování, kdy jako redaktor BBC začal navštěvovat exotické země, a léta sedmdesátá, dobu přípravy seriálu Život na Zemi, až po současnost, v níž coby doyen popularizátorů vědy a britský „národní poklad“ přednáší o environmentální krizi na konferenci OSN či na zasedání Světového ekonomického fóra.

Zároveň Attenborough ve svém novém filmu dokumentuje některé přírodní katastrofy, jichž byl za svůj život svědkem: vybíjení velryb, kácení deštných pralesů kvůli plantážím palem olejných, ničení korálových útesů, tání ledovců a samozřejmě globální oteplování, které s tím vším souvisí.

Záběry přírodních krás i jejich devastace pravidelně střídá černá plocha s počítadlem, na němž sledujeme vývoj tří statistik od třicátých let minulého století po dnešek – růst světové populace, růst oxidu uhličitého v atmosféře a ubývání divočiny.

Hlavní problém shledává Attenborough v obrovském poklesu biodiverzity. Oceány a lesy jsou přirozenými nástroji pohlcování oxidu uhličitého, takže čím víc divoké přírody zachováme, tím zdravější bude celá Země. Planetární ekosystém funguje jako pečlivě vyladěný stroj na podporu života, takže když zničíme některou jeho součástku, celý stroj se zadře.

„Od padesátých let, kdy jsem začal točit, se populace divokých zvířat v průměru zmenšila o více než polovinu. Teď se na tyto záběry dívám a uvědomuji si, že ačkoli jsem jako mladý muž měl pocit, že jsem v divočině, v nedotčeném lůně přírody, byla to iluze. Ty lesy, pláně a moře už tehdy pustly. Svět už není tak divoký, jak býval. Zkrátka jsme ho zničili,“ říká David Attenborough v jednom z nejjímavějších momentů filmu, těsně předtím, než mu na okamžik dojdou slova; jako by své svědectví pronášel z lavice obžalovaných.

Následuje nastínění apokalyptického scénáře, jak by svět mohl vypadat za sto let, kdybychom v recidivě proti přírodě pokračovali jako dosud – ten scénář končí neobyvatelnými kusy Země, miliony lidí bez domova, masovým vymírání druhů a rozvratem stability holocénu, „naší rajské zahrady“.

Tady by film mohl končit a byl by podobně temnou vizí, jakou líčí třeba knižní bestseller novináře Davida Wallace-Wellse Neobyvatelná Země. Život po oteplení (nedávno vydaný v nakladatelství Host i česky). Naštěstí nekončí. V závěrečné části totiž Attenborough představuje svou vizi budoucnosti, tedy to, jak lidstvo může změnit svět k lepšímu.

Nabízené recepty nejsou nijak zvlášť překvapivé, působivá je však srozumitelnost a průzračnost Attenboroughova výkladu. Aby ukázal, že nejde o naivní utopické snění, představuje příklady států, které dílčí úkoly dokázaly splnit, a ukazují nám tím směr, kudy se vydat. Podstatné je i to, že vybírá země z různých kontinentů i kulturních okruhů, aby bylo zřejmé, že cesta za udržitelným rozvojem není vyhrazená například jen tradičním západoevropským demokraciím.

Podle současných projekcí bude v roce 2100 na Zemi 11 miliard lidí. Ale je možné růst populace zpomalit, nebo úplně zastavit, říká Attenborough. S rostoucí životní úrovní klesá počet narozených dětí – to se děje celosvětově. Porodnost se začíná stabilizovat; důvod, proč populace roste dál, je, že se mnoho z nás dožívá vyššího věku. Trend nižší porodnosti můžeme podpořit tím, že budeme pomáhat lidem z chudoby, zajišťovat jim zdravotní péči a zvláště dívkám umožníme, aby mohly co nejdéle studovat.

Klíčové je však zvyšovat životní úroveň, aniž by se zároveň zvyšovalo vytěžování neobnovitelných přírodních zdrojů. Toho lze dosáhnout v první řadě odklonem od fosilních paliv směrem k energii sluneční, větrné, vodní a geotermální.

Attenborough uvádí příklad Maroka, které na okraji Sahary postavilo největší solární elektrárnu na světě a do roku 2050 by se mohlo stát vývozcem sluneční energie. Přínosem energie čerpané z obnovitelných zdrojů má v budoucnu být nižší cena, snížení zplodin a hluku ve městech a pochopitelně i fakt, že se její zdroje nevyčerpají.

Dále je nezbytné uzdravit oceány, které jsou díky schopnosti pohlcovat oxid uhličitý naším klíčovým spojencem v boji proti globálnímu oteplování. Zároveň poskytují zdroje potravy – a čím zdravější oceány budou, tím více můžeme získat ryb.

Zde Attenborough zmiňuje Palau, ostrovní republiku v Tichém oceánu, kde zavedli zákaz rybaření v části svých vod. Výsledkem bylo oživení tamního ekosystému a růst rybích populací, takže zmenšením lovných zón se rybářům, zdánlivě paradoxně, zvýšil úlovek; a zároveň tím Palau ochraňuje své korálové útesy. OSN se podle Attenborougha snaží prosadit zákaz rybaření v části mezinárodních vod – vznikla by tak největší světová přírodní rezervace.

Musíme rovněž výrazně snížit podíl zemědělsky využívaných ploch a na uvolněných místech dát prostor divočině. Nejrychlejší cestou je změna našich stravovacích návyků. Velkých masožravců je v divoké přírodě relativně málo – například v Serengeti na jednoho predátora připadá sto lovných zvířat – a naše konzumace masa není trvale udržitelná. Kdybychom jedli převážně rostlinnou stravu, vysvětluje Attenborough, potřebovali bychom oproti současnému stavu jen polovinu zemědělských ploch.

Tentokrát za příklad volí Nizozemsko, které je navzdory nevelké rozloze druhým největším vývozcem zemědělských produktů na světě, hned za Spojenými státy. Právě díky svému malému území a vysoké hustotě zalidnění Nizozemci vyvinuli technologie úsporného a trvale udržitelného farmaření s nižší spotřebou vody, pesticidů, hnojiv a nižšími emisemi oxidu uhličitého.

S lesy je to pak podobné jako s oceány. Pohlcují oxid uhličitý a jsou středisky biodiverzity – čím více divočiny jim umožníme, tím více nám budou pomáhat. Kostarika měla před sto lety tři čtvrtiny svého území pokryté lesy, ale v osmdesátých letech jejich podíl klesl na pouhou čtvrtinu. Vláda následně poskytla vlastníkům pozemků granty na znovuvysazování stromů – a po čtvrt století už lesy pokrývají polovinu kostarického území.

Klidný a nadějeplný hlas Davida Attenborougha potřebujeme, zvlášť dnes, kdy se i sebebezvýznamnější témata stávají střelivem v kulturních válkách. Pro klimaskeptiky bude film Život na naší planetě příliš radikální a levicoví klimaaktivisté mu můžou vyčítat třeba nedostatečnou kritiku kapitalismu; mohl by však oslovit „mlčící většinu“, která na apokalyptické vize i hněv Grety Thunbergové reaguje kognitivní disonancí, obranným stavem mysli. A mohl by snad oslovit i pár osvícených politiků, aby se nechali inspirovat příklady Maroka, Palau, Nizozemska či Kostariky, anebo vymysleli vlastní cestu.

„Když se postaráme o přírodu, příroda se postará o nás,“ říká David Attenborough. Jen si to představte.

Autor je spisovatel a redaktor Salonu.